29 ICdo 91/2022

Rubrum

MSPH 90 INS 19722/2020 206 ICm 589/2021 29 ICdo 91/2022-27 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Indra-Šebesta v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26919877, jako insolvenčního správce dlužníka ICON Company s. r. o., proti žalovanému Ostravská KP společnost s. r. o., se sídlem v Ostravě, Zámostní 1155/27, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 04712684, o určení pravosti vykonatelných pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 206 ICm 589/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ICON Company s. r. o., se sídlem v Praze 5, V zářezu 902/4, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 24853046, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 19722/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2021, č. j. 206 ICm 589/2021, 101 VSPH 549/2021-13 (MSPH 90 INS 19722/2020), takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 12. května 2021, č. j. 206 ICm 589/2021-7, zastavil řízení ve věci určení pravosti popřených vykonatelných pohledávek ve výši 1 000 000 Kč a 118 987,59 Kč pro překážku věci zahájené (§ 83 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“) [bod I. výroku] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a obsahu insolvenčního spisu plyne, že:

1. Insolvenční soud k návrhu dlužníka usnesením ze dne 2. listopadu 2020, č. j. MSPH 90 INS 19722/2020-A-11, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil na jeho majetek konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Tomáše Zůzu (dále jen „původní insolvenční správce“).

2. Na přezkumném jednání konaném dne 29. ledna 2021 popřel původní insolvenční správce (mimo jiné) pravost přihláškou č. P1 přihlášených vykonatelných pohledávek žalovaného, konkrétně dílčí pohledávku ve výši 1 000 000 Kč a dílčí pohledávku ve výši 118 987,59 Kč. Insolvenční soud na přezkumném jednání poučil původního insolvenčního správce, aby do 30 dnů od přezkumného jednání podal u insolvenčního soudu žalobu, kterou uplatní své popření proti žalovanému (B-7). Po skončení přezkumného jednání následovala schůze věřitelů, která rozhodla o odvolání původního insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce (žalobce); insolvenční soud usnesením ze dne 29. ledna 2021, č. j. MSPH 90 INS 19722/2020-B-14, posledně označené rozhodnutí schůze věřitelů potvrdil (a na usnesení vyznačil doložku právní moci dnem 26. února 2021).

3. Původní insolvenční správce podal dne 14. února 2021 u insolvenčního soudu žalobu, kterou se domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelné dílčí pohledávky ve výši 1 000 000 Kč a ve výši 118 987,59 Kč; řízení je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021.

4. V projednávané věci podal žalobce u insolvenčního soudu dne 26. února 2021 žalobu, kterou se vůči žalovanému domáhá určení, že přihlášené dílčí vykonatelné pohledávky ve výši 1 000 000 Kč a ve výši 118 987,59 Kč nejsou po právu.

4. Na tomto základě odvolací soud ? vycházeje z § 83, § 103 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. – především zdůraznil, že původní insolvenční správce postupoval při podání žaloby ve věci vedené pod sp. zn. 205 ICm 400/2021 (správně sp. zn. 206 ICm 400/2021) v souladu s § 36 odst. 1 a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když ve shodě s poučením insolvenčního soudu plnil své zákonné povinnosti; přitom řízení v označené věci dále probíhá a insolvenční soud jako s žalobcem jedná s aktuálním insolvenčním správcem (Indra-Šebesta v. o. s.).

5. Jelikož mezi týmiž účastníky o téže věci již probíhá řízení na základě žaloby podané 14. února 2021 (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021), insolvenční soud řízení v projednávané věci po právu zastavil pro překážku věci zahájené.

6. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které dosud nebyly (podle jeho názoru) dovolacím soudem zodpovězeny, a to zda: a/ mohl původní insolvenční správce podat incidenční žalobu, aniž by byl ustanoven odděleným insolvenčním správcem k přezkumu pohledávky a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů, b/ je možné považovat podání takové žaloby za plnění povinností podle § 36 odst. 1 insolvenčního zákona, a c/ je překážka litispendence (§ 83 o. s. ř.) „uplatnitelná“ v případě, kdy je v pořadí první řízení zahájeno žalobou, kterou podala k tomu neoprávněná (aktivně nelegitimovaná) osoba.

7. Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení v projednávané věci a ve věci vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021 a snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož byl (počínaje dnem 29. ledna 2021) jedinou osobou, jíž svědčila aktivní legitimace k podání „žalob na určení popřených pohledávek“; přitom původní insolvenční správce neměl po svém odvolání z funkce oprávnění takovou žalobu podat ani podle §29 odst. 4 insolvenčního zákona. Zahájení incidenčního sporu k tomu neoprávněnou osobou tak nemohlo založit překážku litispendence ve vztahu k projednávané věci.

8. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu.

11. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018, připomenul (poukazuje příkladmo na důvody svého rozsudku ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 36 insolvenčního zákona). S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 362, tamtéž vysvětlil, že insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Uzavřel rovněž, že z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení občanského zákoníku, týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními insolvenčního zákona, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení občanského zákoníku nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).

12. K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněného pod číslem 73/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. června 2021, sen. zn. 29 ICdo 82/2019, uveřejněném pod číslem 34/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. července 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021.

13. Současně Nejvyšší soud v důvodech usnesení sp. zn. 29 Cdo 819/2018 zdůraznil, že k ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku, patří (i) § 1443 o. z. Přitom z důvodové zprávy (Zvláštní část, k § 1438 až § 1447) vyplývá, že toto „ustanovení navrhuje přijmout konvenční konstrukci, známou i z analogických úprav jiných právních institutů, totiž že správce má povinnost učinit i po skončení správy vše, co je fakticky nutné nebo právně nezbytné za tím účelem, aby beneficient neutrpěl škodu“.

14. Konečně Nejvyšší soud nepřehlédl, že rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v insolvenčním řízení jsou účinná okamžikem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§ 89 odst. 1 insolvenčního zákona). V situaci, kdy se nezměnitelnost rozhodnutí o odvolání původního insolvenčního správce dlužníka z funkce a současném ustanovení nového insolvenčního správce dlužníka pojí až s právní moci takového rozhodnutí (usnesení), která se blíží okamžiku (nebo jej může překročit), k němuž uplyne propadná lhůta stanovená odvolávanému insolvenčnímu správci k určitému procesnímu úkonu (zde lhůta k podání žaloby o určení pravosti vykonatelné pohledávky), je v souladu s požadavkem odborné péče (§ 36 odst. 1 insolvenčního zákona), jestliže insolvenční správce, vůči němuž je usnesení o odvolání účinné, leč dosud nenabylo právní moci, učiní (v souladu se závěry plynoucími z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 819/2018) vše nezbytné k tomu, aby nedošlo ke zmeškání daného procesního úkonu (včetně toho, že „jako insolvenční správce dlužníka“ včas podá odporovou žalobu). V poměrech dané věci je řečené umocněno tím, že v usnesení ze dne 29. ledna 2021, které bylo doručeno původnímu insolvenčnímu správci dne 8. února 2021, stanovil insolvenční soud (současně) původnímu insolvenčnímu správci lhůtu k podání zprávy o své činnosti v délce (do 30 dnů), tj. ve lhůtě přesahující konec zákonné lhůty k podání odporové žaloby podle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona.

15. O tom, že původní insolvenční správce byl oprávněn (aktivně legitimován) podat žalobu o popření (vykonatelných) pohledávek žalovaného (viz řízení vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 206 ICm 400/2021), ačkoli již byl z funkce odvolán, tak nemá (vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci) ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.

16. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že výše uvedené závěry odpovídají těm, které v typově shodné věci (v jiném odporovém sporu zahájeném žalobou téhož insolvenčního správce) formuloval již v usnesení ze dne 31. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 4/2022.

17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.

Poučení

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 2. 2023 Mgr. Milan Polášek předseda senátu