28 Cdo 1487/2026

Rubrum

28 Cdo 1487/2026-516 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce D. P., zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, proti žalovaným 1) J. T., zastoupenému JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, a 2) Agrokont s.r.o., identifikační číslo osoby 032 45 578, se sídlem v Praze 4, Michle, Jaurisova 515/4, zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, o zaplacení 830 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 109/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2025, č. j. 10 Co 134/2025-462, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2026, č. j. 10 Co 134/2025-511, t a k t o :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 604,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Rouska, advokáta se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4.

Odůvodnění

:

1. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 30 C 109/2022-356, Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) uložil (druhé) žalované zaplatit žalobci částku 830 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi těmito účastníky (výrok II), v části směřující i vůči (prvnímu) žalovanému žalobu na zaplacení téže částky s příslušenstvím zamítl (výrok III) a i mezi naposled uvedenými účastníky rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) k odvolání všech účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v meritorních výrocích I a III (výrok I), změnil ve výroku II jen co do výše nákladů řízení hrazených (druhou) žalovanou (výrok II) a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobcem a (prvním) žalovaným (výrok III, ve znění opravného usnesení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky IV a V).

3. Rozhodováno bylo o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení téže (specifikované) částky s příslušenstvím vůči oběma žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení. Se zřetelem na zjištění, že peněžní částku žalobce, coby kupující, plnil druhé žalované (prodávající) v souvislosti s účastníky uzavřenou kupní smlouvou (bankovní účet prvního žalovaného byl toliko smlouvou sjednaným platebním místem, žalovaný 1/ nebyl stranou smlouvy a ani příjemcem plnění), oba soudy shodně uzavřely, že k vydání bezdůvodného obohacení je pasivně legitimována žalovaná 2/ (strana smlouvy, příjemce plnění; § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“). Současně neshledaly předpoklady ani pro aplikaci § 2995 o. z. (bezdůvodné obohacení třetí osoby), když okolnosti tam uvedené nebyly ani tvrzeny.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Rozsudek jím napadl v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, včetně nákladových výroků mezi žalobcem a žalovaným 1). Dovolání považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 1) k vydání bezdůvodného obohacení. Namítá, že žalovanou částku (přeplatek kupní ceny) zaslal na účet žalovaného 1) v důsledku omylu, čímž vzniklo tomuto žalovanému bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu, které je povinen vydat.

5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné.

6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení, je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není.

7. Řešení hmotněprávní otázky předestřené dovoláním, týkající se posouzení pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe (použitelné i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), od níž není důvod se odchýlit.

8. Z konstantní judikatury vyplývá, že lze-li plnění přičíst určitému závazku, pak aktivně legitimován z nároku na vydání bezdůvodného obohacení je věřitel a pasivně legitimován dlužník (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sb. rozh. obč., z dalších rozhodnutí na něj navazujících například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, uveřejněný pod číslem 92/2024 Sb. rozh. obč.). Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, jeho usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020) je současně ustálena v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.

9. Vyšel-li odvolací soud v přítomné věci ze zjištění, že žalobce plnil na kupní smlouvu uzavřenou s druhou žalovanou (platby současně identifikoval i poznámkou „koupě pozemku“), na bankovní účet ve smlouvě označený, pročež uzavřel, že k vydání případného vzniklého bezdůvodného obohacení tímto plněním je povinna druhá žalovaná (strana smlouvy, příjemkyně plnění), nikoliv první žalovaný, jehož bankovní účet byl toliko platebním místem, nikterak se od výše nastíněné judikatury neodchýlil.

10. Vycházeje z učiněných zjištění (dovolací přezkum je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod) pak v posuzované věci nejde o situaci, že by žalobce plnil omylem nikoli svému věřiteli, nýbrž třetí osobě (že by z hlediska třetí osoby neplnil na závazek), kdy by mu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě (k tomu i z předchozí judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, uveřejněný pod číslem 42/2003 Sb. rozh. obč.).

11. Vůči závěrům odvolacího soudu týkajícím se aplikace § 2995 o. z. v přítomné věci (uzavírá-li odvolací soud, že předpoklady jím stanovené pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě nebyly v přítomné věci naplněny) pak dovolatel argumentačně již ani nebrojí.

12. V posuzované věci nebylo žalobci upřeno právo na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklo-li druhé žalované jako příjemkyni plnění (vůči druhé žalované bylo žalobě vyhověno a v tomto rozsahu nebyl rozsudek předmětem dovolacího přezkumu).

13. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

14. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným, nelze než odkázat na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v něm uvedenou výluku z přípustnosti dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

15. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

16. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) žalovaného 1) patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení (za vyjádření k dovolání) určená z tarifní hodnoty 830 000 Kč částkou 11 620 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], dále pak náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 534,70 Kč, tj. celkem 14 604,70 Kč.

17. V poměru mezi žalobcem a žalovanou 2) o náhradě nákladů řízení nebylo rozhodováno, neboť tato žalovaná již nebyla účastnicí dovolacího řízení (žalovaní mají ve sporu postavení samostatných společníků a v rozsahu výroku I v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I týkajícím se povinnosti této žalované k zaplacení žalobcem požadované částky, nebyl rozsudek napaden dovoláním).

18. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu