29 Cdo 1499/2024

Rubrum

29 Cdo 1499/2024-593 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Ptáčkové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem v Brně, Burešova 615/6, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) T. H. a 2) S. H., zastoupeným JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, 28. října 184, PSČ 261 01, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 158 Cm 3/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2023, č. j. 10 Cmo 3/2022-425, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 158 Cm 3/2019-306, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (M. K.) domáhala vůči žalovaným [1) T. H. a 2) S. H.] určení, že je vlastníkem (označených) nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, v katastru obce XY (dále jen „nemovitosti“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V rozsahu, v němž žaloba směřovala též proti žalovanému Mgr. Lukáši Hojdnovi, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, soud prvního stupně řízení zastavil (§ 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.) [k tomu viz zpětvzetí žaloby u jednání dne 22. listopadu 2021, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 158 Cm 3/2019-305, které nabylo ve výroku o zastavení řízení právní moci dne 11. prosince 2021]. Přitom vyšel z toho, že: 1) Insolvenční soud usnesením ze dne 11. dubna 2013, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-A-49, rozhodl o úpadku žalobkyně a povolil jí oddlužení; usnesením ze dne 14. února 2014, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-50, schválil oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře; usnesením ze dne 29. dubna 2021, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-262, vzal na vědomí splnění oddlužení žalobkyně. 2) Do insolvenčního řízení žalobkyně přihlásil věřitel č. 1 (IT credit, s. r. o. ? dále jen „věřitel I“) pohledávku, která byla zjištěna ve výši 2.946.116,82 Kč (a v rozsahu částky 2.738.959,48 Kč jako zajištěná); zjištěna byla rovněž pohledávka věřitele č. 5 (J. M. ? dále jen „věřitel J. M.“) ve výši 372.441,76 Kč (a v částce 254.907,52 Kč jako zajištěná). Žalobkyně (shora uvedené) pohledávky popřela; její popěrný úkon neměl vliv na zjištění pohledávek. 3) Insolvenční správce žalobkyně (Mgr. Lukáš Hojdn) zpeněžil v souladu s pokyny zajištěných věřitelů nemovitosti mimo dražbu kupní smlouvou ze dne 29. srpna 2018 (dále jen „kupní smlouva“), na jejímž základě nabyli vlastnické právo k nemovitostem žalovaní. Usnesením ze dne 21. června 2019, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-214, vyslovil insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům [společnosti QI investiční společnosti, a. s. (právnímu nástupci věřitele I) a věřiteli J. M.]; k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 2019, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011, 1 VSPH 1113/2019-B-225, posledně označené usnesení potvrdil, a to „také s poukazem na skutečnost, že pohledávky zajištěných věřitelů byly řádně zjištěny“. Popěrné úkony žalobkyně a „otázka“ zjištěných pohledávek zajištěných věřitelů byly předmětem „přezkumné činnosti“ Vrchního soudu v Praze [viz rozsudek ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 99/2016, a rozsudek ze dne 27. června 2018, č. j. 196 ICm 2156/2013, 103 VSPH 533/2017-196 (MSPH 96 INS 19663/2011)]. Na tomto základě soud prvního stupně ? vycházeje z § 80 o. s. ř. a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2007“) – uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když v rámci insolvenčního řízení vedeného na její majetek byly zjištěny a (následně) z výtěžku prodeje nemovitostí (smlouvou ze dne 29. srpna 2018) uspokojeny pohledávky zajištěných věřitelů. Nelze tak uvažovat ani o „preventivní povaze určovací žaloby“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. října 2023, č. j. 10 Cmo 3/2022-425, zamítl návrhy žalobkyně na přerušení odvolacího řízení (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud především neshledal důvody, pro které by měl vyhovět návrhům žalobkyně na přerušení řízení. Dále odvolací soud – cituje § 80 o. s. ř. a § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry (označené) judikatury Nejvyššího soudu ? shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že v insolvenčním řízení žalobkyně byly zjištěny pohledávky zajištěných věřitelů; nemovitosti byly na základě pokynů těchto věřitelů zpeněženy prodejem mimo dražbu, přičemž platnost kupní smlouvy mohla být zpochybněna (toliko) v řízení o žalobě podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona; postup předvídaný tímto ustanovením nelze obcházet vedením řízení o žalobě o určení vlastnického práva. Žalobkyně měla možnost – pokračoval odvolací soud – napadnout kupní smlouvu v rámci insolvenčního řízení, což ostatně i učinila; v takto započatém řízení ale řádně nepokračovala, jelikož svým dispozitivním úkonem podanou žalobu „následně změnila na žalobu o určení vlastnictví“. Její argumentace, založená primárně na zpochybnění práva zajištěných věřitelů udělit v insolvenčním řízení pokyny ke zpeněžení nemovitostí a na zpochybnění oprávnění insolvenčního správce zpeněžit nemovitosti, však není způsobilá zpochybnit vlastnické právo žalovaných k nemovitostem, které řádně nabyli v rámci insolvenčního řízení žalobkyně. Konečně odvolací soud podotkl, že výsledek řízení nic nemění na (případné) možnosti žalobkyně uplatňovat své (tvrzené) právo z titulu náhrady škody proti (původní) insolvenční správkyni. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud (v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu): a) porušil základní principy právního státu, podle nichž „právo nesmí vzniknout z bezpráví“, b) pominul, že nelze vymáhat pohledávky vzniklé ze smluv, které měly být prohlášeny za neplatné obecně nebo v exekučních/rozhodčích řízeních, c) nevyhodnotil možnost žalobkyně požadovat náhradu škody jako neefektivní prostředek ochrany jejích práv, d) nevypořádal pochybení, jichž se soudy dopustily v insolvenčním řízení žalobkyně, jde-li o zjištění pohledávek zajištěných věřitelů, e) nesprávně posoudil „způsob obrany“ žalobkyně, jde-li o její procesní podání ze dne 5. srpna 2020, které nebylo změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním (vedle původního požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy žalobkyně uplatnila požadavek na určení vlastnického práva), a f) nesprávně vyřešil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Dovolatelka snáší argumenty ohledně existence výše tvrzených pochybení odvolacího soudu, přičemž poukazuje (i) na povahu práva na bydlení jako základního lidského práva. Dále připomíná, že vzhledem k (nové) žalobě na určení pravosti pohledávek zajištěných věřitelů (incidenční spor C-9) měl odvolací soud vyhovět jejímu návrhu na přerušení odvolacího řízení, když výsledek incidenčního sporu bude mít (dle jejího názoru) význam pro posouzení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy a vlastnického práva k nemovitostem. Konečně namítá, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo (označenými) vadami a hodnotí jako nesprávná skutková zjištění, na jejichž základě soudy založily právní posouzení věci; napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a předčasné. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. července 2025, č. j. 29 Cdo 1499/2024-559, v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Ústavní soud nálezem ze dne 3. června 2026, sp. zn.

II. ÚS 3284/25, k ústavní stížnosti žalobkyně zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. července 2025, když Nejvyšší soud v důvodech svého rozhodnutí nevěnoval unijnímu právu vůbec žádnou pozornost a explicitní návrh, aby se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) s předběžnou otázkou, v odůvodnění vůbec nezmínil. Podáním ze dne 10. dubna 2024 (č. l. 501 až 515) dovolatelka požádala, aby Nejvyšší soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky směřující k výkladu práva Evropské unie: 1) Lze Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům, čl. 6 a 7 (k nimž došlo při uzavírání úvěrové smlouvy s dovolatelkou spotřebitelkou) a čl. 3 odst. 1 (o poprodejních praktikách) a pozměňující Směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2161 ze dne 27. listopadu 2019, kterou se mění Směrnice Rady 93/13/EHS a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES, 2005/29/ES a 2011/83/EU, pokud jde o lepší vymáhání a modernizaci právních předpisů Unie na ochranu spotřebitele, čl. 11a, a dále Směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, čl. 3 odst. 1, 2, 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, dále Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/17/EU ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru pro bydlení (používá se také pro úvěry zajištěné nemovitostí) a o změně Směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010, čl. 7 odst. 1 a čl. 14 odst. 1, 2, 3 čl. 28, a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách a spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice Rady 87/2002 EHS (o spotřebitelském úvěru) čl. 12 (o náležitém vysvětlení), čl. 32 (o čestném jednání), čl. 35 odst. 1 (o schovívavosti) ve spojení s čl. 7, 17, 38, 47 a 54 Listiny základních práv EU, vykládat tak, že pokud věřitel inicioval insolvenční řízení vůči spotřebiteli, aby se tak snadno mohl domoci sporných pohledávek včetně jejich nezákonného navýšení a insolvenční správce, který měl podle vnitrostátní úpravy insolvenčního zákona platné do 1. června 2019 právo uznat pohledávky s konečnou platností bez možnosti jejich přezkumu soudem, je bez řádného přezkoumání uznal, potom k právům spotřebitele dle uvedených směrnic EU se již nepřihlíží a spotřebitel je povinen strpět realizaci zástavního práva prodejem svého obydlí? 2) Lze výše uvedené směrnice EU vykládat tak, že pokud byly sporné pohledávky uznané správcem zjištěny i soudem, aniž by soud byl oprávněn provádět důkazy k nekalým obchodním praktikám, ke kterým došlo při uzavírání úvěrové smlouvy, a to dle vnitrostátní úpravy, tehdy platného insolvenčního zákona, § 192 odst. 3, § 201 odst. 1, § 410 odst. 2 (z nichž vyplývá, že jestliže dlužník popřel pohledávku zajištěného věřitele, pak s tímto jeho popřením nejsou spojeny žádné účinky a pohledávka je zjištěna, pokud nebyla popřena insolvenčním správcem), spotřebitel již poté nemá právo na účinné prostředky nápravy, na řádné provedení důkazů k nekalým obchodním praktikám a zneužívajícím klausulím soudem a na určení neplatnosti úvěrové smlouvy? 3) Lze výše uvedené Směrnice EU vykládat tak, že sporné pohledávky zjištěné správcem, který svévolným uznáním spotřebiteli upřel právo na přístup k soudu, mohou být prohlášeny za řádně zjištěné, důkazy vedoucí k případnému zjištění neplatnosti úvěrové a zástavní smlouvy mohou být soudem odmítnuty, soud, kterému vnitrostátní úprava nedovoluje důkazy provést a přezkoumat správnost popření správce může proto prohlásit úvěrové a zástavní smlouvy za platné a tudíž pohledávky za zjištěné a veškeré kroky vycházející z takového zjištění mohou být prohlášeny za řádné (prodej zástavní nemovitosti, uzavření kupní smlouvy na majetek spotřebitele)? 4) Lze výše uvedené Směrnice EU vykládat tak, že tehdy, pokud byl spotřebitel v pozici dlužníka v insolvenčním řízení, kterému odepřeno právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces a který má trvalou adresu v místě zástavní nemovitosti, mohou být omezena či zcela popřena jeho základní práva, tedy může být zcela zbaven svých základních práv vlastnit majetek a práva na pokojné užívání svého obydlí i na účinnou soudní ochranu, neboť tak stanoví vnitrostátní úprava a jedinou možností jeho obrany je žaloba o náhradu škody vůči insolvenčnímu správci, která však není rychlou, dostatečnou ani účinnou? 5) Lze výše uvedené Směrnice EU a pozměňující Směrnici 2019/2161/EU o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům čl. 11a, vykládat tak, že dlužník v insolvenčním řízení, který byl bezdůvodně zbaven obydlí a vlastnického práva ke svému obydlí, nemá právo na účinný prostředek nápravy, jakým je ukončení smlouvy, případně prohlášení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji jeho obydlí vzniklé za níže uvedených okolností a na obnovu vlastnických práv ke svému obydlí ani v případě úspěchu nové žaloby o pravosti sporných pohledávek, a to ani poté, kdy Ústavní soud změnil insolvenční zákon ve prospěch spotřebitele a retroaktivně uznal účinnost popření sporných pohledávek spotřebitelem, neboť podle vnitrostátní úpravy je jediným kritériem nakládání s nemovitostí vůle věřitele a jeho zájem na prodeji obydlí dlužníka poté, kdy byly jeho sporné pohledávky uznány bez provedení veškerých důkazů a vlastnické právo již obnovit nelze? 6) Lze výše uvedené Směrnice EU vykládat tak, že spotřebitel, který byl věřitelem označen za dlužníka a jeho obydlí bylo zpeněženo v insolvenčním řízení, nemá právo ani na přerušení řízení o neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví do doby pravomocného rozhodnutí o novém řízení (dle nálezu Ústavního soudu přípustného přímo podle Ústavy) o určení pravosti sporných pohledávek? Dovolatelka následně cituje rozhodná ustanovení (výše zmíněných) předpisů Evropské unie (bod II. žádosti), popisuje dosavadní průběh řízení (bod III. žádosti), odkazuje na tuzemskou právní úpravu – konkrétně § 2 odst. 1 a 3, § 5 odst. 1, § 6, § 8, § 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 37 odst. 1 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, § 5, § 206 odst. 1 písm. a), § 293 odst. 1 a § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019), jakož i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. července 2019, sp. zn. Pl. ÚS 2/19 (bod IV. žádosti) a na (označenou) judikaturu Soudního dvora (bod V. žádosti). Na tomto základě akcentuje, že „i dlužník v insolvenčním řízení, který byl bezdůvodně zbaven obydlí a vlastnického práva, má právo na soudní přezkum pravosti sporných pohledávek a případně prohlášení neplatnosti smluv (úvěrové a zástavní smlouvy) vzniklých za uvedených okolností a v návaznosti na tento přezkum na účinný prostředek nápravy, jakým je ukončení smlouvy, případně prohlášení neplatnosti smlouvy vzniklé za uvedených okolností (tj. kupní smlouvy o prodeji nemovitosti – obydlí spotřebitele). Ani dlužník v insolvenčním řízení (spotřebitel) nesmí být zbaven svých základních práv na vlastnictví, obydlí, ochranu spotřebitele i na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, případně na zákaz zneužití svých základních práv. Náprava musí být zajištěna tak, aby nedocházelo k fatálním následkům pro spotřebitele, k nepřípustnému porušování základních práv, ale naopak, aby mohla být obnovena důvěra v právní stát“. Dovolatelka uzavírá, že měla právo na řádný přezkum pravosti pohledávky hlavního věřitele v nově zahájeném řízení, na přerušení řízení o neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví po dobu přezkumu pravosti pohledávky zajištěného věřitele, na provedení všech důkazů svědčících o neplatnosti úvěrové a zástavní smlouvy včetně výslechu odpovědných osob z banky, na určení, zda pohledávka nebyla přihlášena po právu a tudíž ani věřitelé nebyli oprávněni vydat pokyn ke zpeněžení jejího obydlí, na určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji jejího obydlí a na obnovu jejího vlastnického práva. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady, za nichž je povinen předložit (byť jen některou) z dovolatelkou formulovaných předběžných otázek Soudnímu dvoru. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud, vycházeje z judikatury Soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu shrnuté v bodech 20. až 28. kasačního nálezu Ústavního soudu ze dne 3. června 2026, k následujícím závěrům: a) Dovolatelkou formulované předběžné otázky mají společný základ v tom, že se týkají ochrany práv spotřebitele. Přitom nemovitosti byly v insolvenčním řízení zpeněženy za účelem uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů, konkrétně (nevykonatelné) pohledávky věřitele I (z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi Raiffeisenbank a. s. a dovolatelkou) a (vykonatelných) pohledávek věřitele J. M. (z titulu smluv o půjčkách ze dne 20. února 2009 a 1. října 2010). Z obsahu spisu pak neplyne žádná skutečnost, ze které by bylo možno usuzovat na „spotřebitelský“ charakter smluv o půjčkách uzavřených mezi J. M. a dovolatelkou (dovolatelka nebyla „slabší“ stranou, které by náležela ochrana ve smyslu výše odkazovaných Směrnic); srov. též „přihláškový“ spis o pohledávkách věřitele J. M. ze smluv o půjčkách, včetně připojených příloh ? smluv o půjčkách a zástavních smluv. Sama dovolatelka v žádosti o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru argumentuje jen ve vztahu ke smlouvě o úvěru (a pohledávce z ní plynoucí), aniž by se jakkoli zmínila o (zajištěných) pohledávkách věřitele J. M. ze smluv o půjčkách. b) Návrh na zahájení insolvenčního řízení sice podal věřitel I; dovolatelka (dlužnice) ale k návrhu sama přistoupila 22. prosince 2011 (podala návrh na řešení úpadku oddlužením). Věřitel J. M. zahájení insolvenčního řízení neinicioval. c) Dovolatelka mohla podat (a v tomto řízení podala) žalobu o určení neplatnosti smlouvy o zpeněžení nemovitostí (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona); věcnému rozhodnutí o této žalobě „zabránila“ změnou žaloby. d) Žalobu o „popření pohledávky“ proti právnímu nástupci věřitele I podala dovolatelka 29. září 2023 (incidenční spor C-9); usnesením ze dne 25. března 2024, č. j. 211 ICm 2591/2023-55, insolvenční soud žalobu zamítl, když byla podána až po pravomocném ukončení insolvenčního řízení (po 29. dubnu 2021); Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. října 2024, č. j. 211 ICm 2591/2023, 102 VSPH 377/2024-95 (MSPH 96 INS 19663/2011), potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Přitom žalobkyni nic nebránilo v tom, aby takovou žalobu podala „včas“. e) Pravost a výše pohledávky právního nástupce věřitele I za dovolatelkou ze smlouvy o úvěru byla předmětem řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. 196 ICm 2195/2013; řízení bylo pravomocně skončeno 11. července 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011). f) Otázka „práva na přerušení řízení“ nemá na výsledek řízení žádný vliv. Ostatně, k výsledku incidenčních sporů řízení viz body d) a e) shora. g) K tomu, že Ústavní soud retroaktivně neuznal účinnost popření (zajištěných) pohledávek „spotřebitelem“ (ani jiným dlužníkem), srov. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2021, sp. zn.

III. ÚS 1120/21, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne

11. února 2021, sen. zn. 29 NSČR 134/2019, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2019 a usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. června 2019 (jde o usnesení vydaná v řízení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům). Vzhledem k tomu, že dovolatelkou předestřené předběžné otázky jednak vycházejí ze skutkových a právních předpokladů, které jsou v rozporu se skutkovými a právními poměry dané věci, jednak se nijak nevztahují k (vykonatelným, zajištěným) pohledávkám věřitele J. M., které byly uspokojené právě z výtěžku zpeněžení (zajištěných) nemovitostí, Nejvyšší soud neměl povinnost položit Soudnímu dvoru žádnou (dovolatelkou navrženou) předběžnou otázku, když tyto otázky nejsou relevantní (odpověď na ně, ať již mohla být jakákoli, není v žádném směru způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci) [nemohly by mít vliv na existenci zajištěné pohledávky věřitele J. M. a zpeněžení nemovitostí za účelem jejího uspokojení]. K závěru, že národní soud posledního stupně (Nejvyšší soud) nemá povinnost položit předběžnou otázku, jestliže otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu, srov. např. Ústavním soudem zmíněné rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci 283/81 CILFIT, jehož závěry shrnul Nejvyšší soudu např. v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006, uveřejněném pod číslem 87/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. prosince 2025 ve věci Gondert proti Německu, č. 34701/21. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když nejde o výrok, jímž se odvolací řízení končí; k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 3776/2019, ze dne 27. listopadu 2024, sp. zn. 23 Cdo 2842/2024, a ze dne 18. prosince 2024, sp. zn. 27 Cdo 3186/2024. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v této části (ve výsledku) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní podle § 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Srov. např. R 53/2007 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu viz např. nález ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2) Nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 3) Platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, lze zpochybnit jen žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona (a nikoli žalobou o určení vlastnického práva). Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014, a ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 156/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 958/2022, uveřejněný pod číslem 45/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2025“) [ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. října 2024, sp. zn. III. ÚS 1944/24]. 4) Určení vlastnického práva se nelze domáhat na základě argumentu o neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu podle § 289 insolvenčního zákona. Platnost takové smlouvy lze napadnout jen žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. V případě, kdy po (platném) zpeněžení prodejem mimo dražbu v insolvenčním řízení (nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí) dojde následně ke stavu, kdy se podle hmotného práva má vrátit vlastnictví zpeněženého majetku dlužníku, je dán dlužníkův naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k takovému majetku. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2025, sen. zn. 29 ICdo 14/2024, včetně tam obsaženého odkazu na R 45/2025. 5) Rozsudek, jímž insolvenční soud v incidenčním sporu podle § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona pravomocně zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona), je ve smyslu § 159a o. s. ř. účinný (působí) i po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Srov. opět R 45/2025. 6) Řádný průběh přezkumného jednání není podmínkou platného (řádného) konání schůze věřitelů, a tudíž ani podmínkou platnosti zpeněžení majetkové podstaty. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2017, uveřejněného pod číslem 52/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 7) Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zopakoval je v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O tom, že v poměrech dané věci nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení již proto, že měla k dispozici jiný právní nástroj, konkrétně žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, nemá pochybnost ani Nejvyšší soud. Současně zjevně nešlo o situaci, kdy by se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva na základě (nových) skutečností, tj. skutečností, které nastaly až po (platném) zpeněžení nemovitostí prodejem mimo dražbu. Přitom přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolací argumentace založená na polemice s výkladem procesních úkonů žalobkyně [podání ze dne 5. srpna 2020 (č. l. 185), stanovisko žalobkyně v protokolu o jednání ze dne 19. října 2020 (č. l. 189-192), podání ze dne 31. října 2020 (č. l. 193-199), podání ze dne 10. listopadu 2021 (č. l. 280-285)], ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. října 2020, č. j. 158 Cm 3/2019-215, přednes, jímž zástupce žalobkyně s procesní plnou mocí odůvodnil u jednání dne 22. listopadu 2021 zpětvzetí žaloby vůči původnímu třetímu žalovanému (č. l. 301), odvolání žalobkyně ze dne 7. prosince 2021 (č. l. 309 až 310)]. Ani akceptace právního názoru dovolatelky o tom, že uplatnila požadavek na určení vlastnického práva k nemovitostem nad rámec původní žaloby (tj. vedle požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy), pročež nešlo o změnu žaloby v tom smyslu, že by se místo požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy domáhala jen určení vlastnického práva k nemovitostem, by totiž nemohla přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí. V takovém případě by totiž soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, přičemž proti neexistujícímu výroku rozhodnutí nelze podat opravný prostředek. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 29 Odo 333/2001, uveřejněný pod číslem 7/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sp. zn. 29 Cdo 1454/2020, a ze dne 27. února 2023, sp. zn. 30 Cdo 3032/2022. Přitom podle obsahu spisu žalobkyně nepodala návrh podle § 166 o. s. ř. a argumentaci v tomto směru poprvé uplatnila až v dovolání. Konečně Nejvyšší soud dodává, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z dalšího obsahu dovolání [viz (ne)přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, (ne)správnost skutkových zjištění a dovolatelkou tvrzené vady řízení]. K tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, uveřejněném pod číslem 27/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu shrnutých např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2025, sp. zn. 29 Cdo 487/2025. S ohledem na závěry formulované v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, a ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněných pod čísly 48/2006 a 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud již blíže nezabýval dalšími (dovolatelkou otevřenými) právními otázkami, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (mimo jiné) na posouzení shora vypořádaných právních otázek, které vedou samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. dubna 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí u každého z žalovaných (z tarifní hodnoty 50.000,- Kč) částku 2.480,- Kč, a z ? paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 150,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem činí u každého z žalovaných 3.182,30 Kč.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 31. 8. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu