29 Cdo 2358/2019

Rubrum

29 Cdo 2358/2019-387 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Petra Haina, bytem XY, jako správce konkursní podstaty úpadce DŘEVO A DÝHY spol. s r. o., identifikační číslo osoby 14501449, zastoupeného Mgr. Terezou Krákorovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Navrátilova 675/3, PSČ 110 00, proti žalovanému DÝHY Bohemia, a. s., se sídlem v Praze 8, Novákových 380/18, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 27435016, zastoupenému Mgr. Tomášem Hruškou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 17/27, PSČ 150 00, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 61/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 13 Cmo 4/2018-354, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Usnesením ze dne 21. prosince 2017, č. j. 33 Cm 61/2009-332, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“): 1/ Zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku konkursního soudu ze dne 2. října 2017, č. j. 33 Cm 61/2009-300 (bod I. výroku). 2/ Rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku (body II. a III. výroku). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu. K tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 102, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2007, sp. zn. 21 Cdo 933/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 2957/2017 (rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Spory z odpůrčích žalob podle § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, podaných za trvání konkursu na majetek úpadce správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů, jsou spory vyvolanými konkursem (incidenčními spory). K tomu srovnej obdobně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Povaha sporu (to, že jde o spor vyvolaný konkursem) předurčuje i podobu (rozhodné znění) občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud v této věci postupuje při posouzení přípustnosti dovolání. Pro spory vyvolané konkursem podle zákona o konkursu a vyrovnání se totiž s přihlédnutím k § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), použijí dosavadní (k poslednímu dni účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání platné) právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srovnej zejména výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněném pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2549/2010 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. května 2014, sp. zn. IV. ÚS 4420/12), ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3710/2013, nebo ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 61/2016 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. června 2016, sp. zn. III. ÚS 1169/16). Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům řízení v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá. K tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2019 Mgr. Milan Polášek předseda senátu