26 Cdo 3545/2022

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 26 Cdo 3545/2022-193 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce L. D., se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Praha, Nádražní 58/110, proti žalované CEPS a.s., se sídlem Jesenice, Belnická 628, IČO: 25721551, zastoupené Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem Praha, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 236.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 72/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2022, č. j. 25 Co 7/2022-145, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.568,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Oswalda, advokáta se sídlem v Praze, Bílkova 132/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 236.350,- Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení) z titulu náhrady škody (v podobě ušlého zisku), jež mu měla vzniknout tím, že žalovaná předčasně zrušila ubytování pro 12 osob v jeho penzionu P. (dále jen „Penzion“), které si u něj objednala na období od 10. července 2019 do 6. září 2019 (dále jen „rozhodné období“) a za které mu měla uhradit celkem částku 348.000,- Kč (dále jen „smlouva o ubytování“). Tvrdil, že této škodě přes veškerou snahu nemohl zabránit (§ 2330 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. října 2021, č. j. 8 C 72/2020-122, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. března 2022, č. j. 25 Co 7/2022-145, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení; jinak ho v tomto výroku a v zamítavém výroku I. potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že smlouvu o ubytování sjednávali zástupci žalované ústní formou nejprve telefonicky s žalobcem a poté dne 21. února 2019 v žalobcově provozovně (v Penzionu) se svědkem Z. P. (provozním restaurace a baru v Penzionu), o němž měli v dobré víře za to, že je k tomuto jednání oprávněn (§ 430 odst. 2 o. z.). Stejně jako soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaná neodpovídá žalobci za vzniklou škodu ve smyslu 2330 odst. 2 o. z., neboť od smlouvy o ubytování důvodně odstoupila podle § 2001 ve spojení s § 2002 odst. 1 o. z.; žalobce totiž tuto smlouvu podstatným způsobem porušil tím, že nedodržel sjednanou podmínku ubytování, že každý z pokojů sloužících k ubytování bude mít vlastní sociální zařízení. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených příčin přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel v dovolání namítl, že soud prvního stupně, resp. odvolací soud neprovedl některé (v dovolání specifikované) důkazy, které navrhl k prokázání svých tvrzení, aniž by tento svůj postup blíže odůvodnil, resp. že z jednoho z provedených důkazů neučinil žádná skutková zjištění, aniž uvedl, proč považuje daný důkaz za nadbytečný; tím se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe zejména Ústavního soudu pojednávající o tzv. opomenutých důkazech. Dovolací soud však dospěl k závěru, že tomu tak v tomto případě není. Soud v řízení rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 22. září 2020, sp. zn. 26 Cdo 2080/2020 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 23. února 2021, sp. zn. III. ÚS 3585/20/; obdobně vyznívají rovněž závěry nálezů Ústavního soudu, na které odkázal dovolatel v dovolání). Jinými slovy řečeno, o „opomenutý důkaz“ jde obecně tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. srpna 2021, sp. zn. 21 Cdo 904/2021 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 30. listopadu 2021, sp. zn. IV. ÚS 2988/21/). V posuzované věci dovolatel v podání z 27. dubna 2020 (viz č. l. 24 až 26 spisu) navrhl provedení důkazu doklady o rezervacích učiněných před 4. březnem 2019 a poskytnutých ubytováních v pokojích tzv. hotelového typu v Penzionu na měsíce červenec a srpen 2019 k prokázání tvrzení, že pro rozhodné období byly již dva ze čtyř pokojů tzv. hotelového typu v Penzionu rezervovány pro třetí osoby a že tudíž ani nemohl „z povahy věci“ přislíbit zástupcům žalované, že jim bude ubytování zajištěno výhradně v pokojích tohoto typu. Stejným podáním navrhl provedení důkazu svým účastnickým výslechem, a to k prokázání okolnosti, že až do července 2019 nevěděl o tom, že žalovaná měla zvláštní požadavek na sjednané ubytování v tom smyslu, že bude zajištěno výhradně na pokojích s vlastním příslušenstvím (míněno s vlastním sociálním zařízením). S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem je evidentní, že uvedené důkazy směřovaly k prokázání skutečností, jež v tomto případě nebyly právně významné, neboť se týkaly výhradně toho, o čem měl dovolatel vědomost před uzavřením smlouvy o ubytování a jak to mělo (ryze hypoteticky) ovlivnit jeho jednání se zástupci žalované. V daném případě však obsah uvedené smlouvy sjednávali zástupci žalované naposledy dne 21. února 2019 v Penzionu se svědkem Z. P., a to za situace, v níž jednání jmenovaného svědka zavazuje dovolatele bez ohledu na to, zda k němu byl oprávněn (§ 430 odst. 2 o. z.). I kdyby tedy bylo v řízení prokázáno, že samotný dovolatel se zástupci žalované nesjednal smlouvu o ubytování obsahující ujednání o tom, že každý z pokojů sloužících k ubytování bude mít vlastní sociální zařízení, na právní posouzení věci by to nemělo žádný vliv. Zbývá dodat, že navrhl-li dovolatel svůj účastnický výslech snad i k prokázání okolnosti, že po vzniku sporu s žalovanou v červenci 2019 mu svědek Z. P. k jeho dotazu sdělil, že zástupci žalované nic nenamítali proti tomu, že dva z pokojů, které jim dne 21. února 2019 prezentoval jako pokoje připravené pro sjednané ubytování, měly sdílenou koupelnu, šlo i v tomto směru o důkazní prostředek, jenž měl prokázat tvrzení, jež nebylo pro právní posouzení věci relevantní. Není totiž rozhodné, co jmenovaný svědek sdělil dovolateli stran okolností sjednávání smlouvy o ubytování; podstatné je jen to, jaký obsah závazku v tomto směru skutečně dohodl se zástupci žalované. Se zřetelem k řečenému lze tudíž konstatovat, že shora uvedené důkazy nemají povahu opomenutých důkazů v tom smyslu, že by jejich opomenutí vedlo k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a zakládalo tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. z důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, na níž je založeno napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K důkazu doklady o rezervaci a poskytnutí ubytování v pokojích tzv. turistického typu v Penzionu v době před 10. červencem 2019, jehož provedení dovolatel navrhl ve svém podání z 27. dubna 2020 (viz č. l. 24 až 26 spisu), lze uvést následující. Zmíněný důkaz provedl soud prvního stupně při jednání dne 11. prosince 2020 (viz protokol o jednání na č. l. 82 až 84 spisu). V odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl důvody, pro které z něj neučinil žádná skutková zjištění – ve skutečnosti jej pokládal za nadbytečný, neboť dosud provedené důkazy podle jeho názoru postačovaly ke zjištění skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci. Podrobněji rozvádět, v čem je tento důkaz nadbytečný, přitom nemusel, jelikož to jasně plyne z jeho právního posouzení věci, pro nějž bylo podstatné jen to, že dovolatel nezajistil žalované ubytování výhradně v pokojích s vlastním příslušenstvím (sociálním zařízením), tedy v pokojích tzv. hotelového (nikoli turistického) typu. Vzhledem k tomu tedy ani v tomto případě nejde o tzv. opomenutý důkaz, jak jej pojímá ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Ve vztahu k důkazu výslechy hostů ubytovaných zejména v pokojích turistického typu v době před 10. červencem 2019, jejž dovolatel rovněž považoval za „opomenutý“, pak zbývá dodat, že podle obsahu spisu nebyl tento důkaz v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku, označen dovolatelem natolik konkrétně, aby mohl být jednoznačně individualizován (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 24. září 2021 na č. l. 110 až 113 spisu). V tomto stádiu řízení jej přitom soud prvního stupně neprovedl ani postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř. Dostatečně konkrétně byl daný důkaz označen až v dovolatelově odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz podání na č. l. 128 až 132 spisu). Z pohledu odvolacího soudu tak šlo o důkaz „nový“, jejž nemohl provést až v odvolacím řízení, neboť byl uplatněn teprve v odvolání v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení § 205a o. s. ř. (k tomu viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněného pod č. 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z řečeného vyplývá, že dovolatel nepředložil k dovolacímu přezkumu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání, pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost. Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, tedy jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 14. 3. 2023 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu