26 Cdo 723/2022

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 26 Cdo 723/2022-145 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Jitkou Dýškovou v právní věci žalobce města Libušín, se sídlem v Libušíně, Hálkova 140, IČO 00234630, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalovanému Sportovně střeleckému klubu COMBAT Kladno, pobočný spolek PPC 1500, se sídlem v Kladně, Ludvíka Kuby 776, IČO 03680282 zastoupenému Mgr. Davidem Fechtnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 56/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 27 Co 173/2021-119, takto:

Výrok

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 7 C 56/2020-90, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY – ostatní plocha, a pozemek parc. č. XY – ostatní plocha, oba zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro obec a katastrální území XY, včetně movitých věcí tam umístěných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 27 Co 173/2021-119, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak jej ve zbývajícím rozsahu výroku II. a ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání žalobce Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž nezbytné, aby dovolatel v dovolání formuloval právní otázku, na které napadené rozhodnutí spočívá a která naplňuje některé z kritérií vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel však žádnou právní otázku ve vztahu k právnímu nástupnictví žalovaného po SSK COMBAT Kladno nevymezil a právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem (negativní závěr o právním nástupnictví) zpochybňuje především prostřednictvím skutkových námitek (dovozuje, že žalovaný z důvodu „materiálního právního nástupnictví“ předmětné pozemky nikdy neopustil a nepřestal je užívat). Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (třebaže k němu uvádí judikaturu dovolacího soudu či Ústavního soudu). K námitce dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „trpí zásadním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými“, dovolací soud uvádí, že z obsahu spisu se nepodává, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, vykazovala jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a skutkové závěry soudů byly v rozporu s obsahem spisu; v souzené věci tedy nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Ani poukaz na vady řízení není způsobilým dovolacím důvodem, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 6. 6. 2022 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu