26 Cdo 1753/2026

Rubrum

26 Cdo 1753/2026-1518 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně M. D., zastoupené Mgr. Janou Hálovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalované K. R., o 59 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 483/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 39 Co 275/2025-1374, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 4 779,50 Kč k rukám Mgr. Jany Hálové, advokátky se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se (změněnou žalobou) domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí 59 500 Kč s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila mj. tím, že se žalovanou uzavřela dne 27. 1. 2020 smlouvu o nájmu pokoje nacházejícího se v bytové jednotce č. 2925/14 vymezené v budově č. p. XY v katastrálním území XY, na adrese XY, na dobu určitou do 31. 1. 2021, se sjednaným nájemným 7 000 Kč měsíčně (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“ a „předmětný pokoj“), splatným vždy do 25. dne příslušného kalendářního měsíce. Žalovaná neuhradila nájemné za měsíce červen 2020 ve výši 3 500 Kč a za období od července do října 2020 po 7 000 Kč, a dále po skončení nájmu v období od listopadu 2020 do února 2021 předmětný pokoj užívala, a dluží tak částku 28 000 Kč (4 x 7 000 Kč/měsíc) jako náhradu za jeho užívání po skončení nájmu.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 55 C 483/2021-888, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 59 500 Kč s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Na základě odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 39 Co 275/2025-1374, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Nejvyšší soud dovolání žalované (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

5. Klade-li v projednávané věci dovolatelka v (značně obsáhlém a nepřehledném) dovolání otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od jí blíže označené rozhodovací praxe dovolacího soudu (která se však týká právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), ohledně „způsobilosti předmětného pokoje k bydlení“, jež má zakládat neplatnost předmětné nájemní smlouvy, přehlíží, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 se zvláštní úprava nájmu bytu nebo domu použije na všechny případy, kdy si nájemce pronajme určitý prostor k bydlení, i kdyby tento prostor nesplňoval zákonné požadavky na bydlení (např. k bydlení byl pronajat nebytový prostor). I tyto případy mají být – z hlediska soukromého práva – posuzovány jako chráněný nájem bytu. Došlo tak k potlačení dřívější vázanosti na kolaudační určení. Bytem se rozumí (byť jediná) místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení [srov. § 2236 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1827/2025]. Smlouva o nájmu také není neplatná jen proto, že stejná věc byla pronajata více smlouvami několika nájemcům (srov. § 1760 a 1763 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, uveřejněný pod č. 94/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené okolnosti proto neplatnost předmětné nájemní smlouvy nezakládají a tyto právní závěry odvolacího soudu (srov. bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jsou v souladu s judikaturou.

6. Namítá-li dovolatelka chybný výklad předmětné nájemní smlouvy soudy (že mělo jít jen o „prohlášení o záměru – letter of intent“), představuje dovolání pouhou polemiku s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné. Taková polemika nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.

7. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

8. Takový údaj se však v dovolání k dalším otázkám nenachází. Úkolem dovolacího soudu není, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. k vymezeným otázkám a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). Dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020).

9. Dovolatelka dále právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje též prostřednictvím skutkových námitek (ohledně způsobu a hodnocení důkazů odvolacím soudem; ve vztahu ke stavu předmětného pokoje, podmínkám bydlení, hrazení nájemného v hotovosti). Zde však uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.

10. Jen pro úplnost lze uvést, že z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními a závěry se odvolací soud ztotožnil) nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry soudů nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

11. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jí (z důvodu nevyhovění její žádosti o odročení jednání konaného 5. 11. 2025, jež se uskutečnilo v její nepřítomnosti) odňal možnost jednat před soudem, že měla být soudem poučována se zohledněním jejího postavení jako „zvlášť zranitelné oběti“ a že nebyla včas seznámena s vyjádřením žalobkyně ke svému odvolání, uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod (vady řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

12. Nadto na řešení otázky poučovací povinnosti soudu vůči dovolatelce napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá (nezávisí), a proto jejím prostřednictvím nemůže být ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)]. Odvolací soud totiž výše uvedenou otázku v napadeném rozhodnutí neřešil.

13. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

15. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 2. 9. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu