26 Cdo 2595/2025

Rubrum

26 Cdo 2595/2025-342 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. B., a b) J. B., zastoupených Mgr. Zuzanou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu budovatelů metra, se sídlem v Praze 10, Frostova 339, IČO 00033537, zastoupenému JUDr. Karlem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava ze Švamberka 1228/10, o nahrazení souhlasného projevu vůle na prohlášení vlastníka o rozdělení vlastnictví nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám, o návrhu na připuštění přistoupení účastníků do řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 182/2019, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 9 Cmo 39/2025-318, takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 2. 2. 2025 žalobci navrhli, aby soud připustil vstup 1) Z. S., narozeného XY, 2) I. S., narozené XY, obou bytem XY, a 3) J. P.-S., bytem XY, do řízení na stranu žalobců.

2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 3. 2. 2025, č. j. 77 Cm 182/2019-311, vstup výše citovaných osob do řízení na stranu žalobců nepřipustil.

3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 6. 2025, č. j. 9 Cmo 39/2025-318, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Dovolání žalobců Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 -§ 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

5. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)], nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, dovolatelé se pouze domáhají, aby dovolací soud posoudil správnost usnesení odvolacího soudu „jinak“, tedy odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu, a polemizují s jeho názorem.

6. Chtějí-li dovolatelé, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované R 4/2014). V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu (jak se – vzhledem k použité formulaci – snad mylně domnívali dovolatelé), nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelé nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

7. Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. 11. 2025 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu