28 Cdo 1685/2026

Rubrum

28 Cdo 1685/2026-271 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně L. D., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 12 984 089,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 179/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, č. j. 25 Co 25/2026-243, t a k t o :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.

Odůvodnění

:

1. Rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 4 C 179/2025-213, Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 12 984 089,49 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 3. 2026, č. j. 25 Co 25/2026-243, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

3. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr o předčasnosti v dané věci podané žaloby na poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), jestliže k vyplacení náhrady vyzvala žalobkyně žalovanou poprvé dopisem ze 7. 4. 2025 a v době rozhodování soudu tak neuplynula zákonem stanovená tříletá lhůta k poskytnutí náhrady a případný dluh žalované tak není splatný.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné (ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) pro vyřešení jí formulované otázky „hmotného nebo procesního práva, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Táže se, je-li ústavně „komfortní“ činit rozdíly (co do splatnosti nároku) mezi oprávněnými osobami uplatňujícími nárok na převod zemědělského pozemku a osobami žádajícími peněžitou náhradu. Namítá, že o náhradu v penězích žádala již v roce 2008, ta ji byla tehdy již částečně poskytnuta a má za to, že tím vyhověla dikci § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. K tomu klade otázku, je-li třeba lpět na dodržení tříleté lhůty k poskytnutí náhrady i v situaci, kdy je její výše mezi stranami sporná a kdy žalovaná odmítá plnit. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom považuje za kontradiktorní i k jí současně odkazované judikatuře Ústavního soudu.

5. Žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné.

7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky).

8. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. I recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 464/2025, a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 967/2025, současně odkazující na dosavadní ustálenou judikaturu i závěry odborné literatury) chápe § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ukládající pozemkovému úřadu poskytnout oprávněné osobě peněžitou náhradu do 3 let po převzetí písemné výzvy, jako hmotněprávní ustanovení, od nějž se odvíjí okamžik splatnosti dluhu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva určil lhůtu, v níž má povinná osoba (žalovaná) peněžitou náhradu vyplatit (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), se tedy nikterak nepromítá do poměrů procesněprávní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (§ 160 odst. 1 o. s. ř.; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2225/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1677/2023). Z ustálené judikatury přitom plyne, že v situaci, kdy uplatněná pohledávka není dosud splatnou, nelze žalobě o její zaplacení vyhovět – je tedy namístě takovou žalobu pro předčasnost zamítnout; srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 1631/2005, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021, nebo z komentářové literatury Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1018-1019.

10. Závěr odvolacího soudu, že žalobě o peněžitou náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nelze vyhovět v situaci, kdy dosud ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) neuplynula tříletá lhůta běžící od převzetí písemné výzvy k zaplacení peněžité náhrady pozemkovým úřadem (výzva byla žalobkyní učiněna dopisem ze 7. 4. 2025), jejímž uplynutím se pohledávka stává splatnou, konvenuje výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit), jež reflektuje jasné (jednoznačné) znění právní úpravy i její zřejmý smysl a účel (poskytnutí dostatečného časového prostoru pro prověření shromážděných nároků a pro jejich postupné vypořádávání).

11. Dovolatelka sice formálně vymezuje otázku jako dosud neřešenou, obsahově však brojí proti závěru, jenž již byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přijat, totiž že tříletá lhůta podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. určuje splatnost peněžité náhrady. Její argumentace proto ve skutečnosti směřuje k tomu, aby dovolací soud tuto ustálenou judikaturu přehodnotil. Důvody k tomu však Nejvyšší soud neshledává a neskýtá pro ně prostor ani v přítomné věci uplatněná dovolací argumentace a v jejím rámci odkazovaná judikatura Ústavního soudu; s jí akcentovanými principy, včetně zásady rovnosti, posouzení odvolacího soudu v rozporu není (jak bude dále rozvedeno).

12. Nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 2763/23, a ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24, primárně řeší otázku, zdali částečné plnění na základě vadného ocenění mohlo přivodit zánik restitučního nároku a mohou-li oprávněné osoby dosáhnout uspokojení nároku kombinací peněžní náhrady a náhradního pozemku; neřeší splatnost náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ani předčasnost žaloby. Stanovení lhůty k zaplacení peněžité náhrady nelze považovat ani za případ nerovného zacházení s restituenty. Rovnost restituentů (oprávněných osob) vyžaduje stejnou ochranu jejich zákonného nároku, nikoli odstranění odlišných zákonných podmínek, které se vážou k různým způsobům jeho uspokojení. Naturální náhrada dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. zásadně předpokládá režim veřejných nabídek a převod konkrétních pozemků, zatímco peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 má zákonem výslovně upravenou lhůtu splatnosti (coby nejzazší termín pro jeho uspokojení), jež dopadá v zásadě na každého, kdo zvolí tuto formu náhrady. Oproti tomu dovolatelka požaduje – bez zákonné opory – přednostní režim.

13. V přítomné věci byla žaloba zamítnuta pro svou předčasnost (v situaci, kdy nárok bylo nutno prověřit zejména co do jeho výše a dosud neuplynula zákonem stanovená lhůta k plnění), aniž by žalovaná apriori odmítala plnit. Již proto je v přítomné věci nepřípadný i poukaz dovolatelky na jiné rozhodnutí odvolacího soudu (nadto ani nepředstavující ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů) a v něm prezentovaný názor, že bylo by prázdným formalismem lpět na dodržení zákonem stanovené lhůty k vyplacení náhrady i v těch sporných situacích, kdy žalovaná uplatněný nárok popírá a kdy je z jejího postoje zřejmé, že restituentu nehodlá poskytnou žádné plnění. O takovou situaci v přítomné věci nejde. Zjevně nedůvodná je i obava dovolatelky z promlčení práva, jestliže uplatněná pohledávka dosud není splatná (její splatnost je zde výslovně vázána až na uplynutí zákonem stanovené lhůty) a kdy tak dříve nemůže ani započít běh lhůty k jeho uplatnění.

14. Staví-li dovolatelka svou dovolací argumentaci na tom, že o peněžitou náhradu žádala žalovanou (tedy patrně jejího předchůdce, Pozemkový fond České republiky) již v roce 2008 (navzdory tomu, že současně tvrdí, že tuto žádost vzala následně zpět, nehledě na to, že řada jí odkazovaných rozhodnutí pozemkového úřadu zakládajících její nárok jsou z doby pozdější), vychází z jiných než odvolacím soudem učiněných zjištění (jež reflektují právě i žalobkyní před soudem prvního stupně uplatněná tvrzení), případně usiluje i o revizi těchto zjištění za použití nových skutečností a důkazů, které (coby odvolatelka) uplatnila před odvolacím soudem v rozporu s § 205a o. s. ř. (vůči tomuto závěru odvolacího soudu v dovolání ani nebrojí) a které znovu opakuje a rozvádí v dovolání, v němž ovšem nové skutečnosti a důkazy uplatnit nelze (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).

15. Dovolací přezkum je pak v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).

16. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř.). Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani Ústavního soudu) neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

17. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 243 odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a na straně žalované lze za účelně vynaložené náklady považovat toliko náhradu hotových výdajů v paušální výši 450 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). U žalované (Česká republika – Státní pozemkový úřad) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (není-li v příslušném řízení prokázán opak, nepředstavují dle ustálené soudní judikatury náklady na zastoupení těchto subjektů advokátem účelně vynaložené náklady; srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 149/2016). V dané věci pak nebyla předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou Státním pozemkovým úřadem, ani se nejednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou či problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu