27 Cdo 2904/2021

Rubrum

27 Cdo 2904/2021-284 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudce JUDr. Marka Doležala a soudkyně JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně A. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK, se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 00034398, zastoupenému JUDr. Alenou Šťastnou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, PSČ 110 00, o předání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 85/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 70 Co 403/2020-194, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j 13 C 85/2018-138, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po Stavebním bytovém družstvu POKROK (dále jen „družstvo“) domáhá, aby jí „odevzdalo do užívání družstevní byt č. 071 v 6. podlaží o velikosti 3+1/L na adrese XY“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti v záhlaví uvedenému rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

4. Otázku překážky věci rozsouzené odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se (mimo jiné) podává, že: 1) Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). 2) Typickým příkladem sporu o splnění povinnosti, jehož výsledek brání (s přihlédnutím k ustanovení § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř.) projednání následného sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je např. spor o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde pravomocné soudní rozhodnutí, jímž soud (výrokem rozhodnutí) takové výpovědi přivolil (nebo žalobu naopak zamítl) brání pozdějšímu projednání sporu o určení (ne)platnosti takové výpovědi z nájmu bytu. Obdobně platí, že tam, kde soud vydá směnečný platební rozkaz (jímž přizná požadované plnění ze směnky), nelze po právní moci takového rozhodnutí již vést spor o určení neplatnosti směnky, podle které byl směnečný platební rozkaz vydán. Stejně tak platí, že tam, kde soud svým rozhodnutím přiznal žalobci pravomocně požadované peněžité plnění, již nelze následně vést spor o určení „že takto přiznaná pohledávka není pohledávkou pravou nebo že jde o pohledávku v jiné výši. Výrok pravomocného soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti je v těchto případech překážkou bránící vedení popsaných „určovacích“ sporů (jde o res iudicata). 3) Soud nemůže při posouzení právního vztahu účastníků vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť je vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky nemůže soud v jiném řízení posuzovat znovu, byť například již jen jako otázku předběžnou.

5. Srovnej za všechna rozhodnutí např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, či ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 940/2019.

6. V otázce přezkumu rozhodnutí o vyloučení člena z družstva je pak judikatura Nejvyššího soudu dlouhodobě ustálena v závěrech, že: 1) V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné (§ 231 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), soud platnost vyloučení z družstva přezkoumávat nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 104/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 640/2010). 2) V jiném řízení, než v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení z družstva za neplatné, je soud oprávněn přezkoumat, zda představenstvo družstva, popř. jiný orgán určený stanovami, rozhodl o vyloučení člena družstva, zda bylo rozhodnutí o vyloučení členu písemně oznámeno (doručeno) a zda člen podal odvolání k členské schůzi. Podal-li si člen, jehož se rozhodnutí o vyloučení týká, odvolání k členské schůzi, může soud v jiném řízení dále přezkoumat, zda členská schůze o jeho odvolání rozhodla a zda mu bylo rozhodnutí členské schůze oznámeno, popř. zda člen uplatnil právo na přezkoumání platnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2799/2011, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 218/2012, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 806/2016, nebo v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3400/2019).

7. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 28 C 165/2014-205, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2015, Obvodní soud pro Prahu 5 (mimo jiné) uložil dovolatelce vyklidit byt a vyklizený jej předat družstvu, s odůvodněním, že její nájem zanikl zánikem jejího členství v družstvu (§ 714 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).

8. Návrhem podaným Městskému soudu v Praze dne 4. 8. 2016 se dovolatelka domáhala „vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 21. 11. 2012, kterým byla vyloučena z družstva“, a určení, že je členkou družstva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 73 Cm 78/2016-27, (mimo jiné) zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva (výrok I.) a žalobu o určení, že je dovolatelka členkou družstva (výrok II.).

9. K odvolání dovolatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, č. j. 6 Cmo 138/2017-53, (mimo jiné) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok) a ve výroku II. jej „změnil“ tak, že žalobu o určení, že žalobkyně je členkou družstva zamítl pro předčasnost (druhý výrok).

10. Toliko proti druhému výroku rozsudku č. j. 6 Cmo 138/2017-53, podalo družstvo dovolání, jemuž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3551/2018, vyhověl a rozsudek odvolacího soudu ve druhém a třetím výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III. výroku, zrušil a řízení o žalobě o určení, že dovolatelka je členkou družstva, zastavil (ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 27 Cdo 3551/2018 byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2648/20). V rozsahu, v němž Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 73 Cm 78/2016-27 zamítl návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva o vyloučení dovolatelky z družstva, nebyl rozsudek dovoláním napaden (a Nejvyšším soudem nebyl přezkoumáván).

11. Za této situace nelze závěru odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci překážka věci rozsouzené brání (opětovnému) věcnému přezkumu platnosti vyloučení dovolatelky z družstva (coby předběžné otázky), ničeho vytknout.

12. Dovolání není přípustné ani pro řešení „otázky“, zda soudy obou stupňů „mohly (nekriticky) vyjít pouze ze skutkového zjištění jiných soudů“. Je tomu tak proto, že (posuzováno podle obsahu) jde o otázku, kterou dovolatelka (pouze) vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Ostatně tvrzení žalobkyně, že soudy vycházely výlučně ze skutkových zjištění jiných soudů, není pravdivé (viz odstavce 4. až 7. rozhodnutí soudu prvního stupně).

13. Výhrada, podle níž odvolací soud – k návrhu dovolatelky – nepřerušil řízení do rozhodnutí o její ústavní stížnosti, nečiní dovolání přípustným. Jejím prostřednictvím totiž dovolatelka toliko poukazuje na údajnou vadu řízení, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn. Uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.), k jehož přezkoumání není dovolání přípustné.

14. Taktéž i ve vztahu k námitce „nicotnosti“ rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředestírá žádnou otázku hmotného či procesního práva a ani nevymezuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání vypočtených v § 237 o. s. ř., je naplněn. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva touto námitkou otevíraných; proto se jí ani nemohl zabývat (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

15. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, družstvu však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 1. 2022 JUDr. Filip Cileček předseda senátu