26 Cdo 707/2010

Rubrum

26 Cdo 707/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně J. B., zastoupené JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, proti žalovanému Z. B., o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 47/2007, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 2009, č. j. 9 Co 361/2009-83, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Okresní soud v Litoměřicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. dubna 2009, č. j. 8 C 47/2007-71, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší dům č. p. 34 v J.; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 29. října 2009, č. j. 9 Co 361/2009-83, odmítl – podle § 43 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“) – odvolání žalovaného proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dovodil, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat pro vady odvolání, které žalovaný neodstranil ani na základě výzvy soudu prvního stupně (usnesení ze dne 27. května 2009, č. j. 8 C 47/2007-75, které mu bylo doručeno dne 18. června 2009) a přes poučení, jehož se mu ve smyslu § 43 odst. 2 o.s.ř. dostalo ze strany soudu prvního stupně. Žalovaný (nezastoupen advokátem) dne 14. prosince 2009 soudu prvního stupně doručil podání označené jako „odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 25.11.2009“. Toto podání doplnil dalším podáním ze dne 11. ledna 2010 označeným jako „odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem/ číslo jednací 9 Co 136/2009-83“. Uvedená podání lze – s přihlédnutím k jejich obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – považovat za dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu. V tomto podání (a jeho doplňku) popsal důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu a potažmo i s rozhodnutím soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo odmítnuto odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a nikoliv změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Přitom vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze – stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003 – uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 a § 211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o.s.ř.). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl. Přitom s přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. bylo nerozhodné, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. července 2010 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu