29 Odo 515/2005
V PLATNOSTINejvyšší soud zamítl dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, které potvrdilo prohlášení konkursu na jeho majetek. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, protože nebyla předložena žádná právní otázka s judikatorním přesahem. Dlužník se nevyjádřil k podstatnému právnímu problému, ale omezen na závěry o skutečnostech, které nejsou předmětem dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soud se opřel o ustálenou praxi, podle níž rozhodující jsou skutečnosti k datu prohlášení konkursu, nikoli následné účastnické názory správce.
Rubrum
29 Odo 515/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudkyň JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Hany Gajdziokové rozhodl v konkursní věci dlužníka PaeDr. J. Š., zastoupeného advokátem, o návrhu věřitelky Č. k. a., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 150/2000, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 1 Ko 277/2004-189, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. dubna 2004, č. j. 27 K 150/2000-156, prohlásil k návrhu věřitelky Č. k. a. konkurs na majetek dlužníka PaeDr. J. Š. a správcem jeho konkursní podstaty ustanovil Ing. Z. K.. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v úpadku ve formě platební neschopnosti. Soud měl za doloženou splatnou pohledávku navrhující věřitelky z úvěrové smlouvy ze dne 8. listopadu 1991, s tím, že k 23. březnu 1998 činila 4.349.500,- Kč (2.830.000,- Kč na jistině a 1.519.500,- Kč na úrocích) a dále vykonatelnou pohledávku M. S. ve výši 11.532.000,- Kč s příslušenstvím (přiznanou jmenované rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 1999, č. j 30 Co 661/98-130, který nabyl právní moci 2. srpna 1999). Soud též přihlédl k pohledávkám dalších věřitelů, které vyšly najevo v době, kdy prohlásil konkurs na majetek dlužníka poprvé. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 22. července 2004 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za doloženou pohledávku navrhující věřitelky (a to k 30. červnu 2001 již ve výši 6.998.202,21 Kč) i pohledávku M. S.. K obraně dlužníka, že právní předchůdkyně navrhující věřitelky neoprávněně proplatila fakturu znějící na částku 1.130.000,- Kč, odvolací soud uvedl, že úvěrující banka byla dle úvěrové smlouvy povinna k úhradě faktur za stavební práce na „P. V.“, leč nebylo její povinností zkoumat soulad identifikačních údajů uvedených na fakturách s údaji obsaženými v dlužníkem uzavřených smlouvách o dílo. Smlouva o dílo ze dne 31. ledna 1992 též nebyla (jak tvrdil dlužník) nedílnou součástí úvěrové smlouvy a soud prvního stupně se smlouvami o dílo, jejichž pravost dlužník zpochybňoval, správně nezabýval. U pohledávky M. S. (nejméně ve výši 11.502.240,- Kč) odmítl odvolací soud námitku, že vznikla až jako důsledek konkursu prohlášeného původně 6. listopadu 2003. Již na tomto základě odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru o dlužníkově úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 ZKV, uzavíraje, že ten má více věřitelů, vůči nimž není schopen minimálně od roku 1999 plnit své splatné závazky. K pohledávkám přihlášeným do dříve prohlášeného konkursu odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně při formulaci tohoto závěru nepřihlédl, s tím, že navrhující věřitelka takové okolnosti osvědčující úpadek ve svém návrhu neuvedla a dlužník k nim nemohl zaujmout stanovisko. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník včasné dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatel nejprve shrnuje obsah rozhodnutí soudu prvního stupně (uváděje, že tento soud pokládal za doloženou pohledávku navrhující věřitelky ve výši 4.349.500,- Kč a vymahatelnou pohledávku věřitelky M. S. ve výši 11.532.000,- Kč) a posléze odkazuje na obsah svého odvolání. Potud sděluje, že již v odvolání uváděl, že nebyl v úpadku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a 3 ZKV, neboť neměl více věřitelů a byl schopen plnit své splatné závazky. Soud prvního stupně - uvádí se v dovolání - pominul, že dovolatel podnikal jako fyzická osoba odpovídající za své závazky celým majetkem; přitom soudu bylo známo, že v době podání návrhu na prohlášení konkursu činila hodnota dlužníkova majetku cca 30 milionů Kč (jak bylo možné zjistit ze znaleckých posudků). Dovolatel se dále domníval a domnívá, že existence pohledávky „v souvislosti s bankovním úvěrem, včetně jeho čerpání a zůstatku“ byla značně zpochybněna v „řádném přezkumném jednání“, neboť ji zcela popřel správce konkursní podstaty. Soud prvního stupně nepostupoval podle dovolatele správně ani při zjišťování pohledávky M. S., když se spokojil pouze s jejím jednostranným prohlášením a přešel skutečnost, že o obnově řízení (o navrácení lhůty) nebylo Okresním soudem v Rakovníku rozhodnuto. Soud nevyvodil žádné závěry z toho, že jmenovanou byly vymáhány neexistující pohledávky, o čemž podle dovolatele svědčí rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. dubna 2001, č. j. 3 C 239/2000-39. Dovolatel má za to, že odvolací soud, který usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o prohlášení konkursu, dostatečně nepřihlédl ke skutečnostem, které uváděl soudu prvního stupně. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhující věřitelka ve vyjádření má napadené rozhodnutí za správné, s tím, že je přesvědčena o opodstatněnosti své pohledávky, jejíž popření při přezkumném jednání nemá samo o sobě žádný právní význam. Se zřetelem k bodu 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde). Podmínka, aby šlo o potvrzující usnesení „ve věci samé“, je sice splněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá. Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za použití argumentů spojených s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem. Dovolatel se sice v dovolání formálně přihlašuje ke způsobilému dovolacímu důvodu (dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), dovolání se nicméně omezuje toliko na stručné shrnutí rozhodnutí soudu prvního stupně a toho, jaké argumenty proti tomuto rozhodnutí uplatnil v odvolání. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu (jež jediné může být dovoláním v intencích § 236 odst. 1 o. s. ř. napadeno) se nicméně dovolání omezuje na konstatování, že odvolací soud dostatečně nepřihlédl ke skutečnostem, které (dovolatel) uváděl soudu prvního stupně. Jinak řečeno, dovoláním není Nejvyššímu soudu předkládána k řešení žádná otázka s judikatorním přesahem. Nelze přehlédnout, že i v rámci argumentace, na kterou by bylo možné usuzovat zprostředkovaně z toho, co dovolatel uváděl o obsahu svého odvolání, jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovými závěry soudu, kterou lze takto vést jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem u dovolání, které může být přípustné jen prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatel k dispozici. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Toliko pro úplnost lze k obsahu části dovolatelovy argumentace v konkrétní rovině dodat, že podle ustálené soudní praxe v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly nebo vznikly nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 53/2005“). Tvrzení, že pohledávka navrhující věřitelky byla v další fázi konkursního řízení „značně zpochybněna“ tím, že ji zcela popřel správce konkursní podstaty, pro závěr o tom, zda navrhující věřitelka doložila splatnou pohledávku za dlužníkem, význam nemá. V řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek totiž odvolací soud (jak plyne z R 53/2005) k tvrzení, že pohledávka navrhujícího věřitele byla v další fázi konkursního řízení popřena, nepřihlíží. Stejně tak tvrzení, že dovolatel vede (zatím bez úspěchu) řízení o povolení obnovy ve věci, která vyústila v rozsudek, jímž M. S. osvědčila vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku, není způsobilé zvrátit závěr o existenci této pohledávky. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. března 2007 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.