26 Cdo 3479/2008

Rubrum

26 Cdo 3479/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované K., s. r. o., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 117/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 58 Co 567/2007-54, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. září 2007, č. j. 10 C 117/2006-40, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu „bytu č. 5 ve druhém poschodí domu čp. 812 v P. sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, II. kategorie“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 58 Co 567/2007-54, ve spojení s usnesením ze dne 25. března 2008, č. j. 58 Co 567/2007-56, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že výpověď žalované ze dne 9. května 2006 z nájmu bytu žalobce (dále jen „výpověď ze dne 9. května 2006“) jako písemný jednostranný hmotněprávní úkon splňuje jak obecné náležitosti právního úkonu stanovené v § 37 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“), tak také náležitosti normované pro výpověď z nájmu bytu ustanoveními § 710 a 711 odst. 3 obč. zák. Poté shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je naplněn – z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku – uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.; proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. ledna 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl, že „neměl pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně dostatek řádně provedených důkazů“ a že dokazování sám nedoplnil „na základě návrhu na provedení důkazů“). Přehlédl však, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec uvedeného lze – shodně s odvolacím soudem – dodat, že účastníci byli v řízení před soudem prvního stupně poučeni podle § 119a odst. 1 o.s.ř. a přesto žádné další důkazy nenavrhli. Dovolací soud zastává názor, že dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř) – uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení platnosti výpovědi ze dne 9. května 2006 a pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. d/ obč. zák.). Přitom však přehlédl, že je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. K dovolací námitce podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. června 2001, sp. zn. 33 Odo 273/2001, uveřejněný pod C 593 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. května 2002, sp. zn.

I. ÚS 704/21/, vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 6 z roku 1997 časopisu Soudní rozhledy) je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (výpověď z nájmu bytu takovým právním úkonem je – viz § 710 odst. 1 a 2 a § 711 odst. 3 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že projev vůle je určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, lze-li jej bez rozumných pochybností o jeho obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Uvedené právní názory lze bez dalšího vztáhnout i na výpověď z nájmu bytu jako jednostranný úkon pronajímatele. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. srpna 2009 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r. předseda senátu