26 Cdo 1753/2022

Rubrum

26 Cdo 1753/2022 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 4. 2023 Spisová značka:26 Cdo 1753/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:

26. CDO.1753.2022.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Právní jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2302 o. z. § 582 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 6. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1895/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1753/2022-188 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně SLEZSKÉ FINANČNÍ s.r.o., se sídlem v Opavě, Pekařská 2542/56, IČO 25835602, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, proti žalované POLY, spol. s r.o., se sídlem v Opavě, Čajkovského 2696/32, IČO 13644491, zastoupené Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o zaplacení částky 175 630,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 126 C 29/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2021, č. j. 15 Co 245/2021-146, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně jako pronajímatelka se po žalované jako nájemkyni na základě smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřené mezi účastnicemi 26. 3. 2019 (dále též jen „smlouva“) domáhala zaplacení doplatku nájemného za měsíce duben až červen 2020. Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 8. 2021, č. j. 126 C 29/2020-85, žalobu o zaplacení částky 175 630,76 Kč „s příslušenstvím“ zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 15 Co 245/2021-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (formulačně) tak, že žalobu o zaplacení částky 175 630,76 Kč zamítl, ale zamítnuté příslušenství pohledávky konkrétně specifikoval (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud po zopakování dokazování měl shodně se soudem prvního stupně za to, že žalobkyně uzavřela s žalovanou 26. 3. 2019 písemnou smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání, přičemž v § 13 odst. 2 smlouvy bylo ujednáno, že změny a doplňky je možno učinit pouze písemnými dodatky podepsanými oběma smluvními stranami. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v emailové komunikaci mezi účastnicemi není obsaženo právní jednání, jehož obsahem by byl návrh na snížení nájemného o 50 % za měsíce duben až červen 2020 a akceptace takového návrhu žalobkyní, avšak měl za to, že taková dohoda byla uzavřena ústně a došlo tím ke změně nájemní smlouvy ohledně výše nájemného za uvedené měsíce. Jelikož si strany ve smlouvě ujednaly, že změny a doplňky smlouvy je možno učinit pouze písemně a v řízení netvrdily, že by se tuto sjednanou formu dohodly opustit, odvolací soud uzavřel, že nechtěly být změnami smlouvy učiněnými v jiné než písemné formě vázány. Nicméně plnění sníženého nájemného ze strany žalované (a to na přímý pokyn k provedení plateb ze strany žalobkyně) je plněním, které lze podřadit § 582 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a proto žalobkyni již nesvědčí právo namítat relativní neplatnost dohody o snížení nájemného pro nedodržení písemné formy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Otázka, do kdy může strana, jíž má být plněno, namítnout neplatnost dohody, u které nebyla dodržena sjednaná písemná forma, s ohledem na § 582 odst. 2 o. z., přípustnost dovolání založit nemůže. Podle ustanovení § 582 odst. 2 o. z. není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona. Předně námitka, že odvolací soud posoudil otázku, zda si strany sjednaly opuštění ujednané výhradně písemné formy, v rozporu s judikaturou (konkrétně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3501/2019), není způsobilá založit přípustnost dovolání. Tvrdí-li totiž dovolatelka, že odvolací soud nezkoumal vůli stran odchýlit se od dřívějšího ujednání ohledně formy změn a dodatků smlouvy, pak jí nelze dát za pravdu, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se jasně podává, že se opuštěním účastnicemi sjednané právní formy zabýval, a uzavřel, že nechtěly být změnami smlouvy učiněnými v jiné než písemné formě vázány, přičemž postupoval zcela v intencích dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soud (na nějž ostatně sám v odůvodnění odkázal). Jelikož ustanovení § 582 odst. 2 o. z., podle kterého lze relativní neplatnost namítat jen do okamžiku plnění, žádnou výjimku z tohoto obecného pravidla nestanoví, je závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni již námitka relativní neplatnosti dohody o změně výše nájemného vznesená až v průběhu řízení nepřísluší, souladný s citovaným ustanovením. Zákonná úprava této problematiky je přitom zcela jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti; námitky dovolatelky spočívající v předložení vlastní interpretace obsahu dohody proto nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 573/2014, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015). Namítá-li v této souvislosti, že „slevu nelze plnit“ a že jde o jednostranné plnění, pak opomíjí, že v případě dvoustraně zavazující smlouvy, jakou je též smlouva o nájmu, může k nápravě formy poskytnutím plnění dojít pouze tehdy, pokud své závazky splní obě strany [k tomu např. Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654), 2. vydání, 2022, s. 1869: J. Handlar]. Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění, které nelze podrobit dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), k závěru, že nájemné bylo zaplaceno ve sjednané výši a tím bylo ze strany nájemce plněno, přičemž pronajímatelka plnění bez výhrad přijala a akceptovala tak snížení nájemného, nelze jeho závěru ničeho vytknout. Pro úplnost dovolací soud zdůrazňuje, že námitkou, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem předvídatelnosti, dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť jí odvolacímu soudu vytkla vadu řízení. K vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním napadá rozsudek jako celek, tedy ve všech jeho výrocích. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady, které jí vznikly v souvislosti s písemným vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta, nebyly posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolatelce. Především nelze přehlédnout, že žalovaná ve svém vyjádření nereagovala na vznesené dovolací námitky.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 4. 2023 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu