28 Cdo 279/2026-842

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. P., b) E. P. a c) V. P., všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Tyršův dům, Újezd 450/40, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 C 75/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2025, č. j. 25 Co 163/2025-801, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, každému z nich rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem 27 319,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce, advokáta JUDr. Martina Purkyta.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (soud prvního stupně) ze dne 28. 3. 2025, č. j. 10 C 75/2024-645, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci (oprávněnými osobami, nabývajícími) smlouvu o převodu tam blíže specifikovaných pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, a bylo rozhodnuto o nákladech účastníků a státu (vše výrokem I). Dále rozhodl o náhradě nákladech odvolacího řízení (výrok II).

2. V meritu bylo rozhodováno o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud aproboval soudem prvního stupně přijatý závěr, že restituční nárok žalobců coby oprávněných osob (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) nebyl doposud plně uspokojen v důsledku liknavého a svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky), že žalobcům přiřknuté pozemky nejsou k danému účelu nevhodné (z vlastnictví státu nepřevoditelné) a že jejich cena nepřevyšuje hodnotu žalobci uplatněného, doposud neuspokojeného restitučního nároku.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dovolatelka). V dovolání uplatnila konkrétní hlediska přípustnosti ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jako dovolací důvod ohlásila, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

4. Podle mínění dovolatelky odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou vyhodnotil otázku naplnění předpokladů, za nichž se oprávněné osoby mohou domáhat uspokojení restitučního nároku na převod zemědělského pozemku mimo rámec veřejných nabídek náhradních pozemků, tedy žalobou na vydání konkrétních pozemků. Dovolatelka jednak vytýká, že žalobci při uplatňování nároku nebyli dostatečně aktivní, a (dále) že jejich restituční nárok byl již přečerpán. Za nesprávný pak považuje i odvolacím soudem přijatý závěr, že její postup při uspokojování restitučního nároku žalobců lze kvalifikovat jako liknavý a svévolný, majíc zato, že skutečnosti odůvodňující takovou konkluzi (zejm. že nesprávně kvantifikovala restituční nárok žalobců) nebyly v přítomné věci prokázány. Přitom kritizuje i soudy učiněný závěr o vhodnosti (převoditelnosti) pozemků, jež byly žalobcům vydány jako náhradní. Současně soudům vytýká, že nepřihlédly k jí navrženým důkazům a rozhodnutí odvolacího soudu shledává nepřezkoumatelným.

5. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž má být věc vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovolacím návrhem učinila i návrh na odložení právní moci napadeného rozhodnutí.

6. Žalobci podali k dovolání a s ním současně spojenému návrhu na odložení právní moci napadeného rozhodnutí nesouhlasné vyjádření.

7. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.

8. Přípustnost dovolání nezakládá § 238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v tomto ustanovení) a dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. (není naplněno žádné z tam uvedených hledisek, jak bude dále blíže rozvedeno).

9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. K problematice poskytování jiných (náhradních) zemědělských pozemků oprávněným osobám v režimu zákona č. 229/1991 Sb. lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) o uplatnitelnosti nároku žalobou na převod konkrétního pozemku i mimo rámec veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) v situaci, kdy stát (dříve Pozemkový fond České republiky, jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) v uvedeném směru řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a lze-li jeho počínání označit za liknavé, diskriminační či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).

11. K uspokojení nároku oprávněné osoby mimo proces veřejných nabídek (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.) lze tedy přistoupit tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možno postup žalované (dříve jejího předchůdce) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3546/2017, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020).

12. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby a postupu žalované (jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) je především otázkou skutkových zjištění (jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů), s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace) a kdy učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech zjevné nepřiměřenosti úvahy soudů nižších stupňů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

13. Za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).

14. Otázkou, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění žalobě na převod konkrétního vhodného pozemku mimo rámec veřejných nabídek (včetně toho zda, je možno postup žalované kvalifikovat jako liknavý, diskriminační či dokonce svévolný, a byli-li i žalobci přiměřeně aktivní, tedy činili-li adekvátní kroky za účelem uspokojení nároku), se odvolací soud zabýval v intencích shora odkazované relevantní judikatury a jím učiněné závěry nelze považovat za nepřiměřené, vyšel-li v tomto směru zejména ze zjištění, že žalovaná (její předchůdce) restituční nárok žalobců ocenila nesprávně, pročež bylo žalobcům znemožněno jeho uspokojení zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků podle § 11a zákona č. 229/199 Sb. (o čemž svědčí i neúspěch žalobce a/ ve veřejné nabídce pořádané žalovanou, z níž byl vyloučen právě s odůvodněním, že hodnota jeho restitučního nároku dle evidence žalované – jež se následně ukázala jako objektivně nesprávná – není dostatečná), že se žalobci domáhali přecenění nároku, k čemuž opatřili i znalecký posudek, kdy jimi takto důvodně uplatněný požadavek žalovaná odmítla prověřit, setrvávajíc nadále na nesprávném ocenění, a to i poté, kdy se i z jí předloženého znaleckého posudku podává, že hodnota restitučního nároku žalobců je vyšší nežli jí evidovaná.

15. Nadto lze připomenout, že úsudek akcentovaný soudy nižšího stupně o aktivitě žalobců a postupu žalované (jejího předchůdce), včetně zjištění o nesprávné kvantifikaci restitučního nároku, jakož i ceně žalobcům přiřknutých pozemků (nepřevyšující hodnotu uplatněného a doposud neuspokojeného restitučního nároku žalobců), coby výsledek provedeného dokazování, je svou povahou závěrem skutkovým, a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak limitován, kdy uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „R 4/2014“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění].

16. Bezpředmětné jsou v přítomné věci námitky dovolatelky, jimiž se snaží zpochybnit správnost v řízení provedeného znaleckého posudku Ing. Tomíčka, jakož i výtky, že soud prvního stupně nevyčkal zpracování jí navrhovaného (oponentního) znaleckého posudku, resp. že poté, kdy byl tento posudek (oceňující žalobcům odňaté a nevydané pozemky částkou 4 284 404,92 Kč) za odvolacího řízení předložen, k němu odvolací soud již nepřihlížel. Hodnotící závěr o svévoli a liknavosti žalované (jejího předchůdce) totiž odvolací soud staví na komplexním posouzení zjištěných okolností (z nichž samozřejmě akcentuje i evidentně nesprávné ocenění pozemků nacházejících se areálu letiště jako zemědělských) a současně uzavírá, že hodnota žalobcům v tomto řízení přiřknutých náhradních pozemků nedosahuje výše neuspokojeného restitučního nároku i ve světle tvrzení žalované (viz odst. 20 odůvodnění, v němž odvolací soud mimo jiné odkazuje i na argumentaci žalované, která i s ohledem na podaný znalecký posudek připouští, že restituční nárok žalobců – oproti tomu, jako byl evidován – je podstatně vyšší) a že v přítomné věci je nadbytečné zabývat se otázkou přesné kvantifikace nároku (a k tomu dále doplňovat dokazování). Zmiňuje-li pak odvolací soud i eventualitu přečerpání restitučního nároku (vycházeje z hodnoty, jíž soud prvního stupně považoval za nespornou), s tím, že překročen byl by tak či tak jen v marginální výši a případné vypořádání bylo by pak možné i cestou vydání bezdůvodného obohacení, jde již jen o ryze podpornou argumentaci, na níž rozhodnutí odvolacího soudu (primárně) založeno není.

17. K námitkám dovolatelky, že soudy ve svých úvahách nezohlednily nízkou míru aktivity žalobců (jde-li o uspokojení nároku cestou veřejné nabídky pozemků), nelze než znovu připomenout, že důvodem, pro který se žalobci neucházeli (nemohli ucházet) o převod náhradních pozemků z veřejné nabídky, dle zjištění soudu spočíval v nesprávné evidenci nároku (co do jeho výše), za níž je odpovědna žalovaná a vůči které žalobci brojili a usilovali o zjednání nápravy (o přecenění). Nejde zde ani o situaci, že by žalobci bez legitimního důvodu (za nějž lze považovat i nesprávnou kvantifikaci nároku, od níž žalovaná nemíní ustoupit) od počátku usilovali o převod konkrétních pozemků mimo rámec veřejných nabídek a že by si tímto postupem chtěli zjednat výhodu oproti jiným oprávněným osobám.

18. Posouzení odvolacího soudu nekoliduje ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (viz čl. III dovolání, v němž se zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019), která akcentuje stejná východiska a (případný) rozdílný výsledek řízení je dán jen jinými (odlišnými) individuálními skutkovými okolnostmi. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepříčí ani konkluzím vysloveným v dovolatelkou dále citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, nehrozí-li (jak výše vysvětleno, se zřetelem na odvolacím soudem učiněná zjištění), že vydání pozemků povede k přečerpání nároku žalobců.

19. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani výhrady dovolatelky vůči konkluzím odvolacího soudu stran vhodnosti (převoditelnosti) pozemků.

20. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky, jimiž lze uspokojit restituční nárok oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad; srov. § 11b zákona č. 229/1991 Sb.), jež by byly potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).

21. V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).

22. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (tím spíše i restituce náhradní), se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I v případě uspokojování nároku vydáním jiného (náhradního) zemědělského pozemku je tedy nutno zvažovat případnou funkční provázanost oprávněnou osobou vybraného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit i vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).

23. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Funkční souvislost (pozemků a staveb) přitom představuje takový vztah dvou věcí, kdy jedna věc v podstatě umožňuje druhé plnit její funkci. Ve vztahu funkční souvislosti je ekonomická a užitná hodnota jedné věci oddělením od druhé věci podstatně snížena. Může se jednat jak o vztah oboustranné závislosti, kdy ani jedna z věcí nemůže samostatně plnit řádně svou funkci, tak o vztah jednostranné závislosti, kdy jedna věc může plnit svou funkci samostatně, zatímco druhá nikoli (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 240/2022).

24. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2218/2023) byly dále aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor. Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

25. K řešené problematice lze dále připomenout i rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).

26. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je zpravidla úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, jsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru přiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

27. Předně, spatřuje-li dovolatelka pochybení soudů v tom, že při zkoumání vhodnosti (převoditelnosti) pozemků (jak jsou označeny v bodě 50 dovolání) uzavřely, že netvoří funkční celek se sousedními nemovitostmi a jsou tedy převoditelné na oprávněné osoby, sluší se upřesnit, že uvedené konkluze vztahují se toliko k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY, pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“), měly-li v jejich případě soudy za prokázané toliko volné spojení se sousedními nemovitostmi. [U pozemků parc. č. XY v k. ú. XY horách dovolatelka namítala jeho nepřevoditelnost z důvodu jeho zařazení územním plánem do plochy veřejné zeleně, což soudy jako překážku převodu neshledaly; v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY uváděla překážku podle § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., kterou soudy rovněž neměly za naplněnou, jelikož odkazovaný pozemek není součástí chatové osady, jak tvrdila dovolatelka. Proti závěrům u posledně dvou zmíněných pozemků dovolatelka žádnou (natož relevantní) argumentaci nevznáší.]

28. V případě předmětných pozemků se pak odvolací soud zjevně přidržel výše rozvedených judikatorních východisek (od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci) a jím učiněná konkluze, že jde o zemědělské pozemky z vlastnictví státu převoditelné, potažmo vhodné i k náhradní naturální restituci, není nepřiměřená či jakkoliv rozporná s odkazovanou judikaturou, včetně té, jež se týká problematiky funkční souvislosti pozemků se stavbou coby překážky jejich vydání oprávněné osobě (kterou odvolací soud neshledal). V dovolání obsažená kritika závěrů o absenci funkční souvislosti předmětných pozemků se sousedními nemovitostmi zůstává toliko v obecné rovině, případně se i zde soustředí na zpochybňování soudy učiněných skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), procesu dokazování a kvality odůvodnění rozhodnutí (vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud aproboval soudem prvního stupně učiněná zjištění bez toho, že by bylo provedeno místní šetření, že se nevypořádal se všemi jejími námitkami vůči skutkovým zjištěním a vydal rozhodnutí, jež má dovolatelka za nepřezkoumatelné). K tomu nelze než znovu připomenout, že dovolací přezkum je v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

29. Námitka neprovedení navržených důkazů patří pak do kategorie vad řízení, jež rovněž nejsou způsobilým dovolacím důvodem; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy vytýkaného pochybení dopustily (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, a ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 971/2019); k tomu přiměřeně srov. i závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v bodech 22 a 23 odůvodnění, a v nich uvedený akcent na zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku. K uvedeným výtkám a problematice neprovedených důkazů (a namítaného porušení práva na spravedlivý proces) lze snad odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018), provedení navrhovaných důkazů totiž záleží na jeho hodnocení (viz § 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, respektive zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. K tomu lze pak dodat i tolik, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat kupř. v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2915/2011, či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2055/2020).

30. V situaci, kdy měly oba soudy skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí za spolehlivě zjištěný (a to i ohledně skutečností relevantních pro posouzení, jsou-li předmětné pozemky k danému účelu vhodné a oprávněným osobám převoditelné), a nebylo-li pak vyhověno návrhu žalované na doplnění dokazování (kdy důkazní návrh na provedení místního šetření s náležitým odůvodněním zamítl již soud prvního stupně, maje stav pozemků a absenci funkční souvislosti se sousedními nemovitostmi za dostatečně prokázané již jinými provedenými důkazy – zejm. znaleckým posudkem Daniely Raškové, ortofotomapami a fotografiemi), nelze v takovém postupu spatřovat vadu řízení, jež by ohrožovala správnost rozhodnutí a jež by působila ústavněprávní deficit v podobě opomenutých důkazů.

31. Do kategorie vad řízení (k nimž by bylo lze přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné; § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) patří i další výtky dovolatelky stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. K uplatněné námitce sluší se uvést, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není rozhodnutí soudu (i přesto, že by snad nevyhovovalo všem požadavkům na jeho odůvodnění) zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto (které skutečnosti měl odvolací soud za prokázané a na základě kterých důkazů a jak věc posoudil po právní stránce).

32. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

33. Přestože žalovaná v dovolání uvádí, že jím rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu (tedy včetně té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích II až IV, o nákladech řízení účastníků a státu), jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, ve vztahu k těmto částem rozhodnutí již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

34. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

35. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení (za společné vyjádření k dovolání, z tarifní hodnoty korespondující vždy třetině ceny převáděných pozemků), v souhrnné výši 22 128 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4 741,38 Kč, tj. celkem 27 319,38 Kč, které žalovaná zaplatí žalobcům rovným dílem k rukám jejich zástupce z řad advokátů (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonem zásadně stanovené třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř.).

36. O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.), podaném současně s dovoláním, Nejvyšší soud (i s ohledem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) již dříve rozhodl samostatným usnesením (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, č. j. 28 Cdo 279/2026-839).

37. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

38. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení