II. ÚS 669/05

Rubrum

I. Výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem ČR, spočívající v tom, že v rámci řízení o odvolání náleží Nejvyššímu soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů, uplatněné v dovolání, a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. II. Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud, a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro ČR z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz „mimořádný opravný prostředek“, avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.)

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele B. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. června 2003, č. j. 5T 44/2002-2265, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2003 sp. zn. 7 To 351/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. srpna 2005 sp. zn. 3 Tdo 736/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:

Odůvodnění

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 3 Tdo 736/2005 se zrušuje.

Poučení

Včas a ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, jímž byl stěžovatel společně s M. J. a T. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zkušební dobou v délce tří let a zároveň k trestu zákazu činnosti spočívajícího v jakémkoliv soukromém podnikání v oblasti výpočetní techniky; rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl mj. z podnětu odvolání okresního státního zástupce zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti výpočetní techniky na dobu pěti roků (odvolání stěžovatele bylo zamítnuto), a konečně proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele podané proti rozsudku dovolacího soudu odmítnuto. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud ČR se nedostatečně zabýval obsahem jím podaného dovolání a odmítl je, aniž by se vypořádal se všemi důvody v něm uvedenými, především se pak v odůvodnění svého rozhodnutí ani nedotkl námitky uvedené pod bodem 3. dovolání, totiž že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je založeno na nesprávném právním hodnocení žalovaného skutku. Stěžovatel nepopírá, že dovolání obsahuje také námitky proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, které nejsou samy o sobě způsobilé být dovolacím důvodem. Nicméně v textu dovolání se jednoznačně objevuje právě i tvrzení o rozporu mezi popisem skutku a jeho právním hodnocením, které uplatněnému dovolacímu důvodu přesně odpovídá (s uvedenou argumentací se v tomto ohledu ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ji ve svém vyjádření k podanému dovolání rozvedl a precizoval). Skutečnost, že je problematice nesprávného právního hodnocení věnován menší prostor než námitkám proti skutkovým závěrům dle názoru stěžovatele neopravňuje dovolací soud jeho dovolání odmítnout jen s poukazem na to, že dovoláním jsou namítány skutečnosti, které dovolací soud není oprávněn řešit. Stěžovatel se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že skutky tak, jak byly zejména soudem prvního stupně popsány, naprosto neodpovídají skutkové podstatě trestného činu krádeže dle ust. § 247 odst. 1 písm. b) a trestného činu poškozování cizí věci dle ust. § 257 odst. 1 tr. zákona, které měly být spáchány formou spolupachatelství, nýbrž je lze posuzovat maximálně jako skutkovou podstatu trestného činu návodu k trestnému činu krádeže [§ 10 odst. 1 písm. b) k ust. § 247 tr. zákona] a podílnictví dle § 251 tr. zákona. V tomto ohledu stěžovatel spatřuje i zásah do svého práva na spravedlivý proces ze strany Okresních soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě, neboť dle jeho názoru tyto soudy nepřiřadily k popisovanému skutku přiléhavou právní kvalifikaci ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zákona a čl. 39 Listiny. Tento článek Listiny je přitom dle stěžovatele třeba vykládat nejen tak, že zapovídá postižení za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, nýbrž i to, že nikdo nesmí být odsouzen a potrestán za jednání, které sice naplňuje skutkovou podstatu některého trestného činu, ovšem zcela jiného, než za který je pachatel odsouzen. To vše za situace, kdy popsaný skutek odpovídá méně závažnému trestnému činu a pachatel byl odsouzen za spáchání trestného činu závažnějšího, nebo tehdy, odpovídá-li popsaný skutek méně závažné formě jednoho trestného činu a pachatel je uznán vinným jeho závažnější formou. Kromě uvedeného se pak domnívá, že ani jedno z napadených rozhodnutí stran svého odůvodnění nedostálo požadavkům ust. § 125 odst. 1 tr. řádu (ve vztahu k Nejvyššímu soudu ČR pak § 134 odst. 2 tr. řádu). Z uvedených důvodů navrhuje zrušení všech tří stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud dle ust. § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud ČR, pokud jde o argumenty stěžovatele uplatněné v trestněprávní rovině, odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž je dle jeho názoru dostatečně vyloženo, z jakých důvodů a na základě jakých úvah dospěl v posuzované věci k závěru, že hmotněprávní dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebyl stěžovatelem uplatněn právně relevantně a že námitky, na kterých bylo dovolání založeno, neodpovídaly formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud ČR se současně zabýval i obsahem vyjádření státního zástupce, v němž bylo poukazováno na hmotněprávní vady rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně – jestliže však nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch stěžovatele sám nepodal [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], pak se důvody uvedené v písemném vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství nemohly samy o sobě stát předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 265i odst. 3 tr. řádu). K argumentům stěžovatele v rovině ústavněprávní Nejvyšší soud ČR uvedl, že z hlediska základních práv garantovaných Listinou a dalšími mezinárodními instrumenty, kterými je Česká republika vázána, je nutno vzít v úvahu, že žádný z nich nestanoví právo na přezkum rozhodnutí v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Není-li přitom existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem ČR zjištěna, nemůže být současně dána ani zákonná povinnost tohoto soudu dovolání věcně projednat. K tomu, aby Nejvyšší soud ČR mohl dovodit, že dovolání bylo uplatněno právně relevantně, bylo proto nezbytné, aby stěžovatel v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně v dovolání odkázal jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. řádu, přičemž na straně druhé by musel obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno. Nejvyšší soud ČR zároveň vyjádřil přesvědčení, že podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se snaží překlenout nedostatky (vady) uplatněného dovolání. V případě dovolání jde podle názoru Nejvyššího soudu ČR o vysoce formalizovaný mimořádný opravný prostředek; právě pro vysoké nároky kladené na jeho formulaci je v ust. § 265d zakotveno, že dovolání může být podáno zásadně jen prostřednictvím obhájce (jako osoby, u níž se znalost práva předpokládá). Tato podmínka by měla zaručovat, aby právní složitost spojená s podáním dovolání nebyla na újmu možnosti využití tohoto mimořádného opravného prostředku obviněným, který zpravidla potřebné znalosti nemá. Přes tuto skutečnost podle zjištění Nejvyššího soudu ČR dovolání podané stěžovatelem neobsahovalo kvalifikované námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g). Nejvyšší soud ČR je tak přesvědčen, že svým postupem neporušil ani příslušná ustanovení tr. řádu, ani nezasáhl do základních práv stěžovatele a podanou stížnost navrhuje jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření především poukázal na to, že stížnost neobsahuje argumenty, které by nasvědčovaly tomu, že ze strany Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení základních práv stěžovatele, ale jejím meritem je v podstatě odlišný náhled na právní kvalifikaci jeho jednání, pro které byl postaven před soud a odsouzen. V tomto ohledu zcela odkazuje na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, v němž jsou obsaženy důvody jeho rozhodnutí, a to včetně právního posouzení věci. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout. Okresní soud ve Vsetíně se k ústavní stížnosti věcně nevyjádřil. Ústavní soud z obsahu připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 5 T 44/2002 zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. června 2003 společně s M. J. a T. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl podle § 247 odst. 3 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uložen podmínečný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zkušební dobou v trvání tří let za současného dohledu a podle § 49 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v jakémkoliv soukromém podnikání v oblasti výpočetní techniky po dobu pěti let. Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tak, že pod body 16) až 22) rozsudku společně s obviněným M. J. po předchozí vzájemné dohodě, kdy stěžovatel několikrát vytipoval objekty vhodné pro odcizení počítačové techniky, obviněný J. prováděl samostatná vloupání a její odcizení, přičemž ji pak předával stěžovateli k úpravě za účelem prodeje a takto ve dnech 27. 3. 1999 až 23. 6. 2000 obviněný J. vnikl celkem v šesti případech do objektů popsaných v rozsudku a odcizil tam specifikovanou výpočetní techniku a elektroniku. Pod body 24) až 27) rozsudku pak společně s obviněným M. J. a T. S. po předchozí vzájemné dohodě, kdy stěžovatel několikrát vytipoval objekty vhodné k odcizení výpočetní techniky, obvinění J. a S. prováděli samostatná vloupání a odcizení, přičemž počítačovou techniku poté předávali stěžovateli k její úpravě za účelem prodeje a takto obvinění J. a S. vnikli ve dnech 26. 3. 2000 až 12. 8. 2000 ve čtyřech případech do objektů popsaných v rozsudku a odcizili specifikovanou výpočetní techniku a elektroniku, přičemž stěžovatel se podílel na hodnotě odcizených věcí v částce 1.973.737,- Kč a na škodě způsobené na zařízení jednotlivých objektů, které napadli obvinění J. a S. v částce 122.118,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce, všichni odsouzení a jedna z poškozených. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. listopadu 2003 z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu jej nově odsoudil podle § 247 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oblasti výpočetní techniky na dobu pěti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání stěžovatele, shodně jako ostatních obviněných, bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 15. března 2004 dovolání, podle jeho doplnění ze dne 26. března 2004 se výslovně opírající o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání obsahuje dvojí okruh námitek. První z nich (v marginální části označené číslicí 2) stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů založily svá skutková zjištění na výpovědi spoluobviněného J. (jehož osobu a tím i věrohodnost jeho tvrzení stěžovatel zpochybňuje), aniž by braly v potaz výpověď stěžovatele nebo se alespoň vyrovnaly s tím, proč se přiklonily k tvrzení pouze jednoho z obviněných a tvrzení druhého z nich (stěžovatele) nebraly v úvahu. Stěžovatel dále namítá, že soudy učinily závěr o spolupachatelství stěžovatele na žalované trestné činnosti, aniž by k tomu byly v řízení předloženy relevantní důkazy a aniž by byl jejich závěr v tomto ohledu řádně odůvodněn. Druhý okruh tvoří námitka jediná (v marginální části dovolání označené číslicí 3, viz str. 2398 spisu), v níž stěžovatel tvrdí, že u „obž. B. R. se nejedná o naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže a poškození cizí věci, ale s ohledem na prokázané jednání v odvozu počítačové techniky z podniku v Zašové se může jednat výhradně o naplnění skutkové podstaty podílnictví podle § 251 tr. zák., když pachatel, tedy B. R. znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, tedy obž. J., kterým byla věc získána, je trestným činem. B. R. tedy věděl a byl seznámen s tím, že tímto činem mohla být způsobena škoda, nikoliv nepatrná.“ Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 3. srpna 2005 podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. V projednávaném případě však stěžovatel nenamítl rozpor mezi skutkem zjištěným soudy obou stupňů a popsaným zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho následnou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a o nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž oba soudy na tomto základě dospěly. Vytkl jim rovněž neúplnost provedeného dokazování a nepřesvědčivost (popř. též neúplnost odůvodnění jejich rozhodnutí). Podstatou stěžovatelovy argumentace pak bylo tvrzení, že v průběhu celého důkazního řízení nebyla ničím prokázána jeho účast na tom, že zajišťoval odbyt pro odcizenou výpočetní techniku a že v inkriminované činnosti měl fungovat jako koncový a v některých případech i počáteční článek celého řetězce. Ve skutečnosti mu mělo být prokázáno toliko jednání spočívající v jediném útoku (skutku), a to v odvozu počítačové techniky ze Zašové, kdy podle vlastního vyjádření věděl o tom, že tyto věci získal spoluobviněný J. trestným činem. S takto namítanými skutečnostmi pak stěžovatel spojoval závěr o možnosti posuzovat jeho jednání nikoliv způsobem, jak to učinily oba soudy, nýbrž jen ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 7, 8) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 12, 14 – 17), s nímž se odvolací soud ztotožnil, však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely po vyhodnocení důkazů ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká měly podle stěžovatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Názor o hmotně právních vadách těchto závěrů (s příslušnou argumentací) vyslovil ve svém vyjádření k dovolání pouze státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, nikoliv ovšem samotný stěžovatel. Nejvyšší státní zástupkyně v daném případě nevyužila práva podat ve prospěch obviněného dovolání [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.] a důvody uvedené v písemném vyjádření státního zástupce se samy o sobě nemohly stát předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Poněvadž stěžovatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn., že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Pokud stěžovatel napadá též důvody rozhodnutí, je třeba připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Stěžovatel v doplnění svého dovolání sice citoval shora uvedené ustanovení zákona i s příslušnou dikcí („rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“), ale ani argumentace v čl. 3 dovolání, na kterou v této souvislosti výslovně odkazuje, použitému dovolacímu důvodu neodpovídala. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž ve svém vyjádření zmiňuje státní zástupce, pak stěžovatel nepoužil vůbec. Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem byly dovozeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, a z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou podústavního práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Dále v případech, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem podústavního práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení - sv.

29. Praha, C. H. Beck 2003, nález č. 10, str. 69). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, důvodná. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je patrné z doplnění dovolání ze dne 26. března 2004 (č. l. 2427 spisu), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení. V doplnění dovolání je přímo odkazováno na čl. 3 dovolání. Stěžovatel v něm tvrdil, že odsouzený skutek měl být posuzován nikoliv jako trestný čin krádeže vloupáním a poškozování cizí věci, nýbrž jako trestný čin podílnictví podle § 251 trestního zákona. V dalším sice jeho námitky spočívají v polemice se skutkovými závěry nalézacího a odvolacího soudu, pouze však v tom ohledu, že tyto závěry postrádají důkazní podklad, a to u některých z rozhodnutí popisovaných skutků zcela, u jiných pak jen zčásti. Podané dovolání je sice, pokud se týče rozvedení dovolacího důvodu, velmi kusé, závěr, že dovolací důvod jím naplněn nebyl, zde však učinit nelze. Nejvyšší soud ČR oproti tomu dospěl k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelem směřují pouze do skutkových zjištění učiněných soudy první a druhé instance a dovolací důvod uplatněný stěžovatelem dle ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela pominul, resp. jej vymezil pouze tak, že dovolací přezkum je dán jen tam, kde je namítán rozpor mezi skutkem zjištěným soudy obou stupňů a popsaným zejména ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a jeho následnou právní kvalifikací. Ústavní soud však má za to, že stěžovatel namítal právě to, že žalovaný skutek byl ze strany především soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího nesprávně právně kvalifikován a jeho právní kvalifikace měla být jiná. Pokud v rámci tohoto tvrzení zároveň namítal, že skutková zjištění, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, zčásti postrádají oporu v provedeném dokazování ve smyslu ust. § 2 odst. 6 tr. řádu, tato námitka není s to dovolací důvod zpochybnit. Jak již Ústavní soud nejednou judikoval, výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží Nejvyššímu soudu ČR toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta odpovídá větě právní, resp. zda skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů, uplatněné v dovolání, a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Ústavní soud je seznámen s restriktivním výkladem důvodnosti dovolání, který Nejvyššímu soudu ČR umožňuje vůbec se věcně nezabývat významnou většinou podaných dovolání (čímž znak důvodnosti fakticky přesouvá do kategorie přípustnosti). Tento postup Nejvyššího soudu ČR, stavící jedno stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu, byl Ústavním soudem opakovaně kritizován ve věcech, které přezkoumával Nejvyšší soud ČR, a kde až Ústavní soud shledal vážné porušení práva na spravedlivý proces, které předtím Nejvyšší soud ČR nenalezl. Dovolací řízení se však v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro ČR z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení podústavního procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení tr. řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem ČR aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. K argumentaci Nejvyššího soudu ČR nutno podotknout, že tento závěr nemusí nijak narušit povahu dovolání jako výjimečného opravného prostředku. (Ústavní soud si je vědom, že tr. řád používá výraz „mimořádný opravný prostředek“, avšak v daných souvislostech nelze považovat za rozhodující znak mimořádnosti, jež je ustáleně spojován jen s okolností, že je napadáno pravomocné rozhodnutí, nikoli se zásadním zúžením množiny napadnutelných rozhodnutí, ani se zásadním zúžením úhlu posuzování.) Za této situace se tedy měl dovolací soud zabývat námitkami uplatněnými stěžovatelem (a zvláště pak ve světle vyjádření Nejvyššího státního zástupce, který námitkám relevantně přisvědčil a dále je v rámci uplatněného dovolacího důvodu ve svém vyjádření precizoval) a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout. Ani obšírnost odůvodnění jeho usnesení ve světle uvedeného nemůže být brána v potaz, nevypořádal-li se v něm s dovolacími námitkami právně relevantně. Nejvyšší soud ČR tedy tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatele meritorně, ačkoliv zde byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nedodržel stanovený postup ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. S ohledem na výše uvedené Ústavní soudu nepřísluší, aby se zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými vůči stížností napadeným rozsudkům Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě, neboť tyto námitky budou nyní předmětem přezkumu dovolacím soudem, jehož závěr v této věci nemůže Ústavní soud předjímat. Proto byl návrh ve vztahu k těmto rozsudkům podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.