3 Tdo 104/2026-2805

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovoláních, která podali obvinění K. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 55 To 244/2025-2585, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 95/2024, takto:

Výrok

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných K. Z. a D. H. odmítají.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále též jen „okresní soud“) ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 T 95/2024-2417, byl obviněný J. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu dopustil způsobem detailně popsaným ve výroku o vině pod bodem 3. (v následné právní větě pak byl omylem uveden bod 2.). Týmž rozsudkem byli obvinění D. H. a K. Z. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustili způsobem detailně popsaným ve výroku o vině – u obviněného D. H. pod body 2. až 10. a u obviněného K. Z. pod body 1., 2. a 4. až 11. Trestná činnost obviněných spočívala stručně řečeno v tom, že se před poškozenými vydávali za odborníky na určitý typ stavby, nabídli jim její rychlou realizaci a aniž by měli v úmyslu svému závazku dostát, vylákali od nich finanční prostředky v různé výši. Skutky uvedené pod body 2. až 10. obvinění D. H. a K. Z. spáchali jako členové organizované skupiny. Předmětným jednáním, jehož se dopustili společně s dalšími (též již pravomocně odsouzenými) spoluobviněnými, způsobili jednotlivým poškozeným v rozsudku specifikovanou škodu – pod bodem 1. ve výši 333 348 Kč, pod bodem 2. ve výši 495 500 Kč, pod bodem 3. ve výši 70 000 Kč, pod bodem 4. ve výši 604 000 Kč, pod bodem 5. ve výši 690 000 Kč, pod bodem 6. ve výši 121 150 Kč, pod bodem 7. ve výši 230 000 Kč, pod bodem 8. ve výši 772 055 Kč, pod bodem 9. ve výši 319 519 Kč, pod bodem 10. ve výši 515 000 Kč a pod bodem 11. ve výši 22 490 Kč (zde na mírně odlišném skutkovém základu).

2. Obviněnému J. H. byl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, obviněnému D. H. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a obviněnému K. Z. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný nepodmíněný trest odnětí svobody na 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody. Současně byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému (mimo jiné) K. Z. zrušen celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 5. 2024, č. j. 2 T 6/2024-666, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, č. j. 10 To 263/2024-685.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání (mimo jiné) obvinění K. Z. proti výroku o trestu, J. H. proti výroku o vině i trestu a D. H. proti všem výrokům, které se ho týkaly. Odvolání podal též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, a to (mimo jiné) v neprospěch obviněného K. Z. do výroku o vině i trestu, částečně ve prospěch a částečně v neprospěch obviněného J. H. do výroku o vině i trestu a v neprospěch obviněného D. H. do výroku o trestu. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 55 To 244/2025-2585. Na podkladě odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněných K. Z. a J. H. ve všech výrocích, ohledně obviněného D. H. ve výroku o trestu, a podle § 261 tr. ř. ohledně obviněného D. H. též ve výroku o náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl následujícím způsobem. Podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ohledně obviněného K. Z. celý výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 5. 2024, č. j. 2 T 6/2024-666, jakož i další výroky, které měly v tomto výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku tohoto obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku za jednání detailně popsaná pod body 1., 2., 4., 5., 6., 7., 8. a zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku za jednání detailně popsaná pod body 9., 10. a 11. Za to jej odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného J. H. uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané pod bodem 3. a podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody na 1 rok, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému D. H. za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výroky podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání obviněných K. Z., J. H. a D. H. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná. Mimo to bylo rozhodnuto i o odvoláních dalších obviněných (kteří nepodali dovolání), resp. státního zástupce ve vztahu k nim.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 55 To 244/2025-2585, podali obvinění J. H., D. H. a K. Z. prostřednictvím svých obhájců dovolání.

5. Obviněný J. H. označil důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Předně namítl, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn zejména v přípravném řízení, ačkoli v hlavních líčeních před okresním soudem došlo ke změně ohledně dokazování i u skutku pod bodem 3. Současně neuvedl, z jakého důvodu k tomuto dokazování nepřihlédl. Tato skutečnost se pak projevila nejen v argumentaci odvolacího soudu ohledně uznání viny, ale zejména s ohledem na kritéria pro ukládání trestu, ať již jde o jednání dovolatele a doznání jeho role v průběhu hlavního líčení, tak i hodnocení povahy a závažnosti celého jeho jednání a následků. Krajský soud dále u veřejného zasedání konaného dne 28. 8. 2025 přistupoval k jeho osobě velmi emotivně (z negativního hlediska) a takto také hodnotil jeho jednání.

6. Z důvodů výše uvedených odvolací soud nesprávně posoudil všechny okolnosti mající vliv na právní posouzení jeho jednání, ale zejména dospěl k právně chybnému posouzení (resp. opomenutí) skutečností majících rozhodný význam pro druh a výměru trestu. Ačkoli v souladu se závěrem okresního soudu neshledal naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, uložil mu ve srovnání se soudem prvního stupně trest odnětí svobody sice kratšího trvání, ale nepodmíněný, tedy přísnější. Státní zástupce přitom po proběhlém veřejném zasedání setrval na jím prosazované přísnější právní kvalifikaci podle § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, avšak navrhl obviněnému uložit trest odnětí svobody na 24 měsíců, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu 42 měsíců. Krajský soud řádně neodůvodnil, proč uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, i když na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Tento trest nebyl po celou dobu řízení navrhován, a to ani pro výše uvedenou přísnější právní kvalifikaci, natož pak právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odvolací soud mu nedal možnost se k případnému uložení tohoto trestu vyjádřit a jeho rozhodnutí tedy pro něj bylo překvapivé. Tímto postupem mohl být porušen čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny, neboť tento konkrétní soud a senát, který ve věci rozhodoval, v obdobných případech nepovažuje shodné okolnosti (jeden skutek s trestní sazbou 1-5 let, byť spáchaný ve zkušební době za jiný trestný čin, kterým však byl porušen jiný chráněný zájem) za důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zvláště pak, pokud je trest ukládán na spodní hranici trestní sazby. Právě spáchání skutku ve zkušební době však bylo podle odůvodnění krajského soudu jediným relevantním důvodem pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ten však nelze podle obviněného považovat za přiměřený ani řádně odůvodněný.

7. Rovněž došlo k porušení zásady proporcionality ukládaného trestu a subsidiarity trestní represe, zejména ve vztahu k § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud nepřihlédnutím k zásadě proporcionality ukládaného trestu porušil § 38 a § 39 tr. zákoníku. Ve své úvaze o trestu vycházel prakticky jen z polehčujících a přitěžujících okolností podle § 41 a § 42 tr. zákoníku, přičemž ostatní ustanovení (§ 38, § 39, § 55 tr. zákoníku) pominul. Povahou a závažností spáchaného přečinu se pak nezabýval vůbec a lze dovodit, že na dovolatele vztáhl své závěry ohledně trestné činnosti ostatních spoluobviněných, ačkoli on nebyl členem organizované skupiny, a kromě shodných pachatelů u skutku pod bodem 3. výroku o vině s jejich činností neměl nic společného. Závažnost jeho jednání je nižší než u ostatních spoluobviněných. Nejde přitom pouze o skutečnost, že spáchal jeden skutek, ale taktéž o to, že u skutku pod bodem 3. měl být na rozdíl od ostatních skutků zhotoven pouze plot na pozemku nesouvisejícím s obytným domem, a tedy případný tlak na poškozené ohledně dodělání sjednané práce v určitém časovém horizontu byl nepochybně menší, a dále poškozená nebyla osobou pokročilého věku či jinak znevýhodněnou.

8. Pro určení výše škody pak není rozhodující cena sjednaná ústní dohodou, ale důležité je zejména jednání obviněných v průběhu plnění smlouvy. Ve svém odvolání nesouhlasil s tvrzením, že by po poškozené měli požadovat dalších 70 000 Kč, avšak krajský soud se jeho argumentací nezabýval a odvolání zamítl. Věc navíc byla původně policejním orgánem odložena, protože se jednalo pouze o částce zálohy ve výši 70 000 Kč, jaká část z ní bude případně vrácena a co bude nebo nebude doděláno. Rovněž v předcházejícím řízení upozorňoval na změnu výpovědi poškozené.

9. Odvolací soud nevzal v potaz ani jeho postoj k trestné činnosti, který měl být zhodnocen alespoň jako částečné doznání, když v hlavním líčení dne 13. 12. 2024 při výslechu poškozené opravoval její zmatení ohledně totožnosti jeho osoby a sám opravoval soud, roli své osoby v dojednávání obchodu a další telefonickou komunikaci s poškozenou doznával.

10. Jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr. zákoníku mu krajský soud přičetl, že čin spáchal ze ziskuchtivosti. Tímto postupem porušil § 39 odst. 5 tr. zákoníku a zákaz dvojího přičítání té samé skutečnosti. Skutková podstata trestného činu podvodu již prvek majetkového prospěchu obsahuje a nelze ji považovat u tohoto druhu trestného činu za přitěžující okolnost. K tomu by snad mohlo dojít pouze v případě, kdyby se souzené jednání z pohledu prvku obohacení a záměru pachatele extrémně vymykalo jednáním, které jsou běžně kvalifikována jako trestné činy podvodu. Jako druhou pak odvolací soud přičetl přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku. Je pravdou, že již byl v minulosti za trestný čin odsouzen, nicméně krajský soud se nedostatečně zabýval povahou tohoto odsouzení. Jednalo se o zvlášť závažný zločin vraždy spáchaný ve stadiu pokusu, který spáchal jako mladistvý. Rozsudkem pod sp. zn. 52 Tm 3/2012 mu byl uložen nepodmíněný „trest“ odnětí svobody na 5 let, přičemž v roce 2017 byl podmíněně propuštěn při stanovení zkušební doby na 6 let s dohledem, která mu měla uplynout dne 11. 5. 2023. Nyní projednávaný skutek je však majetkovou trestnou činností a on má za to, že předchozí odsouzení by nemělo být jediným důvodem pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

11. V rozporu se zákonem bylo také zamítnutí jeho odvolání, které směřovalo do výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pro zjevné procesní pochybení v podobě číslování skutků a také v podobě formulace skutkové věty rozsudku při kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podvodu. Jeho odvolání mělo být vyhověno, nemělo být jako celek zamítnuto.

12. S poukazem na výše uvedené požádal, aby předseda senátu okresního soudu, popř. předseda senátu dovolacího soudu, přerušil či odložil výkon napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 55 To 244/2025-2585, ve všech výrocích, které se ho týkají.

13. Obviněný D. H. ve svém dovolání označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Již v odvolání namítal, že soud prvního stupně pochybil, když nevyhověl návrhu státního zástupce a obhajoby a neupravil výrok o vině týkající se skutků pod body 3. a 9. tak, aby v těch částech výroku, kde bylo v obžalobě uvedeno cokoli nad rámec toho, že měl vykonávat manuální práce nebo funkci řidiče, tyto výroky změnil, aby mu bylo kladeno za vinu pouze to, že vykonával manuální práce nebo plnil funkci řidiče. Při provádění dokazování v hlavním líčení bylo několika důkazy jednoznačně vyvráceno, že by činil cokoli nad rámec těchto činností. U skutku pod bodem 3. bylo výše uvedené potvrzeno výpovědí a částečným doznáním obviněného J. H., který uvedl, že převzal od poškozené částku 70 000 Kč, přičemž toto potvrdila také poškozená. Pokud jde o skutek pod bodem 9., míra jeho účasti byla objasněna především výpovědí poškozené L. Jeho míra zapojení u jednotlivých skutků tak byla při hlavních líčeních prokázána v podstatně nižší intenzitě, než mu bylo obžalobou kladeno za vinu. Ačkoli státní zástupce v závěrečné řeči s ohledem na provedené dokazování navrhoval změnu popisu skutku, soud prvního stupně do svého rozsudku tuto změnu nepromítl a převzal popis skutků, zejm. pod body 3. a 9., tak, jak byl uveden v obžalobě. Odvolací soud pak při hodnocení důkazu zjevně vycházel výhradně z důkazů provedených ve fázi přípravného řízení. Tato skutková zjištění však byla, jak je uvedeno výše, soudem prvního stupně jednoznačně vyvrácena a státním zástupcem přehodnocena. Krajský soud tedy převzal a hodnotil důkazy provedené v trestním řízení výhradně v neprospěch dovolatele a jeho skutková zjištění jsou zjevně v rozporu s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci a následném uložení nepřiléhavého trestu.

14. Odvolací soud se zabýval rovněž hodnocením procesního postoje obviněného, přičemž mj. dospěl k závěru, že jeho projev nesvědčí o sebereflexi, ale spíše o naprosté lhostejnosti ke vzniklému následku jeho jednání. Z tohoto hodnocení chování lze pak dospět k důvodné obavě o emotivním charakteru rozhodnutí, což však neodpovídá jeho procesnímu postoji v průběhu celého řízení před soudem. Dovolatel se jako jediný ze všech spoluobviněných zúčastnil všech hlavních líčení, u všech se choval slušně a umožnil tak objasnit rozpory v dosavadních shromážděných důkazech, umožnil poškozeným svou identifikaci a upřesnění jejich vyjádření k míře jeho účasti na jednání celé skupiny.

15. Další námitky směřují do uloženého trestu. Krajský soud původní soudem prvního stupně uložený trest zrušil a nově mu uložil trest výrazně přísnější, tedy nepodmíněný trest odnětí svobody, který byl navíc odlišný i od odvolacího návrhu státního zástupce. Ten vzhledem ke změně skutkových zjištění oproti obžalobě navrhoval uložit ještě trest s podmíněným odkladem a s dohledem. Nově uložený trest je jen o 1 rok kratší než tresty, které byly odvolacím soudem uloženy dalším spoluobviněným, jejichž míra účasti na činnosti skupiny byla zcela zásadní. Nebylo také zohledněno, že on již byl v předmětné věci částečně potrestán omezením osobní svobody v době pobytu ve vazbě. Nelze tedy souhlasit ani se závěrem, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl uložen tak, aby byla zachována správná diferenciace ve vztahu k ostatním pachatelům a vyjádřena míra jeho spoluúčasti na páchané trestné činnosti. Rovněž nesouhlasí se závěrem, že lze pochybovat o naplnění výchovného účelu předchozího trestání, když nyní posuzovaného jednání se dopustil velmi krátce po uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. K tomu je potřeba uvést, že po osmileté zkušební době se osvědčil dne 31. 9. 2021, přičemž většina nyní posuzovaného jednání spadá do roku 2023. Také zprávou Probační a mediační služby doloženou v řízení před soudem prvního stupně prokázal, že po propuštění z vazby, kterou vykonal v přípravném řízení, plní podmínky dohledu probačního úředníka a chová se řádně.

16. S ohledem na (jím tvrzené) splnění podmínek podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 55 To 244/2025-2585, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 3. 2025, č. j. 4 T 95/2024-2417, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Obviněný K. Z. své dovolání opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), i), m) tr. ř. Soudy nižších stupňů podle něj založily svůj závěr o trestu na závěru, že byl organizátorem organizované skupiny. Přitom již v přípravném řízení spolupracoval s vyšetřovateli a významně pomohl objasnit činnost a organizaci celé skupiny, mj. že se o žádnou organizovanou skupinu nejednalo, když účast domlouvali ad hoc dle typu práce. Za tuto pomoc by měl dostat podmíněný trest odnětí svobody. Je si vědom, že „podstatná část pochybení soudů obou stupňů je v mylném vyhodnocení podílu jeho viny na skutcích jako organizátora, k nimž se dle jeho mínění pod nátlakem policie doznal“. Okresní soud a krajský soud však především závažným způsobem pochybily při rozhodování o přiměřenosti trestu za projednávaný trestný čin. Neaplikovaly pravidlo subsidiarity trestní represe a uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody mu fakticky znemožnily nahrazovat škodu poškozeným. Jím vytýkané vady rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou takového charakteru, že jsou patrně neodstranitelné v řízení před Nejvyšším soudem jako soudem dovolacím.

18. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud „v procesním postavení soudu dovolacího po řízení provedeném v souladu s § 265i tr. ř. shora uvedené nedostatky soudů nižších stupňů konstatoval a vyslovil“, postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2025, č. j. 55 To 244/2025-2585, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, č. j. 4 T 95/2024-2417, a aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto „usnesení a rozsudek“ obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého podkladu, a podle „§ 265i odst. 1“ tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, aby „věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o spravedlivém, výrazně nižším trestu pro něj“. Dále vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání projednal v neveřejném zasedání. Nakonec požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, který bude o podaném dovolání rozhodovat, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před samotným rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.

19. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil k dovoláním obviněných postupně ve dvou samostatných podáních. První z nich se týká mimořádných opravných prostředků, které podali obvinění J. H. a D. H. V něm nejprve poznamenal, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. a je přitom výlučně na dovolateli, aby své námitky formuloval jasně a s konkrétními závěry. Není úkolem dovolacího soudu (a už vůbec ne státního zástupce podávajícího vyjádření k podanému mimořádnému opravnému prostředku), aby za obviněného sám podané dovolání doplňoval, domýšlel, jak by měly jeho námitky vyznít a popřípadě je i sám formuloval. Obvinění sice vymezili dovolací důvody, jež hodlali při dovolacím přezkumu uplatnit, avšak ani jeden z nich nepřizpůsobil obsahovou náplň svých mimořádných opravných prostředků konkrétním zákonným předpokladům označených dovolacích důvodů. Oba své výhrady pojali značně obecně, až zcela nekonkrétně, a ve značné části argumentace naprosto mimo zákonné meze dovolacích důvodů.

20. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká, v čem konkrétně je spatřován zjevný rozpor s provedenými důkazy, konkrétně kterých důkazů se tento rozpor týká, proč jsou tato skutková zjištění podstatná, jaké konkrétní důkazy mají být procesně nepoužitelné, v čem spočívá tato procesní nepoužitelnost, které důkazy zůstaly ke konkrétnímu návrhu účastníka neprovedené, proč byly podstatné, ve vztahu ke kterým znakům skutkové podstaty předmětného trestného činu měly být vady skutkového zjištění dle jednotlivých variant určující. Ani jeden z obviněných nevznáší žádnou námitku, v níž by brojil proti postupu soudů stran rozsahu provedeného dokazování ve smyslu tzv. opomenutých důkazů a ani žádný důkazní návrh k rozhodným skutkovým zjištěním, který by zůstal nedůvodně neproveden či alespoň nehodnocen, ve svých dovoláních nezmiňují. To samé lze uvést i ve vztahu k druhé variantě uvedeného dovolacího důvodu, byť obviněný D. H. v dovolání avizoval, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Žádný důkaz, který by měl být procesně nepoužitelný, ovšem v dovolání nekonkretizoval, stejně jako obviněný J. H.

21. Obvinění pravděpodobně uvažovali o naplnění první varianty výše uvedeného dovolacího důvodu, což lze jistě tvrdit v případě dovolatele D. H., který ji i výslovně citoval, avšak ani v tomto případě nelze dovodit, že by svými výhradami tuto variantu dovolacího důvodu také skutečně obsahově naplnili. Jestliže obviněný J. H. odvolacímu soudu zcela obecně vytýká, že v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného v přípravném řízení a neuvedl, z jakého důvodu nepřihlédl k dokazování před okresním soudem, nelze v tomto identifikovat ani nějaké alespoň trochu specifikované skutkové zjištění, ani určitý důkaz, takže pochopitelně nelze rozklíčovat ani to, zda může existovat nějaký rozpor mezi neurčeným skutkovým zjištěním a nepojmenovaným důkazem či skupinou důkazů. Za stav zjevného rozporu pochopitelně nelze považovat ani konstatování obviněného, že sporoval požadování další finanční částky 70 000 Kč či změnu výpovědi poškozené. Rovněž se nikterak nezaobírá otázkou, jak by se vlastně nijak neurčený zjevný rozpor měl odrazit na některém ze znaků skutkové podstaty přečinu podvodu dle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byť naplnění kvalifikované skutkové podstaty odmítá. Pokud ovšem spatřuje důsledek pochybení krajského soudu ve skutkových zjištěních ve výroku o trestu, zjevně se ve svých požadavcích dostal mimo dosah dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který vyžaduje, aby sporovaná skutková zjištění byla určující pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu, což je doména výroku o vině. Podobná situace panuje i v případě dovolání obviněného D. H. I když ten identifikuje určitá skutková zjištění z výroku o vině ohledně skutků pod body 3. a 9. (negativním výčtem jeho jednání z pozice spolupachatele: „cokoli jiného nad rámec výkonu manuálních prací a řízení vozidla“), jakož i označuje určité provedené důkazy (výpovědi spoluobviněných a poškozených), činí na podkladě této argumentace nedůvodně závěr o podstatně nižší intenzitě míry jeho zapojení do trestné činnosti organizované skupiny a především si vůbec nečiní nárok na pojmenování takového rozhodného skutkového zjištění, jež by mělo mít význam z pohledu správnosti právního posouzení skutku jako pokračujícího zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, resp. jej bylo možno skutečně označit za určující pro naplnění znaků trestného činu. I tomuto obviněnému se primárně jedná o to, aby se jeho vyhodnocení údajně podstatně nižší míry zapojení odrazilo ve výroku o trestu odnětí svobody a jeho mírnější podobě. K tomu ovšem uvedený dovolací důvod není určen a neposkytuje k takové revizi právní podklad.

22. V obsahu obou dovolání nelze nalézt ani relevantní argumentaci ve smyslu hmotněprávního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný D. H. tento dovolací důvod označil zjevně zcela formálně, neboť neuvedl vůbec žádný argument, který by měl zpochybňovat správnost právního posouzení skutku (v souhrnu jeho dílčích útoků) kladeného mu za vinu jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku. Stejně tak obviněný J. H., byť v dovolání nesouhlasí s právní kvalifikací přečinu podvodu podle jeho kvalifikované skutkové podstaty v § 209 odst. 3 tr. zákoníku, v neprospěch tohoto posouzení žádnou hmotněprávní námitku fakticky nevznáší. Lze zřejmě souhlasit s tím, že z hlediska naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu a jeho kvalifikovaných skutkových podstat založených na těžším následku v podobě vyššího stupně majetkové škody nemusí být vždy zcela rozhodující, na jakou cenu byla podvodně uzavřená smlouva o dílo sjednána. Z takového ohraničeného skutkového vstupu ovšem soudy ve svých rozhodnutích nevycházely. Obviněný zjevně přehlíží fakt, že byl souzen za jednání spáchané ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dalšími spoluobviněnými, jakož i to, že stran zavinění postačí ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty i nevědomá nedbalost [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Pokud je dovolatelem sporováno požadování další částky ze sjednané ceny díla, jde již o námitku vycházející z jiného skutkového stavu, jež nebyl předmětem právního posouzení ze strany soudů.

23. V dovoláních vyjevené pocity obviněných o údajně emotivním přístupu odvolacího soudu k jejich osobám, ať již si pod tímto konstatováním představíme cokoli, pochopitelně nelze posoudit jako námitky odpovídající jakémukoli dovolacímu důvodu, třeba i v dovoláních neuplatněnému.

24. Při objektivním uvážení těch skutečností, jež byly soudem prvního stupně zjištěny z provedeného dokazování a našly svůj odraz v odůvodnění jeho rozsudku, zčásti revidovaného v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, nelze hovořit o tom, že by skutková zjištění obou soudů nižších stupňů neměla obsahovou spojitost s označenými a zhodnocenými důkazy, nebo že by způsob hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě přijaté skutkové závěry neodpovídaly požadavkům elementární logiky. Přijatá skutková zjištění soudů nejsou ani protipólem skutečného obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

25. Zcela mimo zákonný rámec dovolacích důvodů stojí námitky obou dovolatelů týkající se uložených trestů odnětí svobody a jejich údajné nepřiměřenosti. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takovou argumentaci ovšem obvinění neuvádějí a zmiňované specifické způsoby trestání za vícečetnou trestnou činnost se v jejich případě (na rozdíl od dvou spoluobviněných) v napadeném rozhodnutí neuplatnily.

26. V § 265b odst. 1 tr. ř. se výroku o trestu výslovně týká pouze dovolací důvod podle písm. i) tohoto ustanovení. Tento dovolací důvod ve svém dovolání označil jen obviněný J. H., v jeho zákonných mezích ovšem neuvedl odpovídající argumentaci ani jeden z dovolatelů. Ani samotné výroky o trestech z rozsudku odvolacího soudu nevykazují známky, jež by opodstatňovaly uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu. Obviněným byly uloženy tresty odnětí svobody v trvání 1 roku v případě obviněného J. H., resp. 2 let a 6 měsíců v případě obviněného D. H. Je tedy zcela zřejmé, že obviněným nebyly uloženy tresty, které zákon nepřipouští, ani tresty ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Podstatné je dále to, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze zásadně namítat možné pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Právě tímto směrem ovšem obvinění svou poměrně nesourodou argumentaci stran výroků o trestech výlučně zaměřili.

27. Zásah do výroku o trestu i bez podmínek výslovně uvedených v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. přichází v úvahu pouze zcela výjimečně, jestliže by dovolací soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce. Ani v tomto směru ovšem uložené tresty přes zřejmě opačné pocity dovolatelů nevykazují žádnou vadnost, zvlášť při zohlednění faktu, že oběma byly co do výměry uloženy tresty odnětí svobody velmi mírné, na samé spodní hranici zákonné trestní sazby z ustanovení trestního zákoníku, podle nichž byly ukládány, či ji jen nepatrně překračující. V takovém případě lze stěží tvrdit extrémní nepřiměřenost a tvrdost trestání.

28. Obviněným se zjevně jedná o to, aby nebyli postiženi trestem nepodmíněným. S tímto cílem v podstatě pouze uvádějí vybrané skutečnosti, z nichž některé ani nemohou mít povahu polehčujících okolností (např. zohlednění výkonu vazby, když k započtení výkonu vazby dochází až po právní moci rozhodnutí ve věci na základě samostatného rozhodnutí, nebo částečné doznání), k nimž by měl soud při ukládání trestu podle příslušných ustanovení trestního zákoníku přihlížet, a těmto přikládají znak důležitosti pro to posouzení soudu, jaký trest, a případně v jaké formě, uložit. Některé skutečnosti pak nastiňují dokonce v rozporu se skutečným obsahem napadeného rozhodnutí, jako je tomu v případě údajného vztažení závěrů ohledně trestné činnosti spoluobviněných v organizované skupině na J. H., ač odvolací soud výslovně tuto přitěžující okolnost v jeho případě vyloučil. Nicméně je nutno uvést, že ač se v dovoláních snaží nalézt alespoň jednu polehčující okolnost, k žádné takové krajský soud přihlédnout nemohl. Zde je nutno poznamenat, že nesplnění podmínek pro přičtení nějaké přitěžující okolnosti nelze ihned opačně vykládat jako okolnost polehčující. Trest odnětí svobody uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby je tak odůvodněn jedině odvolacím soudem konstatovanou nižší společenskou škodlivostí v porovnání s trestnou činností spoluobviněných. Obviněný J. H. tedy nemůže objektivně tvrdit, že ke konkrétní závažnosti jeho jednání a k výši způsobeného, resp. zamýšleného, následku krajský soud nepřihlédl.

29. Možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody byla v případě obviněného J. H. zcela reálná od zahájení trestního stíhání při dané právní kvalifikaci v situaci, kdy se úmyslné trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody a o nějakém završení nápravy podmíněně propuštěného tedy nebylo možno vůbec hovořit (bez ohledu na odlišný druh recidivní úmyslné trestné činnosti). Dovolatel musel být s možností uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody konfrontován i s ohledem na snahy státního zástupce o docílení přísnější právní kvalifikace skutku oproti rozsudku okresního soudu v odvolání podaném v jeho neprospěch, a to i přes připuštění alternativy podmíněného odložení výkonu trestu. Není také zřejmé, co je myšleno argumentací, že se odvolací soud dostatečně nezabýval povahou předchozího odsouzení, pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně konstatoval, že se jednalo o ten v podstatě nejzávažnější úmyslný trestný čin (resp. provinění) proti životu, nadto spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě dle § 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přičemž správně také zdůraznil, že se nyní posuzované trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření pro toto zvlášť závažné provinění. Krajský soud uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody i ve smyslu splnění požadavku vyjádřeného v § 55 odst. 2 tr. zákoníku v případě obou obviněných dostatečně a věcně správně odůvodnil. Měl podklad pro to, aby s přihlédnutím k jejich celkovému osobnímu profilu, zejména k jejich dosavadnímu životu, mohl učinit závěr, že žádný z mírnějších druhů trestů účinně nepostačuje k tomu, aby vedli řádný život. Jedná se o případ, kdy došlo k recidivě, přičemž selhalo výchovné působení předchozích trestů, a současně existují další přitěžující okolnosti, přičemž na druhou stranu nelze nalézt žádných významných polehčujících okolností.

30. Obviněnému J. H. je potřeba dát za pravdu, že v případě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se způsobenou či hrozící škodou 140 000 Kč je vyloučeno pachateli přičítat přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr. zákoníku. Zohlednění této okolnosti nicméně nebylo tím rozhodujícím momentem, který vedl odvolací soud k závěru, že by vzhledem k jeho osobě uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život.

31. Obvinění ani výslovně neuplatňují námitku, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z odstavců ustanovení § 58 tr. zákoníku. Neuvádí v dovolání rovněž žádnou konkrétní okolnost případu či takové své poměry, z nichž by bylo možno případně dojít k závěru, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné. Taktéž nic neuvádí na podporu závěru, že by jejich nápravy bylo případně možno dosáhnout i trestem kratšího trvání a z jakého důvodu. Pochopitelně nemohou odkazovat na vedení řádného života.

32. Obviněný J. H. nakonec s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. namítá nesprávnost výroku o zamítnutí jeho odvolání za situace, kdy důvodem zrušení výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně ohledně jeho osoby bylo pochybení v očíslování skutku, na nějž byl výrok o vině navázán. Vzhledem k povaze námitky se lze domnívat, že uvažoval o úvodní variantě tohoto dovolacího důvodu, avšak nelze ji považovat za důvodnou. Rozhodovací praxe totiž vychází z toho, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. není dán v případě, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto, neboť tento dovolací důvod dopadá pouze na ty případy, kdy došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Z formálního pohledu je nicméně s dovolatelem zřejmě možno souhlasit. Pokud odvolací soud shledal důvodnou námitku státního zástupce týkající se formální chyby výroku o vině ohledně obviněného J. H., jež spočívala v chybném číselném označení skutku v části výroku o vině týkající se právního posouzení, a tuto chybu ve svém rozsudku po zrušení výroku o vině z prvoinstančního rozsudku také napravil, měl tak učinit nejen k odvolání státního zástupce, ale i k odvolání obviněného, který v něm uplatnil tuto námitku stejně jako státní zástupce. V posuzovaném případě nicméně není nezbytně nutné již vyhlášený výrok o zamítnutí odvolání obviněného rušit, a to nejen z důvodu, že k uvedené nesrovnalosti nelze přiřadit odpovídající dovolací důvod. Ohledně druhé varianty dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nutno totiž doplnit, že zjištěné pochybení primárně formální vady rozsudku soudu prvního stupně nemá povahu žádného z důvodů dovolání uvedených v písmenech a) až l) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Zásadní je ta skutečnost, že se jeví zcela zřejmým, že projednání dovolání nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného J. H. a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

33. Vzhledem k výše uvedenému neshledal státní zástupce důvod k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., jak bylo navrhováno obviněným J. H. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., popř. ohledně obviněného J. H. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání nejen za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., ale i v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu a jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

34. Ve svém druhém podání se státní zástupce vyjádřil k dovolání, které podal obviněný K. Z. Vlastní dovolací argumentace dovolatele je podle něj velmi strohá, vyznívá značně neurčitě a do jisté míry si protiřečí, když na jedné straně uvádí, že pomohl objasnit činnost a organizaci skupiny a na straně druhé namítá, že se o žádnou organizovanou skupinu nejednalo. Předpokladem pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která spočívá ve spáchání činu jako člen organizované skupiny, je to, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho závažnost. Tyto atributy trestná činnost obviněných v případech dílčích útoků, na nichž se spolupodílel dovolatel (nepochybně v případě dílčích útoků pod body 2., 4., 5., 6., 7., 8., 9. a 10. výroku o vině, při nichž lze vysledovat koordinovanost jednání tří a více pachatelů), splňovala. Zde je nadto možno zmínit, že podle judikatury pro naplnění znaku organizované skupiny není nutné, aby se všechny osoby z organizované skupiny účastnily hlavní trestné činnosti nebo ji alespoň znaly. Existence organizované skupiny dokonce není podmíněna ani tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 23 tr. zákoníku. Postačuje dílčí jednání i méně závažného charakteru, jež ale v rámci plánovitosti a koordinovanosti organizované skupiny zajišťuje dosažení cíle. Za dostačující lze považovat i účast na činnosti organizované skupiny, která nemusí naplnit všechny znaky spolupachatelství. K vytvoření skupiny může dojít až v průběhu páchání trestné činnosti.

35. V podstatě jedinou odvoditelnou výhradou, jež by s určitou mírou tolerance bylo možno podřadit pod námitku nesprávného právního posouzení, je poukaz na to, že se obvinění domlouvali na účasti ad hoc dle typu práce. Organizovaná skupina však vůbec nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin či dokonce jeho dílčí útok. Výhrada dovolatele je tudíž zcela irelevantní.

36. Obviněný dále konstatuje mylné vyhodnocení svého podílu viny na skutcích jako organizátora trestné činnosti, tuto námitku však nijak dále nerozvádí, aby se k ní bylo možno relevantně vyjádřit. Lze tedy pouze uvést, že závěr o jeho vedoucí funkci v celé organizované skupině pachatelů pochybnosti mít nelze. Co se týče právního posouzení skutku, tedy možných námitek dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nutno podotknout, že mu bylo ve výroku o vině přičítáno pouze členství v organizované skupině ve smyslu naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, nikoli postavení organizátora.

37. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku také zmínil, že soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Takto vyslovené zjištění však ani nevyznívá jako námitka nesprávného právního posouzení, jelikož ani náznakem netvrdí, že soudy tuto zásadu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku použít měly.

38. Po dovolacím soudu pak primárně požaduje, aby svým rozhodnutím umožnil revizi výroku o trestu, přičemž opět pouze konstatuje závažné pochybení v přiměřenosti uloženého trestu. Toto tvrzení však opět nijak nepodporuje konkrétními argumenty. Ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani žádné námitky nevznáší. Obviněnému byl nicméně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, nešlo tedy o trest, který zákon nepřipouští, ani o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku. Jde-li o blíže nezdůvodněný dojem, že mu byl uložen nepřiměřený trest, nutno oponovat, že prostřednictvím žádného dovolacího důvodu nelze namítat údajné pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejm. nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

39. Nebude-li se považovat za argumentačně blíže podloženou námitku výhrada týkající se ad hoc ustanovení organizované skupiny, bylo dovolání obviněného podáno očividně z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, a to nejen za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., ale i v případě odlišného stanoviska dovolacího senátu a jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

40. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předložených opravných prostředků. Zjistil, že dovolání byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jejich přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřují proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byli obvinění jednak uznáni vinnými, resp. jim byly uloženy tresty, a jednak byly zamítnuty jejich řádné opravné prostředky (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

41. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatelů.

42. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

44. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

45. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání Ke shodným námitkám dovolatelů

46. Vzhledem ke konkrétnímu, a již na tomto místě je třeba předeslat že často silně nejasnému, obsahu všech tří dovolání je vhodné nejprve výslovně připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněných jakkoli domýšlel nebo ji snad dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet pouze k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky zásadně nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené např. v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Tím spíše pak není přípustné, aby obhájce v dovolání, které podává jménem svého klienta, argumentačně odkazoval na obsah jejich vzájemné korespondence, písemného „prohlášení“ samotného obviněného atd.

47. Právě uvedené považuje dovolací senát za nutné zdůraznit již v této úvodní části odůvodnění svého rozhodnutí (vlastního posouzení důvodnosti podaných dovolání), neboť posuzované mimořádné opravné prostředky shodně obsahují nezvykle velké množství „argumentace“, která je nejasná a díky tomu se k ní ani nelze skutečně relevantně (věcně) vyjádřit.

48. Pokud dovolatelé soudům nižších stupňů (spíše jen okrajově) vytkli, že dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak tyto své námitky nepodpořili žádným skutečně relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedli jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci jejich jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Ve skutečnosti jde jen o prostou polemiku s důkazy, o snahu prosadit vlastní verzi některých vybraných skutkových okolností, již ovšem pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují.

49. Z textu všech tří podaných dovolání je evidentní, že obvinění brojí především, ne-li výhradně, proti výrokům o trestech, které jim byly uloženy a které subjektivně vnímají jako nepřiměřeně přísné. Veškerá další argumentace je zřetelně motivována snahou podpořit zmíněnou argumentaci primární, tj. přesvědčit dovolací soud o tom, že za daných (jimi prezentovaných) okolností jim v případě správné aplikace ustanovení § 38 - § 42 tr. zákoníku měla být uložena sankce mírnější, a to především taková, která není spojena s přímým odnětím svobody.

50. K tomu je ovšem třeba připomenout, že reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu pod obviněnými shodně zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ovšem ani pod jakýkoli jiný) nespadá. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod sice formálně označili obvinění K. Z. a J. H., avšak bez jakýchkoli tomu reálně odpovídajících tvrzení (zjevně proto, že se žádná objektivně nenabízela), o nějaké relevantní argumentaci ani nemluvě. Všem třem dovolatelům byl uložen trest odnětí svobody, tedy takový druh sankce, kterou trestní zákoník zjevně umožňoval (dokonce primárně předpokládal), a zvolené výměry trestů ani zdaleka nepřekračují horní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 209 odst. 3 resp. 4 tr. zákoníku.

51. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V nyní posuzované věci však nic z toho obviněnými uplatněno nebylo a většinou to ani teoreticky nepřicházelo do úvahy.

52. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda tresty uložené dovolatelům nejsou natolik přísné, nepřiměřené a zjevně nespravedlivé, že by vybočovaly z ústavního rámce proporcionality trestní represe. K takovému závěru však rozhodně nedospěl.

53. Tresty, které byly obviněným uloženy, nevybočují z rámce běžně se vyskytujících případů a jsou odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, tak i poměrům pachatelů. V žádném případě nejde o potrestání nepřiměřeně přísná, a už vůbec ne natolik, že by atakovala principy přiměřenosti trestních sankcí (podrobněji viz níže zvlášť u jednotlivých dovolatelů). K dalším námitkám obviněného K. Z.

54. Jak již bylo vysvětleno, Nejvyšší soud přihlíží pouze k argumentům uvedeným přímo v textu dovolání, které zpracoval (jak zákon povinně ukládá) obhájce, a nikoli již k „vyjádření obviněného z 5. 11. 2025“, které bylo k dovolání přiloženo. Důvod jeho připojení navíc ani není zřejmý, z textu dovolání nevyplývá.

55. Z obsahu samotného mimořádného opravného prostředku se jednoznačně podává, že tento směřuje výlučně proti výroku o trestu (jenž obviněný považuje za nepřiměřeně přísný). To se nakonec odráží i v petitu, podle něhož se dovolatel domáhá toho, aby po zrušení napadených rozhodnutí byla věc přikázána okresnímu soudu s pokynem ji projednat a obviněnému uložit „spravedlivý, výrazně nižší trest“. Navíc nelze přehlédnout, že již v odvolání obviněný K. Z. brojil pouze proti výroku o trestu, přičemž v té souvislosti poukazoval shodně zejména na to, že v dané skupině pachatelů neměl vysloveně vůdčí roli. Dovolání každopádně neobsahuje žádné tvrzení, a tím méně pak skutečnou argumentaci, jež by směřovaly proti výroku o vině. Pokud snad obviněný na přelomu stran 2 a 3 svého mimořádného opravného prostředku zmínil, že „podstatná část pochybení soudů obou stupňů je v mylném vyhodnocení podílu jeho viny na skutcích jako organizátora, k čemuž se dle jeho mínění pod nátlakem policie doznal“, pak vůbec není jasný důvod, tedy co a proč tím chtěl říci. Jasně daným faktem je pouze to, že se dodatečně snaží bagatelizovat svůj podíl na spáchání předmětné trestné činnosti, aby dosáhl hlavního cíle – uložení mírnějšího trestu. Soudy při svém rozhodování každopádně vycházely z důkazů provedených v hlavním líčení a netřeba pochybovat o tom, že tam (i za přítomnosti svého obhájce) obviněný v rámci svých vyjádření k ničemu nucen nebyl, a policií už vůbec ne. Před okresním soudem obviněný žádné podstatné námitky proti obžalobě nevznesl, ba právě naopak – prohlásil vinu a poté i odpovídal na otázky soudu a stran v zásadě tím způsobem, že se k trestné činnosti doznával a tvrzení obžaloby nerozporoval (k tomu viz str. 17-21 protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 12. 2024 na č. l. 2235-2237 procesního spisu).

56. Jestliže se obviněný k otázce viny pokusil v dovolání uvést něco alespoň trochu konkrétního, pak si de facto protiřečil a v podstatě nelze pochopit sledovaný význam. Na str. 2 dovolání hovoří v rámci jediného odstavce (zřejmě) o tom, že nešlo o organizovanou skupinu, a zároveň, že vyšetřovateli svou výpovědí výrazně pomohl objasnit „činnost a organizaci skupiny“ (s tím, že za takovou „pomoc“ by měl podle svého mínění dostat podmíněný trest). Z užitých formulací vlastně ani není jasné, zda obviněný skutečně chtěl zpochybnit závěr o existenci organizované skupiny nebo ne. Pokud se snad o určité zpochybnění pokusil, a to jakýmsi náznakem námitky, že účast na činnosti skupiny si její jednotliví členové „domlouvali ad hoc podle typu práce“, pak jistě nejde o argument podstatný, který by měl byť jen minimální potenciál závěry soudů narušit. Zároveň opět není ani dost určitý, aby se Nejvyšší soud k němu mohl fundovaně vyjádřit. Jak již bylo naznačeno, nelze připustit, aby dovolací soud musel nejprve složitě analyzovat, co vlastně obviněný vůbec chtěl říci, a na základě toho odhadnout výsledek, ke kterému by pak mohl alespoň „něco málo“ poznamenat. Postačí proto jen v maximální stručnosti uvést, že organizovaná skupina nemusí mít trvalý, resp. ani trvalejší, charakter, naopak se může jednat i o ojedinělý, jednorázový trestný čin. V daném případě si obvinění každopádně nedomlouvali žádnou „práci“, nýbrž šlo o soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. To, že obvinění svoji činnost – zapojení jednotlivých osob, druh prací apod. – operativně měnili podle aktuální situace (zejména podle „poptávky“ poškozených a svých časových či jiných možností), nemá z hlediska naplnění znaku spáchání činu členem organizované skupiny pražádný význam. Jestliže pak obviněný v dalším textu reklamoval, že nebyl v pozici „organizátora“ (pročež by měl dostat mírnější trest), pak postačí mu připomenout, že ve skutečnosti nebyl odsouzen za organizování daného trestného činu [účastenství ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nýbrž jen jako jeho „řadový“ spolupachatel.

57. Z výše uvedeného se podává, že obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku neprezentoval žádná skutečně konkrétní tvrzení a už vůbec ne argumentaci, k nimž by bylo třeba se v rámci odůvodnění rozhodnutí o dovolání detailně vyjadřovat. S výjimkou části týkající se údajné nepřiměřené přísnosti uloženého trestu je jeho podání natolik nejasné, že dovolací soud prakticky ani nemá, k čemu by se relevantně vyjádřil.

58. Pokud jde o námitky směřující proti údajné nepřiměřené přísnosti trestu, v základu lze odkázat na to, co bylo uvedeno výše v tomto odůvodnění v části týkající se společně všech dovolatelů. Předmětné námitky nelze podřadit pod žádný z označených ani jiných dovolacích důvodů. Společný úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 3,5 roku, který byl obviněnému K. Z. uložen, zároveň ani nelze označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. V žádném případě nejde o sankci, která by atakovala ústavně garantovaný princip proporcionality trestní represe. S ohledem na všechny důležité okolnosti jde naopak o potrestání poměrně mírné, uložené v pouhé jedné čtvrtině zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). V případě dovolatele byla přitom konstatována výrazná převaha přitěžujících okolností nad okolnostmi polehčujícími, jde o odsouzení za dva závažné úmyslné pokračující trestné činy páchané po delší dobu, na více osobách a s poměrně vysokou škodou, z níž obviněný ničeho neuhradil. Posuzovaná trestná činnost byla páchána mj. v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení dovolatele z jeho předchozí trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 16/2023 (kde byl odsouzen rovněž za majetkovou trestnou činnost – trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025). Vedle toho měl v opisu rejstříku trestů další čtyři záznamy z let 2002, 2014, 2016 a 2024, převážně též za majetkovou trestnou činnost, přičemž mu byly vždy ukládány výchovné sankce nespojené s přímým odnětím svobody. Ty svůj účel zjevně nesplnily, trestná činnost byla opakována. Obviněný svým chováním sám nejlépe prokázal, že jiný než nepodmíněný trest odnětí a svobody u něj již nepřichází do úvahy. K dalším námitkám obviněného D. H.

59. U tohoto obviněného je třeba nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se mu primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

60. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadený rozsudek krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tyto zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které explicitně odkázal.

61. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Uplatněná argumentace (pokud ji tedy v některých částech lze s jistotou pochopit a za argumentaci vůbec reálně označit) pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., stejně jako u obviněného K. Z., nespadá. 62. „Skutková“ argumentace obviněného vztahující se k bodům 3. a 9. výroku rozsudku okresního soudu (resp. bodům 3. a 11. výroku rozsudku krajského soudu), že chybně nebyl upraven popis jeho jednání tak, že se z něj vypustí vše mimo to, že vykonával manuální práce a plnil funkci řidiče, je silně nejasná. Není zřejmé, co přesně obviněný z daného popisu skutků rozporuje. U skutku pod bodem 3. rozebírá, že zálohu ve výši 70 000 Kč převzal spoluobviněný J. H., ovšem tak to také bylo ve výroku rozsudku formulováno, stejně tak jako tam bylo popsáno, že D. H. prováděl „manuální práce kolem stavby“. Je nejasné, zda jmenovaný rozporuje, že dne 21. 5. 2022 společně s obviněným M. T. po poškozené R. S. požadoval doplatek ve výši 70 000 Kč, resp. že to po poškozené požadoval jiný obviněný, on si podle domluvy s ním pro peníze přijel, nebo co jiného rozporuje (se současným zdůvodněním proč, tj. co na podporu svého odlišného tvrzení uvádí). Z dovolání to zřejmé není a opět nelze než zopakovat, že není povinností Nejvyššího soudu z textu dovolání „luštit“, co asi tak mohl mít jeho pisatel na mysli. Přihlíží se jen k jasně formulovaným argumentům uvedeným přímo v textu dovolání. Na obsah případných dřívějších podání, procesních vyjádření apod. nelze s úspěchem odkazovat. Obdobné nejasnosti se objevují i u argumentace ke skutku pod bodem 9. (resp. 11.). Ani zde není jasné, co dovolatel vlastně sporuje. S maximální pravděpodobností se i zde domáhá toho, aby ve výroku rozsudku bylo uvedeno pouze to, že vykonával manuální práce a řídil vozidlo, nikoli též, že „přesvědčoval poškozené o kvalifikaci celé skupiny“.

63. K dotčenému segmentu dovolací argumentace Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že poškozená R. S. (bod 3. výroku o vině) v hlavním líčení dne 4. 12. 2024 jasně popsala (viz str. 29 protokolu o jednání, č. l. 2241 spisu), že jednala především s obviněným J. H., tomu předala zálohu ve výši 70 000 Kč a ten ji pak také po telefonu žádal o zaplacení dalších 70 000 Kč, pro které si k ní ovšem osobně přijel mimo jiné právě obviněný D. H. (spolu s M. T.). Poškozená M. L. (bod 9., resp. 11. výroku o vině) pak v hlavním líčení dne 16. 1. 2025 (viz str. 3-4 protokolu o jednání, č. l. 2278-2279 spisu) jako člověka, který jí ukazoval fotografie předchozích realizovaných zakázek (jak jsou šikovní), identifikovala skutečně V. a nikoliv D. H. (s dovětkem, že s tím se také bavila, pracoval tam, ale nic zásadního s ním nedomlouvala), nicméně to na věci z hlediska rozhodnutí o vině dovolatele nic podstatného nemění. V žádném případě nejde o skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, pro posouzení právní kvalifikace. Stále se jedná o jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Stejně jako výpovědi jiných poškozených v jiných bodech, i výpověď poškozené M. L. v bodě 9. (resp. 11.) jednoznačně podporuje závěr, že obviněný D. H. byl nedílnou součástí dané skupiny pachatelů, která se opakovaně velmi podobným způsobem dopouštěla jednání naplňujícího všechny znaky trestného činu podvodu podle citovaného zákonného ustanovení. Závěr o spolupachatelství dovolatele (§ 23 tr. zákoníku) na tomto jednání je správný. O tom, že obviněný D. H. členem předmětné organizované skupiny byl a na její činnosti se aktivně podílel způsobem popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku, nevznikají žádné důvodné pochybnosti. Skutečnost, že se oproti jiným členům skupiny účastnil spíše jen „okrajově“, byla ve výroku i v odůvodnění rozsudku okresního i krajského soudu dostatečně vyjádřena. Jeho jednání je každopádně třeba posuzovat nejen izolovaně ve vztahu k jednotlivým skutkům (dílčím útokům), ale především také v logickém souhrnu a v celkovém kontextu, při zohlednění dalších útoků, jichž se dopouštěl v téže době stejným způsobem, a za které byl také již pravomocně odsouzen (aniž by zde svou vinu v dovolání rozporoval). Není důvodu pochybovat o tom, že i obviněný D. H. hrál podle domluvy s ostatními svou „roli dělníka a řidiče“, to vše samozřejmě s vědomím, že jeho spolupachatelé podvodně vylákávají z poškozených další a další peníze, když celá skupina nikdy neměla v úmyslu pro poškozené odvést práci, kterou jim přislíbila. Všichni obvinění sledovali po celou dobu jediný společný cíl – vlastní obohacení na úkor jednotlivých poškozených. To platí i pro obviněného D. H., jakkoli jeho úloha byla ve srovnání s některými jinými členy skupiny, pokud jde o přímé jednání s poškozenými, méně „viditelná“ (k tomu viz např. body 32. a 34. odůvodnění rozsudku okresního soudu a bod 60. odůvodnění rozsudku soudu krajského).

64. Jestliže se obviněný částečně pokusil o určitou polemiku se způsobem hodnocení důkazů, a to zejména pokud jde o postup soudu druhého stupně, postačí bez dalšího bližšího komentáře odkázat na výše uvedenou část tohoto odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu společnou pro všechny dovolatele. Prostou polemikou se způsobem hodnocení důkazů, nabízením vlastních alternativních verzí skutkového děje apod. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první variantě) naplnit nelze.

65. Druhému označenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. žádná z námitek obviněného obsahově neodpovídá. Jak již bylo podrobně rozebráno výše, pod tento dovolací důvod nespadají ani námitky týkající se údajné nepřiměřené přísnosti trestu. Těm navíc ani nelze přiznat věcné opodstatnění.

66. Dovolateli byl uložen trest odnětí svobody na 2,5 roku. To je sankce vyměřená v pouhé jedné dvanáctině zákonné trestní sazby podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025. Již to, při současném zohlednění rozsahu, charakteru a závažnosti projednávané trestné činnosti, indikuje, že stěží může jít o potrestání nepřiměřeně přísné, natož pak natolik extrémně přísné, že by mohlo kolidovat s ústavně garantovaným principem proporcionality trestních sankcí. Nejvyšší soud v podstatném souhlasí s úvahami krajského soudu prezentovanými v bodě 73. odůvodnění jeho rozsudku, jimiž bylo zdůvodněno uložení předmětného trestu odnětí svobody v nepodmíněné formě. Stejně jako v případě ostatních dovolatelů, okolnosti přitěžující zde převažují nad okolnostmi polehčujícími. Obviněný D. H. se trestné činnosti dopustil vůči vícero osobám, celkem devíti dílčími útoky, při způsobení škody výrazně přesahující spodní hranici škody značné. Dané úmyslné trestné činnosti se navíc dopustil jen krátce po uplynutí zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody uloženého za jinou velmi závažnou úmyslnou trestnou činnost [provinění vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku – viz odsouzení Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci pod sp. zn. 52 Tm 3/2012]. Pokud dovolatel v souvislosti s trestem dále zmínil i to, že nebylo zohledněno jeho částečné „potrestání“ výkonem vazby, pak nezbývá než mu připomenout, že vazba není trestem, nýbrž zajišťovacím procesním institutem, a doba strávená ve vazbě je samozřejmě posléze zohledněna jejím započtením do uloženého trestu odnětí svobody. Každopádně to, že někdo musel být určité fázi řízení stíhán vazebně, lze obecně těžko vydávat za argument svědčící v jeho prospěch (ve smyslu, že by mu měl být kvůli tomu uložen mírnější trest). Pokud si obviněný D. H. nevzal dostatečné ponaučení ze svého prvního poměrně dlouhého pobytu ve vězeňském zařízení (po odsouzení ve zmíněné věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 52 Tm 3/2012), pak lze opravdu jen těžko předpokládat, že by pro něj takovým dostatečným ponaučením měl být následný relativně krátký pobyt ve výkonu vazby v nyní projednávané věci (a z toho důvodu že by mu pak již nemusel být nutně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, což nejspíše měl být základní smysl jeho argumentace). K dalším námitkám obviněného J. H.

67. Tomuto dovolateli je předně třeba dát za pravdu, že krajský soud správně neměl jako zcela nedůvodné zamítnout jeho odvolání, pokud mu fakticky vyhověl v části, jež se týkala zjevného pochybení okresního soudu při očíslování skutku v tzv. právní větě a dále specifikace v daném případě prováděných prací (nešlo o práce na střeše, nýbrž na plotu). Postup podle § 256 tr. řádu, tedy zamítnutí podaného odvolání, přichází do úvahy pouze v případě, že opravný prostředek je nedůvodný v celém svém rozsahu. V daném případě měl krajský soud správně postupovat tak, že popsanou změnu (nápravu pochybení okresního soudu) provede nejen k odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství, ale současně i k odvolání obviněného J. H. To se reálně nestalo. Krajský soud vyšel zřejmě z úvahy, že pokud oproti rozsudku okresního soudu změní v neprospěch jmenovaného obviněného výrok o vině (místo § 209 odst. 1 tr. zákoníku nově § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vše ve znění účinném do 31. 12. 2025) i o trestu (nepodmíněný trest odnětí svobody místo trestu podmíněného), tak by formulace, že tak činí (mimo jiné) na podkladě odvolání obviněného, mohla být na první pohled poněkud zavádějící. Faktem je, že odvolacím argumentům obviněného krajský soud přisvědčil pouze v uvedené, z hlediska celku naprosto marginální, části, zatímco všechny jeho zbylé (zásadní) argumenty odmítl. Každopádně je jasné, že z praktického hlediska se jedná o pouhou formalitu, když šlo de facto jen o nápravu písařské chyby v rozsudku okresního soudu, bez jakéhokoli reálného dopadu na odvolatele. Podstatné naopak bylo, že krajský soud na podkladě podaných odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně v potřebném rozsahu věcně přezkoumal, tj. odvolání obviněného nezamítl či neodmítl nesprávně toliko z formálních důvodů. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že odvolání obviněného J. H. je ve všech podstatných bodech nedůvodné, tedy zejm. nelze v jeho prospěch rozhodnout ve výroku o vině a trestu, jak požadoval. V dané souvislosti lze proto shrnout, že krajský soud sice pochybil, pokud výše popsanou vadu rozsudku okresního soudu (spočívající v očíslování skutku v tzv. právní větě, kde byl chybně uveden bod 2. místo 3., a v popisu prováděných prací – střecha místo plotu) napravil toliko k odvolání státního zástupce a nikoli též k v této části shodnému odvolání obviněného J. H., jedná se však o pochybení čistě formální, které pro jmenovaného nemá a nemůže mít žádný reálný význam. Jakýkoli vliv na rozhodnutí o vině, trestu či povinnosti k náhradě škody je vyloučen. Vzhledem k tomu je pak namístě poměrně výjimečný postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. – přestože je dovolání v dané části důvodné, tak je třeba jej omítnout, neboť namítaná vada nemohla zásadně (přesněji řečeno vůbec nijak) ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

68. Tvrzení, že krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného v přípravném řízení a nikoli ze změn, které vyplynuly z dokazování v hlavním líčení u okresního soudu, obviněný nijak blíže nekonkretizoval a argumentačně jej nerozvedl. Nejvyšší soud se proto k této části dovolání nemůže smysluplně vyjádřit. Není jasné, jaká skutková zjištění obviněný zpochybňuje, jaký důkaz z přípravného řízení byl podle něj údajně použit, z jakého důkazu provedeného v hlavním líčení vyplynulo údajně něco jiného, co konkrétně to bylo atd. Dovolatel také vůbec nijak nevysvětlil, jaký vliv by tvrzené pochybení mělo mít na naplnění znaků trestného činu podvodu a proč by pak právní kvalifikace podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku nemohla obstát. Rovněž tak se nelze jakýmkoli podstatným způsobem vyjádřit ke stručné, nekonkrétní a značně nejasné námitce, že u veřejného zasedání dne 28. 8. 2025 krajský soud přistupoval k dovolateli „velmi emotivně (z negativního hlediska) a takto také hodnotil jeho jednání“, což snad též mělo mít vliv na chybné právní posouzení činu. Dovolatel ani zde neuvedl nic konkrétního, proč je použitá právní kvalifikace podle něj vadná a jak to měly ovlivnit ony „negativní emoce odvolacího soudu vůči němu“. Předmětnou část argumentace zjevně nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a i kdyby to snad možné bylo, tak vzhledem k její abstraktnosti ji reálně nelze po věcné stránce přezkoumat.

69. Obecně lze souhlasit s narativem obviněného formálně vztaženým k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že při posuzování právní kvalifikace činu (zda šlo o podvod podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nebo o pokus podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vše ve znění účinném do 31. 12. 2025) není rozhodná cena, na niž zněla „smlouva na zhotovení plotu“, nýbrž konkrétní jednání obviněných. Z toho ovšem také krajský soud vycházel. Za důležitou nepovažoval jen předem domluvenou cenu „díla“, nýbrž zejména konkrétní jednání spoluobviněných, kteří nejprve zinkasovali zálohu ve výši 70 000 Kč a poté se ještě neúspěšně pokusili získat doplatek ve stejné výši (díky čemuž celková výše hrozící škody přesáhla rozhodnou kvalifikační hranici 100 000 Kč). Nesouhlas obviněného s právní kvalifikací je zde tedy zjevně založen na primárním zpochybnění skutkových zjištění soudů (zda kromě zálohy byl požadován i doplatek ve stejné výši), přičemž nabízí svou vlastní alternativní verzi, jak se vše odehrálo. Prokazatelně tak nejde o nic jiného než o prostou polemiku se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů, která však sama o sobě, jak již bylo vysvětleno, pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Dovolatel v dané záležitosti neuvedl nic víc, než že on sám požadování další finanční částky popřel a že se tím krajský soud dostatečně nezabýval, resp. že „sporoval změnu výpovědi svědkyně S. v průběhu trestního řízení“. O jakou změnu by se mělo jednat a co z toho obviněný dovozuje, zůstalo znovu nevysvětleno. Obviněný nepoukazuje na žádný skutečný konkrétní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, nýbrž paušálně (bez jakéhokoli konkrétního racionálního vysvětlení) odmítá dotčené závěry soudů. To samozřejmě nelze považovat za argumentaci, která by měla naději na úspěch v dovolacím řízení.

70. Pokud jde o reklamaci údajné nepřiměřené přísnosti trestu, stejně jako u zbylých dvou dovolatelů lze především odkázat na to, co bylo uvedeno výše ve „společné části“ tohoto odůvodnění.

71. Nejvyššímu soudu není jasné, co obviněný míní tím, že mu krajský soud „nedal možnost, aby se vyjádřil k možnosti uložení nepodmíněného trestu“. Povinností soudu samozřejmě není obviněnému předem explicitně avizovat, že v jeho případě zvažuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tato možnost plyne přímo ze zákona a v případě obviněného J. H. byla zásadním způsobem umocněna jeho dřívějším odsouzením, když zde byl opětovně řešen pro úmyslnou trestnou činnost, spáchanou navíc ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody uloženého za velmi závažné provinění vraždy. Je zhola bezpředmětné poukazovat na to, že „dokonce ani státní zástupce nepodmíněný trest nenavrhoval“. Státní zástupce je stejně jako obviněný jen jednou z procesních stran a soud není jeho návrhem na uložení trestu vázán. Je možné, a dokonce i pravděpodobné, že s ohledem na znění závěrečného návrhu státního zástupce ve veřejném zasedání o odvolání dovolatel uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody neočekával (a v tomto smyslu tedy pro něj mohlo být rozhodnutí krajského soudu poněkud „překvapivé“, jak ve svém mimořádném opravném prostředku zmínil), z hlediska naplnění dovolacích důvodů je to však bezvýznamné.

72. Zásadní je to, že námitky týkající se údajné nepřiměřenosti trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. ř. a že konkrétně zvolená sankce není natolik excesivní, že by porušovala princip proporcionality trestní represe. Dovolací senát je naopak toho názoru, že se jedná o potrestání mírné. Přestože šlo o úmyslnou trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody uloženého za jinou (extrémně závažnou) úmyslnou trestnou činnost, tak byl obviněnému uložen trest odnětí svobody pouze na samé dolní hranici zákonné trestní sazby [podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) byl ohrožen trestem odnětí svobody od jednoho roku do pěti let].

73. S obviněným lze, pokud jde o výrok o trestu, souhlasit potud, že mu za dané situace neměla být k tíži přičtena přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr. zákoníku, tedy že trestný čin spáchal ze ziskuchtivosti. V té souvislosti je třeba připomenout závěry prezentované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024, publikovaném pod č. 33/2025 Sb. rozh. tr. Při zohlednění všech podstatných okolností tohoto případu, kdy se jedná o „klasický majetkový obohacovací trestný čin“, použití zmíněné přitěžující okolnosti koliduje se zásadou zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti. Zjevně se však nejednalo o důležitou okolnost, která by významněji determinovala výrok o trestu a jakkoli jej ovlivnila v neprospěch obviněného. To ostatně vyplývá už z toho, že trest byl obviněnému uložen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Pro řešení otázky, zda lze výkon trestu ještě podmíněně odložit, nebo je naopak třeba jej uložit již v nepodmíněné formě, měly zásadní význam zcela jiné okolnosti – viz bod 70. odůvodnění rozsudku krajského soudu. Se zde prezentovanými úvahami se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje. Již z faktu, že jde o úmyslnou trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody uloženého za provinění vraždy, je možné oprávněně dovodit, že výchovné působení v podobě pouze podmíněného odsouzení při současném stanovení zkušební doby (byť třeba dlouhé a zpřísněné dohledem probačního úředníka) nelze mít u dovolatele za adekvátní. Nakonec i jeho další dva záznamy v opisu rejstříku trestů (za jinou úmyslnou trestnou činnost) z let 2011 a 2024 svědčí o tom, že k páchání trestné činnosti, resp. jejímu opakování, má poměrně výrazné sklony a že v jeho případě ukládaný trest musí vedle funkce výchovné do značné míry plnit již i funkci represivní.

V. Způsob rozhodnutí

74. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných D. H. a K. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného J. H. pak podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně jej odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

75. Jestliže obvinění J. H. a K. Z. ve svých dovoláních požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jejich strany jednalo toliko o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odložení, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k nim III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování IV. Důvodnost dovolání Ke shodným námitkám dovolatelů K dalším námitkám obviněného K. Z. K dalším námitkám obviněného D. H. K dalším námitkám obviněného J. H. V. Způsob rozhodnutí Poučení: