25 Co 163/2025 - 801

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobců: a/ [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b/ [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c/ [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], identifikační číslo [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] Praha 1 – [Jméno advokáta C] o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. března 2025, č. j. 10 C 75/2024-645, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit a-c/ žalobcům, a to každému rovným dílem, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 81.958 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem nahradil projev vůle žalovaného uzavřít se žalobci smlouvu o převodu pozemků podle ust. §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“), a to pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [město] obec [adresa]; parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa], obec [právnická osoba]; parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. Jadrná, obec [právnická osoba]; parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [město] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [město], obec [město]; parc. č. [hodnota] zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa], obec [název]; parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa], obec [adresa]; parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] zapsané na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro [Anonymizováno] kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k. ú. [adresa], obec [adresa]; a to k uspokojení nároku nabyvatelů v podílu id. 1/3 pro [jméno FO], id. 1/3 pro [jméno FO] a id. 1/3 pro [Jméno žalobce C] k celku pozemků; když nabyvatelům vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 18. 12. 2007 a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 30. 6. 2003 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 4. 12. 2019, č. j. [spisová značka] a rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2021, č. j. [spisová značka] (bod I. výroku rozsudku okresního soudu); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 354 952 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (bod II.); žalovanému uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice na účet Okresního soudu v [adresa] částku 8 887,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (bod III.) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice na účet Okresního soudu v [adresa] částku 825,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (bod IV.).

2. V odůvodnění svého rozsudku okresní soud rekapituloval procesní podání účastníků, uvedl, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ust. § 4 zákona o půdě, jakožto právní nástupci [jméno FO]. Podal přehled ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění z nich čerpaných. Od rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu o nevydání původně odňatých pozemků se nejprve sám [jméno FO] a posléze jeho právní nástupci - žalobci kontinuálně domáhali revize tohoto rozhodnutí, a tedy vydání původně odňatých pozemků. Následně, po konečném rozhodnutí ve věci, uplatnili svůj nárok na náhradu za odňaté, ale nevydané pozemky u žalovaného. Žalovaný ocenil nevydané pozemky jako zemědělské, a to celkovou částkou 465 632,49 Kč pro každého ze žalobců. Žalobci se domáhali přecenění nevydaných pozemků. Tomu však žalovaný nevyhověl, aniž by svůj postup jakkoli odůvodnil. Rovněž v celém tomto řízení setrval na svých závěrech o ocenění pozemků. Žalobce a/ učinil pokus o uplatnění svého nároku ve veřejných nabídkách, avšak jeho žádost byla zamítnuta s ohledem na vyšší cenu žádaného pozemku oproti nároku, který mu náleží. Nevydané pozemky byly oceněny znaleckým posudkem [jméno FO], a to na částku 54 910 828,84 Kč. Žalobci přepočetli svůj nárok dle výměry skutečně nevydaných pozemků, přičemž tato výměra byla nakonec mezi účastníky nesporná; uplatňovali tak nárok na pozemky v hodnotě přesahující částku 32 000 000 Kč. Žalovaný zpochybňoval znalecký posudek [jméno FO], a to i přesto, že ke shodnému závěru (ohledně nutnosti ocenění pozemků v areálu letiště v [adresa] jako stavebních) v jiné věci došla i další znalkyně. Sám zadal zpracování revizního posudku až po více než 2 letech od uplatnění nároku žalobců a více než po roce trvání soudního sporu. Za dané situace nebylo možné po žalobcích požadovat, aby se opakovaně účastnili veřejných nabídek (okresní soud v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Postup žalovaného tak prvostupňový soud hodnotil jako svévolný a liknavý a měl za to, že jsou splněny podmínky pro to, aby se žalobci domáhali uspokojení svých nároků mimo zákonný postup - tedy žalobou v soudním řízení na vydání vhodných náhradních pozemků, aniž by bylo nutno trvat na mnohačetné účasti žalobců ve veřejných nabídkách. Nepovažoval za procesně efektivní vyčkávání na zpracování revizního posudku objednaného žalovaným, nepovažoval v řízení za nutné prokázat přesnou výši restitučního nároku žalobců. Účastníci učinili nespornou cenu požadovaných náhradních pozemků, a to v celkové výši 682 944,20 Kč. Taktéž nesporná výše jejich dosud nevyčerpaného restitučního nároku (bez požadovaného přecenění) činí 1 396 897,47 Kč. Nesporná výše nároků pokrývá celkovou výši ceny požadovaných náhradních pozemků.

3. Okresní soud dále posuzoval převoditelnost v žalobě specifikovaných náhradních pozemků, podal zevrubný přehled k tomu se vztahující judikatury. Vycházel zejména ze znaleckého posudku [jméno FO] a jeho příloh, z výpisů z katastru nemovitostí, územních plánů, ortofotomap, fotografií. Při posuzování převoditelnosti pozemků v k. ú. [město], obec [adresa], u pozemku p. č. [hodnota] dospěl k závěru, že pozemek je převoditelný - žalovaným namítaná funkční souvislost jako zahrada k vedlejší stavbě se z uvedených důkazů nepotvrdila. U pozemku p. č. [hodnota] uzavřel, že namítané zařazení pozemku dle územního plánu do plochy veřejné zeleně není překážkou převodu pozemku, neboť se nejedná o žádnou z výše uvedených výluk dle ust. § 11 zákona o půdě či dalších judikaturou konstruovaných omezení převoditelnosti pozemků. Při posuzování převoditelnosti pozemků v k. ú. [adresa], obec [název], soud vyšel ze zjištění, že převoditelnost pozemků p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] byla mezi účastníky nesporná. U pozemku p. č. [hodnota] dospěl k závěru o zjištěné převoditelnosti tohoto pozemku, když namítané zařazení pozemku částečně do plochy veřejné zeleně není překážkou převodu pozemku. Při posuzování převoditelnosti pozemků v k. ú. [název], obec [název], soud vyšel ze zjištění, že pozemky p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] byly účastníky shodně označeny jako převoditelné. U pozemků p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] dospěl okresní soud k závěru, že pozemky jsou převoditelné. U všech namítaná funkční souvislost s vedlejší stavbou nebyla v žádném z případů prokázána, neboť funkční souvislost s vedlejší stavbou nelze vykládat extenzivně, ve smyslu, že je s vedlejší stavbou „jen“ pozemek užíván či je vhodné jej užívat. Funkční souvislost tedy neznamená tzv. volné spojení, ale naopak to, že pozemek je nezbytný k užívání vedlejší stavby z důvodu skutečné provázanosti (okresní soud v tomto ohledu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 6. 6. 2023 či rozhodnutí ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. [spisová značka]). V případě uvedených pozemků však bylo prokázáno pouze toto volné spojení. Pro uvedený závěr považoval okresní soud provedené důkazy za dostatečné, proto návrh žalovaného na místní šetření pro nadbytečnost zamítl. Při posuzování převoditelnosti u pozemků v k. ú. [název], obec [název], okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci učinili převoditelnost pozemků p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] za nespornou. Při posuzování převoditelnosti u pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] u [název], obec [název], okresní soud vyšel i z informací o ukončení pozemkových úprav, identifikace biokoridoru a ortofotomapy, přičemž zjistil, že přes pozemek vede lokální biokoridor. To však s ohledem na zjištěný zemědělský charakter pozemku nepovažoval za překážku převoditelnosti (okresní soud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2517/2024). Při posuzování převoditelnosti u pozemků v k. ú. [adresa], obec [adresa], vyšel ze zjištění, že převoditelnost pozemků p. č. [hodnota], p. č. [hodnota], p. č. [hodnota], p. č. [hodnota], p. č. [hodnota], p. č. [hodnota] nebyla mezi účastníky sporná. U pozemku p. č. [hodnota] měl za zjevné, že zde není dána funkční souvislost s vedlejší nemovitostí. U pozemku p. č. [hodnota] měl za to, že pozemek není součástí chatové osady, jak tvrdí žalovaný. Pozemek se nachází na okraji, na hranici této osady, maximálně těsně pod plotem, což nelze s ohledem na odchylku přesně určit, nicméně ani případné nevhodně umístěné oplocení mezi nezastavěnou oblastí chatové oblasti a daným pozemkem (viz fotografie) nemůže v tomto konkrétním případě vést k závěru o nepřevoditelnosti jinak zjevně zemědělsky využitelného pozemku. Chatová osada jako taková se pozemku zjevně nedotýká, překážka dle ust. § 11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě zde naplněna není. Při posuzování převoditelnosti u pozemků v k. ú. [adresa], obci [adresa], vyšel ze zjištění, že převoditelnost pozemku p. č. [hodnota] nebyla mezi účastníky sporná. U pozemku p. č. [hodnota] vyšel ze žádosti manželů [jméno], pachtovní smlouvy, ortofotomapy, výpisu z katastru nemovitostí a z provedených důkazů uzavřel, že dotčený pozemek nebyl k žádosti převeden na jiného vlastníka, je se sousedním pozemkem spojen pouze volně, využíván je zemědělsky, žádná stavba se na něm nenachází a že pozemek je zemědělsky využitelný do budoucna i pro žalobce po případném řádném vypovězení pachtu. U pozemku p. č. [hodnota] dospěl k závěru, že je převoditelný, neboť ani namítané zařazení do plochy veřejné zeleně není překážkou převoditelnosti.

4. O náhradě nákladů řízení okresní soud rozhodoval podle ust. § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „OSŘ“) ve spojení s ust. § 142 odst. 2 OSŘ, dle kterého poměřoval procesní úspěch a neúspěch obou stran, a to s ohledem na opakovaná částečná zpětvzetí žaloby učiněná žalobci v průběhu řízení. V této souvislosti se zabýval procesním zaviněním na zastavení řízení v těchto částech, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Původně se žalobci žalobou domáhali vydání celkem 46 pozemků. V průběhu řízení vzali svou žalobu zpět ohledně 22 pozemků, o dva pozemky pak žalobu rozšířili. Soud vzal v úvahu i hodnotu pozemků, ohledně kterých bylo řízení zastaveno, a hodnotu pozemků, ohledně kterých bylo žalobě vyhověno. Okresní soud uzavřel, že žalobci byli v řízení úspěšní z 91,5 % a neúspěšní z 8,5 %, a proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům jejich náklady řízení z 83 %. Při určování celkové výše nákladů řízení žalobců okresní soud vyšel z ust. § 8 ve spojení s § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), přičemž jako tarifní hodnotu vzal částku ve výši 682 944,20 Kč, tzn. nespornou hodnotu vydaných náhradních pozemků, kdy s přihlédnutím ke spoluvlastnickým podílům žalobců (ve výši id. 1/3) činí sazba za 1 úkon právní služby částku ve výši 9 220 Kč. Okresní soud podal podrobný výpočet náhrady s tím, že celkem náklady řízení žalobců činily 427 653,20 Kč, z čehož 83 % představuje částka 354 952 Kč. O nákladech státu rozhodl okresní soud podle ust. § 148 odst. 1 OSŘ.

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolal žalovaný. Uplatnil odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b/, c/, e/ a g/ OSŘ. Poukázal na to, že podmínky pro převod konkrétních pozemků mimo veřejné nabídky restituentům jsou úzce vymezeny judikaturou, když tento postup je možné aplikovat jen ve výjimečných situacích, a to za kumulativního naplnění liknavosti a svévole žalovaného a dlouhodobé, leč marné aktivity oprávněné osoby o uspokojení restitučního nároku zákonem předvídaným způsobem (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015). Pouze za současného splnění obou výše uvedených podmínek oprávněné osobě nezbývá jiná možnost než obrátit se svým nárokem na soud, jelikož nemá jinou reálnou možnost uspokojení svého nároku. Soud prvního stupně podle odvolatele důkladně nezkoumal naplnění všech podmínek pro uspokojení restitučního nároku žalobců soudní cestou, respektive se zejména dostatečně nevypořádal s tvrzeními a důkazy ve vztahu k otázce aktivity žalobců ve veřejných nabídkách. Jediný pokus o uspokojení nároku zákonným způsobem učinil a/ žalobce, který dne [datum] podal žádost o převod zemědělského pozemku, nicméně tato žádost mu byla zamítnuta z důvodu nedostatečné výše restitučního nároku. Žalobkyně b/ a c/ se neúčastnily žádné veřejné nabídky.

6. Soud prvního stupně pochybil rovněž ve skutkových závěrech, když shledal liknavost a svévoli žalovaného, ačkoliv tato nebyla prokázána. Je pravdou, že mezi stranami existuje spor o výši restitučního nároku. Žalovaný navrhl k důkazu revizní znalecký posudek, který byl objednán dne 7. 2. 2025. Měl za to, že posouzení spornosti a výše restitučního nároku mělo být v tomto případě i s ohledem na paralelně vedené soudní řízení u Okresního soudu v [adresa] řešeno jako prejudiciální otázka a pokud nebylo, měl soud prvního stupně alespoň vyčkat na předložení revizního znaleckého posudku žalovaným. Okresní soud v [adresa] v paralelně vedeném sporu přikázal svým nepravomocným rozsudkem žalobcům do vlastnictví náhradní pozemky v hodnotě 759 227,20 Kč. Soud prvního stupně přikázal svým nepravomocným rozsudkem do vlastnictví náhradní pozemky v hodnotě 682 944, 20 Kč. Celková hodnota pozemků nepravomocně přikázaných v obou soudních řízeních činí částku ve výši 1 442 171,40 Kč, tedy více než činí aktuálně evidovaný a nesporný restituční nárok žalobců. Nesporná výše zůstatku neuspokojeného restitučního nároku žalobců činí částku 1 396 897,47 Kč. S ohledem na to je žalovaný přesvědčen, že postup soudu prvního stupně, kdy uzavřel, že není nutné v této věci určovat jako předběžnou otázku přesnou výši restitučního nároku žalobců, je zcela chybný. Žalovaný (shodně jako u Okresního soudu v [adresa]) uvedl, že nesouhlasí se závěry znaleckého posudku znalce [jméno FO] k ocenění nevydaných pozemků, když předmětný znalecký posudek vykazuje řadu nesprávností, nepřesností, jakož i vyvozuje závěry z nepřezkoumatelných a ničím nepodložených domněnek znalce[Anonymizováno]

7. K převoditelnosti náhradních pozemků žalovaný poukázal na vadu rozsudku, když v něm zcela chybí odůvodnění k možné překážce převoditelnosti u pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Žalovaný pak rovněž nesouhlasil s posouzením překážek převoditelnosti soudem prvního stupně u těchto náhradních pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota], v k. ú. [město], obec [adresa], kde namítal funkční souvislost se sousední zahradou, u pozemku parc. č. [hodnota] pak namítal zařazení pozemku do plochy veřejné zeleně; u parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [právnická osoba], namítal částečné zařazení pozemku do plochy veřejné zeleně; u parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota], v k. ú. [město], obec [město], namítal funkční souvislost se sousední stavbou. Soud prvního stupně se však tímto argumentem řádně nevypořádal a navržené místní šetření neprovedl; žalovaný takový postup tudíž považuje za chybný a má za to, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci; parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] u [město], obec [město], je nevhodná k převodu z důvodu existence lokálního biokoridoru, vedoucího přes pozemek; u parc. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], žalovaný namítal funkční souvislost s vedlejší stavbou; u parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], namítal, že parc. č. [hodnota] je funkčně spojená se sousedním pozemkem a u pozemku parc. č. [hodnota] namítal zařazení pozemku do plochy veřejné zeleně. Vhodnost pozemku k převodu pro výjimečný, judikaturou dovozený postup při uspokojení restitučního nároku je podle odvolatele soud povinen posuzovat z úřední povinnosti, a to nejenom z hlediska neexistence zákonných překážek převoditelnosti, ale také s přihlédnutím ke všem judikaturou dovozenému kritériu vhodnosti pozemku k převodu.

8. K nákladům řízení žalovaný uvedl, že soud prvního stupně předně nepostupoval správně při určení tarifní hodnoty dle ust. § 7 advokátního tarifu, když pro výpočet náhrady nákladů nevyšel z punkta hodnoty aktuálně žalobci požadovaných náhradních pozemků, nýbrž z hodnoty náhradních pozemků před jednotlivými částečnými zpětvzetími žaloby, které nadto nejsou ani vypočteny korektně. Soud prvního stupně dále pochybil, když při určení tarifní hodnoty pro jednotlivé žalobce vycházel z punkta věci (celé hodnoty sporu), jako kdyby každý žalobce žaloval celý předmět sporu samostatně. Okresní soud nesprávně posoudil míru úspěchu a neúspěchu stran. Žalobci mají daleko vyšší podíl na procesním zavinění zastavení řízení ve vztahu k 22 pozemkům, než uvedl soud prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že žalobci byli v řízení úspěšní v rozsahu 91,5 %, není podle odvolatele správný. Žalobci se domáhali převodu libovolně vybraných náhradních pozemků, aniž by se blíže zabývali otázkou vhodnosti pozemků k převodu. Až po námitkách žalovaného a provedeném dokazování vzali žalobu v podstatné části pozemků zpět. Žalovaný z těchto důvodů navrhl rozsudek okresního soudu změnit tak, že žaloba bude zamítnuta, eventuálně jej navrhl zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

9. Žalobci považovali rozsudek okresního soudu za správný. Postup žalovaného při vyřizování jejich restitučního nároku byl liknavý a svévolný, čímž byly naplněny podmínky pro výjimečné uspokojení nároku mimo veřejnou nabídku. Odkázali na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která takový postup žalovaného kvalifikuje jako porušení zákonných povinností. Podle žalobců žalovaný dlouhodobě neplnil svou povinnost udržovat dostatečnou nabídku náhradních pozemků a nesprávně ocenil jejich restituční nárok. Tento přístup vedl k tomu, že žalobci se ani přes aktivní snahu nemohli domoci uspokojení svého nároku zákonným způsobem. Žalovaný navíc odmítl přecenit nárok i po předložení znaleckých posudků, čímž znemožnil účast žalobců ve veřejných nabídkách. Restituční řízení trvalo více než 30 let, pravomocné rozhodnutí o nároku padlo až v roce 2021. V té době bylo b/ žalobkyni již 78 let. Taková délka řízení je nepřijatelná a sama o sobě svědčí o liknavosti. Žalovaný nesprávně ocenil nevydané pozemky, které měly být hodnoceny jako stavební, neboť byly určeny k rozšíření vojenského letiště v [adresa]. Znalecké posudky předložené žalobci potvrzují, že část pozemků měla stavební charakter. Žalovaný však tyto posudky odmítl a setrval na původním ocenění, čímž podle žalobců porušil svou povinnost evidovat nároky ve správné výši. Tento postup je podle ustálené judikatury považován za svévolný a znemožňující uspokojení nároku zákonnou cestou. Žalobci byli aktivní nejen účastí ve veřejných nabídkách, ale i jinými kroky – jednáním se žalovaným, zajištěním znaleckých posudků, vyhledáváním archivních dokumentů a podáváním žádostí o přecenění. Podle judikatury Nejvyššího soudu není účast ve veřejných nabídkách jediným kritériem aktivity oprávněné osoby. Pokud je účast ve veřejných nabídkách zmařena nesprávným postupem státu, nelze ji po oprávněné osobě spravedlivě požadovat. Žalobci upozornili na absolutní pasivitu žalovaného, který jim neposkytl žádnou součinnost. Podle judikatury je však povinností státu aktivně zjišťovat správnou výši nároku a nečekat pasivně na podněty oprávněných osob. Žalovaný tuto povinnost ovšem nesplnil.

10. K otázce výše restitučního nároku žalobci uvedli, že soud prvního stupně správně posoudil tuto otázku jako předběžnou. V řízení o nahrazení projevu vůle se nejedná o určovací žalobu, ale o žalobu na plnění, a proto není třeba autoritativně rozhodovat o výši nároku. Pokud by došlo k přečerpání nároku, lze se domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Znalecké posudky potvrzují, že část nevydaných pozemků měla stavební charakter, a proto měla být oceněna jako stavební. Judikatura Nejvyššího soudu připouští flexibilní přístup k posuzování stavebního charakteru pozemků, přičemž není nutné striktně trvat na existenci územního rozhodnutí. Důležité je, zda byly pozemky určeny k výstavbě nebo funkčně spjaty s areálem, jako je tomu v případě hradeckého letiště. Žalobci doložili, že pozemky byly určeny k rozšíření letiště a částečně zastavěny. Z toho důvodu měly být oceněny jako stavební. Žalovaný však setrval na jejich ocenění jako zemědělských, čímž došlo k podhodnocení nároku. Restituční nárok žalobců činí podle znaleckých posudků více než 32 milionů Kč, přičemž žalovaný jej eviduje pouze ve výši 145 tisíc Kč.

11. K námitkám žalovaného ohledně procesních pochybení žalobci uvedli, že znalecký posudek [jméno FO] byl vypracován na žádost soudu a splňuje všechny zákonné náležitosti. Soud není povinen vyčkat na předložení revizního posudku, pokud nepovažuje existující posudek za nedostatečný. K otázce převoditelnosti pozemků žalobci uvedli, že okresní soud se s námitkami žalovaného řádně vypořádal. Funkční souvislost mezi pozemky a stavbami podle nich nebyla prokázána, neboť sousedství samo o sobě nestačí. Zařazení pozemků do ploch veřejné zeleně či existence biokoridoru rovněž nepředstavují překážku převodu, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu.

12. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud podle žalobců správně určil tarifní hodnotu i poměr procesního úspěchu. Zpětvzetí žaloby podle nich nebylo důsledkem jejich procesní nedbalosti, ale reakcí na nové skutečnosti zjištěné v průběhu řízení, které nebylo možné si předem zjistit či ověřit. Oprávněné osoby podle žalobců nemohou suplovat povinnosti žalovaného a nelze jim klást k tíži, že některé pozemky nebyly převoditelné. Žalobci z popsaných důvodů navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Žalovaný v doplnění svého odvolání předložil revizní znalecký posudek č. [číslo] ze dne 4. 6. 2025, vypracovaný znaleckou kanceláří [název] Tento posudek byl zpracován jako oponentní k posudku znalce [jméno FO]. Soud prvního stupně podle žalovaného pochybil, když nevyčkal na předložení revizního posudku, přestože byl o jeho zpracování informován. Podle žalovaného měl být spor o výši restitučního nároku řešen jako prejudiciální otázka, zejména s ohledem na paralelní řízení vedené u Okresního soudu v [město]. Revizní posudek se zaměřil na otázku, zda oceňované pozemky měly ke dni odnětí státem stavební charakter. Celková cena všech 26 oceňovaných pozemků byla stanovena na 4 284 404,92 Kč. Naproti tomu posudek [jméno FO] určil hodnotu ve výši 54 910 828,84 Kč. Rozdíl v ocenění je podle znalecké kanceláře způsoben řadou pochybení v posudku [jméno FO] včetně použití neověřených podkladů, nesprávného určení BPEJ kódů, ignorování trvalých porostů a nesprávného právního výkladu regulačního plánu. V dalším doplnění odvolání žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 28 Cdo 904/2025-1036, kterým podpořil svou argumentaci o nedostatku jeho liknavosti a svévole při uspokojování nároků žalobců. Dále uvedl, že prvostupňový soud při svém rozhodování chybně vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. j. 28 Cdo 2623/2023-354 ze dne 18. 10. 2023. Dané rozhodnutí totiž vycházelo z odlišných skutkových okolností.

14. Žalobci k doplněním odvolání žalovaného uvedli, že odvolatelem navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem není možno v odvolacím řízení provést. Uvedli dále, že žalovaný se stále snaží oddálit uspokojení jejich nároku. O tom svědčí ta skutečnost, že žalovaný tvrdil nemožnost sehnat znalce, přestože se znaleckou kanceláří [právnická osoba], měl uzavřenu rámcovou smlouvu již v roce 2021. Žalobci dále vznesli řadu výhrad a námitek proti znaleckému posudku předloženému žalovaným v odvolacím řízení, tento posudek měli za neúplný, nesprávný, nepřezkoumatelný. Žalovaným zmiňovaný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 904/2025 měli za nepřípadný, neboť v dané věci vycházel dovolací soud z odlišného skutkového stavu; navíc se nejedná o pravomocně skončenou věc. Za podstatné mají žalobci to, že pokud (podle jimi přesně označené judikatury Nejvyššího soudu) cena vybraných pozemků nedosahuje aktuální výše nároku oprávněné osoby dle ocenění žalovaného, pak přesné ocenění nároku nemá vliv na výsledek řízení. Při uvážení žalovaným předloženého znaleckého posudku je nesporná část restitučního nároku žalobců dostatečná pro vydání náhradních pozemků v obou aktuálně probíhajících řízeních.

15. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 OSŘ), přezkoumal rozsudek okresního soudu, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a OSŘ), při jednání (ust. § 214 odst. 1 OSŘ) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

16. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 OSŘ úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 OSŘ a vyvodil z nich adekvátní právní závěry. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám žalovaného jej pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

17. Podle ust. § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

18. Dle ust. § 28a zákona o půdě platí, pokud tento zákon nestanoví jinak, že se poskytují náhrady v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

19. Žalovaný ve svém odvolání namítal, že prvostupňový soud se chybně nezabýval skutečnou výší restitučních nároků žalobců, že chybně posoudil otázku jeho liknavosti a svévole při uspokojování nároku žalobců, že nesprávně posoudil existenci překážek vydání některých pozemků a že pochybil při rozhodování o nákladech řízení.

20. K výši nároku žalobců uvádí odvolací soud, že ocenění restitučních nároků žalobců, resp. ocenění odňatých a nevydaných pozemků představuje v tomto řízení podstatu sporu účastníků. Odvolací soud shrnuje, že sami žalobci uvádí výši jejich nároku přesahující částku 30 mil. Kč, podle žalovaného má každý ze žalobců nárok ve výši 465 632,49 Kč. Ze souhrnné výše nároku žalobců 1 396 897,47 Kč okresní soud vycházel, měl ji za nespornou. Podle žalovaného stanovuje jím, v odvolacím řízení předložený znalecký posudek výslednou cenu odňatých pozemků částkou 4 284 404,92 Kč. Cena pozemků vydávaných v (tomto) řízení vedeném Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] činí 682 944,20 Kč, v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] pak 759 227,20 Kč; což celkem činí 1 442 171,40 Kč. Vycházeje z těchto skutečností je zřejmé, že nesporný nárok žalobců (jak z něj vycházely oba prvostupňové soudy) byl překročen hodnotou vydávaných pozemků o 45 273,93 Kč. Taková situace je podle judikatury dovolacího soudu řešitelná cestou vydání bezdůvodného obohacení. Za podstatné však odvolací soud považuje zejména to, že podle přednesu žalovaného je nárok žalobců nakonec (podstatně) vyšší (při zohlednění tvrzení žalovaného v doplnění odvolání) a že tudíž hodnota vydávaných pozemků výše nároku žalobců ani nedosahuje. Za tohoto stavu je nadbytečné zabývat se přesnou výší nároku žalobců. Nepotřebné pak bylo i doplnění dokazování navrhované žalovaným k výši nároku žalobců, které proto odvolací soud pro nadbytečnost (srov. níže) neprováděl.

21. K liknavosti a svévoli žalovaného při uspokojování nároku žalobců připomíná odvolací soud rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20, podle kterého při posuzování liknavosti [právnická osoba] je třeba vzít v potaz jakoukoli aktivitu právního předchůdce oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku. Uplatní-li oprávněné osoby svůj restituční nárok společně, nelze při posuzování liknavosti [právnická osoba] vyžadovat v každém jednotlivém případě stejnou míru aktivního přístupu všech oprávněných osob; ve snaze o napravení křivd spáchaných jejich společným právním předchůdcům je podstatný jejich projev vůle postupovat společně. Dále odvolací soud připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4480/2016, podle něhož žalovaný dlouhodobou evidencí nároku oprávněné osoby v částce zcela nepřiměřeně nízké při nevyslyšení námitek oprávněné osoby a neověření výše nároku jedná svévolně, v rozporu se zákonem o půdě a fakticky ztěžuje, ne-li znemožňuje uspokojení restitučních nároků. Za takto zjištěného skutkového stavu věci je možné uspokojení restitučních nároků převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalovaného. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24, se podává, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce [právnická osoba]) má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení ze dne 1. 3. 2022 pod sp. zn. 28 Cdo 536/2022 či ze dne 7. 6. 2022 pod sp. zn. 28 Cdo 1562/2022). Za liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení dovolacího soudu ze dne 21. 6. 2016 pod sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Ocenila-li vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdce [právnická osoba]) restituční nárok stěžovatele v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, stěžovateli přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu zmiňuje odvolací soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2719/2024, podle kterého za projev liknavosti a svévole lze podle rozhodovací praxe – kromě nesplnění povinnosti udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, nebo ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – považovat i takový postup, kdy stát ztěžuje či znemožňuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tedy nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, nebo ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1189/2020) a kdy pak po oprávněné osobě nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2786/2020).

22. Okresní soud výše citované judikaturní závěry respektoval. Při hodnocení liknavosti a svévole žalovaného při uspokojování restitučních nároků žalobců náležitě zohlednil své zjištění, že žalovaný dlouhodobě evidoval nárok žalobců chybně, přes existenci námitek žalobců evidovaný nárok neprověřil. Uvedené zjištění konfrontoval s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po žalobcích za této situace nešlo spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách pozemků. Odvolací soud poznamenává, že znalecký posudek k výši nároku žalobců nechal žalovaný zpracovat až v průběhu řízení a přes jeho závěry evidovanou výši nároku žalobců nijak nerevidoval (podle žalovaným předložených evidenčních listů nazvaných „Nároky vybraných oprávněných osob“ na č. l. 757-760).

23. K předpokladům úspěchu žaloby na poskytnutí konkrétních náhradních pozemků mimo proces veřejných nabídek je i vhodnost (převoditelnost) pozemku k uspokojení nároku oprávněné osoby (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016). Za vhodné náhradní pozemky lze považovat pozemky, jež – nebýt liknavého či svévolného postupu žalovaného (a jejího předchůdce [právnická osoba]) – byly by takto do veřejné nabídky potenciálně zařaditelné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). V rámci posouzení, je-li ten který uvažovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je významné, zda jeho převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ust. § 11 odst. 1 zákona o půdě a ust. § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (dále jen „ZSPU“), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej reálně obhospodařovat či nevzniknou-li jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; příkladmo uvedená hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí). Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku je potřeba hodnotit, zda restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování stávajících vlastnických poměrů – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020).

24. Žalovaný svým odvoláním vytýká vadné posouzení převoditelnosti pozemků okresním soudem ve vztahu k 11 pozemkům (z toho u 7 pro funkční souvislost se sousední nemovitostí, u 3 pro zařazení do plochy veřejné zeleně a u 1 pro existenci biokoridoru), u jednoho pozemku (p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]) postrádá odůvodnění převoditelnosti.

25. Námitky žalovaného v tomto směru uplatněné směřují proti hodnocení důkazů provedenému okresním soudem. Podle ust. § 132 OSŘ důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v nynějším občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, nemusí se pochopitelně shodovat s představami účastníků. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 OSŘ. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ust. § 133 až § 135 OSŘ. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných, než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

26. Z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že okresní soud své úvahy založil na skutečnostech, které vyplynuly z provedeného dokazování; v souladu s ust. § 132 OSŘ nepominul zahrnout do rámce svých úvah všechny provedené důkazy a přihlédl i k argumentaci uplatněné účastníky řízení. Skutková zjištění prvostupňový soud čerpal z označeného znaleckého posudku, údajů v katastru nemovitostí a ortofotomapy a z dalších důkazů. Jeho skutkový závěr, že se nejedná o pozemky úzce spojené s vedlejší nemovitostí, popř. že zařazení do plochy veřejné zeleně nebo existence biokoridoru, nejsou překážkou převodu, má tak oporu v provedeném dokazování.

27. K odvolací námitce žalovaného, že skutkový stav je zjištěn okresním soudem neúplně v důsledku neprovedení jím navrhovaných důkazů, uvádí odvolací soud, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 OSŘ). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze vysvětlit následujícími důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, je neupotřebitelný. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost - čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10). Akceptovat jistě nelze ani návrhy na provedení důkazů opatřených nezákonně, či důkazů, jejichž nevěrohodnost je zřetelná ještě před jejich provedením. Neprovedení navrhovaných důkazů by měl soud vysvětlit podle ust. § 157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku.

28. V posuzované věci okresní soud neprovedení navrhovaných důkazů vysvětlil v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku v bodu 31. odůvodnění. Neprovedení místního šetření bylo prvostupňovým soudem vysvětleno a odvolací soud pro absenci relevantních odvolacích výhrad k tomuto vysvětlení nemá co dodat.

29. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zda je dána překážka naturální restituce podle ust. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě (tím spíše i restituce náhradní) se považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014). I v případě náhradní naturální restituce (vydáním jiného vhodného pozemku) je tedy nutno zvažovat případnou funkční provázanost oprávněnou osobou vybraného pozemku s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit i vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).

30. Z ustálené rozhodovací praxe dále plyne, že pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí, tvořících funkční celek v širším smyslu, bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje se vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009. K vymezení pojmu „funkční souvislost“ (pozemků a staveb) v poměrech restitučních dále srovnej přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je zpravidla úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017).

31. K námitce zařazení pozemků do ploch veřejné zeleně odvolací soud poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2392/2020, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 19887, které se zabývalo překážkou vydání pozemku jako náhradního oprávněné osobě podle zákona o půdě za pozemky, které nelze vydat, jsou-li pozemky územním plánem obce určeny k realizaci veřejné zeleně. Dovolací soud dospěl k závěru, že samotná okolnost, že pozemky jsou územním plánem obce určeny k realizaci veřejné zeleně anebo jsou již k tomuto účelu využité, nepředstavuje žádnou ze zákonných výluk uvedených v ust. § 6 ZSPU a v ust. § 11 odst. 1 zákona o půdě a ani jinou překážku jejich vydání coby náhradního pozemku oprávněné osobě za pozemky, které jí nelze vydat. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2517/2024) jen sama okolnost, že jde o pozemek dotčený lokálním biokoridorem, bez dalšího nepředstavuje překážku jeho převoditelnosti (dle ust. § 6 odst. 1 ZSPU).

32. Poukazuje-li žalovaný na možnou funkční souvislost pozemků parc. č. 214/5 v k. ú. [město], p. č. [hodnota], [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [město], p. č. [hodnota] a p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] se sousedními nemovitostmi coby možné překážky jejich vydání žalobcům, jež je činí nevhodným i k náhradní naturální restituci, lze zde odkázat na přesvědčivé důvody rozsudku okresního soudu, podložené relevantními skutkovými zjištěními, z nichž se podává, že označené pozemky se sousedními nemovitostmi funkčně nesouvisí, že se sousedními nemovitostmi vztah funkční závislosti (ať již jednostranné či oboustranné) dán není (srov. body 29., 31., 34. a 35. odůvodnění napadeného rozsudku). Vyvrácena pak byla i argumentace, že vydání pozemků p. č. [hodnota] v k. ú. [město] p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] brání jejich zařazení do ploch veřejné zeleně (srov. body 29., 30. a 35. odůvodnění rozsudku okresního soudu) či existence biokoridoru v případě pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] u [právnická osoba] (srov. bod 33. odůvodnění prvostupňového rozsudku). Odvolací soud, vycházeje z výše formulovaných judikatorních závěrů, neshledal žádný důvod pro revizi či korekci prvostupňového rozhodnutí o převoditelnosti předmětných pozemků. Odvolací námitky žalovaného tak zůstaly v obecné rovině a omezily se na pouhé popření správnosti rozhodnutí okresního soudu o převoditelnosti.

33. Nepřípadná je pak odvolací námitka žalovaného, že převoditelnost pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] prvostupňový soud neodůvodnil. O opaku svědčí bod 35. odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, v němž se převoditelností daného pozemku okresní soud výslovně zabýval, měl ji za nespornou. Postup podle ust. § 120 odst. 3 OSŘ měl oporu v přednesu žalovaného obsaženému v jeho vyjádření ze dne 21. 6. 2024 (tam jako položka č. 40), založenému na č. l. 106 spisu.

34. Řízení se vyznačuje snahou obou sporných stran vykládat ve svůj prospěch dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle přesvědčení odvolacího soudu okresní soud použil judikaturu případnou skutkovým okolnostem této věci (pari materia). Pokud se účastníci dovolávali dalších (v tomto rozhodnutí nezmiňovaných) soudních rozhodnutí, pak odvolací soud byl názoru, že jsou pro rozhodnutí této věci neupotřebitelná pro odlišný skutkový základ.

35. Při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky vycházel okresní soud z ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 OSŘ a o nákladech rozhodl při respektování poměrného procesního úspěchu stran a procesního zavinění na dílčích zastaveních řízení. Odvolací soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. III. ÚS 2736/23, v němž bylo připomenuto, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (viz ust. § 142 OSŘ). Podle této zásady je úspěch jedné procesní strany zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce. Je-li tedy určitá strana úspěšná, měl by jí její odpůrce obecně nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila (podrobně viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 - body 18. až 22.). Ústavní soud si byl vědom toho, že rozhodování o náhradě nákladů v řízení o vydání náhradního pozemku má svá specifika (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3063/21, bod 19.) a poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze pouze podle toho, jak bylo o dané žalobě rozhodnuto, ale že je třeba jej posuzovat v širších souvislostech (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 - bod 15.). To však neznamená, že soud v tomto typu řízení nemůže rozdělit náhradu nákladů řízení podle poměru, v němž účastníci řízení ve věci uspěli. To, že je takový postup přípustný a obvyklý, potvrzují rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i dostupná odborná literatura (viz např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1797/2020 a sp. zn. 28 Cdo 2733/2018, usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 3402/22 - bod 16., III. ÚS 1819/20 - bod 12; Příkopa, V. Restituce podle zákona o půdě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 81, marg. č. 60). Podle judikatury Ústavního soudu musí obecný soud při rozhodování o náhradě nákladů vynaložených v řízení o vydání náhradních pozemků, které bylo částečně zastaveno kvůli zpětvzetí žaloby, řádně posoudit, proč byla žaloba vzata ve vztahu k jednotlivým pozemkům zpět a zda lze žalobci přičíst zavinění za zastavení řízení (viz ust. § 146 odst. 2 OSŘ).

36. K odvolacím námitkám žalovaného odvolací soud uvádí, že okresní soud vycházel při určení tarifní hodnoty z hodnoty vydaných náhradních pozemků a spoluvlastnických podílů žalobců (ve výši 1/3). Námitky žalovaného se tudíž míjí odůvodnění napadeného rozsudku. Prvostupňový soud zevrubně vysvětlil, z jakého důvodu považoval dílčí zastavení řízení za zaviněné či nezaviněné zpětvzetím části žaloby. Bral v úvahu žalovaným namítané překážky převoditelnosti pozemků, které nebylo možné dovodit z katastru nemovitostí, v průběhu řízení realizované převody pozemků a existenci vedených řízení jinými oprávněnými osobami. Jím nakonec stanovený poměr úspěchu považuje odvolací soud za odpovídající okolnostem případu.

37. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 OSŘ jako věcně správný potvrdil.

38. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 3 a § 142 odst. 1 OSŘ. V odvolacím řízení byli úspěšní žalobci, kteří se ubránili odvolání žalovaného a kteří vynaložili náklady za právní zastoupení. Jednalo se o úkony právní služby vypočtené z nesporné ceny vydávaných pozemků 682 944,20 Kč, při zohlednění podílů jednotlivých žalobců (1/3) činí sazba za jeden úkon právní služby 9 220 Kč (ust. § 7 a § 8 advokátního tarifu), snížená pro druhého ze žalobců na 7 376 Kč a pro třetího na 5 532 Kč (ust. § 12 odst. 4 advokátního tarifu), pro každého ze žalobců byly vykonány tři úkony právní služby – vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání a vyjádření k doplnění odvolání (ust. § 12 advokátního tarifu), k tomu náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 14a advokátního tarifu, § 137 OSŘ). Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 81 958 Kč pak byla žalovanému uložena s místem plnění k rukám zástupce žalobců (viz § 149 odst. 1 OSŘ) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (viz § 160 odst. 1 věta za středníkem OSŘ).

Poučení