Ústavní soud · Usnesení

II.ÚS 651/02

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2004-01-07 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:2004:2.US.651.02

  1. OS Přerov 1 T 261/2001
  2. NS 7 Tdo 441/2002
  3. ÚS II.ÚS 651/02
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože dovolání bylo podáno z důvodu nezahrnutého v zákoně. Soud se opřel o § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podle něhož není nesprávnost skutkových zjištění dovolacím důvodem. Nejvyšší soud ČR správně odmítl dovolání, protože jeho argumenty se týkaly správnosti skutkových zjištění, nikoli nesprávného právního posouzení. Ústavní soud neprokázal porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele I. D., zastoupeného advokátem JUDr. D.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 441/2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, t a k t o :

Výrok

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

: Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 261/2001, z něhož zjistil následující: Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 1 T 261/2001, uznal stěžovatele vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Poškozený J. H. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se dle skutkových zjištění dopustil trestného jednání tím, že dne 23. 8. 2001 v době kolem 20.00 h v B., okres Přerov, na ul. J. č. 544, v ubytovně ZD K. po předchozím požívání alkoholických nápojů násilně vyrazil vstupní dveře a neoprávněně vnikl do pokoje č. 54 užívaného J. H. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti ve výši 3.500,- Kč. Když mu J. H. požadovanou hotovost nevydal, napadl jej údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený H. utrpěl zlomeninu lícně-čelistního komplexu vlevo, zlomeninu lícního oblouku a zhmožděninu levého oka s délkou pracovní neschopnosti do 10. 9. 2001 a předpokládaným léčením v trvání nejméně čtyř týdnů. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 2 To 97/2002, jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 7. 2002, čj. 5 Tdo 441/2002-190, dovolání odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "trestní řád"), neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel spatřoval existenci dovolacích důvodů v nesprávných skutkových zjištěních, která byla učiněna před obecnými soudy. Podle názoru stěžovatele obecné soudy odmítly doplnit dokazování o navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně zhodnotily. Skutková zjištění, která stěžovatel považuje ze neúplná a rozporná, tak neprokazují, že předmětný skutek stěžovatel spáchal. Z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod v něm není zahrnut. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. K posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na takováto zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení. V projednávané věci to znamenalo, že pro dovolací soud bylo rozhodující skutkové zjištění, podle něhož stěžovatel spáchal skutek tak, jak byl uveden v rozsudku soudu prvého stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídal právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona a trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona. Rozhodnutí napadené dovoláním tedy nespočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nebyl proto dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel navíc nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale zaměřil své výhrady výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že jím došlo k dotčení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), neboť dovolání podle jeho názoru mělo být věcně projednáno. Na podporu svého tvrzení uvádí, že obecné soudy vycházely z nedostatečného množství provedených důkazů a přes návrhy obhajoby odmítly dokazování dále doplnit. Skutkový stav byl proto podle názoru stěžovatele nesprávně zhodnocen, v důsledku čehož byl stěžovatel odsouzen za skutek, který údajně nespáchal. Stěžovatel tvrdí, že zamítnutím dovolání mu bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v rovině trestně procesní všechny podstatné důvody pro postup uplatněný v trestní věci stěžovatele byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení, a v plném rozsahu na ně odkázal. Pro doplnění uvedl, že k nápravě nejzávažnějších skutkových vad, jichž se stěžovatel v dovolání domáhal, slouží jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání, a to stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. V rovině ústavně právní poukázal na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož nelze dovodit, že by existovalo zaručené právo na přezkum trestních věcí v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. též z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Pokud zákon připouští podání dovolání jen z výslovně uvedených důvodů, aniž by bylo možno namítat správnost a úplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Připomíná dále, že odmítl dovolání nikoli pro bezdůvodnost, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nýbrž proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který zákon připouští. Má-li být mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny. Závěrem Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v řízení o dovolání nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná. Stěžovatel buduje svou argumentaci na nesouhlasu s posouzením svého dovolání. Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR se jím měl řádně zabývat, a ne jej jako bezdůvodné odmítnout (stěžovatel přitom v několika případech v rozporu se skutečností uvádí, že dovolání bylo zamítnuto). Z toho lze usuzovat, že stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu ve skutečnosti došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 800/02, sp. zn. III. ÚS 577/02, obdobně sp. zn. I. ÚS 79/03). Ústavní soud potvrzuje ústavní konformitu názoru Nejvyššího soudu ČR, který ostatně i on sám ve svých nedávných rozhodnutích vyslovil (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 687/02). Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat. Ústavní soud se proto následně zaměřil pouze na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti. Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Jako zákonný dovolací důvod uvedl ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu. Při analýze konkrétních důvodů, které stěžovatel k označenému dovolacímu důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu/ uvedl, dospěl k závěru, že jeho námitky napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu ČR nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů. Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvého a druhého stupně vázán a nemůže jej revidovat. Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá. Popsané okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu ČR splňují podmínky pro odmítnutí dovolání dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť konkrétní argumenty dovolatele vycházejí z důvodu, který není jako zákonný dovolací důvod zakotven. Ústavní soud konstatuje, že v daném případě byly použity obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení provedená dovolacím soudem nevykazuje znaky případné libovůle či dokonce svévole, a nevybočuje tak z mezí ústavnosti. Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona soud náležitě zdůvodnil. Vypořádal se s námitkami stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování soudu. Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu

Dotčená ustanovení

Trestní zákon 140/1961 Sb.
Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) 141/1961 Sb.
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 209/1992 Sb.
Zákon o Ústavním soudu 182/1993 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (2352)

Zobrazeno prvních 50 podle data.