28 Cdo 3320/2025

Rubrum

28 Cdo 3320/2025-453 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně STAVBA, k.s., IČ 416 00 819, se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, zastoupené Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, proti žalovanému STAVBA Brno, družstvo, IČ 000 30 864, se sídlem v Brně, Podnásepní 379/10, zastoupenému Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 46/116, o 722.247 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 215/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2025, č. j. 74 Co 31/2021-366, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.120,70 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Buriana do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 21 C 215/2005-214, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2020, č. j. 21 C 215/2005-219, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 722.247 Kč s upřesněným příslušenstvím (výrok I), do zbytku příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III a IV). Žalobkyně se předmětné částky domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému za období 1. 1. 2004 až 26. 5. 2005 a 1. 3. 2016 až 30. 8. 2018 užíváním pozemku parc. č. 102/1 v katastrálním území Trnitá, který její právní předchůdkyně nabyla na základě hospodářské smlouvy ze dne 9. 8. 1991 uzavřené se žalovaným. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu, jelikož uzavření zmíněné smlouvy – oproti názoru žalovaného – nenáleželo mezi základní otázky koncepce rozvoje družstva, a nemuselo tedy být ve smyslu § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním, výrobním a jiném družstevnictví (dále jen „zákon č. 176/1990 Sb.“), schváleno členskou schůzí.

2. Neobstojí ani námitky žalovaného, že smlouva nebyla registrována státním notářstvím nebo že je neplatná podle § 21 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném od 1. 5. 1990 do 31. 12. 1991, poněvadž v řízení nebylo prokázáno, že by strany uzavřením smlouvy usilovaly o dosažení nezákonného výsledku – podle provedeného dokazování bylo představenstvo žalovaného jednotné ve snaze převést majetek i ekonomickou činnost družstva na právní předchůdkyni žalobkyně, a teprve následné zhoršení vztahů vedlo k rozkolu mezi účastníky. Žalobkyně je tedy vlastnicí pozemku parc. č. 102/1, jejž žalovaný užíval umístěním domu č. p.

379. Na straně žalovaného tak v rozhodných obdobích vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Namítal-li žalovaný, že neužíval celý pozemek parc. č. 102/1, odvětil soud, že z katastrální mapy i znaleckého posudku vyplývá, že se jedná o uzavřený pozemek ve vnitrobloku, který není volně přístupný a je využíván spolu s domem č. p.

379. Žalovaný je proto povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání celého vzpomínaného pozemku.

3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 74 Co 31/2021-366, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud, odkázav na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3418/2008 a sp. zn. 33 Cdo 3652/2022, konstatoval, že převod předmětného pozemku nebyl otázkou koncepce rozvoje družstva, a k jeho realizaci tudíž nebylo zapotřebí souhlasu členské schůze družstva. Naproti tomu závěry vyjádřenými v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 798/10 se krajský soud necítil být vázán. Podle odvolacího soudu převod pozemku na právní předchůdkyni žalobkyně neprobíhal skrytě, ale naopak transparentně, jelikož vložení majetku do obchodní společnosti bylo v rámci družstva projednáváno a družstevníci byli seznámeni se zásadami transformačního projektu. Dispozice s pozemkem parc. č. 102/1 přitom neobcházela zákon, poněvadž byla učiněna v kontextu plánovaného převodu výrobní činnosti žalovaného na právní předchůdkyni žalobkyně. Soud první instance proto korektně uzavřel, že je žalobkyně vlastnicí dotčeného pozemku, a přiléhavě vyčíslil rovněž výši bezdůvodného obohacení ve světle skutečnosti, že pozemek není volně přístupný, nachází se ve vnitrobloku tvořeném okolními domy a je užíván spolu s budovou, jež se na něm nachází.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že v řízení před soudy nižších stupňů nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval jeho užívání nezastavěné části pozemku parc. č. 102/1. Přijetí skutkového zjištění o užívání dané nemovitosti v celém rozsahu tudíž představuje flagrantní porušení práva dovolatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z katastrální mapy podle něj jednoznačně plyne, že předmětný pozemek je bez problému přístupný z ulice, a v takovém případě nelze dospět k paušálnímu závěru o jeho užívání ze strany žalovaného. Dovolatel také upozorňuje, že se soud první instance nevypořádal s jeho návrhem na vypracování posudku znalcem jmenovaným soudem, čímž bylo řízení zatíženo vadou.

5. Odvolací soud se dále podle dovolatele odchýlil od ustálené judikatury při řešení otázky platnosti hospodářské smlouvy ze dne 9. 8. 1991, jelikož nerespektoval názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 798/10, když uzavřel, že sporný převod nenáležel mezi otázky koncepce rozvoje družstva. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo umožnit „vytunelování“ družstva, ke kterému v daném případě jednoznačně došlo, byla-li většina majetku družstva převedena bez souhlasu členské schůze na obchodní společnost. Vzhledem k tomu, že na straně převodce i nabyvatele vystupovaly při převodu pozemku parc. č. 102/1 stejné osoby, nebylo by možné uvažovat o žádném narušení právní jistoty (jímž argumentovaly soudy nižší stupňů), pokud by pro uskutečnění dané dispozice byl vyžadován souhlas členské schůze.

6. Dovolatel upozorňuje, že – jak paradoxně uvedl městský soud – pozemek byl převeden v rámci snahy přesunout majetek i ekonomickou činnost na právní předchůdkyni žalobkyně, což není nic jiného než ukončení dosavadního fungování družstva, a tedy změna koncepce jeho rozvoje. Shrnuje pak, že celý proces převodu majetku z družstva na právní předchůdkyni žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy, přičemž s touto otázkou se soudy nižších stupňů nikterak nevypořádaly. Z naznačených důvodů navrhuje zrušení rozsudků krajského soudu i soudu první instance a vrácení věci Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

7. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež zareagovala na předestřenou dovolací argumentaci a navrhla mimořádný opravný prostředek žalovaného odmítnout či zamítnout.

8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností a přípustností.

10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolání žalovaného není přípustné.

12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva ve smyslu § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb. je třeba rozumět dlouhodobé směřování družstva, tj. zejména rozsah a strukturu jeho aktivit, jeho investiční strategii, výrobní či jiné zaměření a podobně. Od těchto koncepčních otázek je naproti tomu nutno odlišit úkony, jimiž je základní koncepce rozvoje družstva realizována. Jejich schvalování již do působnosti členské schůze družstva citované ustanovení nesvěřuje, a v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 176/1990 Sb. tak spadají do působnosti představenstva, jež za svou činnost odpovídá členské schůzi. Názor, podle něhož právní úkon představující změnu dosavadní základní koncepce rozvoje družstva podléhá pod sankcí absolutní neplatnosti na základě citovaného ustanovení schválení členskou schůzí, tudíž není správný, jelikož přehlíží, že při uvedeném výkladu by třetí osoby, jež vstoupily s družstvem do smluvních vztahů, byly ve značné právní nejistotě, zda se jimi uzavřená smlouva neodchyluje od schválené koncepce rozvoje družstva, a nevyžaduje tudíž ke své platnosti přivolení členské schůze. Odpovědnost členů představenstva za případnou škodu způsobenou družstvu pochopitelně není podanými úvahami dotčena (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 3652/2022, či jeho usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017).

13. Dovolací soud přitom neshledává důvody se od těchto interpretačních závěrů odchýlit, a to ani ve světle žalovaným předestřené argumentace. Akcentuje-li dovolatel právní názor vyjádřený obiter dictum v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 798/10, je třeba podotknout, že v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné toliko nálezy Ústavního soudu (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14, bod 24), zatímco usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti plní toliko funkci „jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 158/24, bod 40), a ze své povahy tak obecně závazná nejsou (srovnej namátkou nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2744/24, bod 24).

14. Argumentaci, již Ústavní soud předestřel v citovaném usnesení (ani korespondující námitky dovolatele), nadto zdejší soud nepokládá za přesvědčivou. Zatímco Nejvyšší soud položil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3418/2008 důraz na právní jistotu třetích osob, Ústavní soud (a spolu s ním rovněž žalovaný) zdůrazňuje, že na straně převádějícího družstva i nabývající obchodní korporace vystupovaly v posuzované kauze tytéž osoby, jež musely být zpraveny o vnitřních poměrech družstva, pročež na jejich straně nebyla dána dobrá víra, která by byla narušena vyslovením neplatnosti převodní smlouvy.

15. Tu je třeba konstatovat, že v projednávané věci byl tvrzeným důvodem neplatnosti převodní smlouvy nedostatek přivolení členské schůze družstva, do jejíž působnosti podle názoru dovolatele náleželo schválení převodu jednotlivých nemovitostí na právní předchůdkyni žalobkyně. Dovolací soud pak v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3418/2008 uplatnil argument dobrou vírou na podporu svého závěru, že by podmínění platnosti jednotlivých dispozic s majetkem družstva, jimiž se uskutečňuje koncepce rozvoje družstva, souhlasem členské schůze neúnosně rozkolísalo právní jistotu třetích osob vstupujících ve styk s družstvem. Popsaná úvaha Nejvyššího soudu však není nijak oslabena protiargumentem, že v konkrétní, nyní řešené kauze třetí subjekt, jenž s družstvem jednal, v dobré víře nebyl, jelikož je nemyslitelné, aby se vymezení kompetencí členské schůze a následky nedostatků jejího přivolení posuzovaly ad hoc a potenciálně odlišně pro různá družstva, nebo dokonce pro různé smluvní dispozice téhož družstva, v závislosti na tom, co znají, či neznají osoby, vůči nimž družstvo činí právní úkony. Uvedené parametry musí být podle názoru Nejvyššího soudu nastaveny obecně, systémově, což právě učinil ve svém rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3418/2008.

16. Z podobných důvodů nelze přitakat Ústavním soudem naznačené (a dovolatelem připomenuté) tezi, že by v projednávané věci měl být převod sporného pozemku na právní předchůdkyni žalobkyně podmíněn souhlasem členské schůze družstva, jelikož byl součástí komplexu právních úkonů vedoucích k celkovému převodu majetku a činnosti družstva na subjekt ve formě obchodní společnosti. I kdyby bylo rozhodnutí o celkovém přenosu ekonomického základu fungování družstva na právní předchůdkyni žalobkyně rozhodnutím o změně koncepce rozvoje družstva ve smyslu § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 176/1990 Sb., jednotlivé právní úkony realizující tento plán již uvedený charakter v režimu rozhodné právní úpravy nemají z důvodů, které předznamenal dovolací soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3418/2008 a jež soud první instance v bodech 17–19 svého rozsudku vhodně podpořil poukazem na pozdější legislativní vývoj, z nějž se podává, že zákonodárce při vymezování působnosti členské schůze družstva vědomě rozlišoval mezi otázkami koncepce rozvoje družstva a jednotlivými (významnými) majetkovými dispozicemi [srovnej § 239 odst. 4 písm. f) obchodního zákoníku a § 239 odst. 4 písm. h) obchodního zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2001; posléze zmíněné ustanovení, jež svěřovalo členské schůzi družstva právo rozhodovat o prodeji nebo nájmu podniku a o jiných významných majetkových dispozicích, nemělo v § 16 odst. 4 zákona č. 176/1990 Sb. žádný protějšek].

17. Závěr soudů nižších stupňů, podle něhož nedostatek schválení ze strany členské schůze nevyvolal neplatnost převodní smlouvy ze dne 9. 8. 1991, je tedy konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na níž není zapotřebí cokoli měnit.

18. Jde-li pak o argumentaci stran rozsahu, v němž je pozemek parc. č. 102/1 žalovaným užíván, nezbývá než podotknout, že se jedná o námitku – přiznaně – skutkové povahy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1331/2016, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 712/2022). Dovolacímu soudu přitom podle účinné právní úpravy náleží výhradně přezkum právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoli kontrola správnosti zjištění skutkového stavu.

19. Nejvyšší soud rovněž nemá za to, že by skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů v projednávané věci byly v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, jenž by zakládal porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, bod 55). Soudy nižších stupňů dospěly k náležitě zdůvodněnému mínění, že se předmětný pozemek nachází v uzavřeném vnitrobloku a bezprostředně se přimyká k domu ve vlastnictví dovolatele, pročež je využíván spolu se zmíněnou budovou, a naopak jeho odlišné využití žalobkyní není dobře myslitelné (viz bod 28 odůvodnění rozhodnutí soudu první instance a bod 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Oproti názoru žalovaného přitom není řečený náhled na charakter dotčené nemovitosti zpochybněn leteckými snímky obsaženými v katastru nemovitostí. Ani tato dovolací námitka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

20. Ohledně povšechných a nekonkretizovaných výtek, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s návrhem žalovaného na vypracování znaleckého posudku a dostatečně neposoudily možný rozpor řešeného převodu s dobrými mravy, nezbývá než uvést, že v této souvislosti dovolatel nevymezuje žádnou otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a jeho podání proto v dané části trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 241b odst. 3 o. s. ř.). Nutno dodat, že prostý poukaz na zatížení řízení před soudy nižších stupňů vadou přípustnost dovolání nezakládá (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3604/2023, ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1919/2023, a ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 559/2024) a že i při uplatnění argumentace týkající se domnělého porušení ústavně zaručených práv je dovolatel povinen řádně vyložit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srovnej bod 57 již citovaného plenárního stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16).

21. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalovaného zčásti není přípustné a zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. V souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. je proto odmítl.

22. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, v níž dovolání žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.220 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.120,70 Kč.

Poučení

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 7. 2026 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu