26 Cdo 2664/2018

Rubrum

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 19.3.2019 26 Cdo 2664/2018-329 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně PALABA, a.s., se sídlem Slaný, Netovická 875, IČO: 45147515, zastoupené JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem Praha 4, Mikulova 1571/15, proti žalované UNiBON spol. s r.o., se sídlem Slaný, Pražská 1957, IČO: 25055381, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno 123, o zaplacení částky 388.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 110 C 101/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 389/2017-300, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.640,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta se sídlem Zbečno 123, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 21. února 2018, č. j. 21 Co 389/2017-300, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř.,přičemž tyto vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (jak to hned v úvodu dovolání učinila dovolatelka), není-li z jeho celkového obsahu zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit či od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Ani odkaz na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2016, sp. zn. 26 Cdo 1089/2016, vydaný v souzené věci, nelze pokládat za náležitý údaj o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud sice zabýval otázkou neplatnosti nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastnicemi dne 31. května 2001 (dále jen „Nájemní smlouva“), a to pro neurčité vymezení předmětu nájmu (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření smlouvy – dále jen „obč. zák.“), avšak uzavřel, že – z důvodů tam obsáhle vymezených (především proto, že tehdejší skutkový stav pro takový závěr neposkytoval dostatečný podklad) – je přinejmenším předčasný právní názor, že Nájemní smlouva není z tohoto důvodu neplatná. V dalším řízení pak soud prvního stupně a důsledně především odvolací soud z tohoto názoru vycházel; proto nelze dovozovat, že by se snad od něj odchýlil, jak to měla zřejmě na mysli dovolatelka, odkázala-li v dovolání právě na toto rozhodnutí. Zbývá dodat, že dovolatelka takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání alespoň zčásti ani vyhovět nemohla, neboť namítla-li v dovolání rovněž nedostatečná a tudíž vadná skutková zjištění (rozhodná pro právní závěr, že Nájemní smlouva je pro neurčité vymezení předmětu nájmu absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák.) a současně tam, byť poněkud nejasně, naznačené vady řízení, pak v tomto směru nevymezila právní otázku, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí založeno. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takové vady přípustnost dovolání nezakládají. Ve vztahu k poněkud vágní a v důsledku toho i zavádějící dovolací námitce o rozpornosti argumentace žalované s dobrými mravy je snad namístě jen připomenout, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky ze 4. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1481/2005, a z 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. června 2010, sp. zn. I. ÚS 1765/10/) formuloval a odůvodnil závěr, že absolutní neplatnost právního úkonu nemůže být odvrácena za použití § 3 odst. 1 obč. zák., neboť nastupuje ze zákona a není odvislá od jednání subjektů občanskoprávního vztahu. Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozhodnutí v celém rozsahu, tedy jakoby i výrok o náhradě nákladů řízení. Zde však – z důvodů stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. dovolání proti této části rozhodnutí není přípustné. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 15. 10. 2018 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu