II. ÚS 323/07

Rubrum

Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem uplatněným v řízení před obecným soudem, musí být dána účastníkovi řízení možnost vyjádřit se k věci samé a ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu (při promítnutí shora uvedených postulátů fair procesu do jeho postupu) vytvořit účastníkovi řízení prostor k uplatnění jeho námitek a vyjádření ve vztahu k provedeným důkazům. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Výrok

Ústavní soudrozhodl dne 2. prosince 2008 v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti S. spol. s r.o., zastoupené Mgr. A. V., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, č. j. 29 Odo 502/2005 - 223, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004, č. j. 2 Ko 32/2004-124, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003, č. j. 35 K 36/2002-59, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:

Odůvodnění

I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ústícím do vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004, č. j. 2 Ko 32/2004-124, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení

I.

1. Ústavní stížností podanou faxem dne 2. 2. 2007 a doplněnou předložením jejího originálu dne 5. 2. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřovala v několika aspektech. Zejména ve skutečnosti, že rozhodnutí krajského a vrchního soudu spočívají na opomenutých důkazech, deformovaných důkazech a na důkazech vykonaných v nepřítomnosti stěžovatelky, k nimž se nemohla vyjádřit. Konkrétně nesouhlasila s tím, že nejdříve krajský soud odmítl její odvolání proti usnesení téhož soudu o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky, a to z důvodu jeho opožděnosti. K jejímu odvolání pak následně vrchní soud toto usnesení potvrdil, neboť vycházel z obsahu vrácených poštovních zásilek a zejména ze skutečností vyplývajících z výslechu poštovní doručovatelky, přičemž tento důkaz provedl v nepřítomnosti stěžovatelky. Tím, že stěžovatelce neumožnil přítomnost u provádění tohoto důkazu, zamezil jí tímto možnost se k provedenému důkazu jakkoliv vyjádřit a porušil tak její právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny (v této souvislosti stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 186/98 a sp. zn. IV. ÚS 198/96 a judikaturu Nejvyššího soudu). Řízení tak dle stěžovatelky bylo nejen stiženo vadami ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., ale došlo i k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

3. Soudní ochranu jí dle názoru stěžovatelky neposkytl ani Nejvyšší soud, který napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Dovolání stěžovatelka podala s ohledem na poučení vrchního soudu o přípustnosti jeho podání obsažené v napadeném usnesení. Nejvyšší soud své rozhodnutí odmítnout toto dovolání odůvodnil s odkazem na ustálenou judikaturu tím, že ani nesprávné poučení o přípustnosti samo o sobě přípustnost dovolání nezakládá. Stěžovatelka má za to, že podané dovolání nebylo nepřípustné, neboť jej podávala ve shodě s výše uvedeným poučením vrchního soudu o jeho přípustnosti a lhůtě a nemůže jí být na tak újmu, pokud postupovala v souladu s uvedeným poučením. Proto odmítnutí dovolání dle stěžovatelky představuje odepření přístupu k soudu a odepření spravedlnosti (denegatio iustitae).

4. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud svým usnesením odložil jejich vykonatelnost.

5. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud.

6. Krajský soud v Hradci Králové, zastoupený JUDr. M. T., ve svém podání odkázal na odůvodnění a právní závěry obsažené ve svém rozhodnutí, a proto ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.

7. Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Z. K., se ve svém obsáhlém podání postupně vyjádřil k námitkám stěžovatelky, které se týkaly napadeného usnesení Nejvyššího soudu. K argumentaci stěžovatelky, že jí podané dovolání bylo přípustné ze zákona, a to dle § 238a odst. 1 písm. a) a § 239 odst. 3 o.s.ř. (nikoli odst. 1, jak je uvedeno v ústavní stížnosti, což je zřejmé z obsahu argumentace stěžovatelky), Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu (rozhodnutí publ. ve Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2003, č. 42/2003 a č. 51/2003). Z ní jednak vyplývá, že podle § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není přípustné dovolání proti každému potvrzujícímu či měnícímu usnesení ve věci konkurzu a vyrovnání, ale pouze v případech, že jde o rozhodnutí „ve věci samé“. Ve vztahu k § 239 odst. 3 pak z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné, neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem dle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ust. § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost.

8. K argumentaci stěžovatelky, že dovolání bylo přípustné vzhledem k poučení o jeho přípustnosti obsaženém v napadeném usnesení vrchního soudu, Nejvyšší soud - s odkazem na svou judikaturu (R 52/2003 či R 73/2001 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek) i judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 343/02 či usnesení sp. zn. II. ÚS 589/03) -konstatoval, že okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo v rozporu s kogentními ustanoveními o.s.ř. opatřeno nesprávným poučením, že dovolání proti němu lze podat, přípustnost tohoto mimořádného prostředku založit nemůže.

9. V závěru se Nejvyšší soud nad rámec svého vyjádření vyslovil i ke způsobu posouzení včasnosti ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavním soudem, a to ve vztahu k napadeným rozhodnutím nižších soudů. Nejvyšší soud ji považuje za opožděnou, neboť je zřejmé, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné, a proto je nutné počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, tedy rozhodnutí vrchního soudu o odvolání stěžovatelky. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. II.

10. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 35 K 36/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti.

11. Usnesením ze dne 28. 3. 2003, č.j. 35 K 36/2002 - 39, prohlásil Krajský soud v Hradci Králové na majetek stěžovatelky konkurz. Z doručenek a dopisů založených na č.l. 44 a 45 vyplývá, že toto usnesení bylo dne 1. 4. 2003 doručeno pouze Ing. J. V., bývalému jednateli stěžovatelky, naopak se jej nepodařilo doručit ani do místa sídla stěžovatelky, ani MVDr. J. F., jednateli stěžovatelky (obě písemnosti byly dne 16. 4. 2003 zaslány zpět).

12. Stěžovatelka, zastoupená jednatelem MVDr. J. F., podala dne 28. 4. 2003 proti tomuto usnesení odvolání, o němž se dle svých slov „dozvěděl z internetu“. Krajský soud v Hradci Králové jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle ust. § 208 odst. 1 o.s.ř. jako opožděné, s odůvodněním, že bylo stěžovatelce řádně doručeno dne 1. 4. 2003 a lhůta k jeho podání tak uplynula dnem 16. 4. 2003.

13. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 14. 7. 2003 odvolání, v němž namítala jeho nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatečného odůvodnění a nesprávné právní závěry ohledně doručení napadeného usnesení. Konkrétně polemizovala se závěrem krajského soudu o opožděnosti podaného odvolání, když původní napadené usnesení bylo doručeno pouze ing. J. V., který však na svou funkci jednatele stěžovatelky rezignoval již 26. 3. 2002 (viz dopis na č.l. 65). Z tohoto důvodu stěžovatelka konstatovala, že napadené usnesení nebylo řádně doručeno a tedy s ním nemohly být spojeny ani právní účinky řádného doručení. Proto je dle stěžovatelky závěr krajského soudu o zmeškání lhůty pro podání odvolání, jejíž počátek stanovil dnem doručení napadeného usnesení ing. V., nejen v rozporu s procesními normami, ale i s jejím právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V doplnění svého odvolání pak stěžovatelka mimo jiné konstatovala, že doručenky a údaje na obálkách nedoručených usnesení (založených ve spise na č.l. 44 a 45), které navrhla k důkazu, nesplňují náležitosti vyžadované o.s.ř. (nečitelný podpis doručovatele, absence údajů o doručovateli i otisku razítka pošty). Proto je nebylo možné v souladu s judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1532/97) obecných soudů považovat za veřejné listiny, která by vyvolávala účinky jinak s jejím obsahem spojené.

14. Krajský soud nejdříve usnesením ze dne 8. 10. 2003, č.j. 35 K 36/2002-72, vyzval Českou poštu, a.s. - Pošta Kladruby nad Labem, aby obratem soudu sdělila jméno a příjmení poštovní doručovatelky, která dne 1. 4. 2003 uložila soudní zásilku určenou do vlastních rukou adresátů (sídlo stěžovatelky a MVDr. J. F.). Na tuto žádost reagovala Česká pošta, a.s. podáním ze dne 22. 10. 2003, v němž soudu sdělila, že výše uvedené zásilky doručovala a dne 1. 4. 2003 ukládala pracovnice pošty Kladruby nad Labem - pí. R. M. Na základě tohoto sdělení pak krajský soud předvolal (předvolání ze dne 15.12.2003 na č.l. 96) poštovní doručovatelku pí. R. Musílkovou na den 6. 1. 2004 k informativnímu výslechu, a to za účelem odstranění nedostatku doporučených psaní, které doručovala dne 1. 4. 2003 stěžovatelce. Z „Protokolu o jednání za účelem informativního výslechu“ ze dne 6. 1. 2004 (č.l. 97 spisu) vyplývá, že po provedeném výslechu poštovní doručovatelka doplnila na předložených soudních zásilkách vlastní rukou chybějící údaje (jméno a příjmení). Ze spisu je patrné, že žádný z účastníků řízení nebyl o provádění tohoto důkazního prostředku (výslechu svědka dle § 126 o.s.ř.) žádným způsobem uvědomen. Následně krajský soud předložil dne 4. 2. 2004 k rozhodnutí o podaném odvolání stěžovatelky Vrchnímu soudu. V „Předložení věci k rozhodnutí o dovolání“ (č.l. 108) krajský soud mimo jiné uvedl, že provedeným šetřením (výslech poštovní doručovatelky, sdělení České pošty) bylo prokázáno, že „odvolání úpadce (stěžovatelky) proti usnesení o prohlášení konkurzu, které bylo doručeno Vrchnímu soudu v Praze dne 28. 4. 2003, tak bylo podáno včas.“ 15. Vrchní soud v Praze následně ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Svůj závěr odůvodnil tím, že „z vrácené zásilky, obsahující usnesení soudu prvního stupně č.j. 35 K 36/2002-39, ze dne 28. března 2003, a zároveň ze skutečností vyplývajících z výslechu poštovní doručovatelky, je zřejmé, že tato byla doručována na rejstříkovou adresu (...). S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k náhradnímu doručení právnické osobě v souladu s § 47 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. (...).“ V závěru svého usnesení připojil poučení následujícího znění: „Proti tomuto rozhodnutí je možné do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, a to prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.“ (str. 4 usnesení).

16. V souladu s tímto poučením podala stěžovatelka proti usnesení vrchního soudu dne 30. 11. 2004 dovolání (č.l. 209), a to dle ust. § 238a odst. 1 písm. a) a § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť řízení bylo zatíženo vadou a rozhodnutí vzešlo ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.

17. Nejvyšší soud jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění (s odkazem na ustálenou judikaturu) jednak konstatoval, že proti usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost není dovolání přípustné, jednak jeho přípustnost nelze dovodit ani odkazem na ust. § 238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť se nejednalo o rozhodnutí ve věci samé. A rovněž, že přípustnost nelze založit tím, že byl vrchním soudem nesprávně poučen o možnosti jej podat. III.

18. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jednou z těchto podmínek je i dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která počíná dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovatelce zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu). III. a)

19. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu jako nepřípustné, byla ústavní stížnost podána včas.

20. Následně se Ústavní soud mohl zabývat opodstatněností ústavní stížnosti ve vztahu k tomuto usnesení Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že je v této části zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení přípustnosti jejího dovolání, a to jak z hlediska přípustnosti dle příslušných ustanovení o.s.ř., tak i s ohledem na nesprávné poučení vrchního soudu. Nejvyšší soud se otázkou přípustnosti dovolání ve svém usnesení podrobně zabýval a své závěry podpořené odkazy na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. řádně zdůvodnil. Postup Nejvyššího soudu nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a shledává, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím neporušil ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatelky. III. b)

21. Ve vztahu k vadnému poučení vrchního soudu Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost podaného dovolání nemůže založit skutečnost, že dovoláním napadené usnesení bylo opatřeno nesprávným poučením o možnosti jeho podání. Jiné důsledky má chybné poučení ve vztahu k posouzení včasnosti ústavní stížnosti. Při striktně formalistickém přístupu by totiž bylo možné učinit závěr (což ostatně ve svém vyjádření navrhuje i Nejvyšší soud), že ústavní stížnost proti rozhodnutím krajského soudu a vrchního soudu je podána opožděně. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), by tak bylo usnesení vrchního soudu ze dne 27. 9. 2004. K takovému formalistickému přístupu se však Ústavní soud neuchýlí. Stěžovatelka v daném případě postupovala v oprávněné důvěře ve správnost poučení vrchního soudu. Ústavní soud již ve své judikatuře zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (v daném případě nesplnění povinnosti poskytovat účastníkům řízení řádné poučení o jejich procesních právech a povinnostech ze strany vrchního soudu) nemohou jít k tíži těch, kteří u soudu hledají ochranu svých základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 332/04, N 173/35 SbNU, str. 323, či sp. zn. II. ÚS 1331/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k rozhodnutím soudů nalézacího i odvolacího.

22. Ústavní soud si v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Konkludentní souhlas obdržel od stěžovatelky, Krajského soudu v Hradci Králové i Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud trval na projednání věci při ústním jednání. Ústavní soud přesto ústní jednání nenařídil, neboť nesouhlas Nejvyššího soudu s upuštěním od ústního jednání nepovažuje v daném případě za relevantní. To proto, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněné (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a zbylé soudy, jejichž rozhodnutí byla podrobena meritornímu přezkumu, Ústavnímu soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání poskytly. IV.

23. Podstatou námitek stěžovatelky proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně bylo jednak posuzování otázky včasnosti jí podaného odvolání a dále způsob provedení dokazování. Konkrétně jde o posouzení postupu krajského soudu při provedení důkazu výslechem poštovní doručovatelky, kdy stěžovatelka nebyla vyrozuměna o provedení tohoto důkazu. Tím jí bylo znemožněno se k provedenému důkazu vyjádřit.

24. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné vytvoření prostoru k tomu, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: „(...) vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.“ (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, N 129/37 SbNU, str. 629, nebo sp. zn. II. ÚS 1374/08, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud uvedl, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení.

25. K obdobným závěrům Ústavní soud dospěl i ve své judikatuře, vztahující se k otázkám dokazování a provádění důkazů. Ústavní soud demonstroval význam důkazu pro realizaci soudní ochrany (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 335/05, N 116/41 SbNU, str. 453, nebo sp. zn. I. ÚS 273/06, dosud nepublikován, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Mimo jiné uvedl, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem uplatněným v řízení před obecným soudem, musí být dána účastníkovi řízení možnost vyjádřit se k věci samé a ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu (při promítnutí shora uvedených postulátů fair procesu do jeho postupu) vytvořit účastníkovi řízení prostor k uplatnění jeho námitek a vyjádření ve vztahu k provedeným důkazům. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

26. Kontradiktornost řízení jako podmínku spravedlivého procesu formuloval ve své judikatuře i Evropský soud pro lidská práva (a to několikrát i vůči postupu Ústavního soudu). „Koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (...)." (srov. např. rozhodnutí Milatová a ostatní proti ČR či rozhodnutí Meftah a další proti Francii, dostupné v databázi HUDOC http://www.echr.coe.int/, anebo srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, Praha 2007, str. 110 a násl. či str. 318). Požadavek kontradiktornosti znamená, že by strany měly mít možnost být seznámeny se všemi důkazy a také by měly mít možnost se ke všem navrženým důkazům či námitkám obsaženým ve spise vyjádřit tak, aby měly stejnou možnost ovlivnit rozhodnutí soudu (rozhodnutí Komanický proti Slovensko, rozhodnutí Niderost-Huber proti Švýcarsko či rozhodnutí Laukkanen a Manninen proti Finsko, vše dostupné v databázi HUDOC http://www.echr.coe.int/). Platí-li uvedené nároky ve vztahu k řízení před ústavními soudy, tím spíše je třeba trvat na jejich respektování v řízení před obecnými soudy. V.

27. V posuzovaném případě krajský soud usnesením odmítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o prohlášení konkurzu na její majetek jako opožděné. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, v němž poukazovala na formální nedostatky doručenek a údajů na obálkách soudních zásilek. Krajský soud provedl výslech poštovní doručovatelky, která v rozhodné době písemnosti doručovala, a to o okolnostech týkajících se způsobu jejího doručování (viz bod 14).

28. Ze spisu je patrné, že žádný z účastníků (tedy ani stěžovatelka) nebyl o provádění tohoto důkazu, tj. výslechu svědka podle ustanovení § 126 o.s.ř., uvědomen. Jakkoli tento důkazní prostředek nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, totiž otázky, zda stěžovatelce bylo napadené usnesení řádně doručeno, platí i zde ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu týkající se dokazování (§ 122 odst. 2 a § 123 o.s.ř.), a přirozeně i obecná ustanovení, zejména ust. § 1 o.s.ř., kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků (shodně viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 198/96, N 95/6 SbNU, str. 191, či sp. zn. IV. ÚS 186/98, N 73/11 SbNU, str. 183). V projednávané věci jsou všechna tato ustanovení aktuální tím spíše, že právě výpověď svědkyně - poštovní doručovatelky vedla Vrchní soud v Praze ke konstatování správnosti závěrů krajského soudu a potvrzení napadeného usnesení (viz bod 15).

29. Nebyla-li stěžovatelka o výslechu svědkyně soudem vyrozuměna, byla jí jako účastníku řízení svévolně odňata možnost vyjádřit se k provedenému důkazu. S ohledem na výše uvedené tak obecné soudy zatížily svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, nýbrž současně porušily základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

30. Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelčiných základních práv je možné zrušit toliko rozhodnutí soudu odvolacího, byť pochybení shledané tímto nálezem, spočívá již v procesně vadném postupu krajského soudu, avšak je napravitelné činností odvolacího soudu. Právě na něm bude v řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem, aby odstranil zásah do základních práv stěžovatelky, přičemž bude vázán výše uvedenými právními názory Ústavního soudu. VI.

31. Ústavní soud konstatuje, že nelze ponechat bez povšimnutí celkový přístup Vrchního soudu v Praze, s jakým přistoupil k posouzení dané věci. Vedle výše konstatovaného pochybení tím, že nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům a svobodám stěžovatelky, poskytl jí i vadné poučení o možnosti podat dovolání. Vadným poučením jednak prodloužil délku řízení a dále stěžovatelce nepochybně způsobil zbytečné náklady v souvislosti s dovolacím řízením (k otázce uplatnění náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného poučení postupem podle dle zákona č. 82/1998 Sb. viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 10/2003, na které Nejvyšší soud odkázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti). Kromě těchto pochybení odvolací soud, dle názoru Ústavního soudu, nesprávně posoudil i otázku dodržení lhůty k podání odvolání ze strany stěžovatelky. Ač by zjištěná pochybení stačila ke zrušení rozhodnutí, věnuje se Ústavní soud této otázce proto, aby ji vrchní soud opět nepřehlédl a nezatížil řízení dalšími průtahy. Z dalšího výkladu pak plyne, že vadné řešení této otázky má dopady do základních práv stěžovatelky.

32. Ústavní soud v minulosti vyslovil postulát, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými znamená svévoli a ústí do porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU, str. 95). V daném případě Vrchní soud v Praze při posouzení otázky dodržení lhůty k podání odvolání ze strany stěžovatelky, odkázal na ust. § 47 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř., v tehdy platném znění, a konstatoval, že došlo k náhradnímu doručení. Předpokladem pro doručení náhradním způsobem (§ 50c odst. 4 o.s.ř.) je účinné uložení písemnosti. To v případě doručování do místa sídla právnické osoby (jedná-li se o zásilku do vlastních rukou) nastává tehdy, nevyzvedla-li si osoba k tomu oprávněná danou zásilku ve lhůtě do deseti dnů od uložení. Poslední den této lhůty se považuje za den doručení písemnosti a tímto nastávají i veškeré účinky s doručením spojené. Zákonodárce speciální úpravou počítání času stanovil požadavky pro posuzování počátku a ukončení lhůt, a to v různých odvětvích práva, přičemž pro stanovení počátku lhůty obecně platí, že do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (§ 57 odst. 1 o.s.ř.); u stanovení konce lhůty platí, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§ 57 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Z odůvodnění napadeného usnesení i ze spisu je zřejmé, že k uložení předmětné zásilky na poště došlo dne 1. 4. 2003, k uplynutí lhůty deseti dnů stanovené pro vyzvednutí si uložené zásilky a tedy k uplatnění fikce doručení došlo dne 11. 4. 2003. Ode dne následujícího (12. 4. 2003) začala tedy stěžovatelce plynout patnáctidenní lhůta k podání odvolání, přičemž její konec (26. 4. 2003) připadl na sobotu. Ve smyslu ust. § 57 odst. 2 o.s.ř věta druhá tak posledním dnem lhůty k podání odvolání bylo pondělí 28. 4. 2003. Z razítka podatelny na odvolání (č.l. 48) je patrné, že stěžovatelka své odvolání podala tentýž den osobně. Dle názoru Ústavního soudu podala stěžovatelka opravný prostředek ve lhůtě a pokud Vrchní soud v Praze konstatoval, že byl podán opožděně, svévolně zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jeho právní závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních. K obdobnému závěru dospěl koneckonců i Krajský soud v Hradci Králové, který v„Předložení věci k rozhodnutí o dovolání“ (č.l. 108) konstatoval, že „odvolání úpadce (stěžovatelky) proti usnesení o prohlášení konkurzu, které bylo doručeno Vrchnímu soudu v Praze dne 28. 4. 2003, bylo podáno včas.“ 33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti v části, v níž se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Rubrum

I. II. III. IV. V. VI.