29 Cdo 2672/2025

Rubrum

29 Cdo 2672/2025-247 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 45 53 43 06, zastoupeného Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) M. B. a 2) T. T., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, o zaplacení částky 182.936,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 112/2022, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. února 2025, č. j. 27 Co 302/2024-203, takto:

Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 14. března 2023, č. j. 10 C 112/2022-78, uložil žalovaným [1) M. B. a 2) T. T.], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (ČSOB Pojišťovně, a. s., členu holdingu ČSOB) částku 97.536,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 31.984,- Kč od 12. července 2019 do zaplacení, z částky 63.209,- Kč od 29. února 2020 do zaplacení a z částky 2.343,- Kč od 15. listopadu 2020 do zaplacení (výrok I.), prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 85.400,- Kč s (označeným) úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 14. března 2018 uzavřeli žalobce (jako pojistitel) a druhý žalovaný (jako pojistník) smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem (označeného) vozidla. 2) Dne 17. prosince 2018 nastala pojistná událost [dopravní nehoda, kterou zavinil první žalovaný – řidič (označeného) vozidla], v jejímž důsledku vznikla škoda, kterou žalobce uhradil poškozeným (L. S., městu Choceň a Všeobecné zdravotní pojišťovně) dne 13. ledna 2019 částkou 57.400,- Kč, dne 16. ledna 2019 částkami 11.200,- Kč a 16.800,- Kč, dne 11. června 2019 částkou 31.984,- Kč, dne 30. ledna 2020 částkou 65.209,- Kč a dne 16. října 2020 částkou 2.343,- Kč. Celkem šlo o částku 184.936,- Kč. 3) Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. srpna 2019, který nabyl právní moci dne 22. srpna 2019, byl první žalovaný uznán vinným, že způsobil dopravní nehodu, při níž vznikla škoda, kterou žalobce uhradil poškozeným. 4) První žalovaný nebyl v době dopravní nehody držitelem řidičského oprávnění; druhý žalovaný byl provozovatelem vozidla, které dopravní nehodu způsobilo. Druhý žalovaný vozidlo občas prvnímu žalovanému půjčoval, což se stalo i dne, kdy došlo k dopravní nehodě. Druhý žalovaný „viděl“, že první žalovaný má „holandský řidičský průkaz“; tento průkaz si „úplně neprohlížel“; první žalovaný mu však řekl, že je to „řidičák“. Druhý žalovaný – dle svého vyjádření – nevěděl, zda „řidičský průkaz“ byl platný. 5) U Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) je vedeno (pod sp. zn. KSPH 44 INS 1606/2019) insolvenční řízení na majetek dlužníka (druhého žalovaného). Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dne 4. února 2019 a účinky spojené s rozhodnutím o úpadku dne 19. února 2019; lhůta pro přihlášení pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení uplynula dnem 21. března 2019. 6) Usnesením ze dne 17. května 2022, č. j. 10 C 112/2022-15, soud prvního stupně zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným co do částky 85.400,- Kč s (označeným) úrokem z prodlení [§ 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]; v rozsahu částky 97.536,- Kč s příslušenstvím rozhodl, že se řízení nezastavuje (šlo o nové dluhy, které vznikly po rozhodnutí o úpadku a mohly tak být uplatněny žalobou). Na tomto základě soud prvního stupně – vycházeje z § 10 odst. 1 písm. g) a odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“ nebo „zákon“), a z § 141a insolvenčního zákona zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že první žalovaný řídil vozidlo, kterým způsobil dopravní nehodu, přičemž nebyl držitelem řidičského oprávnění. Nároky vzniklé „úhradou vzniklé škody“ žalobce řádně vyčíslil a doložil; žalovaný k jejich výši nic nenamítal. K odvolání druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 19. února 2025, č. j. 27 Co 302/2024-203, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (třetí výrok). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Přitom zdůraznil, že druhý žalovaný půjčil prvnímu žalovanému vozidlo, aniž by si ověřil, zda tento je držitelem příslušného řidičského oprávnění. Žalobce vyplatil (shora označeným) poškozeným pojistné plnění; v důsledku poskytnutého plnění mu originárně vznikl nárok na náhradu škody vůči žalovaným. Jelikož tento nárok vznikl až po rozhodnutí o úpadku druhého žalovaného (a po uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení druhého žalovaného), bylo možno jej uplatnit žalobou (a nikoli přihláškou pohledávky vázanou na odkládací podmínku). Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení následujících právních otázek: 1) Je pro posouzení „přihlasitelnosti“ pohledávky z titulu postižního práva pojistitele podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. rozhodující doba, kdy došlo ke skutku, který toto postižní právo může zakládat, nebo naopak doba, kdy pojistitel plnil ze zákonného pojištění? 2) Je vznik postižního práva pojistitele dle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. vázán na zavinění ze strany pojištěného, popřípadě dalších osob, nebo jde o odpovědnost objektivní, ze které se nelze vyvinit? 3) Vztahuje se přiznané osvobození v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči němu i na vymáhanou pohledávku? Dovolatel s poukazem na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu namítá, že: a) Žalobci regresní (postižní) nárok (§ 10 zákona č 168/1999 Sb.) vůči němu vůbec nevznikl; předpokladem vzniku takového nároku je totiž závažné a vědomé pochybení pojištěného (nejde o objektivní odpovědnost, nýbrž o odpovědnost za zavinění). Přitom dovolatel nevěděl o „nedostatku řidičského oprávnění“ prvního žalovaného. b) Žalobce byl povinen pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení dovolatele jako pohledávku vázanou na odkládací podmínku spočívající v tom, že žalobce bude z titulu sjednaného povinného ručení plnit (a výše této pohledávky je omezena limitem sjednaného pojištění). c) Usnesením ze dne 23. září 2024, č. j. KSPH 44 INS 1606/2019-P-26, přiznal insolvenční soud dovolateli osvobození od pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, jakož i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby tato rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech beze zbytku nezodpovězených. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 140c insolvenčního zákona v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze zahájit soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, nejde-li o incidenční spory, ani řízení o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170). Podle § 141a insolvenčního zákona po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c. Podle § 414 insolvenčního zákona, jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). Podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný (…) g) řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku, h) řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo, i) řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, nebo j) předal řízení vozidla osobě uvedené v písmenech g), h), i) [odstavec 1]. Provozovatel vozidla odpovídá společně a nerozdílně s osobou podle odstavce 1 za pohledávku pojistitele na náhradu částky vyplacené podle odstavce 1 písm. g), h), i) a j), neprokáže-li, že nemohl jednání této osoby ovlivnit (odstavec 2). Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. již v době, kdy nastala pojistná událost (17. prosince 2018) a do 31. března 2024, kdy byl tento zákon zrušen zákonem č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nedoznalo změn. Srov. dále i § 95 posledně citovaného zákona. Ustanovení insolvenčního zákona pak platila v citované podobě již v době rozhodnutí o úpadku žalovaného a do 31. května 2019 nedoznala změn. S přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb. se přitom uplatnil insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného i v době od 1. června 2019. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech: 1) Postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. charakterizuje judikatura Nejvyššího soudu jako zvláštní, originární nárok, jenž není nárokem na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ani zákonnou cessí tohoto nároku poškozeného. Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, nýbrž pojistným plněním. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněné pod číslem 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025, sp. zn. 25 Cdo 2754/2024. 2) Základním předpokladem vzniku postižního práva je, že pojistitel za pojištěného plnil (poskytl poškozenému pojistné plnění). Postižní právo má pojistitel pouze v tom rozsahu, v němž pojištěná osoba za škodu skutečně odpovídá; plnil-li pojistitel z jakéhokoliv důvodu více, postižní právo nad rámec rozsahu odpovědnosti pojištěného mu nevznikne. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. se stává provozovatel vozidla solidárním dlužníkem pohledávky pojistitele na náhradu toho, co plnil za pojištěného, mimo jiné tehdy, prokáže- li pojistitel naplnění podmínek pro vznik postižního práva ve vztahu k pojištěnému podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona. Není nutné, aby byly naplněny všechny důvody pro vznik postižního práva podle § 10 odst. 1 písm. g), h), i) a j) zákona současně. Stačí, je-li naplněn jen jeden z těchto důvodů. Provozovatel se nestane solidárním dlužníkem podle § 10 odst. 3 zákona, pouze pokud prokáže, že nemohl ovlivnit jednání osoby, vůči níž vzniklo pojistiteli regresní právo podle § 10 odst. 1 písm. g), h), i) nebo j) zákona. Důkazní břemeno ohledně této skutečnosti tíží provozovatele vozidla. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2754/2024. V poměrech projednávané věci žalobci, který poskytl poškozeným pojistné plnění (a nikoli plnění z titulu náhrady škody), vznikl (okamžikem jeho výplaty) nárok vůči oběma žalovaným na náhradu takového plnění. Právním důvodem plnění tak nebyla odpovědnost žalobce za škodu vzniklou poškozeným, nýbrž šlo o plnění z titulu smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Jelikož poskytnutí pojistného plnění poškozeným je předpokladem vzniku postižního práva (jako práva odlišného od práva na náhradu škody), nemůže jít (z povahy věci) o odkládací podmínku (§ 548 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že pohledávka žalobce za druhým žalovaným vznikla až v době po rozhodnutí o úpadku druhého žalovaného (a po uplynutí lhůty k podání přihlášek pohledávek věřitelů do insolvenčního řízení), nebyl dán důvod pro zastavení řízení (v rozsahu částky 97.536,- Kč s příslušenstvím) podle § 140c a § 141a insolvenčního zákona. Současně zjevně nejde o situaci, kdy by žalobce odkládal výplatu pojistného plnění s úmyslem eliminovat (případné) účinky předvídané § 414 insolvenčního zákona. V této souvislosti neshledává Nejvyšší soud opodstatněným poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. května 2023, sp. zn. 29 Cdo 1838/2022, uveřejněném pod číslem 32/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 32/2024“), když v tamní věci šlo o skutkově i právně odlišnou situaci [šlo o odpovědnost státu za škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem, ve spojení s existující (dosud neuspokojenou) pohledávkou poškozeného vůči státu a možností státu přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto exekutora regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) jako vázanou na splnění odkládací podmínky spočívající v úhradě škody poškozenému]. Jinak řečeno, v poměrech R 32/2024 šlo stále o pohledávku z titulu náhrady škody, zatímco v projednávané věci sice vznikla poškozeným v důsledku dopravní nehody škoda, ovšem žalobce plnil poškozeným z titulu pojistného plnění a nikoli z titulu své odpovědnosti za škodu. A ještě jinak, neplnil-li žalobce poškozeným z titulu své odpovědnosti za škodu, nešlo o situaci, kdy by mohl (a musel) přihlásit pohledávku (vzniklou podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb.) do insolvenčního řízení druhého žalovaného jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Důsledkem shora uvedeného závěru je též nedůvodnost dovolací námitky, podle níž se dovolateli přiznané osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení podle § 414 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona vztahuje i na pohledávku přiznanou napadeným rozhodnutím. Nejde totiž o žádnou z pohledávek vypočtených ve zmíněném ustanovení insolvenčního zákona (k tomu srov. např. body 41. a násl. důvodů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, uveřejněného pod číslem 16/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž o (novou) pohledávku vzniklou až po rozhodnutí o úpadku druhého žalovaného. Konečně Nejvyšší soud nemá za důvodnou ani argumentaci, že v dané věci byl vznik postižního práva žalobce (§ 10 zákona) vázán na zavinění dovolatele (a nešlo o odpovědnost objektivní). Soudy obou stupňů totiž založily svá rozhodnutí na závěrech, podle nichž první žalovaný řídil vozidlo, kterým byla způsobena dopravní nehoda, přičemž nebyl držitelem řidičského oprávnění, a druhý žalovaný, ač poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (srov. protokol o jednání ze dne 10. ledna 2023), neprokázal, že nemohl jednání prvního žalovaného ovlivnit, to vše v situaci, kdy (řádně) nezjišťoval, zda měl první žalovaný (platný) řidičský průkaz. K tomu obecně viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2754/2024. Vzhledem ke shora uvedenému má Nejvyšší soud za nepřípadné (i) odkazy dovolatele na závěry obsažené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020, a ze dne 30. října 2024, sp. zn. 23 Cdo 1224/2024. Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti ? § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání zamítl jako nedůvodné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu