28 Cdo 102/2026

Rubrum

28 Cdo 102/2026-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S. C., zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované M. C., zastoupené JUDr. Hanou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, o 234.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 256/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2025, č. j. 21 Co 98/2025-254, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.749,10 Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Tiché do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 8 C 256/2021-202, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 8. 2024, č. j. 8 C 256/2021-205, uložil žalované zaplatit žalobkyni 160.764 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 73.236 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III) i mezi účastnicemi (výrok IV) a soudním poplatku (výrok V). Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení [ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], které mělo v období od března 2018 do června 2021 na její úkor vzniknout žalované (matce žalobkyně) tím, že inkasovala od otce žalobkyně výživné pro žalobkyni, jež ale nebylo spotřebováno pro stanovený účel. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaná neunesla břemeno důkazní, jednalo-li se o tvrzení, že částka 234.000 Kč posloužila k výživě dcery v plné výši (žalovanou předložené listiny neprokazují, že platby provedla ona a byly učiněny k zajištění výživy). Prokázáno bylo však hrazení stravy a jízdného v rozsahu celkem 13.236 Kč. Soud dále přihlédl k námitce promlčení uplatněné žalovanou, pročež žalobkyně nemohla být úspěšná ohledně částky 60.000 Kč. Ve zbylém rozsahu však žalobě vyhověl.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 21 Co 98/2025-254, k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba v rozsahu 160.764 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), potvrdil jej ve výrocích II a III (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolání žalobkyně považoval za nedůvodné, na rozdíl od odvolání žalované. Akcentoval, že při interpretaci a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, a odkázal na § 2 odst. 1 a 3 o. z. Zodpovězení otázky bezdůvodného obohacení učiněné okresním soudem sice pokládal za v obecné rovině správné, avšak měl za to, že nezohlednil-li prvostupňový soud při právním posouzení konkrétní problematiku projednávané věci, dopustil se právního formalismu. Krajský soud uvedl, že po žalované nelze s ohledem na obecné přirozenoprávní principy spravedlivě požadovat, aby si schraňovala doklady od všech plateb, jež činila v souvislosti se zabezpečováním chodu rodiny; není ani objektivně možné oddělit prostředky vynaložené výlučně na výživu dcery. Ztotožnil se s názorem žalované, že z okresním soudem provedených důkazů je zřejmé, že o žalobkyni pečovala a hradila její potřeby, také poukázal na rozsudky vydané v opatrovnickém řízení a podotknul, že nebyl tvrzen ani žádný exces spočívající ve zneužití konkrétní částky. Protože nevzniklo bezdůvodné obohacení, nezabýval se námitkou promlčení. Dle odvolacího soudu tak měla být žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Proti rozsudku krajského soudu v celém rozsahu brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka poukazuje na absenci řádného odůvodnění napadeného rozsudku, který je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Krajský soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (odlišným též od zjištění prvostupňového soudu), uzavřel-li, že žalovaná o žalobkyni řádně pečovala. Dovolatelka dále namítá rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů, upozorňuje na nesoulad mezi důkazy a skutkovými zjištěními a uvádí, se kterými provedenými důkazy se odvolací soud nevypořádal, pročež zůstaly opomenuty. Je také přesvědčena o překvapivosti napadeného rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že nebylo zopakováno dokazování. Krajský soud nesprávně přebral závěry o skutkovém stavu z jiného svého rozsudku, nepřihlížel přitom k dalším rozhodnutím týkajícím se opatrovnictví jejího bratra. Dovolatelka také specifikuje pochybení soudu, jde-li o náhradu nákladů řízení. Ve svém podání odkazuje na konkrétní nálezy Ústavního soudu týkající se vad řízení a cituje je, čímž dokládá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Pro shora uvedené žádá změnou napadeného rozhodnutí vyhovění žalobě v plném rozsahu a nahrazení nákladů řízení, případně zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

4. K mimořádnému opravnému prostředku žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která dovolání považuje za nedůvodné a rekapituluje svůj postoj ke sporu.

5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.

6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

9. Dovolání přípustným není.

10. Nejprve Nejvyšší soud podotýká, že brojí-li dovolatelka proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, je dovolání dle výše uvedeného ustanovení v dané části objektivně nepřípustné (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3759/2021).

11. Vzhledem k převažujícímu charakteru dovolatelkou uplatněné argumentace je pak primárně nezbytné zdůraznit, že Nejvyššímu soudu podle účinné procesní úpravy přísluší zabývat se výhradně otázkami právními (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv skutkovými (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016, ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017, a ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018). Námitka, dle níž skutková zjištění odvolacího soudu nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, již od 1. 1. 2013 není způsobilým dovolacím důvodem (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4429/2018, či ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3861/2019), a tím spíše nemůže založit přípustnost dovolání. Stejně tak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání vyplynula z polemiky se skutkovými závěry nalézacích soudů (srov. z mnoha usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 924/2023). Dovoláním nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (k tomu v podrobnostech srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022).

12. V nynějším případě se žalobkyně dovolacími námitkami pouze snaží prosadit svůj názor na to, jak měly být hodnoceny důkazy (které konkrétní předložené důkazy měly být považovány za klíčové apod.), a vyvozuje vlastní (subjektivní) skutkovou verzi věci, tj. že žalovaná se na výživě žalobkyně nijak nepodílela. Tato její argumentace však, jak osvětleno výše, přípustnost dovolání založit nemůže. V aktuální věci bylo nosnou úvahou odvolacího soudu, že je-li z okresním soudem provedených důkazů patrné skutkové zjištění, že žalovaná žalobkyni poskytovala péči a hradila její náklady (lze ostatně poznamenat, že též soud prvního stupně považoval za prokázané určité hrazení stravy, jízdného i dopravování žalobkyně – viz zejména body 9 a 28 rozsudku prvoinstančního soudu), nedošlo k bezdůvodnému obohacení matky a soud již nemá s ohledem na obecné přirozenoprávní principy formalisticky požadovat podrobné doložení jednotlivých výdajů. Proti této úvaze samé (aplikaci principů) pak žalobkyně, jež nadále prosazuje svou (opačnou) skutkovou verzi o úplné absenci výživy a namítá obecně vady řízení (viz dále), v dovolání výslovně nebrojí ani neformuluje v naznačené souvislosti přípustnost [přičemž při zkoumání přípustnosti dovolání Nejvyšší soud posuzuje jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3415/2023)].

13. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z dalších četných výtek dovolatelky – především že rozhodnutí krajského soudu je nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné, překvapivé a došlo ke změně skutkového stavu bez zopakování dokazování – jež vpravdě vystihují vady řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li již dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř., a dále z judikatury také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2171/2021, ze dne 3. 8. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1679/2022, či ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3774/2023).

14. Nad rámec uvedeného však Nejvyšší soud považuje za vhodné se k hlavním námitkám žalobkyně vyjádřit. Připomíná tak zejména závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, a ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalobkyně, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolání, jehož nepřípustnost ovšem nepadá na vrub kvality odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (k tomu blíže srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 952/2023). Krajský soud přitom srozumitelně osvětlil, proč přistoupil k částečné změně prvoinstančního rozhodnutí, argumentoval-li zejména tím, že okresní soud se dopustil právního formalismu.

15. Nepředvídatelným, respektive překvapivým je pak dle konstantní judikatury dovolacího soudu takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu kupříkladu tehdy, posuzoval-li odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral. Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. v podrobnostech zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 523/2022, či ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022, a judikáty v nich citované). Napadené rozhodnutí pak dozajista nemůže být vnímáno jako překvapivé jen proto, že se krajský soud nepřiklonil k odvolacím námitkám žalobkyně, ale naopak k argumentaci žalované, kterou bylo obsahově poukázáno na spatřovaný formalismus rozhodnutí prvoinstančního soudu a jež byla žalobkyni známá a měla prostor se k ní vyjádřit, a považoval tak za správné zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu.

16. Ve vztahu k údajným vadám řízení, ke kterým mělo dojít v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu věci, pak dovolací soud nad rámec připomíná obecně platný závěr, že případně není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li odvolací soud z listinných důkazních prostředků jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval, eventuálně doplnil (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, nebo ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019). Takzvané opomenuté důkazy jsou pak ty, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) bez adekvátního odůvodnění nezabýval. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (srov. blíže z mnoha nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3545/2022). V nynější věci dovolatelka zjevně nepoukazuje na opomenutí důkazů, uvádí-li sama, že byly provedeny; důkaz přitom není opomenutým jen proto, že nebyl v rámci volného hodnocení důkazů shledán relevantním (k tomu srov. bod 11 rozsudku okresního soudu). Doplňující odkaz odvolacího soudu na jiný jeho rozsudek pak nemůže zapříčinit nesprávnost napadeného rozhodnutí, jež je beztak založeno zejména na výše popsané úvaze (viz bod 12 tohoto usnesení).

17. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalované patří primárně odměna advokátky za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 9.260 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a zvýšením o DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.749,10 Kč.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu