3 Tdo 1455/2008
V PLATNOSTI- NS 3 Tdo 1455/2008
- ÚS I.ÚS 330/09
Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného proti rozsudku oznámenému jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Soud uvedl, že dovolání bylo podáno z důvodu, který není uveden v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to proto, že se dovolatel domáhal přezkumu skutkových zjištění, nikoli nesprávného právního posouzení. Soud zdůraznil, že dovolací přezkum se vztahuje pouze na hmotně právní posouzení, nikoli na hodnocení důkazů nebo skutkového stavu. Protože dovolání neodpovídalo zákonným podmínkám, bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuto bez věcného přezkumu.
Rubrum
3 Tdo 1455/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným M. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 24. 6. 2008, č. j. 55 To 45/2008-160, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 225/2005, takto:
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 225/2005, byl obviněný M. P. uznán vinným v bodě 1/ výroku trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spáchal tím, že „na odpočívadle hlavní silnice u J., dne 1. 1. 2005 od 01.00 do 05.00 hod., při zpáteční cestě z P. do L. pod pohrůžkou násilí a pod výhrůžkou, že by se nemusela dostat domů, donutil k orálnímu sexu a k uspokojení rukou poškozenou ml. J. S., ačkoli věděl, že krátce před tímto činem byla poškozená znásilněna již odsouzenými S. S. a J. H., v osobním motorovém vozidle zn. Opel Astra, které obžalovaný řídil z L. do P. a zpět“. Dále byl obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se dopustil jedním popsaným ve výroku o vině pod bodem 2). Podle § 241 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud současně zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 1. 2005, č. j. 1 T 167/2002-141, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 6. 2006, č. j. 1 T 167/2002-187, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku, konkrétně do výroku o vině trestným činem znásilnění (bod 1/) a do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 6. 2008, č. j. 55 To 45/2008-160, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 6. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně uvedl, že setrvává na své argumentaci obsažené již v podaném odvolání, na jehož obsah v podrobnostech odkázal. V rámci dovolací argumentace pak namítl nesprávné právní posouzení skutku kvalifikovaného soudem prvního stupně jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. s tím, že podle jeho názoru z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že se tohoto trestného činu nedopustil. Dovolatel v této souvislosti namítl absenci jakéhokoli důkazního materiálu objektivní povahy, který by ho ze spáchání uvedeného trestného činu spolehlivě usvědčoval, když soudy založily svá rozhodnutí toliko na svědeckých výpovědích poškozených a na výpovědích ostatních spoluobviněných. Tyto výpovědi však nedoplňovaly žádné, alespoň nepřímé důkazy. Chybou orgánů činných v trestním řízení pak bylo to, že hodnověrnost dovolatelovy výpovědi a výpovědi poškozené ml. J. S. neprověřily provedením rekonstrukce činu na inkriminovaném místě. To bylo podle dovolatele nezbytné, a to tím spíše, když i odvolací soud připustil, že podlitina na koleni poškozené, jež podle odůvodnění soudu prvního stupně měla být zapříčiněna polohou poškozené, kterou měla zaujmout při orálním uspokojování dovolatele, neprokazuje ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu, žádnou podstatnou skutečnost. Soudy tak podle něj pochybily, když při existenci dvou protichůdných výpovědí dovolatele a poškozené v rozporu se zásadou in dubio pro reo bez dalšího uvěřily skutkové verzi udávané poškozenou. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 55 To 45/2008, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 225/2005, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vlastním podáním ze dne 30. 10. 2008 pak navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil, popř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 3. 11. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. Obviněný M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř. poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. To je základní podmínkou dovolacího přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal) a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem a kvalitou provedeného dokazování v jeho trestní věci. Soudům vytkl především to, že k jeho tíži měly porušit zásadu in dubio pro reo, když vycházely jen z výpovědí poškozených dívek a spoluobviněných, a že se ani nepokusily výpověď poškozené ml. J. S. objektivizovat provedením rekonstrukce činu na inkriminovaném místě. Podle dovolatele soudy tudíž vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci. S existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 5 až 7), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Soud se zabýval rovněž návrhem obviněného na doplnění dokazování k technické přijatelnosti jeho počínání, a to provedením ohledání místa činu a též rekonstrukce činu. V rozsudku pak vysvětlil, z jakých důvodů na tento důkazní návrh nepřistoupil. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil (viz str. 3, 4 napadeného usnesení). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Na tomto místě je k námitkám dovolatelů třeba poznamenat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům nelze vytknout žádné pochybení. Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04). Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, může za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Návrh dovolatele proto může být toliko podnětem k takovému postupu. Jestliže současně ani Nejvyšší soud neshledal důvody k přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř., nebylo o nevyhovění návrhu (podnětu) dovolatele třeba rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. listopadu 2008 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (7)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.