3 Tdo 251/2025-410

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání, které podala obviněná Ivana Schulzová, trvale bytem Masarykovo náměstí 97/1, 586 01 Jihlava, aktuálně na doručovací adrese Erbenova 2630/48, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2024, č. j. 4 To 179/2024-377, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 127/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 6. 2024, č. j. 10 T 127/2023-336, bylo rozhodováno o obviněných Janu Vítkovi a Ivaně Schulzové. Ti byli uznáni vinnými spolupachatelským přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněná Ivana Schulzová byla za to odsouzena k trestu odnětí svobody na 1 rok s podmíněným odkladem na jeden a půl roku. Oba obvinění byli zavázáni solidární povinností zaplatit poškozenému Centru pro zdravotně postižené kraje Vysočina, o.p.s. (dále jen „CENTRUM“) částku 200 000 Kč.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obvinění přečinu dopustili zjednodušeně řečeno tím, že ať si byli vědomi tíživé finanční situace firmy Ardetta JV s.r.o. (dále též jen „ARDETTA“), zamlčeli to při jednáních o zápůjčce, o kterou koncem dubna 2022 obviněná požádala jménem ARDETTy za účelem dokončení projektu společnost CENTRUM, jež dne 29. 4. 2022 převedla ve prospěch ARDETTy na označený účet 200 000 Kč, které obvinění použili dílem na úhradu závazků ARDETTy a dílem vybrali v hotovosti a užili nezjištěným způsobem, a na zápůjčku ke dni její splatnosti dne 1. 6. 2022, ani poté ničeho nevrátili, čímž CENTRU způsobili škodu ve výši 200 000 Kč.

3. Prvostupňový rozsudek odvoláním napadla pouze obviněná, její odvolání však Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2024, č. j. 4 To 179/2024-377, zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněná Ivana Schulzová. To opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Odvolacímu soudu vyčetla, že odmítl přezkoumat hodnocení důkazů prvostupňového soudu, řádně se nevypořádal s uplatněnými námitkami a ani neprovedl navrhované doplnění dokazování. Tím odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť prvostupňový rozsudek nepřezkoumal v rozsahu předvídaném trestním řádem. Své námitky směřovala do několika okruhů.

5. K prvému z nich – tj. k její znalosti finanční kondice ARDETTy – upozornila, že aby mohla zamlčet její špatnou finanční situaci, musela by ji nejprve znát. Její vědomost prvostupňový soud dovodil z toho, že byla její zaměstnankyní a dále životní partnerkou spoluobviněného Vítka, který byl jednatelem ARDETTy. Dovolatelka odmítla, že by tyto skutečnosti prokazovaly její vědomost o finanční situaci ARDETTy, neboť v ní vykonávala pouze administrativní práce na pozici asistentky, přičemž účetnictví zpracovával externí účetní a obchodní činnost řídil jednatel Vítek. Administrativní výpomoc v ARDETTě navíc odváděla jen příležitostně a odmítla, že by měla ucelený obraz o její hospodářské situaci. Vědomost o ní nemůže prokazovat ani to, že byla dlouholetou životní partnerkou spoluobviněného Vítka a úvahu prvostupňového soudu v tomto ohledu označila za čirou spekulaci. Odvolací soud se však s touto výhradou „vypořádal“, že za dostatečné nepřímé důkazy prokazující její vědomost o finanční kondici ARDETTy označil to, že dovolatelka vedla s jednatelem Vítkem společnou domácnost, v ARDETTě vykonávala roli asistentky a byla v minulosti i její jednatelkou a prokuristkou. Takové úvahy odvolacího soudu dovolatelka označila jako svévolné. Zdůraznila, že nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval její vědomost o finančním zdraví ARDETTy, o této otázce tedy existovala pochybnost a bylo povinností soudu uplatnit pravidlo in dubio pro reo. Uzavřela, že skutkové zjištění stran její vědomosti o špatné finanční situaci ARDETTy je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dodala, že v této její námitce nejde o jiné hodnocení provedených důkazů, neboť napadané zjištění nebylo – snad s výjimkou jejího končícího partnerského soužití s jednatelem Vítkem – učiněno na základě provedených důkazů, neboť nebyl proveden důkaz výpisem z obchodního rejstříku ARDETTy, z něhož by bylo zřejmé, že před 4 či 5 lety byla její prokuristkou a jednatelkou. Stejně tak nebyl proveden důkaz její pracovní smlouvou v ARDETTě tak, aby byla zjištěna její pracovní náplň.

6. Druhý okruh představují námitky obviněné k závěru o špatné finanční kondici ARDETTy. Dovolatelka odmítla, že by takový závěr bylo možno činit jen z toho, že vůči ARDETTě byly vedeny exekuce v objemu 133 000 Kč. I majetkově hodnotná společnost totiž může mít dočasné potíže s hotovostí a s placením svých závazků. Finanční situace ARDETTy proto měla být zkoumána odborně prostřednictvím znalců. Dovolatelka navíc neměla přehled o dalším existujícím majetku ARDETTy, jejích rozpracovaných zakázkách a očekávaných příjmech, které nižší soudy při svých úvahách o jejím finančním zdraví ani nezjišťovaly. Prvostupňový soud se tak zabýval pouze majetkem označeným jednatelem Vítkem, přestože ARDETTA měla i další majetek jednatelem neoznačený. V rámci označeného majetku se pak prvostupňový soud zabýval hodnotou plavidla Bavaria sport 32, kterou nezohlednil jen proto, že se plavidlo nezdařilo prodat za požadovanou cenu. Pokud tedy prvostupňový soud k tomuto majetku, který i aktuálně převyšuje exekuovanou i vypůjčenou částku, nepřihlédl, pak jeho závěr o špatné finanční kondici ARDETTy je přinejmenším předčasný. Dovolatelka dále upozornila na to, že neměla přístup k účetnictví, a tudíž nemohla mít přehled o dalším majetku ARDETTy a nemohla se tak účinně úvahám o její špatné finanční situaci bránit. Ze všech těchto důvodů měly nižší soudy zadat zpracování znaleckého posudku, a pokud tak neučinily, pak ohledně skutečné finanční situace ARDETTy, která je určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, popřípadě závěry soudů o finanční situaci jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

7. Dalším okruhem jsou námitky obviněné k subjektivní stránce trestného činu. Tou se dle dovolatelky nižší soudy vůbec nezabývaly a z jejich rozhodnutí nevyplývá, jak mohla mít úmysl zápůjčku poskytnutou ARDETTě nevrátit. I kdyby dovolatelka o špatné finanční kondici ARDETTy věděla, pak bylo povinností soudu prokázat úmysl dovolatelky zapůjčené peníze nevrátit. Uzavřela, že zjištění ohledně jejího úmyslu peníze nevrátit, je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť k tomuto zjištění žádné důkazy provedeny nebyly. Tentýž závěr učinila stran skutkového zjištění soudů o vzájemné domluvě, k níž mělo dojít mezi ní a spoluobviněným Vítkem.

8. Pod čtvrtou množinu spadají dovolatelčiny výhrady, jimiž dovozuje, že CENTRUM nezachovalo elementární opatrnost. Upozornila, že svědek Němec jednající za CENTRUM potvrdil, že od počátku věděl, že vydlužitelem bude ARDETTA, o jejíž finanční situaci se nijak nezajímal a věděl o ní pouze tolik, že jde o společnost obviněného Vítka. Dovolatelka se nikdy vůči CENTRU neprezentovala jako jednatelka či osoba v nějakém vztahu k ARDETTě, a svědek Němec ani neuvedl, že by se třeba mylně domníval, že dovolatelka má s ARDETTou něco společného. Nejde tedy o situaci, kdy by byl svědek Němec dovolatelkou o dobré finanční kondici ARDETTy utvrzován. Obviněná odmítla, že minimální míru obezřetnosti měl svědek Němec projevit tím, že ji znal jako výbornou zaměstnankyni. Obviněná nebyla vydlužitelkou ani ručitelkou či poskytovatelkou nějakého zajištění závazku ARDETTy, k níž neměla žádný majetkový ani řídící vztah. Její zaměstnanecký vztah v CENTRU nebyl žádným osobním vztahem, a pokud vnitřní nevyřčenou pohnutkou svědka Němce poskytnout ARDETTě zápůjčku byla osobnost dovolatelky, pak nelze než uzavřít, že Němec neprojevil ani minimální opatrnost. Dovolatelka navíc byla od roku 2019 v insolvenci, což CENTRU coby jejímu zaměstnavateli muselo být známo. Obviněná vyslovila zásadní nesouhlas se závěrem prvostupňového soudu, že v případě nezištné pomoci nelze kritérium rizikovosti transakce vůbec uplatnit. Upozornila, že z judikatury nevyplývá, že patřičnou míru opatrnosti by bylo možno požadovat pouze od bank či obdobných institucí, popřípadě, že tento parametr by byl rozhodný v závislosti na motivech, pro které se věřitel rozhodl poskytnout zápůjčku, popřípadě na ekonomických podmínkách (úročení) za jakých tak učinil. Ani případná skutečnost, že obvinění měli na zápůjčku spěchat, nezbavovala CENTRUM povinnosti jednat alespoň v minimální míře obezřetně. Dovolatelka uzavřela, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků v tom, že pokud poškozená jako účastnice soukromoprávního vztahu nedbala ani v minimální míře na ochranu svých práv a majetkových zájmů, pak nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.

9. V rámci pátého okruhu obviněná zdůraznila, že CENTRUM od počátku vědělo, kdo bude příjemcem zápůjčky a z tohoto pohledu není zřejmé, proč je jí kladeno k tíži, že zamlčela svou finanční situaci, kterou navíc CENTRUM coby její zaměstnavatel muselo znát. Není také jasné, z čeho nižší soudy dovodily, že obviněná měla jakoukoliv povinnost informovat CENTRUM o majetkové situaci ARDETTy, ostatně ani svědek Němec neuváděl, že by obviněná jménem ARDETTy jednala či vystupovala. Závěry prvostupňového soudu jsou navíc rozporné, neboť ten na jednu stranu uvádí, že to byl obviněný Vítek, kdo nastavil parametry zápůjčky, současně však na straně druhé soud tvrdí, že veškerá jednání vedl svědek Němec jednající za CENTRUM právě s obviněnou. Pokud prvostupňový soud uzavřel, že to byla osobnost obviněné, co Němce přimělo k poskytnutí zápůjčky, šlo pouze o vnitřní přesvědčení tohoto svědka, které dovolatelka nijak nevyužila a o němž ani nevěděla. Dovolatelce nelze přičítat k tíži ani to, že zápůjčka byla převedena na bankovní účet její matky. Navíc rozporovala, že by byla jediným disponentem s tímto účtem právě ona, neboť takové zjištění nebylo vůbec učiněno. Nebylo také prokázáno a ani zjišťováno, ve kterém okamžiku a kdo rozhodl, jak bude s poskytnutou zápůjčku naloženo. I kdyby byl pominut fakt, že vydlužitel může zastupitelnou věc užít podle libosti, pak není vyloučeno, že k rozhodnutí, na co bude zápůjčka použita, učinil spoluobviněný Vítek až po jejím poskytnutí. Jestliže by tedy spoluobviněný Vítek takto zápůjčku požadovanou na projekt následně využil jinak, pak za tuto pozdější změnu obviněná odpovídat nemohla. Rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právní posouzení, neboť pokud neměla povinnost informovat poškozenou o majetkové situaci ARDETTy, pak nemohla být naplněna skutková podstata podvodu.

10. V závěrečném shrnutí obviněná sumarizovala obecné postuláty, principy a zásady trestního řízení a zopakovala výtku, že odvolací soud se nevypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami a nekriticky přistoupil na argumentaci prvostupňového soudu. Označila za nešvar českého soudnictví, že poškozeným se vždy věří s argumentem, že nemají důvod nevypovídat pravdu, zatímco obvinění pravdu nevypovídají vždy, neboť se chtějí zprostit své odpovědnosti. Zdůraznila, že pokud takto bude postupováno, pak jakákoliv obhajoba ztratí smysl a právo obviněného vypovídat lze vyškrtnout z trestního řádu.

11. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i druhostupňové rozhodnutí a zprostil ji obžaloby, popřípadě, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

12. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

13. Upozornil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou s hodnocením důkazů nižšími soudy. Ty v projednávaném případě řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky. Ve věci proto nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

14. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná rozporuje učiněná skutková zjištění a namítá absenci objektivní i subjektivní stránky, přičemž jde o totožné námitky, jaké uplatňovala již v řízení před soudy obou stupňů, které se s nimi dostatečně zabývaly. Obhajobu obviněné státní zástupce označil za v mnoha ohledech nelogickou a přisvědčil nižším soudům, které ji vyhodnotily jako účelovou. Obviněná žila přes 20 let jako družka spoluobviněného Vítka. Sama uváděla, že Vítek je nemajetný a má dluhy. Na druhé straně však tvrdila, že neví, jaké dluhy, a absenci bližšího povědomí o Vítkově ekonomické situaci odůvodňovala tím, že si každý hospodaří samostatně. Současně však dodávala, že oba přispívali na společný chod domácnosti. Již tato část obhajoby vyvolává pochybnosti. Soud prvního stupně se také dostatečně zabýval tím, zda ARDETTA mohla legitimně očekávat finanční profit z prodeje plavidla Bavaria nebo z uspokojení svých pohledávek za majetkovou podstatou společnosti PSJ, a.s. Zadání znaleckého posudku ke zkoumání hospodářského stavu ARDETTy je nadbytečné, protože pokud by teoreticky existoval nějaký její hodnotný majetek, pak nedává smysl, aby na něj nepoukázal sám spoluobviněný Vítek, který by tak mohl relativizovat svou vlastní vinu. Navíc pokud by Vítek zatajil nějaký reálně existující majetek před orgány činnými v trestním řízení, pak lze jen stěží očekávat, že jej označí znalci. Státní zástupce uzavřel, že pro posouzení otázky, zda ARDETTA měla či neměla exekuce, není zapotřebí přibírat znalce.

15. Pokud obviněná sebe sama prezentovala, že o ekonomické situaci ARDETTy neměla povědomí, pak nelze přehlédnout, že byla u jejího vzniku a byla její první jednatelkou, společnicí a poté působila ještě na pozici prokuristy. Navíc do roku 2022 měla mít v ARDETTě na starosti zpracování podkladů pro fakturaci a pro účetního, a nelze proto přistoupit na její argumentaci, že o majetkové situaci ARDETTy nemohla nic vědět. Přitom to byla právě ona, kdo po prvním neúspěšném pokusu ještě jednou kontaktovala svědka Němce a opětovně jej žádala o poskytnutí finančních prostředků. Ty pak byly užity mimo jiné na úhradu dlužných splátek za pronájem vozidla, které užívala i obviněná k osobním účelům, a tudíž z vylákaných peněz přímo profitovala.

16. Výpověď svědka Němce byla vyhodnocena jako věrohodná a konzistentní. Němec považoval obviněnou za výbornou a spolehlivou zaměstnankyni, v níž měl 100% důvěru a vyhověl tak jejímu požadavku na zapůjčení částky 200 000 Kč firmě jejího životního partnera. Právě ve skutečnosti, že mu záležitost byla obviněnou nepravdivě prezentována jako urgentní potřeba zajištění peněz na podnikatelské aktivity, dále že se nejednalo o nějakou horentní sumu a konečně, že peníze měly být vráceny již za měsíc, lze spatřovat okolnosti, proč bez bližšího ověřování svědek na žádost přistoupil a peníze poskytl. Kromě toho tak učinil až na opakovaný požadavek obviněné, s níž vždy vše řešil. Byla to tedy obviněná a její aktivní jednání, jímž vytvořila podmínky, za nichž svědek Němec ve snaze nezištně pomoci poskytl předmětné peníze.

17. Státní zástupce připustil, že svědek Němec byl sice při poskytnutí peněz neopatrný, to však neznamená, že tím by se mohla obviněná vyvinit. Němec chtěl obviněné, respektive jejímu druhovi pomoci, nevstupoval do žádného obchodněprávního vztahu, nejednal s vidinou zisku a podobně. Ačkoliv se státní zástupce neztotožnil s názorem prvostupňového soudu, že u nezištné pomoci nelze kritérium rizikovosti transakce vůbec uplatnit, je při úvahách o zachování elementární obezřetnosti poškozeného vždy potřeba přihlížet ke konkrétním okolnostem projednávané věci, na které prvostupňový soud velmi přiléhavě poukázal.

18. Státní zástupce uzavřel, že provedeným dokazováním byla vyvrácena jí tvrzená pasivní role pouhé pošťačky mezi spoluobviněným Vítkem a svědkem Němcem. Sama poškozená tvrdila svědkovi, že prostředky potřebují k urgentnímu zaplacení nějakého projektu, aby nepřišli o větší peníze. Takto podané tvrzení je nepravdivé. Obviněná buď úmyslně uváděla svědka v omyl, anebo přinejmenším úmyslně lhala, a to pokud by bylo přistoupeno na její verzi, že účel poskytnutí peněz neznala a nezajímala se o to.

19. Přisvědčit nelze ani námitkám obviněné k postupu odvolacího soudu. V prvé řadě jde o procesní námitku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů, navíc argumentace obviněné je v daném směru lichá. Odvolací soud nepopřel své možnosti druhostupňového orgánu korigovat skutková zjištění, a naopak zcela jasně označil důkazy provedené prvostupňovým soudem, jež považuje za stěžejní pro ustálení skutkového děje. V tomto ohledu obviněná chybně interpretuje bod 7. odůvodnění odvolacího soudu.

20. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné, jež odpovídá zejména dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Navrhl takto rozhodnout v neveřejném zasedání s oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

21. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

22. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznášené již v dřívějším řízení. Oba soudy na ně patřičně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněné poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na argumentaci obou soudů lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

23. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

26. Obviněná tento dovolací důvod v jeho prvé alternativě uplatňuje ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů o nedobré finanční kondici ARDETTy, dále o dovolatelčině vědomosti o tomto stavu ARDETTy, a konečně o úmyslném dovolatelčině jednání krytém vzájemnou domluvou se spoluobviněným Vítkem. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků (to by tyto námitky splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II ÚS 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněné s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné.

27. Obviněná předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá „toliko“, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje přitom ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Na provedené důkazy nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich vzájemné provázanosti. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů, které vyhovují jejím představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se jí nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemném souhrnu. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se i s argumentací, kterou obviněná vyzdvihuje.

28. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřazovat námitku obviněné k neprovedení ekonomického znaleckého posudku k posouzení otázky finanční kondice ARDETTy. Takový znalecký posudek lze v obecné rovině pokládat za důkaz podstatný, vztahující se i k rozhodným skutkovým zjištěním. V projednávaném případě však tomu tak není a námitky obviněné podřaditelné pod tuto alternativu zmíněného dovolacího důvodu tak jsou zjevně neopodstatněnými.

29. Ve smyslu výše uvedeného a při zachování struktury dovolacích námitek obviněné k tomuto dovolacímu důvodu tak lze uvést následující.

30. Výhrada obviněné rozporující, že z vykonávání administrativní práce v ARDETTě mohla mít vědomost o její finanční kondici, neobstojí při zohlednění, že ARDETTA nebyla gigantická nadnárodní korporace čítající množství nejrůznějších divizí, v níž by se svedly orientovat jen renomované auditorské firmy, ale šlo o malou, personálně a rodinnými vztahy semknutou společnost, jejíž aktivity nemohly být pro osoby v ní činné nějak nepřehledné a nejasné. Z tohoto hlediska není závěr nižších soudů o vědomosti dovolatelky o finanční kondici ARDETTy nikterak spekulativní, ale jde o logické vyhodnocení získaných informací. To platí i o poukazu odvolacího soudu na to, že obviněná byla v minulosti jednatelkou a prokuristkou ARDETTy. Odvolací soud tím nechtěl říct nic víc, než že takto činný jedinec zpravidla (není-li bílým koněm v té nejčistší formě o nic se nestarajícího životního ztroskotalce) nasaje určité zkušenosti a schopnosti vhledu do procesů a dějů odehrávajících se ve firmě, v níž takto figuroval. Jedinec vybavený takovou zkušeností pak lépe vidí do fungování firmy i v době, kdy již řídící posty nezaujímá, a svede si optikou dříve prožitého daleko lépe představit, zda a jak se firmě aktuálně daří.

31. Obviněné nelze přisvědčit, ani brojí-li proti tomu, že k její pracovní náplni v ARDETTě nebyl proveden důkaz pracovní smlouvou a k její dřívější pozici jednatelky a prokuristky nebylo vedeno dokazování výpisem z obchodního rejstříku ARDETTy. Ke své pracovní náplni se obviněná vyjadřovala sama, takže není potřeba objasňovat tutéž otázku znovu pracovní smlouvou. Trestní řád nepředepisuje, z jakého zdroje má pocházet ta která informace a zjistil-li prvostupňový soud z výpovědi obviněné i obviněného, že dovolatelka v ARDETTě zpracovávala podklady pro fakturaci a pro účetního, pak by bylo nadbytečné duplicitně takový údaj získávat z její pracovní smlouvy.

32. Informace o jejím jednatelství a prokuře v ARDETTě plyne z veřejného rejstříku a jde o personálie, u nichž by bylo přepjatým formalismem trvat na jejich listinném prokazování. S nadsázkou řečeno, jde o obdobnou situaci, jako když v hlavním líčení není stranám předkládán občanský průkaz obviněných, svědků či znalců tak, aby bylo prokazováno, že tyto osoby skutečně existují, že někde bydlí a jaké jsou další jejich personálie, včetně například toho, že byly zapsány jako znalci. Lze jistě připustit, že v indikovaných případech mohou být i takové statusové otázky prokazovány, pokud je ale nikdo nesporuje, pak není namístě dovozovat, že musí být „otrocky“ čten veřejný registr, z něhož tyto otázky pramení. Podloženost určitých informací navíc nutno hodnotit z důkazního řízení jako celku, a nikoliv z izolované či dílčí části, neboť důsledky eventuálního vadného postupu mohou v dalších fázích řízení vymizet. Obviněná se o argumentaci její tehdejší pozicí dozvěděla z usnesení odvolacího soudu, rozporovala tuto argumentaci v podaném dovolání a Nejvyšší soud jí výše (viz bod 30 odůvodnění) poskytl odpověď na vznesené věcné námitky.

33. Výhrada důkazní nepodloženosti je tak ryze procedurální, neboť obviněná nikterak nezpochybňuje obsah informace (že byla jednatelkou a prokuristkou), ale rozporuje pouze formu, jakou tato informace vplynula do důkazního řízení (vzešla z veřejného registru, nikoliv z jeho zhmotnělého výstupu, který by byl proveden jako listinný důkaz). Jinak řečeno, vytýkaná důkazní nepodloženost není vedena v té rovině, že dovolatelka by se chtěla věcně vyjadřovat ke svému dřívějšímu jednatelství či prokuře v ARDETTě, a že neprovedením tohoto důkazu v hlavním líčení či ve veřejném zasedání by jí byla odňata možnost takový její tehdejší status sporovat. I kdyby tedy mělo být pokládáno za vadu, že výpis z obchodního rejstříku ARDETTy nebyl v hlavním líčení či ve veřejném zasedání čten a měla-li by být takováto „vada“ zhojována zrušením odvolacího rozhodnutí a vrácením věci k dalšímu řízení, pak by odvolací soud takovou vadu napravil přečtením výpisu z obchodního rejstříku a uvedením téže argumentace, jakou rozvedl i v nyní napadeném rozhodnutí. Situace by se tak dostala do úplně stejného stadia, v jakém se nachází již nyní, takže i z tohoto hlediska by takovou hypotetickou vadu bylo nutno mít za v navazujícím řízení vymizelou. Posledně uvedená argumentace je však pouze podpůrná k primární úvaze o použitelnosti informací z veřejných rejstříků bez nutnosti opakovaného publikování jejich obsahu jejich přečtením či jejich předložením k nahlédnutí při hlavním líčení nebo při veřejném zasedání.

34. Dovolatelce nelze dát za pravdu ani v jejích námitkách proti závěru nižších soudů o nedobré finanční situaci ARDETTy a o potřebě objasňovat tuto otázku znaleckým posudkem. V prvé řadě nelze souhlasit s tím, že odvolací soud by nevysvětlil, proč pokládal vypracování znaleckého posudku za nadbytečné. Z odůvodnění odvolacího usnesení je zřejmé, že druhostupňový soud nadbytečnost shledal z týchž důvodů jako soud prvního stupně, na jehož argumentaci odvolací soud odkázal. Smyslem soudního rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost či lingvistická pestrost měla převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový soud argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebyla potřeba, aby tutéž argumentaci (možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval.

35. Namítá-li nyní dovolatelka, že prvostupňový soud se zabýval pouze majetkem označeným jednatelem, přestože ARDETTA měla i další majetek jednatelem neoznačený, pak je přinejmenším pozoruhodné, že ani nyní, natožpak v dřívějších fázích řízení, jednatel žádný další majetek ARDETTy netvrdil. Tato dovolatelkou zastávaná konstrukce je navíc veskrze umělá, neživotná a více než nelogická. Pokud by totiž nějaký další majetek ARDETTy existoval, pak není jasné, proč by jej jednatel Vítek měl tajit před orgány činnými v trestním řízení. Ba co víc, proč by jej tajil i před jejími věřiteli, nevyužil jej k úmoru jejích závazků a nechal ARDETTu vláčet nejedním exekučním řízením.

36. Stejně tak nelze s dovolatelkou souhlasit, vyčítá-li nižším soudům, že nezohlednily hodnotu plavidla Bavaria, která převyšovala exekuovanou i vypůjčenou částku. Dovolatelce lze sice přisvědčit, že plavidlo bezesporu určitou hodnotu mělo bez ohledu na to, zda odpovídala tehdy požadované prodejní ceně, tato skutečnost však významný vliv na nedobrou finanční situaci ARDETTy nemá. Pro posouzení schopnosti dostát svým závazkům řádně a v době jejich splatnosti, totiž není rozhodná celková majetková situace dlužníka, ale dostatečné množství likvidních prostředků k okamžiku splatnosti závazku. Předmětem ujednání smlouvy o zápůjčce je totiž vrácení genericky určených věcí (peněz) k sjednanému datu a věřitel tak nemá zájem na sanaci svých nároků z výtěžku více či méně zpeněžitelného jiného majetku (natožpak například exekučně), ale chce, aby dlužník splnil svůj závazek tak, jak byl sjednán. Nelze proto bez dalšího dovozovat vyvinění z podvodu jen proto, že možná nějaký zpeněžitelný majetek existuje a mohl by postačovat k pokrytí věřitelovi pohledávky. Výjimku by mohla představovat pouze situace, kdy dlužník při sjednávání svého závazku věřiteli jasně vyjeví, že vrácení dluhu je zatíženo rizikem zpeněžování nějakého majetku, na což pak zpravidla bývá reagováno tím, že takový majetek slouží k zajištění závazku. To však není situace projednávaného případu.

37. Závěr o nedobré finanční kondici ARDETTy v momentě přijetí peněz od poškozené tak bylo možno učinit i bez opatření ekonomického znaleckého posudku a toliko na základě informací o existenci jiných splatných, neuhrazených, a dokonce exekuovaných závazků v kombinaci s absencí zdrojů likvidních prostředků dostupných k momentu domluvené splatnosti.

38. Liché jsou rovněž dovolatelčiny námitky proti závěru o jejím úmyslu nevrátit zapůjčené peníze poskytnuté ARDETTě a o vzájemné domluvě se spoluobviněným Vítkem na takovém postupu. Jak vyložil odvolací soud na úmysl (není-li věrně a vážně verbalizován) nutno usuzovat z jednání pachatele. K tomu důkazy provedeny byly a toto jednání spolehlivě osvědčuje úmysl obviněné. Ta měla vhled do ekonomické situace ARDETTy, přesto však u svědka Němce orodovala za zápůjčku s legendou krátkodobé výpomoci v neidentifikovaném projektu, který měl přinést nějaký výnos, popřípadě alespoň zamezit větší ztrátě. Jestliže obviněná věděla jednak že takový projekt neexistuje, a jednak že ARDETTA nemá ani dostatek likvidních prostředků ani výhledový (k momentu splatnosti zápůjčky) zdroj pro jejich získání, pak jí muselo být jasné, že ARDETTA nebude mít z čeho zapůjčené peníze vrátit. Přes tuto vědomost naléhala na svědka Němce a přesvědčila ho k poskytnutí finančních prostředků. Byla tedy přinejmenším srozuměna s tím, že způsobí poškozené společnosti CENTRUM škodu. Prvostupňový soud však po právu dovodil dokonce přímý úmysl, který je přiléhavý zvlášť při zohlednění platebního místa, kam finanční prostředky byly poškozenou společností vyplaceny. Ty totiž směřovaly na účet dovolatelčiny matky, k němuž měla přístup právě obviněná a prostřednictvím ní též i spoluobviněný Vítek (viz č. l. 125). Jednalo se tedy o finanční tok navenek odkloněný mimo majetkovou sféru ARDETTy, s nímž mohla nadále primárně nakládat právě dovolatelka, od níž měl přístup k účtu odvozen i spoluobviněný Vítek.

39. Z popsaného vyplývá i opodstatněnost závěru nižších soudů o tom, že oba obvinění jednali po vzájemné domluvě. I ta plyne ze vzájemné koordinovanosti jednání obou, a to nejen v otázce přístupu k finančním prostředkům zaslaným poškozenou na účet matky obviněné. Provázanost jednání obou obviněných je patrná i v ostatních etapách podvodného jednání. V počáteční etapě to byla právě obviněná, která při využití své dobré pověsti u svědka Němce naléhala na poskytnutí peněz poškozenou společností CENTRUM, obviněný pak uzavřel příslušnou smlouvu a peníze zkonzumoval ve „svém byznysu“, který současně byl jedním ze zdrojů fungování společné domácnosti s obviněnou. V neposlední řadě i obviněná se na konzumaci takto získaných finančních prostředků podílela vzhledem k tomu, že z nich byly hrazeny platby nájemného za automobil užívaný též obviněnou. Popsaná provázanost jednání obou obviněných vylučuje, aby se jednalo o na sobě nezávislé, paralelní či náhodná jednání, která by snad jen čistě náhodně vyústila v efekt popsaný v předcházejících větách. Mělo-li by tomu tak být, pak by se muselo jednat o natolik výjimečnou souhru náhod, že ji to přesouvá z roviny v úvahu připadající varianty skutkového děje do opozice veskrze modelové a v reálném světě nenaplnitelné. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

40. Pod tento dovolací důvod lze podřazovat námitky, jimiž obviněná rozporuje trestnost svého jednání jednak s poukazem na to, že poškozená nezachovala patřičnou míru obezřetnosti, a jednak že obviněná neměla povinnost informovat poškozenou o majetkové situaci ARDETTy. Obě tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

41. Zásada elementární opatrnosti v soukromoprávních vztazích je veličinou, která nemá své obecné vymezení a její naplnění je nutno posuzovat individuálně podle konkrétních okolností jednotlivého případu. Diferenciace těchto okolností probíhá jak v rovině personální (kdo je poškozeným subjektem), tak v rovině samotných parametrů soukromoprávního vztahu (otázky zištnosti, úplatnosti, psychického stavu ovlivněného časovým či emočním tlakem, podnikatelského prostředí atd.). Jinak řečeno a do polarizačních pozic postaveno, bude jiná elementární opatrnost u banky vybavené zkušeným a profesionálním aparátem jednající bez časového tlaku v rámci úvěrového vztahu cíleného na dosažení zisků oproti elementární opatrnosti seniorky, po níž je telefonicky požadováno co nejrychleji poslat někam peníze nezbytné pro pomoc jejímu vnukovi, který se dostal do nesnází. Při pátrání po obsahu pojmu elementární opatrnosti je však vždy třeba mít na paměti, že obecným principem soukromého práva je zásada, že smlouvy jsou dodržovány a tedy, že smluvní strany primárně k uzavírání smluvního vztahu přistupují s důvěrou, že protistrana není vedena žádnými nekalými úmysly. Soukromé právo dosud naštěstí není ovládáno principem, že smluvní strana by a priori měla počítat s tím, že ta druhá ji chce nějakým způsobem poškodit a činit proto automaticky a bez dalšího kroky, které by takové riziko měly zcela eliminovat. Zásada elementární opatrnosti proto nesmí být vykládána tak, aby popsané principy soukromého práva deformovala a postulát důvěry v soukromoprávních vztazích nepřípustně převracela v princip nedůvěry.

42. Jak patřičně identifikovaly již nižší soudy, projednávaný případ se týkal neprofesionální, neobchodní, bezúplatné a v zásadě altruistické výpomoci vyvěrající z osobních vazeb založených relativně dlouhou pracovní důvěrou. Jakkoliv šlo z ryze ekonomickyprávního pohledu o počínání naivní, nelze spravedlivě požadovat, aby ochota pomáhat druhým měla být jen pro svou naivitu a dobrosrdečnost vytlačována z celospolečenských zájmů tím, že jejím projevům bude upírána trestněprávní ochrana. Mělo-li by tomu tak být, pak by osoby zneužívající takový altruismus byly jen povzbuzovány k majetkovým výpadům, neboť by se vystavovaly pouze riziku civilního řízení, v němž by sice poskytovatel peněz získal exekuční titul, jeho vymožitelnost by však druhdy byla nulová. Ačkoliv tedy závěr prvostupňového soudu o tom, že u nezištné pomoci nelze kritérium rizikovosti transakce vůbec uplatnit, neplatí absolutně (jako ostatně máloco), zaslouží si přesto vztahy založené na personální a emoční důvěře mírnější náhled na parametr obezřetnosti, než je tomu v oblasti ryze odosobněných obchodních vazeb využívajících běžné komerční nástroje a cílící primárně na (třeba i přiměřený) zisk.

43. Poškozenou zde proto není namístě připravit o trestněprávní ochranu, pokud se spolehla jen na osobní důvěru, kterou na podkladě tehdy jí dostupných informací vkládala do obviněné. To platí tím spíše, pokud obviněná ve svědku Němcovi vyvolala pocit naléhavosti (opakovaný požadavek na finanční výpomoc) a časové tísně (ztráta výnosu z projektu). Obé je přitom typickým nátlakovým nástrojem u vztahů odehrávajících se v emočně personální rovině, pod jakou právě půjčka pro firmu rodinného příslušníka zaměstnance prosícího o půjčku spadá. Namítá-li dovolatelka, že se vůči poškozené nikdy neprezentovala jako osoba v nějakém vztahu k ARDETTě, pak jde o umělý konstrukt o tom, že někdo „pro nic za nic“ oroduje za půjčku pro někoho, s nímž nemá nic společného, a věřiteli je to zřejmé a chápe to jako standardní realitu soukromoprávních vztahů. Obviněná svůj vztah k ARDETTě identifikovala vůči svědku Němcovi jako veskrze osobní. Totiž, že jde o firmu jejího přítele, zmiňovala dokonce účel, na který má finanční výpomoc sloužit, a uváděla též její krátkodobost. Její vztah k ARDETTě i důvody, proč za ni oroduje, tak byly svědku Němcovi obviněnou prezentovány více než zřetelně. Realitě neodpovídá ani námitka obviněné, že svědka Němce neutvrzovala o dobré finanční kondici společnosti. I zde je třeba zopakovat, že obviněná prezentovala finanční potřebu ARDETTy jako krátkodobé překlenutí přechodných potíží nastartovaného projektu, což evokuje obraz funkční a solidní firmy, jež se pouze ocitla v náhlých a krátkodobých nesnázích.

44. V okruhu námitek, jimiž dovolatelka rozporuje svou povinnost informovat poškozenou o majetkové situaci ARDETTy, lze připustit, že část popisu skutku týkající se nedobré finanční situace dovolatelky samé může být poněkud zavádějící. Dovolatelka totiž nebyla ručitelkou ani spoludlužnicí zápůjčky a její majetková situace tak formálně právně vzato nebyla pro poškozenou relevantní. Zmíněná pasáž popisu skutku se však týká jen dokreslujících okolností a nemá žádný vliv na znaky stíhaného trestného činu. Předmětná pasáž tak spíš jen zaceluje aranžmá celé situace, v níž by nebylo nikterak nelogické, aby svědek Němec vycházející (v té době nikoliv nepodloženě) z důvěry v obviněnou uvažoval tak, že pokud by jej obviněná vmanévrovala do ztrátové transakce, pak by jí čest, poctivost a zodpovědnost (v které v tu dobu věřil) přiměla k jakémusi morálnímu ručení za závazek ARDETTy. Touto optikou vzato tak zamlčení informace, že ona i její tehdejší partner Vítek jsou zatíženi řadou exekuovaných dluhů, mohlo mít pro Němcovo rozhodování určitý význam.

45. Poukazuje-li obviněná na to, že Němec musel ze zaměstnaneckého vztahu s ní vědět, že se nachází od roku 2019 v insolvenci, pak jde o tvrzení více než smělé. Z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku, konkrétně z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2024, č. j. KSBR 52 INS 19728/2019-B-59, jež bylo soudem dne 12. 6. 2024 potvrzeno, se podává, že insolvenční soud zrušil schválené oddlužení obviněné pro nepoctivý záměr, který spočíval v tom, že od 1. 5. 2020 do 30. 9. 2022 vykonávala pracovní činnost ve společnosti CENTRUM, byla jí za tuto dobu poskytnuta mzda přesahující 524 000 Kč, avšak tento svůj pracovní poměr ani získaný příjem řádně neoznámila insolvenčnímu správci. Jestliže obviněná zatajovala informace vůči insolvenčnímu správci, pak je více než logické, že o své insolvenci patrně neinformovala ani svého zaměstnavatele společnost CENTRUM. Z tohoto hlediska je proto úvaha obviněné, že svědek Němec řídící společnost CENTRUM věděl o její insolvenci a finanční situaci, velmi pochybná. Jak však rozvedeno výše, otázka informovanosti Němce o finanční situaci obviněné není rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.

46. Tím naopak je otázka finančního zdraví ARDETTy. A zde nelze s dovolatelkou souhlasit, tvrdí-li, že neměla jakoukoliv povinnost o majetkové situaci ARDETTy poškozenou informovat. Oroduje-li někdo za zápůjčku pro jiného, má mu takzvaně „nalít čistého vína“. A to i v případě, že by šlo jen o sdělení, že orodující o dlužníkovi nic neví a pouze mu věří. Jak rozvedeno již výše, obviněná si takto nepočínala, naopak stavěla ARDETTu do pozice solidního dlužníka potřebujícího pouze krátkodobou výpomoc k udržení rozjetého projektu.

47. S tím souvisí i další námitka obviněné, která odmítá svou odpovědnost za to, že spoluobviněný Vítek následně peníze využil jiným způsobem, než pro který měla být zápůjčka žádána. Obviněná tak de facto naznačuje, že mohla být ona sama podvedena spoluobviněným Vítkem. Ani tato její konstrukce však obstát nemůže. Pokud projekt neexistoval, pak klamala poškozená. Pokud existoval, pak obviněná musela znát alespoň nějaké jeho kontury a být schopna sledovat, jak se projektu daří. Pokud by pak Vítek svévolně rozhodl, že onen projekt z peněz poškozené nepodpoří, nemělo by to obviněné uniknout a lze spravedlivě požadovat, aby v takové situaci poškozenou informovala, že to, zač orodovala, se odehrává o poznání jinak. Nic takového se však nestalo, takže nelze učinit žádný jiný závěr, než že projekt buď vůbec neexistoval, anebo že obviněná věděla, že vylákané peníze skončí jinde.

48. Obviněná také mylně dovozuje vnitřní rozpornost skutkových zjištění prvostupňového soudu. Tomu vytýká, že na jednu stranu vzal za prokázané, že to byl obviněný Vítek, kdo nastavil parametry zápůjčky, v jiné části rozsudku však uváděl, že veškerá jednání vedl svědek Němec s obviněnou. Dovolatelka tento domnělý rozpor buduje metodou separace jednoho celku na dva zdánlivě nesourodé díly. Fakticky však obě jednání spolu souvisejí a jsou provázána, kdy obviněná přemluvila svědka Němce k ochotě půjčit finanční prostředky a obviněný obstaral formalizaci přislíbeného. I z toho je dobře vidět vzájemná kooperace obou obviněných, jejichž jednotlivé aktivity na sebe navazovaly a navzájem se prolínaly. Obviněná by těžko bez kooperace s obviněným vyprosila od Němce finanční výpomoc na projekt s návratností jednoho měsíce tak vizionářsky, aby to obviněnému bez kooperace s ní vyhovovalo, díky čemuž by byl ochoten takto domluvené podmínky petrifikovat do písemné smlouvy o zápůjčce. Zdánlivě rozporné závěry tak ve skutečnosti tvoří dvě stránky jediné mince.

49. Dovolatelka dále k otázce informovanosti Němce poukazuje na to, že ten finanční výpomoc ARDETTě poskytl na základě svého vnitřního přesvědčení o kvalitách obviněné, o němž dovolatelka ani nevěděla a tím méně je nějak využila. Ani v tomto však optice obviněné přesvědčit nelze. Obviněná nežila v informačním vakuu tak, aby nevěděla, jakého požívá kreditu u zaměstnavatele. Nebyla sociálním solitérem bez jakéhokoliv ukotvení v profesi a bez vazeb k nadřízeným i kolegům. Žádost o finanční výpomoc personálně usadila ve vztahu vůči své osobě (půjčka pro firmu přítele) a nemohla nepočítat s tím, že zaměstnavatel na ni bude nahlížet jinak než na někoho takzvaně „z ulice“, koho vůbec nezná. Prvek vědomosti obviněné o jejím zvláštním postavení vyvěrajícím z kolegiality a dobrých pracovních zkušeností, které s ní Němec měl, tak byl přítomen při jejích požadavcích na poskytnutí finanční výpomoci. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

50. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněná neuplatnila v prvé alternativě – tedy, že jí bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnila jej v alternativě druhé – totiž, že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněné k namítaným ostatním dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými. IV./4. Další dovolací námitky 51. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky sumarizované dovolatelkou v kapitole „závěr“ v bodech 87. – 100. jejího dovolání. Tato pasáž obsahuje v podstatě obecné postuláty týkající se zásad trestního řízení a zčásti je patrně recyklátem nějakého jiného elaborátu (viz bod 99., který se nejspíš týká úplně jiného obviněného). Dílem pak jde o absolutizační závěry tvořené takzvaně „černobílou“ optikou v rovině buď – anebo. To se týká jak výtek adresovaných odvolacímu soudu, který dle obviněné nesplnil svou přezkumnou úlohu, tak stesků, že v českém soudnictví se vždy věří poškozeným, z čehož dovolatelka dovozuje, že právo obviněného vypovídat lze z trestního řádu vyškrtnout.

52. Výhradám obviněné k tomu, že odvolací soud nesplnil svou přezkumnou úlohu, přisvědčit rozhodně nelze. Obviněná do značné míry deformuje argumentaci druhostupňového soudu, respektive vytrhává si z ní pouze určité pasáže a opomíjí, že ty nestojí osamoceně, ale v provázanosti s pasážemi uvozujícími i navazujícími. Obviněná takto odvolacímu soudu vyčítá, že pošlapal zásadu dvojinstančnosti a odmítl přezkoumat hodnocení důkazů prvostupňovým soudem. To však realitě neodpovídá. Odvolací soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vyložil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám, jimiž proti nim brojila obviněná. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Postupoval tedy přesně tak, jak deklaroval v bodě 7. svého odůvodnění, kde sice zmínil, že odvolacímu soudu nepřísluší zasahovat do volného hodnocení důkazů soudu prvního stupně (to je ono obviněnou z kontextu vytržené sdělení), ale pouze tehdy, pokud ono hodnocení důkazů není v rozporu se zásadami formální logiky (to je pasáž, kterou dovolatelka pomíjí). Shledá-li odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak buď musí tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu neshledá, pak je hodnocením důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad. Obviněné proto nelze dát za pravdu v námitce, že zásada dvojinstančnosti řízení byla v projednávaném případě porušena.

53. Totéž platí i o poněkud exponovaném závěru o údajném nešvaru českého soudnictví. Obviněná toto stanovisko buduje metodou absolutizace výrazně zjednodušených vstupních parametrů, na základě nichž chce tvořit zdánlivě logický výstup. Pomine-li Nejvyšší soud pochybnost absolutizace závěru obviněné (vždy věří vs. vždy nevěří), pak napadaný efekt není důsledkem nějakého nešvaru či předpojatosti, ale vychází z celospolečensky dlouhodobě a historicky panující premisy, že lidský jedinec není a priori bezcharakterní tvor cíleně škodící jiným. Zpravidla proto nelze nalézt žádné (natožpak rozumné důvody), proč by si někdo vymýšlel, že mu bylo ublíženo a mařil svůj čas i energii tím, aby takový lživý konstrukt dlouhodobě udržoval. Nad rámec této obecné úvahy však je podstatné, že posuzování věrohodnosti poškozený versus obviněný není samoúčelné, umělé a izolované, ale je usazováno do aranžmá konkrétní situace, která skýtá optiku pro posouzení, proč ten či onen tvrdí určité skutečnosti, a které z protichůdných verzí lze přiznat větší míru věrohodnosti. Právě to velmi trefně vystihl odvolací soud v bodě 10. odůvodnění jeho rozhodnutí, kde argumentačně, rázně a přesvědčivě odmítl paušalizaci, jakou tvrdí obviněná.

V. Způsob rozhodnutí

54. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ta vznesla jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

55. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.