28 Cdo 576/2025-390

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ČSAD Ústí nad Orlicí, a.s., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Třebovská 330, identifikační číslo 601 08 851, zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované BusLine Pardubicko s.r.o., se sídlem v Semilech, Podmoklice, Na Rovinkách 211, identifikační číslo 077 83 051, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, o zaplacení 6 380 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 128/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-340, ve znění usnesení ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-346, a usnesení ze dne 13. 11. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-353, takto:

Výrok

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 2. 2024, č. j. 7 C 128/2022-301, v odvoláním napadeném výroku II (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 1 015 550 Kč, 448 183 Kč, 531 787 Kč a 234 470 Kč, spolu s tam uvedeným příslušenstvím) částečně změněn tak, že se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 320 100 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení, ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a nákladech odvolacího řízení (výrok III, ve znění označených opravných usnesení).

2. Žalobkyně coby provozovatelka vyjmenovaných autobusových nádraží v Pardubickém kraji (z titulu vlastnictví či nájmu) se domáhala úplaty za jejich užívání žalovanou (za využívání příjezdových či odjezdových stání). Odvolací soud – pokládaje za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy, a to ani konkludentně (pro zjevnou neshodu o obsahu smlouvy), uzavřel, že žalované mohlo vzniknout nanejvýše bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o. z.“), v rozsahu, v jakém reálně užívala autobusová nádraží (za uskutečněné vjezdy autobusů jí provozovaných linek), nikoliv jen za potencialitu takového užívání (či konzumování dalších s ním spjatých – nečerpaných – služeb). Náhradu za faktické užívání – z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklé ceny; § 2999 odst. 1 o. z.) – žalovaná žalobkyni již dříve poskytla a v uvedeném rozsahu bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud jen k tomu závěru, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení získané i specifikovaným užíváním (vjezdy na vyhrazená stání) autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě, vycházeje ze zjištění, že i toto nádraží bylo (městem Vysoké Mýto coby vlastníkem) pronajato žalobkyni, jež je provozovala i v inkriminované době.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.

4. Žalobkyně dovoláním směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím odchýlil od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu, posoudil-li uplatněný nárok (jen) z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv z jiných právních důvodů, jde-li i o jízdními řády plánované, avšak neuskutečněné vjezdy na autobusová nádraží. V uvedeném rozsahu – pokračuje žalobkyně – mohl být nárok posouzen jako plynoucí i z jiné smlouvy, např. jako „smlouvy o rezervaci místa“ (autobusových stání), případně jako náhrada škody z předsmluvní odpovědnosti (nedošlo-li k uzavření smlouvy).

5. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě vyhověno co do částky 320 100 Kč se specifikovaným příslušenstvím. Stran přípustnosti dovolání uvádí, že odvolacím soudem učiněné závěry jsou rozporné s odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, ať již jde o otázku posouzení platnosti obcí uzavřené nájemní smlouvy při absenci publikace záměru, rozložení důkazního břemene ve sporu stran prokazování negativních skutečností, potažmo aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu kritizuje i rozhodnutí o úrocích z prodlení, ve vazbě na posouzení otázky prodlení s vydáním případného bezdůvodného obohacení, a namítá vady řízení.

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná, neboť nesměřují proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř.

7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). K dovolání žalobkyně:

10. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil odkazované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž se cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004) o subsidiaritě bezdůvodného obohacení, jestliže v přítomné věci nebyly zjištěny skutečnosti umožňující posouzení, že mezi účastníky vznikl poměr ze smlouvy, a kdy tvrzené okolnosti nebylo lze podřadit ani ustanovením o náhradě škody.

11. Závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva regulující jejich práva a povinnosti ohledně užívání autobusových nádraží (včetně případné dvoustranné dohody „o rezervaci místa – autobusového stání“) logicky navazuje na soudy učiněná zjištění, dle nichž žalovaná návrh koncipovaný žalobkyní v tomto směru výslovně odmítla (činíc protinávrh, aby úplata byla vázána jen na realizované vjezdy, a upozorňujíc, že smlouvu je připravena uzavřít toliko v písemné formě) a není tak v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, jenž – v režimu předchozí právní úpravy – odkazuje na ustálenou letitou judikaturu i názory právní teorie, že smlouva je uzavřena, jestliže se střetly ve vzájemné shodě (konsenzu) návrh smlouvy (oferta) a jeho přijetí (akceptace) jako dva kvalifikované jednostranné právní úkony (tj. jestliže je bez výhrad akceptována oferta), že k přijetí návrhu přitom může dojít nejenom prohlášením, ale i jednáním, a že vždy záleží na posouzení jednotlivých okolností daného případu. V situaci, kdy žalovaná výslovně odmítla uzavřít smlouvu s navrženým obsahem (jde-li o její povinnost platit i za jen plánované, avšak nerealizované vjezdy na autobusová nádraží, a případné uzavření smlouvy si vymínila v písemné formě) není nepřiměřený odvolacím soudem učiněný závěr, že toliko žádost o výlep jízdních řádů bylo lze v přítomné věci považovat za (novou) ofertu žalované směřující k uzavření (úplatné) smlouvy „o rezervaci místa – autobusového stání“.

12. Jde-li o případné posouzení žalobkyní uplatněného nároku z titulu předsmluvní odpovědnosti (nebyla-li tvrzená smlouva uzavřena), lze pak také odkázat na konstantní judikaturu, podle níž právní úprava práva na náhradu škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, uveřejněný pod č. 87/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2510/21), a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3689/2020]. O takovou situaci v přítomné věci nejde (a odvolací soud se tedy ustálené rozhodovací praxi nezpronevěřil, jestliže – vycházeje z vylíčených a prokázaných okolností – věc podle ustanovení zákona o předsmluvní odpovědnosti neposoudil, nehledě na to, že s uvedenou právní argumentací naznačující i možnost takového posouzení přichází žalobkyně prvně až v dovolacím řízení).

13. Naproti tomu odvolací soud přiléhavě odkázal i na rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se právě problematiky bezdůvodného obohacení (jeho rozsahu) vzniklého dopravci bezesmluvním užíváním vyhrazeného stání na autobusovém nádraží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2388/2024), jež i v těchto případech vychází z teze, že výše peněžité náhrady (za využívání autobusových stání či za čerpání dalších s tím spojených služeb) se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu reálně získán; obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Není proto povinen k náhradě za služby, které nečerpal (v uvedeném rozsahu mu bezdůvodné obohacení nevzniklo).

14. Ze shora uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti žalobkyní podaného dovolání (že není naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.). K dovolání žalované:

15. Vychází-li odvolací soud ze zjištění – oproti soudu prvního stupně odlišného, čerpaného i ze zprávy dotčené obce, resp. jejího městského úřadu – že záměr o pronájmu předmětného majetku (pozemku sloužícího jako autobusové nádraží ve Vysokém Mýtě) byl na základě rozhodnutí rady města předepsaným (a obvyklým) způsobem publikován, pak jím učiněné závěry v rovině právního posouzení nikterak nekolidují s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (z níž žalovaná výslovně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, a ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018), jíž se připomíná, že s obecním majetkem lze ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, platně nakládat jen po předchozím zveřejnění takového záměru. Odvolacím soudem přijaté závěry pak nekolidují ani se současně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 772/2016, nešlo-li v souzené věci o koncesní smlouvu (ani její změnu) uzavřenou dle zákona č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), nejenom proto, že její uzavření (19. 12. 2001) předchází nabytí účinnosti odkazovaného zákona.

16. Ve shora popsané situaci se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od žalovaným současně citované judikatury týkající se rozložení důkazního břemene v daném typu sporu, či judikatury o prokazování negativních skutečností (a nejde ani o situaci, kdy by v této rozhodovací praxi bylo lze identifikovat rozpor). S ohledem na dobu uplynuvší od naříkaného jednání (překročila-li zde i dobu skartační), kdy nelze důvodně očekávat, že byly dochovány veškeré listiny vztahující se k inkriminovanému právnímu jednání, lze tolerovat i nižší důkazní standard (a i v tomto směru jde především o otázku skutkových zjištění). Ačkoliv tedy na nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního) rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci primárně založeno není, nepokládá dovolací soud v dané souvislosti za nepřípadný ani argument vycházející z té rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, právě na tom, kdo to tvrdí“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 3255; nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015).

17. Tak či tak, otázka platnosti naříkané nájemní smlouvy (o pronájmu předmětného pozemku ve Vysokém Mýtě, sloužícího jako autobusové nádraží) je primárně otázkou poměru mezi vlastníkem (město Vysoké Mýto) a nájemcem (žalobkyně) a jeho případného vypořádání (včetně vydání bezdůvodného obohacení mezi těmito subjekty), zatímco žalovaná je v poměru k žalobci (coby nájemci a provozovateli autobusového nádraží). Ani v tomto směru není napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vztahující se k problematice věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek), včetně odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3311/2021, a ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021 (dále srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek), a nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15. Co do řešení žalovanou nastolené otázky posouzení odvolacího soudu nekoliduje ani s již shora odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, jímž bylo sice rozhodována o vydání bezdůvodného obohacení ve sporu mezi vlastníkem autobusového nádraží a dopravcem, ovšem v situaci, kdy provozovatelem autobusového nádraží byl sám přímo jeho vlastník (nepronajal je jiné osobě).

18. Závěry ustálené judikatury sleduje napadené rozhodnutí i v otázce splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, potažmo prodlení dlužníka (obohaceného) se splněním dluhu. Ustálená judikatura vážící se k aplikaci ustanovení § 563 a § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2991/2022, a ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 350/2024), dovozuje, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá; bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu věřitele, není-li dojednáno jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn 28 Cdo 903/2021, nebo usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023). Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti právního jednání (úkonu), a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016); nárok ve výzvě přitom není identifikován tím, jak jej věřitel nazve či dokonce právně kvalifikuje, ale tím, jak jej skutkově vymezí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020). Výzva může vyvolat splatnost jen u takové pohledávky, která již existuje. Jedině v souvislosti s existující (již vzniklou) pohledávkou může mít žádost o splnění právní význam (srov. rozsudek ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005).

19. Není v kontradikci k judikatuře, hodnotil-li odvolací soud v přítomné věci jako výzvy k plnění žalobkyní vystavené (žalované prokazatelně doručené) faktury, byl-li v nich skutkově vymezen důvod plnění (úplata za užívání autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě) a lze-li z nich dovodit i požadavek na jejich uhrazení (spadající zde vjedno se splatností faktury). Přitom není podstatné, jak byl nárok žalobkyní kvalifikován, zda se jej původně domáhala ze smlouvy (jíž uzavření nebylo později prokázáno), nebo z bezdůvodného obohacení (jež tak či tak vzniklo by již specifikovaným užíváním autobusového nádraží; nejde tedy ani o reprobovanou situaci, kdy by výzva směřovala ke splnění závazku, který v dané době neexistoval). V poměrech přítomné věci pak napadené rozhodnutí nekoliduje ani s další žalovanou odkazovanou judikaturou, ať již jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3136/2018 (jež v obecné rovině nevylučuje, aby za výzvu k plnění bylo v odůvodněných případech považováno i doručení faktury k jejímu zaplacení), usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. 32 Cdo 4294/2007 (jímž dovolací soud aproboval, že i faktura postrádají některé z náležitostí daňového dokladu může být považována za výzvu k plnění, je-li z ní patrná vůle jednající strany vyzvat stranu druhou k plnění a je-li z ní patrná i požadovaná částka), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1245/2005 (v němž se připomíná, že počátek prodlení nelze mechanicky spojovat se splatností faktury, nedošlo-li k uzavření smlouvy, současně však připouští, že fakturu – jejím doručením dlužníku – lze považovat za výzvu k plnění, obsahuje-li požadavek na zaplacení v určené lhůtě). Je-li vznik bezdůvodného obohacení žalované (na úkor žalobkyně) v přítomné věci dán již samotným – specifikovaným – užíváním autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě (předchozí jednání účastnic nedospěla v uzavření smlouvy), nejde ani o situaci popisovou v současně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3827/2019, kdy výzva (faktura) k úhradě směřovala ke splnění jiného závazku nežli toho, jenž byl později předmětem řízení (původní závazek zanikl odstoupením od smlouvy, kdy současně vznikl závazek nový).

20. K dalším námitkám žalované, vystihují-li vady řízení, nelze než uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Namítá-li přitom žalovaná, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí v průběhu řízení uplatněnou argumentací, lze nadto odkázat i rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle níž není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).

21. Z výše uvedeného vyplývá, že ani dovolání žalované přípustné není. Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.

22. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

23. Proto Nejvyšší soud jak dovolání žalobkyně, tak i dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání obou procesních stran).

25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení

K dovolání žalobkyně: K dovolání žalované: Poučení: