29 ICdo 49/2025

Rubrum

KSBR 53 INS 18273/2012 72 ICm 1906/2018 29 ICdo 49/2025-341 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a Mgr Milana Poláška v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, proti žalovanému Insolvenční a správcovská v. o. s., se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 29314909, zastoupenému JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 62 692 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 ICm 1906/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, se sídlem ve Valticích, nám. Svobody 3, PSČ 691 42, identifikační číslo osoby 00488992, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS 18273/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2024, č. j. 72 ICm 1906/2018, 13 VSOL 205/2024-302 (KSBR 53 INS 18273/2012), takto:

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. října 2024, č. j. 72 ICm 1906/2018, 13 VSOL 205/2024-302 (KSBR 53 INS 18273/2012), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 25. srpna 2017 (vedenou pod sp. zn. 215 C 46/2017) se žalobce (Lesy České republiky, s. p.) původně domáhal proti žalovanému (Insolvenční a správcovské v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka Státního statku Valtice, s. p. v likvidaci) zaplacení částky 244 692 Kč s příslušenstvím (tvořeným úrokem z prodlení v zákonné výši ode dne podání žaloby do zaplacení) z titulu náhrady škody způsobené žalovaným při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka tím, že žalovaný zpeněžil (označené) lesní pozemky (nacházející se v katastrálním území Božice) ve vlastnictví státu (dále též jen „nemovité věci“). Žalovaná částka sestávala z obvyklé ceny nemovitých věcí ve výši 224 310 Kč a z nákladů vynaložených žalobcem na zpracování znaleckého posudku (na ocenění jejich obvyklé ceny) ve výši 20 382 Kč.

2. Usnesením ze dne 26. dubna 2018, č. j. Ncp 90/2018-81, Vrchní soud v Olomouci rozhodl [podle § 104a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný krajský soud [podle § 7a písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], s tím, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně (dále též jen „insolvenční soud“).

3. Podáním ze dne 23. února 2023 upřesnil žalobce označení žalovaného (jako Insolvenční a správcovská v. o. s.) a vzal částečně žalobu zpět (co do částky 182 000 Kč s příslušenstvím).

4. Pravomocným usnesením ze dne 14. března 2023, č. j. 72 ICm 1906/2018-180, insolvenční soud z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení v rozsahu částky 182 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky ode dne doručení žaloby soudu do zaplacení.

5. Rozsudkem ze dne 26. března 2024, č. j. 72 ICm 1906/2018-261, insolvenční soud:

1. Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 62 692 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení od 24. října 2017 do zaplacení (bod I. výroku).

2. Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

6. Insolvenční soud – cituje § 36 odst. 1, § 37, § 208, § 286 a § 289 insolvenčního zákona a § 620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – ohledně námitky promlčení uplatněné žalovaným dospěl k závěru, že nárok žalobce není promlčen, jelikož dvouletá subjektivní lhůta pro podání žaloby podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona počala běžet až od 24. února 2017, kdy se žalobce ze znaleckého posudku dozvěděl skutečnou výši škody.

7. Při posouzení důvodnosti žaloby vycházel insolvenční soud ze závěrů soudů v řízení o vylučovací žalobě (vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 74 ICm 3847/2017), v němž se žalobce proti žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka (úspěšně) domáhal vydání výtěžku zpeněžení nemovitých věcí. Insolvenční soud dospěl k závěru, že na straně žalovaného nebyly naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou prodejem nemovitých věcí. Právo hospodaření dlužníka k nemovitým věcem bylo totiž zapsáno do katastru nemovitostí, byť na základě nesprávného postupu katastrálního úřadu, respektive Pozemkového fondu České republiky. Postup žalovaného jako insolvenčního správce dlužníka (soupis nemovitých věcí do majetkové podstaty) proto nebyl v rozporu s insolvenčním zákonem (šlo o majetek, který bylo možné zapsat do soupisu majetkové podstaty a zpeněžit v insolvenčním řízení). Žalovaný neměl relevantní informace, na jejichž základě mohl nesepsat nemovité věci do soupisu majetkové podstaty dlužníka a nedisponovat s nimi. Takové skutečnosti vyplynuly až z následně vedeného řízení ve věci sp. zn. 74 ICm 3847/2017. Žalovaný, který rovněž jednal v souladu se souhlasem zástupce věřitelů a insolvenčního soudu, tedy nepostupoval v rozporu se zákonem či s odbornou péčí.

8. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. října 2024, č. j. 72 ICm 1906/2018, 13 VSOL 205/2024-302 (KSBR 53 INS 18273/2012):

1. Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

9. Odvolací soud – cituje § 7, § 37 odst. 1 a 4 a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – vyložil, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba vázat na okamžik, kdy lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, aby bylo možné určit přibližnou výši škody v penězích. Ani v případě odpovědnosti podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona totiž neznamená vědomost o výši škody nezpochybnitelnou jistotu (i případný znalecký posudek je toliko odborným odhadem a výše škody může být přesně určena až dokazováním v průběhu sporu). Jelikož žalobce spatřoval vznik škody v tom, že nemovité věci, k nimž měl právo vylučující soupis do majetkové podstaty, byly zpeněženy za méně, než činila jejich obecná cena, je onou vědomostí informace, že byly zpeněženy v insolvenčním řízení a za jakou částku. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobcem je státní podnik hospodařící s velkými plochami lesů a souvisejících pozemků, který tudíž zná jejich přibližnou hodnotu. Po prodeji nemovitých věcí proto byl žalobce schopen (v rámci běžné rozumové úvahy) určit, jaká škoda mu měla vzniknout a uplatnit tento nárok žalobou. O podstatných skutečnostech pro uplatnění nároku se tak žalobce mohl dozvědět nejpozději 19. června 2015, po zveřejnění předmětné kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku. Odvolací soud tudíž (oproti insolvenčnímu soudu) dospěl k závěru, že žalovaný nárok je promlčen, neboť žalobce podal žalobu (25. srpna 2017) až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.

10. Odvolací soud vysvětlil, že platnost kupní smlouvy, na jejímž základě byly zpeněženy nemovité věci, bylo možno napadnout jen žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Jelikož tato žaloba nebyla podána, nelze již platnost kupní smlouvy (jakkoli) zpochybnit (ani pro vady kupní smlouvy, ani z důvodu postupu vedoucího ke zpeněžení). Proto (ani) ve vztahu k odpovědnosti za škodu nelze žalovanému přičítat k tíži skutečnosti, jež by zakládaly neplatnost kupní smlouvy (absenci souhlasu Ministerstva zemědělství se zpeněžením nemovitých věcí). Nadto odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) shledal, že žalovaný postupoval s odbornou péčí. Nemovité věci, u nichž bylo v katastru nemovitostí evidováno právo hospodaření ve prospěch dlužníka, žalovaný správně sepsal do soupisu majetkové podstaty a zpeněžil je procesně správným postupem (se souhlasem insolvenčního soudu) v souladu s § 289 odst. 1 insolvenčního zákona. Ohledně výše kupní ceny odkázal odvolací soud na § 289 odst. 2 insolvenčního zákona. Doplnil, že nárok na náhradu škody způsobené zpeněžením majetkové hodnoty (ani jeho výši), nezakládá (jen) to, že znalecký odhad tržní hodnoty je vyšší než kupní cena. Pro nadbytečnost se však odvolací soud touto otázkou blíže nezabýval.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a to otázky vztahující se k počátku běhu promlčecí lhůty podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona) a právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázky předpokladů pro vznik odpovědnosti za porušení povinnosti insolvenčního správce postupovat s odbornou péčí).

12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel k otázce počátku běhu promlčecí lhůty podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona namítá, že žalovaným uplatněná námitka promlčení není důvodná. S odkazem na (označenou) ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dovolatel uvádí, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (a pro posouzení důvodnosti námitky promlčení) je rozhodná prokázaná vědomost poškozeného (tj. kdy se poškozený skutečně dozví o škodě, včetně její výše, i o tom, kdo za ni odpovídá). Obě podmínky vědomosti (o vzniklé škodě i o osobě, která za ni odpovídá), přitom musí být splněny kumulativně. To však u dovolatele nenastalo dříve, než byl pro určení výše vzniklé škody zpracován (24. února 2017) znalecký posudek (z něj se dovolatel dozvěděl výši vzniklé škody).

14. Dovolateli by totiž škoda nevznikla, kdyby soudní znalec stanovil obvyklou cenu nemovitých věcí ke dni prodeje v hodnotě nižší než 182 000 Kč (výše kupní ceny, za kterou byly nemovité věci zpeněženy, vyplacené dovolateli z majetkové podstaty na základě výsledku incidenčního sporu vedeného insolvenčním soudem pod sp. zn. 74 ICm 3847/2017). Odvolací soud nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí lhůty ve vztahu k dovolateli k 19. červnu 2015 (kdy byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna kupní smlouva). O nezákonném nakládání žalovaného s nemovitými věcmi se dovolatel dozvěděl až v únoru 2016 od svého zakladatele (Ministerstva zemědělství) v souvislosti se záměrem žalovaného prodat v daném insolvenčním řízení mimo dražbu i další státní lesní pozemky (nacházející se v jiných katastrálních územích). Nárok dovolatele tudíž není promlčen.

15. Ohledně otázky týkající se předpokladů pro vznik odpovědnosti za porušení povinnosti insolvenčního správce postupovat s odbornou péčí dovolatel namítá, že žalovaný (svou neznalostí katastrálních předpisů a zákonných ustanovení ohledně nakládání s lesním majetkem státu) porušil povinnost postupovat s odbornou péčí již při zápisu nemovitých věcí do soupisu majetkové podstaty dlužníka a také při jejich zpeněžení. Dovolatel přitom (již) v roce 2013 upozornil žalovaného (v souvislosti s jinými nemovitostmi) na povinnosti při nakládání s lesními pozemky státu. Žalovaný tudíž měl mít důvodné pochybnosti o tom, zda nemovité věci mohou náležet do majetkové podstaty dlužníka. Přesto je žalovaný z majetkové podstaty dlužníka nevyňal, ale naopak je nezákonně prodal. Také Ministerstvo zemědělství žalovaného prostřednictvím insolvenčního soudu upozornilo (přípisem ze dne 25. února 2016) na porušení zákona při nakládání s nemovitými věcmi. Skutečnost, že nemovité věci byly neoprávněně sepsány do majetkové podstaty, již soudy pravomocně potvrdily v incidenčním sporu vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 74 ICm 3847/2017.

16. Dovolatel tvrdí, že nemovité věci byly zapsány na list vlastnictví dlužníka na základě žádosti Pozemkového fondu České republiky ze dne 15. října 2012 o provedení opravy chyby, v níž Pozemkový fond České republiky zároveň uvedl, že dovolatel je jediným subjektem oprávněným nakládat s nemovitými věcmi. Již v průběhu řízení o zápis opravy chyb si tudíž žalovaný musel být vědom toho, že s nemovitými věcmi je oprávněn disponovat pouze dovolatel (a nikoli dlužník). Žalovaný nepostupoval s odbornou péčí, jestliže opravy chyb v katastru nemovitostí vyhodnotil jako platné způsoby nabývání majetku po zahájení insolvenčního řízení. Následně, v rozporu s § 4 odst. 2 a 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesního zákona), žalovaný zadal a realizoval pokyn k prodeji nemovitých věcí mimo dražbu bez souhlasu Ministerstva zemědělství. V době projednávání souhlasu s prodejem majetku mimo dražbu přitom žalovaný i insolvenční soud věděli, že dovolatel uplatnil k nemovitým věcem právo hospodaření. Žalovaný odpovídá za škodu, jež vznikla dovolateli v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného (porušením zákonných ustanovení při soupisu nemovitých věcí do majetkové podstaty a jejich prodejem).

17. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně je zamítl jako nedůvodné.

III. Přípustnost dovolání

18. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

19. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (30. srpna 2012) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka [a spory jím vyvolané a projednávané v jeho rámci (§ 2 písm. d/, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona)] i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.]. Insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 je pro věc rozhodný též v dovolacím řízení (a to i při zkoumání přípustnosti dovolání).

20. Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu „do všech výroků“, tedy i v části, kterou odvolací soud prvním výrokem potvrdil bod II. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i co do druhého výroku o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

21. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. (k tomu srov. závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v posouzení dovoláním předestřených právních otázek, na jejichž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, jde zčásti o věc v podmínkách ustanovení § 37 odst. 4 insolvenčního zákona dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešenou a zčásti je napadené rozhodnutí v rozporu se závěry níže označené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

22. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn. Pro právní posouzení věci dovolacím soudem jsou rozhodné především následující skutečnosti (jak plynou z obsahu spisu a z insolvenčního rejstříku), z nichž vyšly oba soudy:

1. Insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno 27. července 2012.

2. Usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j. KSBR 24 INS 18273/2012-A-9, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.

3. Dne 15. ledna 2013 sepsal žalovaný (též) nemovité věci do soupisu majetkové podstaty dlužníka, což dal na vědomí insolvenčnímu soudu 5. března 2013.

4. Usnesením ze dne 27. června 2013, č. j. KSBR 24 INS 18273/2012-B-20, vyslovil insolvenční soud souhlas s tím, aby žalovaný zpeněžil (i) nemovité věci prodejem mimo dražbu. Jako jednu z podmínek prodeje přitom stanovil, že k (označeným) věcem, právům a majetkovým hodnotám neuplatňují nároky jiné osoby a nejsou ani jiné důvody, které by zpochybňovaly zařazení věcí do soupisu majetkové podstaty.

5. Na základě kupní smlouvy ze dne 26. srpna 2014, uzavřené s Land - Product a. s., zpeněžil žalovaný (také) nemovité věci za kupní cenu 182 000 Kč.

6. Kupní smlouvu ze dne 26. srpna 2014 zveřejnil insolvenční soud v insolvenčním rejstříku 19. června 2015 pod událostí (B-46) označenou jako „Sdělení insolvenčního správce“.

7. Dovolatel se domáhal (proti žalovanému jako insolvenčnímu správci dlužníka) vyloučení výtěžku prodeje nemovitých věcí v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 74 ICm 3847/2017. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2021, č. j. 74 ICm 3847/2017-340, který nabyl právní moci 15. listopadu 2022, uložil insolvenční soud žalovanému vydat dovolateli výtěžek zpeněžení ve výši 182 000 Kč dosažený v insolvenčním řízení dlužníka prodejem nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 26. srpna 2014 uzavřené mezi žalovaným (jako prodávajícím) a Land - Product a. s. (jako kupujícím).

25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku a insolvenčního zákona: § 37 (insolvenčního zákona) (1) Insolvenční správce odpovídá za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí. Této odpovědnosti se insolvenční správce zprostí, jen když prokáže, že škodě nebo jiné újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení. (…) (4) Právo na náhradu škody nebo jiné újmy proti insolvenčnímu správci se promlčí do 2 let poté, kdy se poškozený dozvěděl o výši škody a odpovědnosti insolvenčního správce, nejpozději však do 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslným trestným činem, za který byl insolvenční správce pravomocně odsouzen, nejpozději do 10 let od skončení insolvenčního řízení. § 619 (o. z.) (1) Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. (2) Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. § 620 (o. z.) (1) Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. (…)

26. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení občanského zákoníku od 1. ledna 2014, kdy nabyl účinnosti, a později nedoznala změn. Citované ustanovení insolvenčního zákona platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka (27. července 2012).

27. Judikatura Nejvyššího soudu ohledně odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, kterou způsobil při výkonu funkce (podle § 37 insolvenčního zákona), je ustálena v těchto závěrech:

1. Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností), založenou na současném splnění následujících předpokladů: 1/ porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce, 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce a vznikem škody. Splnění těchto předpokladů musí být v řízení jednoznačně zjištěno (břemeno tvrzení a důkazní povinnost je na poškozeném).

2. Předpoklad spočívající v porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce může být naplněn třemi základními formami (plynoucími z dikce § 37 odst. 1 insolvenčního zákona), a to tím, že: 1/ insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem, nebo 2/ insolvenční správce porušil při výkonu funkce povinnosti, které jsou mu uloženy rozhodnutím soudu, anebo 3/ insolvenční správce nepostupoval při výkonu funkce s odbornou péčí.

3. Insolvenční správce je (zjednodušeně řečeno) správcem cizího majetku, konkrétně správcem majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je přitom povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“.

4. Insolvenční správce se může odpovědnosti za škodu zprostit, prokáže- li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení (§ 37 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

5. Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (obsažených v § 286 odst. 1 insolvenčního zákona) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněný pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 16/2018“), a judikaturu v něm uvedenou, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 63/2018.

6. Odpovědnost insolvenčního správce za škodu nebo jinou újmu, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobil tím, že při výkonu své funkce porušil povinnosti, které jsou mu uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při jejím výkonu nepostupoval s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona) je osobní majetkovou odpovědností insolvenčního správce.

7. Ve sporu o náhradu škody nebo jiné újmy, kterou dlužníku, věřitelům nebo třetím osobám způsobila tím, že při výkonu funkce insolvenčního správce dlužníka porušila povinnosti, které jí jsou uloženy zákonem nebo rozhodnutím soudu, jakož i tím, že při výkonu funkce nepostupovala s odbornou péčí (§ 37 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), má (musí) být žalovaná fyzická nebo právnická osoba označena jako kterákoli jiná fyzická nebo právnická osoba (stejně, jako kdyby taková osoba vedla soukromoprávní spor, který se insolvenčního řízení vůbec netýká). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2017, sp. zn. 29 Cdo 2446/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

28. Ohledně promlčecích lhůt stanovených v § 37 odst. 4 insolvenčního zákona odkazuje důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu na občanskoprávní úpravu. V poměrech projednávané věci se tudíž v tomto směru uplatní též následující závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu promlčení nároku na náhradu škody ve smyslu § 619 a § 620 o. z.:

1. Vědomost o škodě ve smyslu § 620 o. z. je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl (§ 619 o. z.).

2. Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (vigilantibus iura scripta sunt). Jde o ustanovení obecné, které se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.

3. Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na ustanovení § 619 o. z., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti.

4. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Poškozený se dozví o škodě tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně závěrů judikatury a doktríny v něm citované.

29. S ohledem na argumentaci odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku (B-46) s označením události „Sdělení insolvenčního správce“ (tj. aniž by bylo zřejmé, že jde o zveřejnění smlouvy, jíž byl zpeněžen majetek zahrnutý do soupisu majetkové podstaty dlužníka) nelze (bez dalšího) hodnotit jako skutečnost, na jejímž základě by se žalobce dozvěděl (mohl a měl dozvědět) o tom, jaký majetek byl zpeněžen a kolik činila kupní cena. Takové zveřejnění tudíž ani nemohlo mít význam pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona. K tomu srov. přiměřeně též důvody usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. března 2021, č. j. 188 ICm 3719/2020, 102 VSPH 135/2021-88 (MSPH 88 INS 16975/2018), ohledně počátku běhu lhůty k podání žaloby na neplatnost smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku prodejem mimo dražbu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona (dovolání proti tomuto usnesení Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 27. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 50/2021, ovšem k této otázce se výslovně nevyjádřil).

30. V poměrech dané věci tak subjektivní promlčecí lhůta podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona nezačala běžet dříve, než žalobce mohl a měl zjistit skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její výši [snížení majetku žalobce v rozsahu rozdílu mezi hodnotou (obvyklou cenou) nemovitých věcí, které insolvenční správce dlužníka nesprávně sepsal do soupisu majetkové podstaty, a částkou, která byla následně vyloučena z majetkové podstaty dlužníka ve prospěch žalobce] a kdo je za škodu (s dostatečnou pravděpodobností) odpovědný.

31. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru o promlčení pohledávky žalobce za žalovaným, maje chybně za to, že promlčecí lhůta začala běžet nejpozději po zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku dne 19. června 2015, je jeho právní posouzení věci v tomto směru (bez dalšího) nesprávné.

32. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (vedle závěru o promlčení pohledávky) i na závěru, podle něhož žalovaný postupoval s odbornou péčí, když správně sepsal do soupisu majetkové podstaty nemovité věci, u nichž bylo v katastru nemovitostí evidováno právo hospodaření pro dlužníka, a procesně správným způsobem (se souhlasem insolvenčního soudu) je zpeněžil; dosažená cena „přesáhla 80 % odhadované hodnoty“, což je „přinejmenším uspokojivé“, a podle § 289 odst. 2 insolvenčního zákona i možné.

33. V tomto směru je však posouzení odvolacího soudu neúplné (a tudíž i nesprávné). Odvolací soud se totiž nijak nevypořádal s odvolacími námitkami dovolatele, zejména ohledně neoprávněnosti soupisu nemovitých věcí (jako státních lesních pozemků) do majetkové podstaty dlužníka (jen na základě toho, že opravou chyby v katastrálním operátu k nim bylo zapsáno právo hospodaření dlužníka) a nezákonnosti postupu žalovaného při nakládání s nemovitými věcmi a při jejich zpeněžení v rozporu s § 4 odst. 2 zákona o lesích (bez souhlasu Ministerstva zemědělství), jimiž dovolatel (odkazující k tomu též na obsah usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. června 2013, č. j. KSBR 24 INS 18273/2012-B-20) dokládal tvrzení, že žalovaný nepostupoval s odbornou péčí.

34. Konečně ani úvahy odvolacího soudu týkající se platnosti kupní smlouvy ve vztahu k § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, neshledal Nejvyšší soud přiléhavými v poměrech projednávané věci.

35. Nejvyšší soud totiž nemá pochyb o tom, že ve vztahu k odpovědnosti insolvenčního správce za škodu ve smyslu § 37 insolvenčního zákona lze namítat nezákonnost právního jednání insolvenčního správce, přestože se (již) nelze (z důvodu marného uplynutí lhůty) domáhat včasnou žalobou neplatnosti kupní smlouvy postupem podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

36. Jinak řečeno, marné uplynutí lhůty podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona má vliv toliko na nemožnost domoci se neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu. Na případnou odpovědnost insolvenčního správce ve smyslu § 37 insolvenčního zákona však přímý vliv nemá.

37. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek včetně závislého výroku o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

38. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výrokům o nákladech řízení (srov. odstavec 20 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že otázku věcné příslušnosti krajského soudu v projednávané věci již závazně pro celé řízení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. dubna 2018, č. j. Ncp 90/2018-81 (srov. § 104a odst. 7 o. s. ř.).

40. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu