27 Cdo 1601/2023

Rubrum

27 Cdo 1601/2023-565 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně OPTAGLIO a. s., se sídlem v Lochovicích, Obora 20, PSČ 267 23, identifikační číslo osoby 48950076, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Márova 2806/10, PSČ 155 00, proti žalovanému Petru Francovi, narozenému 19. 7. 1972, bytem v Čáslavi, K Vodrantům 1824, PSČ 286 01, zastoupenému Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c, PSČ 160 00, o zaplacení 709.748,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 76/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 140/2021-545, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 16. 9. 2013 se společnost OPTAGLIO s. r. o. (nyní OPTAGLIO a. s., dále též jen „společnost“) domáhá zaplacení 709.748,86 Kč, a to z titulu náhrady škody, již měl žalovaný společnosti způsobit jakožto její jednatel porušením péče řádného hospodáře, když uzavřel se společností Kinca Limited (dále též jen „zprostředkovatel“) smlouvu o zprostředkování a na jejím základě vyplatil zprostředkovateli provizi ve výši 709.748,86 Kč, aniž by služeb zprostředkovatele bylo potřeba. Provize byla vyplacena zbytečně a jejím vyplacením vznikla společnosti škoda.

2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2015, č. j. 45 ECm 76/2013-245, uložil žalovanému zaplatit žalobci 709.748,86 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 Cmo 347/2015-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Cdo 3770/2016-424, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. V pořadí druhý rozsudek (ze dne 19. 12. 2019, č. j. 45 ECm 76/2013-474), jímž soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. 6 Cmo 133/2020-508, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Následně Krajský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 ECm 76/2013-517, opět žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

5. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 140/2021-545, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

6. Proti naposledy označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

7. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jako tehdejší jednatel dovolatelky uzavřením smlouvy o zprostředkování a následným zaplacením provize podle této smlouvy neporušil péči řádného hospodáře, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, shrnutou v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.

8. S ohledem na skutková zjištění (odpovídající i obsahu spisu), podle kterých vztahy mezi jednotlivými společnostmi (jejichž spolupráce byla pro dovolatelku potřebná k získání kýžené zakázky) trpěly „nesrovnalostmi“, se „zapojení“ zprostředkovatele do probíhajících jednání mohlo jevit racionálně. Bylo-li pak v řízení zjištěno, že zprostředkovatel se zástupci některých dotčených společností vskutku jednal (a doporučoval spolupráci, jež se nakonec také realizovala), a získala-li dovolatelka zakázku, pak nelze z pohledu péče řádného hospodáře ničeho vytknout ani rozhodnutí žalovaného sjednanou provizi vyplatit.

9. Ze závěrů vyjádřených v předchozím kasačním rozsudku se nepodává „absolutní neodpovědnost jednatele“, jak dovolatelka namítá. Nejvyšší soud (v souladu s dlouhodobě ustáleným výkladem) pouze poukázal na základní principy posuzování péče řádného hospodáře a jejich aplikaci na projednávanou věc. Pro posouzení, zda žalovaný postupoval s péčí řádného hospodáře, není významné, zda se uzavřená smlouva nakonec ukázala jako potřebná či výhodná, ale zda jej k jejímu uzavření vedly racionální důvody.

10. V předchozím kasačním rozsudku Nejvyšší soud nečinil – a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně – žádné skutkové závěry; toliko odvolacímu soudu vytknul, že v rozporu s ustálenou judikaturou právně hodnotil vytýkaná jednání žalovaného (uzavření smlouvy o zprostředkování a zaplacení provize) z pohledu „ex post“ a že pominul některé okolnosti relevantní pro rozhodnutí věci, jež žalovaný tvrdil a označoval k nim důkazy.

11. Výtky dovolatelky, že ji žalovaný ústním uzavřením smlouvy o zprostředkování vystavil riziku, že vyplacená provize nebude „uznatelná jako daňový náklad“, a že jednal vůči společnosti „neprůhledně“ a „netransparentně“, se zcela míjí s podstatou projednávané věci, jejímž předmětem není ani případná újma vzniklá dovolatelce tím, že si zaplacenou provizi nemohla odečíst od základu daně, ani případné porušení práv společníků (například na informace).

12. Dovolání konečně nečiní přípustným ani otázka výkladu a aplikace § 132 o. s. ř., neboť soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními § 132 a násl. o. s. ř., jakož i s ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010). Provedené důkazy soudy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotily jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominuly, odůvodnily, proč některé důkazy neprovedly, a vyložily, ze kterých provedených důkazů vycházely a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodily své skutkové závěry.

13. Jestliže soudy respektovaly pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 2. 2024 JUDr. Petr Šuk předseda senátu