3 Tdo 1124/2025-755

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. A. R. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 2 To 14/2025-601, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 72/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. R. A. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2024, č. j. 6 T 72/2024-515, uznal obviněného M. A. R. A. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že: od blíže nezjištěného dne v druhé polovině roku 2023, nejpozději v listopadu roku 2023, do dne 17. 2. 2024 ve XY, okres XY, v bytě v ulici XY v domě čp. XY ve druhém patře, který obýval se svou manželkou Š. A., s jejich společnými třemi dětmi a s poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), dcerou jeho manželky, v prostorách dětského pokoje a koupelny, minimálně ve čtyřech případech vykonal s poškozenou nezletilou AAAAA v době víkendů, kdy její matka nebyla doma, když byla v zaměstnání, sexuální aktivity, když poškozenou osahával na těle, včetně prsou, zadku či přirození, do kterého jí i sahal rukou a olizoval jí je, vkládal jí penis do úst či do ruky a požadoval, aby mu poškozená ústy či rukou stimulovala penis až do vyvrcholení, kdy toto jednání poškozené vysvětloval tím, že dle zvyklostí v jeho rodném Egyptě je běžné, že starší rodinní příslušníci mužského pohlaví zaučují dospívající dívky sexuálním praktikám, přičemž využil její bezbrannosti, která vyplývala z její osobní charakteristiky, důvěřivosti a nezralému zpracování emočně vztahových obtíží, kdy poškozená mohla obtížně jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, současně si obžalovaný musel být vědom, že jeho jednání ovlivní mravní vývoj nezletilé ve smyslu vytvoření postojů, návyků a vzorců chování, jež mohou vést k nežádoucím projevům a způsobu života nezletilé poškozené, osvojením si praktik neodpovídajícím jejímu věku, ohrožující její další mravní vývoj nevhodným způsobem a předčasným zájmem o sexualitu, přičemž v důsledku jednání obžalovaného došlo u poškozené vzápětí po činu ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která se projevuje flashbacky událostí, poruchami spánku, úzkostí a lekavostí, subdepresivním prožíváním, poruchami sebehodnocení, pocity bezmoci a viny, což narušilo její celkovou duševní pohodu a právo na bezstarostné dětství, kdy poškozená byla těmito příznaky omezena v běžném způsobu života nejméně do 17. 5. 2024.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen nahradit poškozené AAAAA (dále jen „poškozená“) nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 200 000 Kč, jdoucím od 26. 7. 2024 do zaplacení, a to k rukám matky poškozené, Š. A. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem dne 10. 4. 2025, č. j. 2 To 14/2025-601, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené zrušil pouze ve výroku o uplatněném nároku poškozené a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč ve formě prožitých duševních útrap, společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 200 000 Kč, jdoucím od 25. 7. 2024 do zaplacení, a to k rukám matky poškozené. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 4 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % p. a. od 11. 4. 2025 do zaplacení, a to k rukám matky poškozené. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Svým dovoláním pak napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině, trestu a ve výroku o náhradě škody.

5. Po zopakování dosavadního průběhu řízení a podmínek dovolacího řízení, včetně zákonného vymezení dovolacích důvodů, konstatoval dovolatel naplnění důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Podle jeho názoru se soudy nižších stupňů nesprávně zabývaly skutkovými zjištěními, na to navazujícím právním hodnocením, hmotněprávním posouzením, přičemž v řízení mělo dojít podle obviněného k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Dále obviněný tvrdí, že neměl možnost se plnohodnotně účastnit prvního hlavního líčení u Krajského soudu v Praze dne 30. 9. 2024 ve svém mateřském jazyce. Soudy dále neprovedly důkazy nezbytné k objasnění stavu věci a provedené důkazy (konkrétně výpověď poškozené) hodnotily podle jeho názoru jednostranně a nikoli ve vzájemných souvislostech.

6. Konkrétně obviněný, s odkazem na požadavky Ústavního soudu na hodnocení jediného usvědčujícího důkazu, uvádí, že soudy zcela rezignovaly na prověření tohoto důkazu, na jeho doplnění jinými (nepřímými) důkazy, na zkoumání jeho věrohodnosti a porovnání s ostatními provedenými důkazy. Obviněný poukazuje na absenci zkoumání vztahu s poškozenou a důvodů pro vymyšlení obvinění ze strany poškozené, což podle jeho názoru výrazně snižuje věrohodnost poškozené. Dovolatel vyjmenovává důvody negativního vztahu s poškozenou, například výchovné zásahy, domácí práce, pomoc s péčí o sourozence, požadování přípravy do školy, zabavení mobilního telefonu. Soud prvního stupně se nevypořádal s tím, že poškozená měla psychické obtíže již před tvrzeným jednáním obviněného ani s tím, že poškozená se netajila tím, že obviněného nesnáší a udělá všechno pro to, aby s nimi nebydlel. Obviněný také upozorňuje na to, že poškozená popsala události jinak v rámci výpovědi před policejním orgánem a jinak před znalkyněmi, které vypracovávaly znalecký posudek. Dále dovolatel upozorňuje na tvrzení poškozené týkající se doby trvání skutku, který měla časově změřit pomocí hodin, které však na místě činu nebyly.

7. Dovolatel považuje neprovedení doplňujícího výslechu poškozené jednak k rozporům v její výpovědi a také ke vzhledu jeho penisu za opomenutý důkaz. Má za to, že ochrana poškozené by neměla převýšit jeho právo na spravedlivý proces a na objasnění věci. V této souvislosti obviněný též rozporuje postup soudu prvního stupně, který odmítl přehrát výpověď poškozené, protože pořízený záznam je nekvalitní.

8. Posttraumatická stresová porucha, která byla u poškozené zjištěna, není podle názoru obviněného se 100% jistotou následkem jeho jednání vůči poškozené, které je mu kladeno za vinu. Proto nepovažuje znalecké posudky za usvědčující důkazy, a zároveň předkládá jiné důvody vzniku posttraumatické poruchy (konkrétně inkluzivní spolužačku, vyhrožování znásilněním jejími bývalými partnery).

9. Obviněný považuje zamítnutí výslechu členů jeho rodiny k prokázání lhavosti poškozené za nedůvodné. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, jediný usvědčující důkaz je výpověď poškozené, která je rozporná, a považuje za prokázané, že se jej poškozená chtěla zbavit. Proto mělo být postupováno v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch a měl být zproštěn obžaloby.

10. Dovolatel také namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť se podle svého přesvědčení nemohl plnohodnotně účastnit hlavního líčení konaného dne 30. 9. 2024, kdy podle jeho názoru nebylo tlumočení úplné a správné. V návaznosti na tuto vadu měly soudy porušit pravidlo in dubio pro reo, neboť vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu a uznaly jej vinným.

11. Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný zejména v závěru o těžké újmě na zdraví, páchání činu po dlouhou dobu a zneužití bezbrannosti poškozené. Dovolatel je přesvědčen, že se nejedná o těžkou újmu na zdraví, neboť tento závěr nevyplývá z provedeného dokazování a zároveň neodpovídá judikatuře. Ani zneužití bezbrannosti podle něj nevyplývá z provedeného dokazování a soud měl věc kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

12. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, právním hodnocením a trestněprávní kvalifikací oběma soudy a navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 2 To 14/2025-601, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2024, sp. zn. 6 T 72/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a reagovala na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnula argumentaci dovolatele.

14. Státní zástupkyně považuje námitky dovolatele za opakované v průběhu trestního řízení a považuje je za soudy zcela vypořádané. Namítané výhrady lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, nicméně jsou podle názoru státní zástupkyně zjevně neopodstatněné. Dokazování provedené soudem prvního stupně považuje za komplexní a bezvadné, stejně jako přezkum provedený soudem odvolacím.

15. Státní zástupkyně ve vztahu k námitce opomenutých důkazů zcela odkazuje na podrobné odůvodnění pod body 14. a 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

16. Dále se státní zástupkyně vyjádřila k obecné věrohodnosti poškozené, která vychází ze znaleckého zkoumání a byla zjištěna jako zachovalá, když poškozená je schopna správně vnímat prožité události a reprodukovat je. Poškozená nelže a nekonfabuluje, nebyla ovlivněna ani manipulována. Usvědčující výpověď poškozené je tak podle státní zástupkyně věrohodná a odpovídá znaleckým závěrům ohledně vzniku posttraumatické stresové poruchy, která je důsledkem protiprávního jednání obviněného, neboť jiné stresory v životě poškozené neexistovaly.

17. Námitka k nepřehrání záznamu výslechu poškozené u hlavního líčení byla podle názoru státní zástupkyně správně vypořádána jak soudem odvolacím, který uvedl, že postupoval podle § 102 odst. 2 tr. ř., tedy přečetl protokol o výslechu poškozené z přípravného řízení, tak i soud prvního stupně nevyhověl tomuto návrhu z důvodu nekvalitního záznamu.

18. Státní zástupkyně neshledala krácení práva obviněného, pokud jde o tlumočení u hlavního líčení konaného dne 30. 9. 2024, neboť z jeho aktivního jednání u soudu, kde kladl spousty dotazů, tlumočení nerozporoval ani on ani jeho obhájce, hojně využíval práva k provedeným důkazům se vyjádřit, nevyplývá, že by nevěděl, co se v jednací síni děje.

19. Přisvědčit podle státní zástupkyně nelze ani námitce obviněného ke vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené a k jejímu hodnocení jako těžké újmy na zdraví. S ohledem na vyjádření znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vyplývá, že poškozená utrpěla újmu v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, kterou soudy zejména s ohledem na závažné narušení obvyklého způsobu života správně vyhodnotily jako těžkou újmu na zdraví.

20. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.

21. Dovolatel v dodatečném vyjádření k dovolání uvedl, že v důsledku nesprávného tlumočení dospěl soud prvního stupně k nesprávnému dílčímu závěru, prezentovanému pod bodem 17. odůvodnění svého rozsudku. Citovaný závěr má podle jeho názoru vliv na rozhodnutí soudu a posouzení otázky jeho věrohodnosti. Skutečnosti, ze kterých soud při tomto závěru vycházel, mají původ v nesprávném tlumočení. Soud poukazuje na věci a skutečnosti, které měl dovolatel v rámci hlavních líčení uvádět, ale on žádné takové skutečnosti před soudem neuváděl nebo je uváděl, ale v odlišné podobě. Proto je dovolatel přesvědčen, že nesprávným tlumočením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k negativnímu ovlivnění rozhodnutí soudu.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

23. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

30. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

31. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, právní a procesní povahy, které sice formálně směřují proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti však obviněný uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoliv dovolací argumentace obviněného nemohly být další výroky rozsudku, tedy pokud byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, stejně jako výroky o trestu, o náhradě nemajetkové újmy a o náhradě škody.

32. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomenout, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je i v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje tu argumentaci, kterou dílem uplatňoval již před soudem prvního stupně, komplexně pak před odvolacím soudem. Vzhledem k tomu, že soudy prakticky na všechny námitky obviněného reagovaly správným a odpovídajícím způsobem, bude Nejvyšší soud v dalších částech tohoto svého rozhodnutí, ve kterých bude reagovat na jednotlivé námitky obviněného, na tyto závěry soudů nižších stupňů současně odkazovat.

33. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu.

34. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

35. S ohledem na obsah dovolání obviněného je zřejmé, že jeho stěžejní argumentací jsou především námitky ohledně rozporů ve výpovědích poškozené před policejním orgánem a před znalkyněmi, respektive námitky proti věrohodnosti poškozené. Dovolatel je přesvědčen, že poškozená je nevěrohodná a obvinění si vymyslela, aby se obviněného zbavila a dostala ho pryč ze společné domácnosti, neboť jej nenávidí. Obviněný v návaznosti na to napadá závěry soudů, které jsou podle něj založené na osamocené výpovědi nevěrohodné poškozené, a zároveň namítá, že se soudy nezabývaly všemi okolnostmi věci (konkrétně uvádí dřívější psychické potíže poškozené, či silně negativní vztah poškozené k obviněnému).

36. Dovolací argumentace obviněného dále směřuje proti neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně neprovedení výslechu poškozené v řízení před soudem, a to zejména s ohledem na rozpory v jejích výpovědích a dále k otázce vzhledu jeho penisu se zaměřením na jeho anomálie. Obviněný se také domáhal výslechu svědků z jeho rodiny. Tyto důkazní návrhy učinil i v řízení před odvolacím soudem.

37. Je tedy z výše uvedeného zřejmé, že obviněný uplatňuje první a třetí variantu tohoto dovolacího důvodu, tedy že je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované důkazy.

38. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

39. Dovolatel primárně tvrdí rozpory ve výpovědích poškozené před policejním orgánem a před znalkyněmi. K této námitce Nejvyšší soud konstatuje, že jedinou procesně použitelnou výpovědí poškozené, z níž soudy vycházely a tvořily skutkové závěry, a která je hodnocena jako věrohodná a konstantní, je její výpověď z přípravného řízení, která byla provedena v souladu se zákonnými podmínkami uvedenými v § 102 odst. 1 tr. ř. Namítané rozpory, které obviněný shledává při porovnání s jinými vyjádřeními poškozené v průběhu trestního řízení (například výpovědí před znalkyněmi), jsou ve skutečnosti jen detaily a netýkají se podstatných okolností. Navíc výpověď poškozené není ani osamoceným usvědčujícím důkazem, jak tvrdí dovolatel, naopak koresponduje i s dalšími usvědčujícími důkazy [zejména výpovědi spolužáků BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym), učitelky L. V. a výchovné poradkyně L. B.], které byly ve věci provedeny.

40. Stěžejní a rozsáhlou argumentaci obviněného, která cílí na znevěrohodnění výpovědi poškozené i její osoby, je pak nutno konfrontovat ze závěry vyplývajícími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie, z oboru školství, odvětví dětská psychologie vypracovaného znalkyněmi na osobu poškozené a skutečnostmi zjišťovanými z jejich výslechu. Z těchto závěrů vyplývá, že obecná věrohodnost poškozené je zachovalá, je schopna správně vnímat prožité a následně toto reprodukovat. Nebyly u ní zjištěny známky lhavosti či konfabulace, nebyla ovlivněna ani manipulována. Motivace k poskytnutí nepravdivé výpovědi nebyla u poškozené zjištěna, v době vyšetření nevykazovala poškozená známky nenávisti k obviněnému, nicméně pocit strachu z něj přetrvával. Podle znalkyň má poškozená osobní zábrany vytvořit takový příběh a její nižší sociální inteligence jí brání v domýšlení sociálních situací, ve kterých by příběh dále sdělovala. Nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že soudy se nezabývaly negativním vztahem poškozené k obviněnému, neboť soud prvního stupně v bodě 21. odůvodnění svého rozhodnutí rozebral důvody, proč se nejedná o výmysl ze strany poškozené s cílem se obviněného zbavit.

41. V souvislosti s výpovědí poškozené uplatňuje obviněný v podaném dovolání výhrady proti postupu soudu, když tento odmítl přehrát výpověď poškozené s odůvodněním, že záznam je nekvalitní a nebylo by rozumět tomu, co poškozená říká. Obviněný je přesvědčen o tom, že z takového důkazu nelze vycházet. Nejvyšší soud si přehráním předmětného videozáznamu sám ověřil, že pokud jediným důvodem nepřehrání videozáznamu výslechu poškozené v přípravném řízení byla jeho špatná kvalita, tedy že výpověď poškozené byla velmi špatně slyšitelná a srozumitelná, pak se jednalo o zcela relevantní důvod. S ohledem na to je logické, že soud zvolil rovnocenný způsob provedení důkazu (což vyplývá ze zákonného znění § 102 odst. 2 tr. ř.), a to přečtení protokolu o výslechu poškozené podle § 102 odst. 2 tr. ř. Jak již bylo konstatováno, i Nejvyšší soud se seznámil s videozáznamem výslechu poškozené a může tak konstatovat, že záznam obsahuje pasáže, které jsou skutečně absolutně nesrozumitelné, i pasáže, kterým je rozumět jen velmi těžko. Při případném přehrání nekvalitního videozáznamu v jednací síni by akustika místnosti velmi pravděpodobně učinila záznam zcela nesrozumitelným, případně by k jeho porozumění bylo zapotřebí souběžně nahlížet do protokolu o výslechu svědka – osoby mladší 18 let ze dne 24. 2. 2024 (č. l. 155 až 162, dále jen „protokol o výslechu svědka“), aby byly odstraněny případné spekulace o jeho výpovědi. V konečném důsledku by tedy přehrání předmětného videozáznamu nepřineslo kýžený výsledek v podobě důkazu z výslechu poškozené svědkyně, jakkoliv jde ve věci nepochybně o stěžejní usvědčující důkaz. Proto i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení logicky přistoupil soud prvního stupně k přečtení protokolu o výslechu svědka, a to zcela v souladu s podmínkami trestního řádu. Z protokolu o výslechu svědka také vyplývá, že tohoto výslechu se účastnil obhájce obviněného Mgr. Jan Kuliš, tedy znal obsah výpovědi svědkyně a vlastními smysly vnímal provádění výslechu. Z videozáznamu je navíc zřejmé, že i když svědkyni není dokonale rozumět, vyslýchající policistka H. H. její výpověď zopakuje a v tom znění její výpověď s jejím souhlasem zaznamená do protokolu. Skutečnost, že obhájce nevznesl žádné námitky k protokolaci výslechu svědkyně, u něhož byl přítomen, svědčí o tom, že obsah protokolu se shoduje s obsahem výpovědi tak, jak ji podala svědkyně, respektive s tím, co při výslechu zaznělo z jejích úst, tedy obsah protokolu ve své podstatě verifikuje obsah videozáznamu, který je dílem srozumitelný a dílem nikoli. Sám obviněný se s videozáznamem navíc seznámil při prostudování spisu (srov. č. l. 291–294), tedy i on mohl svými smysly pozorovat výpověď svědkyně, která je autenticky zachycena do protokolu o výslechu. Není tedy zřejmé, čeho se dovolatel návrhem přehrání videozáznamu u soudu domáhal, neboť nevznesl v této souvislosti žádnou námitku do skutkových zjištění vzešlých z tohoto výslechu. Jinak řečeno, přehráním nedokonalého videozáznamu o výslechu poškozené svědkyně by nemohlo dojít k jiným skutkovým zjištěním, která by lépe vyhovovala představám obhajoby, neboť to, co je obsahem videozáznamu, je současně obsahem protokolu o výslechu svědkyně.

42. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného tak může Nejvyšší soud uzavřít, že takováto jeho argumentace není argumentací ani ve prospěch jím dovozovaného zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními, neboť jde ve své podstatě o vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zde konkrétně výpověď poškozené. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud shledal jakékoliv vady na skutkových zjištěních z pohledu první alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není zde proto prostor pro mimořádný zásah dovolacího soudu. Účelová argumentace obviněného je pouze a jen polemikou s hodnocením důkazů soudů, což uvedený dovolací důvod nenaplňuje.

43. Dílem se pak jedná o námitku ohledně způsobu provedení uvedeného důkazu (svědecké výpovědi), tedy o námitku mající čistě procesní charakter. Taková námitka však v obviněným zvolené podobě nespadá pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod druhou alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (procesně nepoužitelné důkazy), kterou navíc obviněný ani explicitně neuplatnil.

44. Nejvyšší soud tak je zcela ve shodě s oběma nižšími soudy z hlediska závěru, že věrohodná výpověď svědkyně (i s ohledem na její osobnost) může být podkladem pro skutkové závěry soudů, které prokazují trestnou činnost obviněného, tak, jak je popsána ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

45. Další námitka obviněného se týká rozsahu provedeného dokazování s tím, že ve věci nebyly nedůvodně provedeny důkazy, které obhajoba opakovaně navrhovala, konkrétně výslech poškozené (k jedinečnosti penisu obviněného) a výslechy svědků z rodiny obviněného. Tuto námitku obviněného sice bylo možno podřadit pod třetí alternativu posuzovaného důvodu dovolání, nejedná se však o námitku opodstatněnou.

46. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným obhajobou (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 7 Tdo 1115/2024, nebo též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 2 To 62/2006-2.). Soud je odpovědný za zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a k tomu je povinen provést dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění všech rozhodných skutečností. Na druhou stranu, pokud soud důkaznímu návrhu nevyhoví, musí vysvětlit, proč tak neučinil. Neakceptování důkazního návrhu přitom lze co do věcného obsahu založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno důkazy jinými.

47. Pokud jde o odmítnutí důkazních návrhů obviněného v této trestní věci, pak je nutno především konstatovat, že odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu v podobě výslechu poškozené zejména k popisu anomálií penisu obviněného věnoval soud prvního stupně nezanedbatelný prostor v rámci odůvodnění svého rozhodnutí (srov. bod 15. odůvodnění rozhodnutí), v jehož rámci logicky a důsledně, s odkazem na souvztažnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vysvětlil, proč upřednostnil ochranu poškozené nad právem obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odvolací soud se ztotožnil se zdůvodněním neprovedení navrhovaného důkazu a zdůraznil, že je třeba dbát práv dítěte v postavení zvlášť zranitelné oběti, zejména v případech, kdy hrozí sekundární viktimizace (srov. bod 5. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Nelze ani opomenout názor znalkyň, které nedoporučily další výslech. Nejvyšší soud k této námitce zcela odkazuje na uvedená odůvodnění soudů nižších stupňů, s nimiž beze zbytku souhlasí. Navíc je třeba argumentaci soudu k odmítnutí tohoto důkazu doplnit z hlediska dovolacího řízení o to zásadní, a to, že objasnění uvedené skutečnosti není sto ověřit či vyvrátit to, co je v této trestní věci podstatné, tedy zda se obviněný dopustil toho jednání, které je popsáno ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Blíže pak lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku uvedeného soudu, konkrétně bod 15. jeho odůvodnění, se kterým se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

48. Stejně tak zamítnutí výslechů rodinných příslušníků z Egypta soud prvního stupně odůvodnil ve svém rozhodnutí (srov. bod 14. odůvodnění rozhodnutí), když shledal nadbytečnost takového dokazování, neboť tito by mohli vypovídat pouze k osobě obviněného, protože nic podstatného o věci nevědí a nemohou tak svou výpovědí přispět k jejímu objasnění. Navíc osoba obviněného byla znalecky zkoumána, a tedy pro účely trestního řízení existuje objektivní odborné hodnocení dovolatele, z něhož soudy vycházely. V tomto světle jakékoli další poznatky k jeho osobě z jiných zdrojů jsou jednoznačně nadbytečné. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud a in fine i soud dovolací. Za této situace rovněž nelze hovořit o opomenutých důkazech.

49. Lze tedy uzavřít, že oba soudy nižších stupňů učinily úplné a správné skutkové závěry, kterých se obviněným uplatněné skutkové a procesní námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohly nijak dotknout, neboť se tyto námitky částečně nachází zcela mimo uvedený dovolací důvod a částečně jsou neopodstatněné.

50. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel rozporuje právní závěry soudů o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, a to zejména z hlediska délky trvání uvedené újmy a její příčiny a dále závěry soudů o zneužití bezbrannosti poškozené.

51. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v obecné rovině uvést, že tento je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

52. Pokud dovolatel rozporuje právní závěry soudů o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené a zneužití bezbrannosti poškozené, pak formálně vzato lze zpravidla tyto námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit. Z hlediska konkrétní dovolací argumentace obviněného uplatněné v této trestní věci však musí Nejvyšší soud konstatovat, že tato argumentace se s uvedeným dovolacím důvodem míjí a ve zvolené podobě ji lze pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit jen obtížně. Je tomu tak proto, že obviněný spojuje tyto námitky (ve své podstatě jen námitku ne/způsobení těžké újmy na zdraví) se znaleckým zkoumáním poškozené, a to jak jejího zdravotního stavu po činu, tak i psychického stavu v době činu. Obviněný se tak uvedenou argumentací do značné míry dostává do roviny zpochybnění skutkových zjištění, která však mohou být předmětem dovolacího přezkumu pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to zejména jeho první varianty (tj. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy). Takovýmto směrem se však dovolací argumentace obviněného neodvíjí, kdy je znovu nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

53. S ohledem na výše uvedené tak může Nejvyšší soud k takovéto dovolací argumentaci v zásadě toliko nad rámec uvést, že z hlediska způsobení těžké újmy na zdraví poškozené se znalkyně shodly na tom, že se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevuje flashbacky událostí, poruchami spánku, úzkostí a lekavostí, subdepresivním prožíváním, poruchami sebehodnocení, pocity bezmoci a viny, přičemž jediným zjištěným stresorem je projednávané protiprávní jednání obviněného. Podle znalkyň poškozená sice prožívala i jiné stresové situace, doma i ve škole, žádná psychiatrická diagnóza s nimi však spojena nebyla. Matka poškozené taktéž vypověděla o psychických problémech poškozené, které se zejména projevují v poruchách spánku, poškozená má noční můry, nesoustředí se, zhoršil se její prospěch ve škole. Podobně vypověděla i babička poškozené, která ji v posledním roce vnímala jako smutnou, zakřiknutou a uzavřenou. Svědkyně L. V. dokonce hovořila o tendencích sebepoškozování a sebevražedných myšlenkách poškozené. Zároveň znalkyně vyloučily, že by vyhrožování znásilněním ze strany bývalých partnerů poškozené mohlo vyvolat rozvoj posttraumatické stresové poruchy. Tedy jediným odborně dovozeným původcem vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené je jednání obviněného.

54. Nelze ani přisvědčit námitce dovolatele, kterou bagatelizuje následky na psychickém zdraví poškozené, odvolávaje se na neprávní lékařské posouzení znalkyně MUDr. Aleny Gayové, která stav poškozené samovolně vyhodnotila jako lehkou poruchu zdraví s nejistou prognózou. Jak již bylo obviněnému vysvětleno, v případě ne/zjištění zdravotní újmy se jedná o otázku právní, kterou hodnotí soud na základě znaleckého zkoumání a dalších ve věci provedených důkazů. V nyní posuzované trestní věci pak bylo třeba hodnotit uvedený znalecký posudek v návaznosti na svědeckou výpověď poškozené a dalších svědků, kteří byli se zdravotním stavem poškozené v rozhodném období konfrontováni. Je skutečností, že soudy obou stupňů se touto námitkou zabývaly v kontextu všech ve věci provedených důkazů a následně ji logicky a s odkazem na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu vypořádaly, a to se správným závěrem, že zdravotní stav poškozené, odborně kvalifikovaný výše uvedeným znaleckým posudkem, je delší dobou trvající zdravotní újmou, která dosahuje intenzity těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Přetrvávající výše popsané obtíže poškozené (viz bod 53. tohoto usnesení) jednoznačně představují velmi citelnou újmu v jejím obvyklém způsobu života a nelze souhlasit s popěrným tvrzením obhajoby, že na životě poškozené se zjištěná posttraumatická stresová porucha nijak negativně neprojevila. Pokud jde o bližší odůvodnění, pak Nejvyšší soud odkazuje na bod 40. rozsudku soudu prvního stupně, respektive bod 6. rozsudku odvolacího soudu.

55. Námitky obviněného vztahující se k otázce zneužití bezbrannosti poškozené ponechal dovolatel zcela bez jakékoli argumentace, pouze uvedl, že zneužití bezbrannosti nevyplývá z provedeného dokazování a soud tak měl věc kvalifikovat toliko jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bez 3. odstavce). K tomuto znaku základní skutkové podstaty se podrobně vyjádřil soud prvního stupně (viz bod 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), na což navázal i soud odvolací (srov. bod 6. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), který se důsledně zabýval i časovou působností, respektive výjimkou uvedenou v § 2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku, která umožňuje použití pozdějšího zákona, pokud je pro pachatele příznivější. Nejvyšší soud se s přesvědčivými, logickými a úplnými závěry soudů stran bezbrannosti poškozené v době činu zcela ztotožňuje. Současně ale musí konstatovat, že s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného, který trestnou činnost po celou dobu trestního řízení popírá, je návrh jiné právní kvalifikace do značné míry překvapivý. Obsah dovolání obviněného totiž naopak svědčí o tom, že obviněný i nadále trestnou činnost popírá.

56. Poslední vznesenou námitkou, která by se při odpovídající dovolací argumentaci mohla týkat právní kvalifikace přisouzeného skutku a být podřazena pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je námitka obviněného uplatněná na straně 5 jeho dovolání, která se měla týkat „spáchání trestného činu po dlouhou dobu“. K této námitce pak obviněný učinil dovětek, že se k ní vyjádří (vrátí) níže ve svém podání, což podle přesvědčení Nejvyššího soudu neučinil a do značné míry tak lze spekulovat, proti jakým právním závěrům obviněný tuto námitku směřoval. Nejvyšší soud tak opět připomíná, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby si argumentaci domýšlel a dotvářel (srov. § 265f odst. 1 tr. ř.).

57. Přesto nad rámec právě uvedeného dovolací soud konstatuje, že pokud obviněný touto námitkou činil výhrady k tomu, kdy počalo jeho protiprávní jednání vůči poškozené, pak se jedná o námitku skutkového charakteru, kterou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod, a to ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě, že uvedená námitka obviněného měla směřovat k naplnění znaku těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jako delší dobu trvající zdravotní újmy, pak se s touto námitkou Nejvyšší soud vypořádal v předchozích odstavcích tohoto svého rozhodnutí. Je také skutečností, že v případě přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku je kvalifikovaná skutková podstata tohoto přečinu určována znakem „po delší dobu. Tímto znakem se však zabýval soud prvního stupně (srov. bod 42. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), stejně tak soud odvolací (srov. bod 7. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud uvádí, že k odpovědnosti za trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje, aby pachatel pokračoval v páchání činu po delší dobu, než která je nutná k naplnění všech znaků příslušné základní skutkové podstaty [ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

31. Dostupné na beck-online.cz], respektive musí se při pokračování v páchání takového činu jednat o dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících [ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2514, marg. č. 16]. Vzhledem k tomu, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl nejpozději od listopadu 2023 do 17. 2. 2024, kvalifikační znak pokračování v páchání takového činu po delší dobu byl v tomto případě naplněn. Námitka dovolatele, pokud by ji zamýšlel uplatnit v tomto směru, by byla neopodstatněná.

58. Z výše uvedených důvodů nelze těmto námitkám přiznat jakoukoli opodstatněnost, ale ani důvodnost, a nelze je proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.

59. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

60. Mimo dovolací důvody obviněný tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť se nemohl plnohodnotně ve svém rodném jazyce účastnit prvního hlavního líčení u Krajského soudu v Praze dne 30. 9. 2024 z důvodu nesprávného tlumočení. Tuto svou námitku doplnil ještě vyjádřením zaslaným Nejvyššímu soudu s tím, že v důsledku nesprávného tlumočení dospěl soud prvního stupně k nesprávnému dílčímu závěru, prezentovanému pod bodem 17. odůvodnění svého rozsudku. Soud podle jeho názoru poukazuje na věci a skutečnosti, které měl dovolatel v rámci hlavních líčení uvádět, ale on žádné takové skutečnosti před soudem neuváděl nebo je uváděl, ale v odlišné podobě.

61. Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu, která se týká dovolacího řízení a porušení práva na spravedlivý proces. Zde je možno odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI., odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého se dovolací řízení v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b tr. ř. [nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)]. Dále je nutno odkázat na čl. VI., odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého neobstojí námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Ze stanoviska vyplývá, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy, které zavazují soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).

62. Obecně k námitce porušení práva na spravedlivý proces je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

63. Nekonkrétní argumentace obviněného v tom smyslu, že mu nebyly některé věci správně a úplně přetlumočeny, nemůže podle přesvědčení Nejvyššího soudu úspěšně naplnit námitku porušení práva na spravedlivý proces. V projednávané trestní věci tlumočení zajišťoval tlumočník zapsaný v seznamu tlumočníků, přítomný obhájce ve vztahu k tlumočníkovi nic nenamítal. Stejně tak obviněný díky tlumočení kvalifikovaně sledoval celé hlavní líčení a aktivně se do něj zapojoval, byl schopen reagovat na prováděné dokazování, klást vyslýchaným otázky a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Z ničeho přitom nevyplývá, že by nebyl ve věci orientovaný. Nejvyšší soud současně není schopen dále kvalifikovaně vypořádat tuto výhradu, neboť obviněný je ve své dovolací argumentaci ohledně této námitky zcela nekonkrétní a opakovaně neuvádí, které věci mu nebyly správně a úplně tlumočeny. Podobně nekonkrétní argumentaci uvedl dovolatel i ve svém vyjádření, které dodatečně podal a v němž se opět dovolává nesprávného tlumočení, které podle něj zapříčinilo, že soud vycházel ze skutečností, které obviněný v hlavních líčeních neuvedl nebo je uvedl jinak. Tentokrát dovolatel rozšířil špatné tlumočení na všechna hlavní líčení, aniž by však konkrétně uvedl, jakých skutečností se špatné tlumočení mělo týkat. Opět je třeba, jakkoli opakovaně, neboť to je namístě, upozornit, že s ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. není úkolem Nejvyššího soudu, aby si argumentaci domýšlel a dotvářel, zejména pokud již z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá opačné zjištění.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

64. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu Poučení: