26 Cdo 986/2021

Rubrum

26 Cdo 986/2021 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 7. 2021 Spisová značka:26 Cdo 986/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:

26. CDO.986.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2755/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 986/2021-88 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté, a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o zaplacení 1.516.395 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 17/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020, č. j. 22 Co 180/2020-65, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 5. 11. 2020, č. j. 22 Co 180/2020-65, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 3. 6. 2020, č. j. 19 C 17/2020-32, jímž zamítl žalobu o zaplacení částky 1.516.395 Kč, představující náhradu za nucené omezení vlastnického práva žalobkyně jako pronajímatelky bytů s tzv. regulovaným nájemným, rozhodl o nákladech řízení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolaní není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné. V rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněném pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také např. v rozsudcích ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 2273/18) a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017. V projednávané věci dovolatelka uplatnila nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu dne 4. 2. 2020. Dovolatelka podala žalobu s odstupem více než 13 let od ukončení protiústavní regulace nájemného, a neuvedla ani žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou nemohla svůj nárok uplatnit dříve. Uzavřel-li odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně), že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené. Oproti mínění dovolatelky není závažnou okolností bránící v uplatnění daného nároku samotná rozkolísanost rozhodovací praxe soudů. Postup dovolatelky, která vyčkala na okamžik, kdy si bude jistá jakým způsobem a v jaké výši se má svého nároku domáhat, již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“. Nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na „vhodný“ okamžik k podání žaloby (několik let po promlčení nároku). Nejpozději vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, bylo postaveno najisto, že pronajímatelé mají vůči státu nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného; otázka souladu námitky promlčení s dobrými mravy pak byla vyřešena nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14. I přesto podala dovolatelka žalobu až v roce 2020. S přihlédnutím k uvedenému lze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Na tomto závěru nic nemění ani dovolatelkou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje závěrům z nich vyplývajícím a nalézací soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s obsahem této judikatury náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 21. 7. 2021 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu