29 ICdo 77/2024

Rubrum

MSPH 88 INS 9952/2014 188 ICm 1174/2017 29 ICdo 77/202 29 ICdo 77/2024-456 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Gerek Support s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radlická 112/22, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 04954271, zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3221/2, PSČ 150 00, proti žalovanému JUDr. Lukáši Holému, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, za účasti HOBR holding s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 29011507, zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, PSČ 301 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 1174/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Budilova 161/15, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 64830381, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 9952/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 697/2020-423 (MSPH 88 INS 9952/2014), takto:

Výrok

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 697/2020-423 (MSPH 88 INS 9952/2014), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve II. a III. výroku o nákladech řízení a proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč k rukám zástupce žalovaného.

IV. Žalobce a vedlejší účastník řízení na straně žalovaného vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 8. července 2020, č. j. 188 ICm 1174/2017-245, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

1. Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Gerek Support s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (JUDr. Lukáši Holému, jako insolvenčnímu správci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o.), za účasti HOBR holding s. r. o., vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vyloučení označených nemovitostí (5 pozemků, z nich 3 se stavbou v katastrálním území Malesice) ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (I. výrok).

2. Rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok).

2. Insolvenční soud – vycházeje z § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 1725, § 1732 odst. 1, § 1735, § 1741 odst. 1 a § 1743 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Žalobce se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí jejich koupí od společnosti Flipchart s. r. o. (dále jen „společnost F“) na základě kupní smlouvy ze dne 19. srpna 2016 (dále jen „kupní smlouva“), jelikož A. F. (dále jen „A. F.“) nebyla oprávněna za prodávajícího jednat.

4. Kupní smlouva má nadto znaky nicotného právního jednání (právního jednání, k němuž nelze přihlížet), jehož účelem bylo vyvést majetek ze společnosti F, aniž kupující zaplatí kupní cenu.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. ledna 2022, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 697/2020-361 (MSPH 88 INS 9952/2014):

1. Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

6. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. dubna 2023, sen. zn. 29 ICdo 76/2022:

1. Odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. ledna 2022 v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve II. a III. výroku o nákladech řízení a proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení (první výrok). II. Zrušil (celý) rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. ledna 2022 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok). Rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.

7. Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 188 ICm 1174/2017, 103 VSPH 697/2020-423 (MSPH 88 INS 9952/2014):

1. Potvrdil (znovu) rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

2. Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

8. Odvolací soud – vycházeje z § 225 odst. 1 insolvenčního zákona, z § 162, § 436 odst. 1, § 440, § 551, § 554, § 1731, § 1735, § 1740 odst. 1, § 1743 odst. 1 o. z. a z § 12 odst. 1 a § 190 odst. 2 písm. c/ zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], a z (označených) rozhodnutí Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

9. Odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry insolvenčního soudu, na něž v podrobnostech pro stručnost odkazuje.

10. V návaznosti na závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu má odvolací soud především za to, že neobstojí jeho předchozí závěr o neplatnosti kupní smlouvy pro porušení speciálního inhibitoria.

11. Smlouvy o převodu obchodních podílů ve společnosti F na společnost ANTILIUS s. r. o. (dále jen „společnost A“), podepsané J. Š. (nyní S.) [dále jen „J. S.“) za prodávající, jimiž byli J. S. a GOLUG GROUP s. r. o. (dále jen „společnost G“), 22. září 2014 (nabídka), podepsala (nabídku přijala) A. F. za kupujícího (společnost A)

28. února 2015.

12. Smlouva může být uzavřena, je-li nabídka přijata včas; je-li přijetí provedeno později než včas, může smlouva vzniknout jen za podmínek § 1743 o. z., není-li ujednáno jinak (což v daném případě nebylo). Odvolací soud se potud ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že s přihlédnutím k okolnostem případu je lhůtou přiměřenou k přijetí nabídky lhůta v délce jednotek dnů. Při mimořádných okolnostech by přiměřenou mohla být lhůta nikoli delší než nízké jednotky týdnů, leč jistě ne lhůta delší než pět měsíců (jako v této věci).

13. Žalobce ani netvrdil dodatečný souhlas J. S. a společnosti G ve smyslu § 1743 odst. 1 o. z.; samotné (případné) převzetí podepsaných smluv J. S. souhlas nepředstavuje. Naopak, J. S. měl za to, že z prodeje sešlo a že smlouvy byly roztrhány.

14. Jestliže se společnost A nestala (jediným) společníkem společnosti F, pak ve smyslu § 12 odst. 1 z. o. k., ve spojení s § 190 odst. 2 písm. c/ z. o. k., nemohla jmenovat A. F. (11. července 2016) jednatelkou společnosti F (A. F. se nestala jednatelkou společnosti F). Proto A. F. nebyla oprávněna jednat za prodávajícího při uzavření kupní smlouvy (19. srpna 2016). Nešlo o překročení zástupčího oprávnění (§ 440 odst. 1 věta první o. z.), nýbrž o jednání, k němuž A. F. nebyla vůbec oprávněna (§ 440 odst. 1 věta druhá o. z.). Společnost F mohla být takovým jednáním vázána (s účinky uzavření kupní smlouvy), kdyby je schválila bez zbytečného odkladu (§ 440 odst. 2 věta první o. z.), což ale nikdo ani netvrdil (pročež má odvolací soud za to, že ke schválení nedošlo). Za popsané situace tak ve smyslu § 551 o. z. nejde o právní jednání (nezastoupené) společnosti F; jde o zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží (§ 554 o. z.).

15. Tvrzená dobrá víra žalobce v právo A. F. jednat za společnost F (dovozovaná z notářského zápisu) tu nemá vliv; ve smyslu § 440 odst. 2 věty druhé o. z. může zakládat jen právo žalobce požadovat po A. F., aby sama splnila (je-li to možné), co bylo ujednáno v kupní smlouvě, případně aby nahradila škodu. Dobrá víra žalobce by mohla mít význam, jen kdyby A. F. byla zapsána jako jednatelka společnosti F v obchodním rejstříku (§ 162 o. z.). To se ale stalo až 23. září 2016 (poté, co byl nejdříve 9. září 2016 zapsán v obchodním rejstříku jako jediný jednatel společnosti F Karel Rubáš).

16. Samotný notářský zápis označil žalobce k důkazu až 15. listopadu 2021, tedy po skončení lhůty, v níž tak mohl učinit [§ 118a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 118b o. s. ř.].

17. Insolvenční soud nepochybil, neprovedl-li důkaz výslechem D. H. (dále jen „D. H.“), který měl obchod zprostředkovat, neboť pro věc rozhodný skutkový děj je fakticky nesporný; sporné je toliko jeho právní hodnocení. Otázka, zda společnost F zaplatila dlužnici za pozemky kupní cenu (k níž byl navrhován výslech svědka J. M.), je s ohledem na závěr o (jen) zdánlivě uzavřené kupní smlouvě právně bezvýznamná, stejně jako existence, účinnost a obsah rozhodčího nálezu k tomu, zda žalobce zaplatil kupní cenu společnosti F.

18. Za správné má odvolací soud i hodnocení výpovědí J. S. a A. F. insolvenčním soudem.

19. Obstojí i závěr insolvenčního soudu, že když se žalobce nestal vlastníkem pozemků, je nadbytečné zjišťovat, zda vlastníkem pozemků byla společnost F (nemá to vliv na závěr o zamítnutí vylučovací žaloby).

II. Dovolání a vyjádření k němu

20. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. především argumentem, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel otevírá dovoláním následující otázky: 1) K závaznosti oferty 22. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká přepjatý formalismus co do závěru, že s ohledem na okolnosti případu nedošlo ke včasnému přijetí nabídky na uzavření smluv o převodu obchodních podílů.

23. Potud dovozuje, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu se základními zásadami jakými jsou „svoboda projevu vůle“ a „presumpce správnosti a platnosti právních úkonů“. Výklad právních úkonů v dané věci oběma soudy má za rozporný s § 574, § 575 a § 1725 o. z., s tím, že co do úpravy smluvních vztahů vychází občanský zákoník ze zásady dispozitivity a závěry soudů o (jen) zdánlivém právním jednání jsou spekulativní. 2) K opomenutým důkazům 24. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel navrhl notářský zápis k prokázání dobré víry v právo A. F. jednat za společnost F k důkazu až 15. listopadu 2021, neobstojí. Tento notářský zápis dovolatel označil k důkazu již v žalobě z 21. února 2017; tam totiž uvedl jako důkaz spis Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Plzeň město, přičemž uvedený zápis byl přílohou návrhu na vklad a tedy i součástí katastrálního spisu (jak namítal v odvolání z 15. listopadu 2021).

25. Důkaz rozhodčím nálezem z 21. listopadu 2019 odmítl soud nesprávně proto, že příslušná smlouva neobsahovala rozhodčí doložku; to ale nebylo nutné, jelikož rozhodčí doložka nemusí být součástí smlouvy (strany ji mohou ujednat kdykoli). 3) K prokazování rozhodných skutečností 26. Odvolací soud rozhodl nesprávně i v otázce týkající se „pasivní legitimace“, respektive se touto otázkou nezabýval; pouze potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, který konstatoval, že v řízení o vyloučení majetku z majetkové podstaty není žalovaný tím, kdo by měl hájit důvody sepsání majetku, s tím, že prokázat své právo k majetku, které vylučuje jeho soupis, musí dovolatel.

27. Podáním ze dne 5. ledna 2017 insolvenční správce odstoupil od kupní smlouvy ze dne 20. dubna 2012, uzavřené mezi dlužníkem a společností F, pro údajné neuhrazení kupní ceny. Toto odstoupení od smlouvy není po právu, nadto k němu došlo po uplynutí téměř 5 let (srov. § 1977 o. z.). Nešlo tedy o odstoupení včasné a právo odstoupit od smlouvy se navíc promlčelo. Odvolací soud se těmito okolnostmi nezabýval, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným a protiústavním.

28. Namítané vady řízení a právního hodnocení způsobují i porušení práva na vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), porušení práva na autonomii vůle a především porušení práva na spravedlivý proces.

29. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje závěr odvolacího soudu k nutnosti včasného přijetí nabídky k uzavření smlouvy za správný. K poukazu dovolatele na návrh důkazu spisem katastrálního úřadu žalovaný uvádí, že podle ustálené judikatury vyšších soudů nelze navrhovat k provedení jako důkaz celý spis, nýbrž je nutno specifikovat listiny ve spise založené, jejichž provedení k důkazu je navrhováno, což se u dovolatele nestalo. Skutečnosti týkající se rozhodčího nálezu nemají vliv na správnost závěru odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy. To, že mu svědčí právo, které vylučuje zahrnutí dotčeného majetku do soupisu majetkové podstaty dlužníka, prokazuje dovolatel (vylučovatel).

III. Přípustnost dovolání

30. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

32. Dovolatel (aniž vzal na vědomí první výrok rozsudku Nejvyššího soudu z 25. dubna 2023, včetně odůvodnění onoho výroku tamtéž) opět vymezuje rozsah dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak, že je podává „proti všem výrokům v plném rozsahu“. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve II. a III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, tedy Nejvyšší soud dovolání (opět) bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

33. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o věci samé, pro ně potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným v posouzení otázek týkajících se včasného přijetí návrhu smlouvy (otázka č. 1), v poměrech smlouvy o převodu obchodního podílu judikaturou Nejvyššího soudu beze zbytku neřešených.

34. Otázky č. 2 a 3 jsou otázkami procesními (k opomenutým důkazům a k tomu, kdo prokazuje rozhodné skutečnosti) a týkají se tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad zkoumá dovolací soud u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), takže Nejvyšší soud neshledává účelným zabývat se (poté, co dovolání připustil pro řešení otázky č. 1) samostatně přípustností dovolání k otázkám č. 2 a 3; s námitkami vznesenými v souvislosti s těmito otázkami se vypořádá v mezích přípustného dovolání.

IV. Důvodnost dovolání

35. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

36. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

37. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. K tomu lze doplnit, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč.

38. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního řádu: § 225 (insolvenčního zákona) (1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. (2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu. (3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl. (…) § 1731 (o. z.) Z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí. § 1732 (o. z.) (1) Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata. (…) § 1735 (o. z.) Nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky. § 1740 (o. z.) (1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. (…) § 1743 (o. z.) (1) I pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě s nabídkou. (…) § 1744 (o. z.) S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. § 120 (o. s. ř.) (1) Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. (2) Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí- li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. (…)

39. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení § 225 insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (26. října 2016) a později nedoznalo změn. Budiž dodáno, že s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., se pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 nadále uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výše citované podobě (pro věc opět rozhodné) platí beze změny od účinnosti tohoto občanského zákoníku (od 1. ledna 2014). Ustanovení § 120 o. s. ř. pak platí beze změny od zahájení sporu. 1) K závaznosti oferty 40. Návrh na uzavření smlouvy (nabídka, oferta) je jednostranným právním jednáním navrhovatele (oferenta), ze kterého je zřejmý jeho úmysl uzavřít určitou smlouvu s druhou stranou právního vztahu, vůči níž nabídku činí (oblátem), které obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a ze kterého plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata (srov. § 1731 a § 1732 odst. 1 o. z.).

41. Přijetí nabídky (akceptace) je jednostranným právním jednání osoby, které byl návrh určen (obláta), adresované navrhovateli, v němž oblát projevil souhlas s návrhem; mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou (srov. § 1740 odst. 1 o. z.). Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku; přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy (srov. § 1740 odst. 2 o. z.). Akceptace nastává jen tehdy, byla-li učiněna včas, nebo jestliže má účinky včasného přijetí (§ 1743 o. z.). Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabylo účinnosti, tj. okamžikem, kdy došlo navrhovateli (srov. § 1745 o. z.). Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde (§ 570 odst. 1 část věty před středníkem o. z.).

42. V poměrech dané věci vyšly soudy ve skutkové rovině z toho, že obě smlouvy o převodu obchodních podílů ve společnosti F na společnost A podepsal dne 22. září 2014 J. S. (za oba prodávající, jimiž byli J. S. a společnost G). V této podobě byly listiny (pro nepřítomnost zástupce společnosti A) předány (coby návrh smlouvy) prostřednictví D. H. společnosti A. Za společnost A listiny podepsala A. F. dne 28. února 2015. Listiny neobsahovaly lhůtu pro přijetí nabídky [původně se počítalo s tím, že k podpisu dojde na společném jednání J. S. (coby prodávajícího a zástupce další prodávající – společnosti G) se zástupcem společnosti A]. Za této situace je pro výsledek dovolacího řízení určující, zda akceptaci nabídky (až) dne 28. února 2015 lze mít za včasnou ve smyslu § 1735 věty druhé o. z., zda ve smyslu § 1743 o. z. má účinky včasného přijetí přes pozdní přijetí, nebo zda nabídka byla akceptována konkludentně (§ 1744 o. z.).

43. Úprava obsažená v § 1735 o. z. odpovídá úpravě promítnuté pro dobu před 1. lednem 2014 v textu § 43b odst. odst. 1 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž k závěrům své judikatury k otázkám vzniku (uzavření) smlouvy mezi nepřítomnými osobami podle § 43c obč. zák. se Nejvyšší soud přihlásil i pro účely výkladu dané problematiky v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, např. v důvodech rozsudku ze dne 19. května 2021, sp. zn. 21 Cdo 3382/2020, uveřejněného pod číslem 73/2022 Sb. rozh. obč.

44. Úsudek, podle kterého při výkladu § 1735 o. z. o přijetí nabídky učiněné v písemné formě lze přiměřeně vycházet z hledisek formulovaných judikaturou Nejvyššího soudu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, formuloval Nejvyšší soud např. též v důvodech usnesení ze dne 25. října 2021, sp. zn. 24 Cdo 2673/2021. Označené usnesení je usnesením o odmítnutí dovolání, z nějž proto neplyne právní názor, který by mohl zavazovat Nejvyšší soud při meritorním zkoumání dovoláním předestřených právních otázek, přičemž onen názor v něm nadto byl vysloven jako pouhé „obiter dictum“. Nejvyšší soud jej však v poměrech této věci sdílí (jak dále rozvedeno).

45. Ve shodě s tím, jak formoval soudní praxi pro účely výkladu § 43b odst. 1 písm. b/ obč. zák., svými závěry nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. I. ÚS 49/08, uveřejněný pod číslem 206/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], Nejvyšší soud k danému tématu uvádí, že přiměřenou dobu ve smyslu § 1735 věty druhé o. z. nelze stanovit obecně, ale je nutno ji zkoumat v každém jednotlivém případě. Zákon pouze poskytuje určitá vodítka, mezi něž řadí označené ustanovení „povahu navrhované smlouvy“ a „rychlost použitých komunikačních prostředků“. Při posuzování délky přiměřené doby je proto vždy nutno vzít v úvahu dobu, po kterou trvá zaslání návrhu oblátovi a akceptace oferentovi, jakož i dobu, ve které (s ohledem na charakter smlouvy) může oblát dostatečně pečlivě zvážit, zda návrh odmítne nebo jej akceptuje, anebo zda učiní protinávrh. Vzhledem k tomu, že uvedená kritéria mají demonstrativní povahu, lze podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším rozhodujícím kritériím. Obecně lze říci, že např. v obchodním styku bude zapotřebí vzít dále v úvahu obchodní zvyklosti nebo praxi, kterou si strany mezi sebou vytvořily; s ohledem na princip profesionality v obchodních závazkových vztazích je nutno rovněž usuzovat, že přiměřená doba ve smyslu § 1735 věty druhé o. z. bude podstatně kratší, než v občanskoprávních vztazích.

46. Při absenci jiných rozhodných skutečností (než těch, z nichž na základě zjištěného skutkového stavu věci vyšel odvolací soud), pak Nejvyšší soud uzavírá, že s přihlédnutím k povaze smluv o něž šlo [smlouvy o převodu podílu v obchodní korporaci (společnosti s ručením omezeným)] a k tomu, že navrhovatelé (J. S. a společnost G) použili pro zaslání nabídky prostředníka (D. H.) poté, co původně mělo dojít k podpisu smluv oběma smluvními stranami již 22. září 2014 (v přítomnosti zástupce společnosti A, který se nedostavil), není ve smyslu § 1735 věty druhé o. z. doba více než 5 měsíců (která uplynula do akceptace nabídky tím, že A. F. podepsala návrhy smluv 28. února 2015) dobou přiměřenou povaze smluv a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky. Přitom nebyly zjištěny ani skutečnosti, které by dokládaly, že k uzavření smluv došlo (včas) způsobem předjímaným v § 1744 o. z. Výkladem posledně označeného ustanovení se přímo v poměrech smlouvy o převodu podílu v obchodní korporaci zabýval Nejvyšší soud (po podání dovolání v této věci) v rozsudku ze dne 12. srpna 2025, sp. zn. 27 Cdo 3435/2024. V něm vysvětlil (srov. odstavec 49 odůvodnění tamtéž), že i když původní nabídka k uzavření smlouvy o převodu podílu zanikla (odmítnutím), situaci, kdy oblát onen původní návrh smlouvy později podepíše a zašle zpět původnímu oferentovi, který se bezprostředně po jeho doručení začal chovat podle textu návrhu smlouvy, lze mít za akceptaci nové oferty ve smyslu § 1744 o. z. V poměrech této věci však takový úsudek vylučuje zjištění, že J. S. měl za to, že z prodeje sešlo (vzhledem k době, po kterou nebylo reagováno na nabídku) a smlouvy byly roztrhány; odtud na akceptaci opožděně přijaté nabídky (coby nové nabídky) nelze usuzovat, což platí i pro možnost přisuzovat pozdnímu přijetí původní nabídky účinky včasného přijetí ve smyslu § 1743 odst. 1 o. z. Navrhovatelé (oferenti), jimiž byli J. S. a společnost G, podle zjištěného skutkového stavu věci vůli, podle které mají opožděné přijetí nabídky (z 28. února 2015) za včasné, neprojevili, ani se (poté) nezačali chovat ve shodě s nabídkou.

47. Dovolání tak potud není opodstatněné (napadené rozhodnutí je co do závěru, že smlouvy o převodu podílu nevznikly, správné). Dovolatelem namítaná „svoboda projevu vůle“ a „presumpce správnosti a platnosti právních úkonů“ pro výsledek daného právního posouzení význam nemá, když „správnost a platnost právního jednání“ lze předjímat, jen jestliže takové právní jednání zákonem předvídaným způsobem „vzniklo“, a „svobodně učiněný projev vůle“ se nijak neprojeví, jestliže jde o projev učiněný opožděně v případech, kdy zákon spojuje jeho účinky s požadavkem, aby šlo o „včasný“ projev vůle. 2) K opomenutým důkazům 48. Napadené rozhodnutí je v posouzení otázky, zda dovolatel včas vznesl návrh na provedení důkazu notářským zápisem k prokázání dobré víry A. F., v souladu s ustálenou rozhodovací praxí potud, že již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 115/2012“), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. Dokazování se provádí o konkrétních účastníkem uplatněných tvrzeních a je naopak procesně nepřípustné, aby (až) na základě provedeného dokazování soud z jeho výsledků zpětně extrahoval absentující tvrzení (skutkové okolnosti, jež účastník považuje za pro něj procesně významné); ustanovení § 129 odst. 1 o. s. ř. zároveň zapovídá souhrnné provádění důkazů listinami („celým spisem“). Provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu. Srov. shodně již zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78, bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. října 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soud ČSR dne 5. prosince 1979, Pls 2/79, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněného pod číslem 57/2011 Sb. rozh. obč.

49. Platí dále, že při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022.

50. Jak se podává ze spisu, ke skutečnostem uvedeným v článku III žaloby navrhl dovolatel (žalobce) důkaz „spisem Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště Plzeň město, V-9666,“ (č. l. 2 p. v.). Ve světle judikaturních závěrů shrnutých v odstavci 48 odůvodnění shora nešlo o řádné označení důkazu, zejména však nešlo o označení důkazu notářským zápisem (byť by byl součástí onoho spisu). Ostatně, z příslušné části žaloby je patrno, že důkaz „spisem katastrálního úřadu“ nebyl navrhován k prokázání dobré víry A. F. (této otázce se žaloba nevěnovala vůbec), nýbrž k prokázání aktuálního stavu vkladového řízení.

51. To, že spis katastrálního úřadu, který účastník řízení v rozporu s požadavkem určitosti důkazního návrhu navrhuje v žalobě k důkazu jako celek k prokázání určité skutečnosti, shodou okolností obsahuje i listinu (notářský zápis), která se jako možný důkaz stane v průběhu sporného řízení významnou pro účely prokázání jiné (později tvrzené) skutečnosti, tedy nečiní z včasného důkazního návrhu na provedení důkazu o určité skutečnosti oním spisem včasný návrh na provedení důkazu o jiné (později tvrzené) skutečnosti onou listinou.

52. Dovolání tak ani potud není důvodné. 3) K prokazování rozhodných skutečností 53. U této otázky dovolatel hovoří o pasivní věcné legitimaci, obsahově se však vymezuje proti závěru odvolacího soudu k otázce, jaké skutečnosti má prokazovat dovolatel. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 116/2016“), k předpokladům, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě podle § 225 insolvenčního zákona, patří, že:

1. Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

2. Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka, což platí i pro poměry dané věci). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

3. Žalovaným je insolvenční správce.

4. V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).

5. Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí. Tento předpoklad může být podle insolvenční úpravy nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu majetkové podstaty.

54. Platí též, že každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 98/2013“), nebo opět R 115/2012.

55. V závěru, že povinnost tvrzení a odtud plynoucí důkazní povinnost o tom, že: [1] označený majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být zařazen do soupisu majetkové podstaty, a (zároveň) [2] právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí osobě, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu nebo tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu, má osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu (dovolatel coby žalobce), tedy odvolací soud nepochybil. Tento úsudek v obecné rovině odpovídá závěrům R 115/2012 a R 98/2013 a v poměrech vylučovací žaloby podle § 225 insolvenčního zákona jej potvrzují již závěry R 116/2016 shrnuté v odstavci 53 odůvodnění shora.

56. Dovolání tak ani potud není opodstatněné.

57. Argumentace, kterou dovolatel v dovolání snáší k požadavku na zkoumání důvodů odstoupení od kupní smlouvy, se míjí s důvody, pro něž odvolací soud shledal dokazování uvedeným směrem nepotřebné (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 17 odůvodnění shora i odstavec 26 a 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Závěr odvolacího soudu o nepotřebnosti takového dokazování se neprotiví ani ustálené judikatuře k opomenutým důkazům představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněným pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč., rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněným pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč., nálezem Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněným pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněným pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z pohledu kritérií ustavených k výkladu § 157 odst. 2 o. s. ř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., nelze jen z okolnosti, že odvolací soud (odůvodněně) shledal určitý důkaz nepotřebným [v intencích shora rozebraných závěrů R 116/2016 proto, že splnění předpokladů pro vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka prokazuje vylučovatel (dovolatel coby žalobce)], usuzovat na nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.

58. Namítaný rozpor s ústavním pořádkem Nejvyšší soud (ve světle shora podaných závěrů) nespatřuje ani v postupu ani v rozhodnutí odvolacího soudu.

59. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

60. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 19. září 2024) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 31. prosince 2024. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu.

61. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu, sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč, čemuž odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde celkem o částku 3.400 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.

62. Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaného je ve smyslu § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že u (procesně úspěšného) vedlejšího účastníka nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.

Poučení

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 8. července 2026 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu