26 Cdo 3492/2013

Rubrum

26 Cdo 3492/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. K., P., zastoupeného Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská 507/8, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Dlážděná 1003/7, IČ: 70994234, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 217/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 54 Co 101/2013-52, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 54 Co 101/2013-52, odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Dovolání především neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V tomto ohledu v dovolání sice uvedl, že je podává „dle § 237 OSŘ, kdy v dané věci odvolací soud rozhodl v téměř totožné věci rozdílně“, resp. – jak konstatoval na jiném místě dovolání – proto, že napadené rozhodnutí „je v rozporu s ustálenou judikaturou“, avšak takováto specifikace zmíněné obsahové náležitosti nevystihuje ani jedno ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v citovaném ustanovení. Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel (snad) usuzoval na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případy zmíněné pod body 3/ a 4/ míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu či kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů); nedopadají tedy na situace, kdy v dovolání je signalizován rozpor v rozhodovací praxi soudu nižšího stupně, jak se snad dovolatel mylně domníval. Nad rámec řečeného dovolací soud připomíná, že navíc k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (resp. jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud. Dovolací soud navíc zastává názor, že v dovolání ani není – způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. Z právě řečeného mimo jiné vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Přitom dovolací námitka, že „rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a velmi překvapivé, kdy v obdobné věci soud cca měsíc před vydáním napadeného rozsudku rozhodl zcela opačně“, ve skutečnosti představuje právě nezpůsobilý dovolací důvod (snad vadu řízení) a není tudíž způsobilá uvedenému požadavku vyhovět. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. listopadu 2013 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu