27 Cdo 459/2024

Rubrum

Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>procesní - náhrada nákladů řízení - § 62 Datum rozhodnutí US: 26. 8. 2025 27 Cdo 459/2024-471 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně INTEC s. r. o., se sídlem ve Slavičíně, Divnice 88, PSČ 763 21, identifikační číslo osoby 60912189, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, proti žalovanému Ivano Luigi Vandalo Cappellettimu, bytem v Ostravě, 28. října 821/269, PSČ 709 00, zastoupenému JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, PSČ 779 00, o zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 88/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 11. 2023, č. j. 60 Co 197/2023-435, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.471,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Zlíně dne 20. 5. 2020 se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení 831.454 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 28 C 88/2020-380, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

4. Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 6. 2022, č. j. 60 Co 74/2022-248, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-210, ve znění usnesení ze dne 28. 1. 2022, č. j. 28 C 88/2020-215, Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 27 Cdo 2863/2022-291.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

6. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož byla žaloba podána „opožděně po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty“, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (citované již v předchozím kasačním rozhodnutí), z níž se podává, že: 1) Ustanovení § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. 2) Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. 3) Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. 4) Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti. 5) Vědomost právnické osoby o určité (právně významné) skutečnosti se primárně odvíjí od vědomosti členů jejího statutárního orgánu. Srovnej zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 91/2020“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3934/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 439/2022.

7. V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že dovolatelka převedla ve dnech 24. 11. 2016 a 25. 11. 2016 na účet žalovaného bezhotovostním převodem úroky (ze smluv o zápůjčkách, které žalobkyni nevázaly, neboť její zástupce byl při uzavírání smluv ve střetu zájmů) ve výši 431.454 Kč a 400.000 Kč. Dne 28. 11. 2016 získal (nově jmenovaný) jednatel dovolatelky Silvano Briani (dále též jen „S. B.“) dispoziční oprávnění k účtu dovolatelky a dne 23. 3. 2017 S. B. převzal od daňové kanceláře účetní doklady dovolatelky včetně dvou výpisů z účtu zachycujících úhradu výše uvedených úroků.

8. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že dovolatelka se (bez ohledu na skutečnou znalost) mohla dozvědět o tom, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil, nejpozději v okamžiku, kdy daňová kancelář předala jejímu jednateli S. B. účetnictví, včetně výpisů z účtu, tedy dne 23. 3. 2017. Byla-li žaloba podána dne 20. 5. 2020, stalo se tak až po uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty.

9. Dovolání nečiní přípustným ani námitka dovolatelky, že změna „dosavadní judikatury ve vztahu k důsledkům nesplnění notifikační povinnosti“ podle § 55 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], má vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty a retrospektivní působení norem je nepřiměřeně tvrdé.

10. Dovolatelka totiž přehlíží, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně R 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Touto vědomostí se nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).

11. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty proto nelze v daném případě spojovat s vědomostí dovolatelky o právních následcích spojených s porušením § 55 z. o. k., ale pouze s existencí skutečností rozhodných pro závěr o nezávaznosti smluv o zápůjčkách, aniž by přitom bylo rozhodující, zda si dovolatelka byla zcela vědoma právních následků nesplnění informační povinnosti či nikoli.

12. Pouze pro úplnost lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, nebo rozsudek ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014; ve vztahu k právu procesnímu a k závěrům rozhodovací praxe zvláštního senátu srov. usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017), což není případ projednávané věci. Výjimečnost situace nemůže přitom spočívat pouze v tom, že bylo narušeno legitimní očekávání žalobkyně ve správnost dřívější judikatury, když jde o přirozený důsledek judikaturního odklonu (srov. rozsudek ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 67/2020, a usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3334/2020)

13. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka stavění subjektivní promlčecí lhůty, neboť při její formulaci dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí a podle nichž „nebylo zjištěno ani, že by dovolatelka právo neuplatnila jsa žalovaným lstivě uvedena v omyl“.

14. Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

15. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu. V Brně dne 28. 1. 2025 JUDr. Marek Doležal předseda senátu