3 Tdo 1192/2025-173

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 o dovolání, které podala obviněná Ch. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2025, č. j. 4 To 109/2025-139, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 33/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh jednání

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2025, č. j. 91 T 33/2025-122, byla obviněná Ch. G. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 měsíců, k jehož výkonu byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené K. H. majetkovou škodu ve výši 11 434 Kč.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se přečinů dopustila zkráceně tím, že dne 1. 7. 2024 kolem 21:30 hodin v Brně na ulici XY v kavárně XY společně se spoluobviněnou K. M. P. po předchozí domluvě odcizily poškozené K. H. látkovou tašku, a to tak, že obviněná nejprve hlídala a kryla možný výhled na krádež svým tělem, přičemž K. M. P. tuto tašku vzala a nejprve ji schovala pod bundu, kterou měla v ruce, vzápětí tašku stále v prostoru kavárny schovala do příruční tašky, kterou bezprostředně předtím převzala od dovolatelky, a poté z místa odešly pryč, kdy v odcizené tašce se nacházela finanční hotovost v hodnotě 350 Kč, koženková peněženka hnědé barvy, občanský průkaz a platební karta č. XY vydaná mBank S.A. na jméno K. H., mobilní telefon zn. iPhone 12 mini černé barvy v průhledném plastovém obalu, sluchátka černé barvy zn. Marshal, 7 kusů klíčů spolu s přístupovým chipem a diář, to vše v hodnotě celkem 10.839 Kč, načež dne 1. 7. 2024 ve 22:20 hodin v Brně na ulici XY v provozovně XY za pomoci shora uvedené odcizené platební karty zaplatily za jimi uskutečněný společný nákup potravin v hodnotě 245 Kč, čímž poškozené způsobily škodu odcizením v celkové výši 11.434 Kč, a uvedeného jednání se Ch. G. dopustila přesto, že byla za takový čin v posledních třech letech odsouzena, a to trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 8 Tm 54/2020, trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 T 85/2022, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 8 T 82/2023, a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2024, sp. zn. 5 T 58/2024.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně směřované odvolání obviněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 7. 2025, č. j. 4 To 109/2025-139, zamítl podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání, vyjádření k němu a replika

4. Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně. Dovolání opřela o důvody uvedené v § 265b odst. 2 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Dovolatelka konkrétně namítala, že v předmětné trestní věci je klíčovým a fakticky jediným rozhodným důkazem videozáznam, který zachycuje celý skutkový děj. Obecné soudy pak obsah předmětné klíčové videonahrávky hodnotí v rozporu s vlastním obsahem předmětného důkazu, a také v rozporu s elementární logikou. Jak se podává z předmětného videa, do prostoru vstoupila za účelem návštěvy WC, kde si chtěla a také následně aplikovala pervitin šňupáním. Odvolací soud přesto ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná nepochybně musela vědět o odcizené tašce, které se zmocnila původně spoluobviněná P. Stejně tak obecné soudy dospěly k závěru, že předání tašky při odchodu na toaletu nebylo automatismem, nýbrž promyšleným jednáním za účelem skrytí krádeže, a to přesto, že svědek K. jednoznačně popsal, že obviněná byla pod vlivem OPL. Pokud tedy obecné soudy tvrdí rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, učiněná z výše uvedených důkazů, dospěly k nim ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Porušena tak byla zásada in dubio pro reo.

6. Interpretací důkazu v rozporu s jeho obsahem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva shledává také v tom, že ačkoliv samotnou krádež realizovala spoluobviněná P., tato nebyla potrestána.

7. Soudy zcela rezignovaly na povinnost prokázat naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 234 tr. zákoníku. Přitom s taškou, v níž byla ukradená kabelka, odešla spoluobviněná P., která také měla platební kartu k dispozici po celou dobu a rovněž s ní platila, aniž by dovolatelka byla přítomna.

8. Dovolatelka dále namítala nesprávný procesní postup odvolacího soudu, který k jejímu návrhu nezopakoval přehrání klíčových videozáznamů, ačkoliv uvedl, že se s obsahem kamerového záznamu seznámil, přičemž není zřejmé, jakým způsobem se mohl odvolací soud s předmětným videozáznamem seznámit, aniž by jej přehrál.

9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rovněž i prvoinstanční rozsudek zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř., případně aby ve věci sám v souladu s dovolacími důvody rozhodl a její trestní stíhání zastavil, případně ji rozsudkem zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchala obviněná.

10. K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

11. K problematice dovolatelkou zpochybňované úplnosti dokazování státní zástupce uvedl, že obviněná ani státní zástupkyně intervenující u hlavního líčení proběhlého u Městského soudu v Brně v jeho závěru žádný návrh na doplnění dokazování neučinily. Obviněná pak sice navrhla provedení důkazu v rámci podaného odvolání, nejednalo se však o důkaz nový, nýbrž jen požadovala, aby Krajský soud v Brně u veřejného zasedání znovu provedl důkaz kamerovými záznamy zaznamenávajícími průběh událostí v kavárně. Státní zástupce je přitom ve shodě s odvolacím soudem přesvědčen, že se v takovém případě jednalo o návrh zcela bezpředmětný a postrádající logiku. Požadavek obviněné na opětovné provedení důkazu odvolacím soudem jen z toho důvodu, že ona sama není spokojená s tím, jak byl takový důkaz hodnocen soudem prvého stupně, zcela popírá principy trestního řízení a přehlíží, že těžiště dokazování je primárně před soudem prvého stupně. Odvolací soud nijak nepochybil, pokud návrhu dovolatelky nevyhověl a důkaz znovu neprováděl.

12. Obdobně nejsou rozhodnutí soudů zatížena ani vadou tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Obviněná v rámci dovolací argumentace s akcentem na důkaz v podobě vlastní popěrné obhajoby zpochybňuje výlučně to, že by se nějakým způsobem na krádeži podílela, a podotýká, že konkrétně ona do kavárny vstoupila jen za účelem návštěvy WC. Takové tvrzení je však v příkrém rozporu s důkazy provedenými Městským soudem v Brně a se skutkovými závěry, ke kterým dospěl. Na krádeži se podílela nejen P., která tašku poškozené vzala a poté si ji schovala pod bundu, ale taktéž sama dovolatelka. Ta nejenže hlídala a bránila v pozorování krádeže, ale poté, co jejich chování u J. K. vzbudilo podezření, podala P. svou příruční tašku, do níž tato mohla v nestřeženém okamžiku uschovat tašku poškozené a s touto poté nepozorovaně odešly. Návštěva WC tak byla pouhou záminkou a příležitostí k rozptýlení pozornosti K.

13. S velkou dávkou tolerance lze podle pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit jen námitku, v jejímž rámci ve vztahu k trestnému činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřila podiv nad tím, že mohla být uznána vinnou v situaci, kdy kartu s taškou odnesla a s touto platila jen P. Tato však postrádá opodstatnění. Také obviněné lze klást za vinu odcizení platební karty, neboť pachatel v případě odcizení tašky s peněženkou musí z logiky věci očekávat, že tato pravděpodobně obsahuje i platební kartu. Obviněná přitom znaky tohoto trestného činu naplnila již tím, že si takto společně s P. mj. platební kartu opatřily a tuto přechovávaly, a to bez toho, že by bylo nutné prostřednictvím karty také provádět výběry či hradit platby. Z hlediska naplnění znaků trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku je bez významu, kdo kartou platil nákup.

14. Polemiku obviněné spočívající ve srovnání odlišného postupu soudů ve vztahu k její osobě a k osobě P., respektive výhrady k rozdílnému způsobu rozhodnutí soudu, pod obviněnou označené dovolací důvody vůbec podřadit nelze.

15. Státní zástupce tedy v návaznosti na všechny uvedené skutečnosti vyjádřil přesvědčení, že námitky obviněné dílem pod jí uplatněné ani jiné dovolací důvody nespadají a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

16. Obviněná na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagovala replikou obsahující obdobné, toliko stručněji vyjádřené argumenty jako v dovolání. V zásadě tedy zopakovala svou dovolací argumentaci, vyzdvihla svůj interpretační náhled na obsah videozáznamu a uzavřela, že její vědomost o odcizené tašce neplyne z tohoto důkazu při žádném logickém způsobu jeho vyhodnocení.

III. Přípustnost dovolání

17. Dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou z podstatné části opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Druhostupňový soud na ně dostatečně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněné poskytl náležité vysvětlení, proč jí nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

19. Obviněná založila své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda obviněnou vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

21. S prvou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se námitky obviněné spíše míjejí, neboť jde o prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, nikoliv o označení rozporu, natož pak zjevného. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Takový rozpor ale nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelčiným představám a tužbám. Obviněná se pokouší označit trhlinu v logice úvah nižších soudů, činí tak ovšem tím, že vyzdvihuje pouze svou interpretaci událostí zachycených na videozáznamu, kterou zakládá jednak na izolování jednotlivostí z celkového kontextu zaznamenaného děje a jednak na jak přeceňování těch, které vyhovují jejímu náhledu, tak upozaďování těch, které mu nekonvenují. Naproti tomu soudy jak předmětný videozáznam, tak i ostatní provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i kontextuálně a v jejich vzájemném souhrnu, a vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování informací jedněch oproti druhým.

22. Pokud by ale se značnou měrou tolerance měly být námitky obviněné pod tuto alternativu dovolacího důvodu podřazovány, pak se zde jedná o výhrady zjevně neopodstatněné.

23. Soud prvního stupně v bodě 8 odůvodnění svého rozsudku velmi pečlivě rozebral kamerové záznamy pořízené v kavárně XY. Odvolací soud v bodech 9-11 odůvodnění svého usnesení závěry prvostupňového soudu potvrdil. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě pouze prezentuje svou vlastní představu o tom, jak kamerové záznamy měly být hodnoceny.

24. Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnými kamerovými záznamy plně souzní se soudy nižších stupňů v tom, že na krádeži se podílela nejen spoluobviněná P. (která tašku poškozené vzala z prostoru za barem a poté ji uschovala pod bundu, kterou držela na ruce), ale také dovolatelka. Obviněná hlídala prostor před barem a bránila zpozorování krádeže. Jakmile si jejich chování všimnul J. K., který okamžitě pojal podezření, že odcizily nějaké věci, poskytla dovolatelka spoluobviněné P. svou tašku, do níž tato po určitých obtížích nakonec schovala tašku poškozené, s níž následně odešly. Návštěvou WC se dovolatelka snažila rozptýlit pozornost svědka K., který se pokoušel co nejrychleji zjistit, zda bylo něco odcizeno. Pakliže dovolatelka stála určitou dobu zády ke spoluobviněné, jednala takto proto, aby mohla kontrolovat okolí a toto její jednání rozhodně nenapovídá tomu, že by nevěděla, čeho se dopouští spolupachatelka.

25. Pokud dovolatelka poukazuje na některé momenty z kamerového záznamu, pak tyto dílem vykládá tak, jak si přeje, aby vyzněly, a dílem je dokonce do značné míry dezinterpretuje. a) Svůj pozdrav při vstupu do kavárny líčí jako prvek vylučující její vědomí, že v kavárně nikdo není. Opomíjí však, že za vinu je jí kladena krádež v zásadě impulzivní a využívající náhodně naskytnutou příležitost prázdné kavárny a v ní neočekávaně se nacházejícího opuštěného zavazadla. Pozdrav při vstupu tak nebyl ničím nelogickým. Ale i kdyby dovolatelka byla viněna z toho, že by si s předstihem a s podrobným a přesně načasovaným plánem vyhlédla prázdnou kavárnu, kam by vstupovala již s konkrétní představou, co tam jde ukrást, kde se kradená věc nachází, kolik má času na její zmocnění se, jaké jsou únikové cesty apod., ani pak by pozdrav při vstupu nepostrádal smysl. Představoval by totiž logický a potřebný test toho, zda očekávání prázdné kavárny se skutečně naplnilo anebo zda se v ní oproti plánu někdo nachází. b) Tentýž efekt má i obviněnou zdůrazňované rozhlížení se po prostoru. c) Realitě neodpovídá dovolatelčino tvrzení, že v době krádeže byla k tomuto ději otočena zády. Jde o přinejmenším zjednodušující, ne-li přímo zkreslující údaj vycházející z extrémně úzce vnímaného okamžiku krádeže tak, že za tu je pokládán právě a jen moment, kdy P. uchopila tašku poškozené. Obviněná však přehlíží, co úchopu předcházelo. Obě po vstupu do kavárny monitorovaly její prostor, včetně jeho „zastrčené“ části s bednami. Tato lokalita přitom byla zcela odvrácená od hned naproti vstupu umístěným a na první pohled viditelným toaletám, jež měly být cílem dovolatelčiny návštěvy kavárny. Obě spočinuly o něco delším pohledem na bednách, kde byla taška poškozené. Dovolatelka následně po celou dobu sledovala, jak se P. k tašce blíží, natahuje se po ní a odvrátila se jen na zlomek sekundy, v níž P. tašku vzala do ruky. Nešlo tedy o situaci, do níž by se obviněná dostala překvapivě, nezúčastněně a náhle tak, že by byla vystavena toliko segmentu určitého děje, jemuž by nerozuměla, ale jednalo se o aranžmá, jehož byla pevnou součástí. d) Tomu napovídá i akustická stopa nahrávky. Poté, co se P. tašky zmocnila, se blížila k dovolatelce s výzvou, aby tašku poškozené převzala (slova „…na…na…“ coby synonymum „..vezmi…vezmi“). To obviněná sice neučinila, ovšem jen proto, že do kavárny vstoupil barman K., takže P. na to musela reagovat tím, že ukradenou tašku skryla pod svou bundu. e) Pozdější předání dovolatelčiny černozlaté tašky společnici P. pak ani při velmi avantgardních interpretačních schopnostech nelze vykládat jako standardní počin dámy naléhavě spěchající na toaletu a zbavující se u dobrotivé kamarádky zavazadel, která by jí v tom mohla překážet. Impulz k získání černozlaté tašky totiž nevzešel od dovolatelky (údajně chvátající na toaletu), ale od P., která se po černozlaté tašce začala sápat ještě v době, kdy obviněná byla v družném hovoru s K. Černozlatou tašku pak dovolatelka nepředávala P. nikterak chvatně a aktivně, ale nechala si ji pozvolna stahovat z ramen P. a po jejím předání dokonce ještě několik okamžiků setrvala na místě, než se teprve vydala na toaletu.

26. Na rozdíl od hodnotících úvah soudů, které vyváženě, logicky a kontextuálně posoudily obsah důkazů, obviněná nabízí obrázek zcela neživotný, uměle a více než šroubovaně zkonstruovaný a realitě hrubě neodpovídající.

27. Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítala nesprávný postup odvolacího soudu, který k jejímu návrhu nezopakoval přehrání klíčových videozáznamů, ačkoliv uvedl, že se s obsahem kamerového záznamu seznámil, přičemž není zřejmé, jakým způsobem se mohl odvolací soud s předmětným videozáznamem seznámit, aniž by jej přehrál. Dovolatelka tedy vyčítá nesprávný postup odvolacího soudu v dokazování a v procesu hodnocení důkazů, který by dle ní měl spadat pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Požadavek na přehrání kamerového záznamu v odvolacím veřejném zasedání nelze podřazovat pod tuto alternativu dovolacího důvodu. Záznam je sice bezesporu důkazem podstatným pro rozhodná skutková zjištění, tento důkaz však již byl v řízení proveden soudem prvního stupně a v tomto ohledu se tak dovolatelčin požadavek netýká provedení důkazu, nýbrž jeho opakování. To sice obecně vyloučeno není, připadá to však v úvahu pouze tehdy, pokud z dosavadního provedení důkazu nevyplývají odpovědi na všechny podstatné otázky a existuje tedy materie, která není daným důkazem informativně pokrytá. Žádné takové slepé místo ve vyhodnocení záznamu však obviněná neoznačuje, pouze hodnocení odmítá a prosazuje jiné, čímž se vrací na půdu prvé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která byla vypořádána výše. Smyslem opakování důkazu přitom není provádět jej tolikrát, a tak dlouho, dokud hodnocení soudem nezačne odpovídat tomu, co procesní strana poptávající opakování důkazu, chce slyšet.

29. Odvolací soud nepominul obsah kamerových záznamů z provozovny kavárny XY, neboť v bodě 8 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů nebylo třeba tento důkaz opakovat. To při vědomí, že motiv obviněné při poptávce na opakování spočíval v jejím odlišném hodnocení uvedeného důkazu. Jestliže odvolací soud rozvedl, z jakých důvodů dovolatelkou navrhované opakování promítnutí DVD bylo zcela nadbytečné, nelze v jeho postupu spatřovat tzv. opomenutý důkaz, neboť o ten by šlo jen tehdy, kdyby o návrhu na doplnění dokazování nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).

30. Souhrnně je tak k této skupině dovolacích námitek obviněné možno uvést, že (v rozporu s odlišným náhledem obviněné) soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 89 tr. ř.) a své hodnotící úvahy a závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. ř. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

31. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatelka buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny.

32. Pod tento dovolací lze ovšem podřadit námitku obviněné vztahující se k trestnému činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, v níž zpochybnila možnost její viny v situaci, kdy platební kartu s taškou odnesla a s touto platila jen P. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.

33. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek, který umožňuje výběr hotovosti nebo převod peněžních prostředků anebo virtuálních aktiv používaných namísto peněžních prostředků (dále jen „platební prostředek“) a který náleží jinému. Pod pojmem opatří se u tohoto přečinu rozumí jakýkoli způsob nabytí platebního prostředku jiného. Na rozdíl od přijetí jde o aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání platebního prostředku jiného, v rámci něhož si ho opatřuje, ať již koupí, výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Podle dikce § 234 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2362; též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 155/2008 (uveřejněné pod č. 46/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

34. Dovolatelka byla uznána vinnou za jednání ve spolupachatelství, spočívající v tom, že společně se spoluobviněnou P. odcizily tašku poškozené, v níž se mj. nacházela peněženka i s platební kartou. Dovolatelce tedy lze klást za vinu odcizení předmětné platební karty, a to již na základě těch skutečností, že si se spoluobviněnou P. platební kartu opatřily a tuto přechovávaly, přičemž nebylo ani nutné, aby kartu užily k výběru hotovosti či k platbě. Z hlediska naplnění znaků trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku je potom zcela bez významu, kdo vynášel tašku s kartou z kavárny či kdo s kartou následně platil v prodejně.

35. Pokud však obviněná chce vést argumentaci i touto cestou, pak nutno nad rámec primární a stěžejní argumentace uvedené v předchozím odstavci upozornit, že ač při odchodu z kavárny měla zlatočernou tašku s lupem v dispozici P., následně ji musela předat obviněné, neboť právě ta s ní vstupovala do prodejny XY. Jestliže pak s odcizenou platební kartou hradila nákup P., pak si v mezidobí musela kartu vzít ze zlatočerné tašky, což sotva mohla učinit tak, aby si toho obviněná nevšimla. Příběh o nic netušící dovolatelce, za jejímiž zády P. zručně vyňala ze zlatočerné tašky, z v ní uložené ukradené tašky a z tam deponované peněženky platební kartu poškozené, je tedy výrazně překombinovanou konstrukcí. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

36. Tento dovolací důvod obviněná uplatnila v jeho druhé alternativě. Ta je dána tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož však Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích obou nižších soudů (jak je podrobně rozvedeno shora), popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo (jak rozvedeno níže), neshledal porušení zákona ve smyslu obviněnou uplatněných ani jiných dovolacích důvodů, nemohl být naplněn ani obviněnou vznesený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./4. Další dovolací námitky 37. Pod žádný dovolací důvod nespadají námitky, jimiž obviněná napadá i) procesní postup odvolacího soudu při seznámení se s obsahem kamerového záznamu, ii) neuplatnění zásady in dubio pro reo a iii) to, že zatímco ona byla odsouzena, u P. byl zvolen procesní postup jiný. Má-li se však jimi dovolací soud zabývat z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces, je namístě přičinit následující:

38. Není v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud si obsah předmětných záznamů odvolací soud přehrál mimo veřejné zasedání a na tomto základě dospěl k závěru, že soud prvního stupně jejich obsah vyhodnotil zcela správně, a proto není potřeba důkaz znovu opakovat a učinit z něj odlišné skutkové závěry. Těžištěm dokazování je a vždy bylo hlavní líčení, a nikoliv řízení o odvolání. Z tohoto důvodu je soud druhého stupně zásadně vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a to s výjimkou případů, kdy je odhalen zjevný (extrémní) rozpor mezi těmito zjištěními a obsahem provedených důkazů. K ničemu takovému v projednávaném případě nedošlo, a proto odvolací soud neměl žádný zákonný důvod do závěrů soudu prvního stupně jakkoliv zasahovat. Odvolací soud nečinil žádné nové, vlastní závěry, nýbrž pouze převzal skutková zjištění přijatá již dříve soudem prvního stupně, což je zcela legitimní, legální a plně odpovídající zásadě, že hodnocení důkazů přísluší soudu, před nímž byly provedeny (srov. § 263 odst. 7 tr. ř.).

39. Přezkumná činnost vyššího soudu totiž neprobíhá tím, že veškeré důkazy jsou procesně zopakovány, ale vyšší soud v rámci studia spisu zkoumá, zda obsah důkazů nebyl deformován, zkreslen či nějak modifikován. Tato komparace probíhá zcela autonomní činností vyššího soudu při přípravě na soudní jednání, při tzv. předporadách senátu i při závěrečné senátní poradě před vyhlášením rozhodnutí. Touto formou se senát vyššího soudu seznamuje nejen s audiovizuálními záznamy, ale i s účastnickými a svědeckými výpověďmi, dobrozdáními znalců, listinami a jakýmikoli dalšími důkazy. Jsou-li tedy například podatelem opravného prostředku vznášeny námitky proti obsahu svědecké výpovědi, resp. zjištěním, která z ní učinil nižší soud, pak porovnání jejího pravého obsahu (vnímaného přímo z výpovědi samé) se závěry soudu neprobíhá tak, že by svědek byl znovu vyslýchán v opravném řízení, event. že by se tam jeho autentická výpověď četla způsobem, jakým je důkaz tohoto typu prováděn v prvostupňovém řízení. Mělo-li by tomu tak být, pak by jakýkoli přezkum vyšším soudem musel být realizován plným zopakováním celého dokazování, což by zcela devalvovalo smysl prvostupňového i opravných řízení a rozvracelo zásadu volného hodnocení důkazů, která primárně přísluší právě soudu prvního stupně.

40. Vyšší soud popsaným seznámením se s obsahem důkazů nikterak neustrne před branami přezkoumávané domény, ale ponoří se do její struktury, prověří vazby zbudované nižším soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotí, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledal-li by vyšší soud trhlinu v logice hodnotících úvah nižšího soudu, pak by buď musel tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v opravném řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat soud nižší. Pokud však vyšší soud žádnou trhlinu v logice hodnotících úvah nižšího soudu nenalezne, pak je jeho hodnocením důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách nižšího soudu vyšší soud žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 268/2025, či ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 251/2025). Nevyvstává mu pak rovněž žádná potřeba některý důkaz opakovat, neboť jednak si opakováním důkazu přezkum hodnotících úvah nižšího soudu nijak nezpřístupňuje, a především je opakování důkazu indikováno teprve až tehdy, pokud z přezkumu hodnotících úvah nižšího soudu vyplyne nějaká nelogičnost pramenící ze zkreslení obsahu opakovaného důkazu.

41. Jestliže obviněná ve svém dovolání tvrdí, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že tato zásada vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z této zásady se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

42. Obviněná setrvale přehlíží, že jí tvrzené pochybnosti, spočívající v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn soudy nižších stupňů, nepanovaly. Jestliže totiž oba soudy nižších stupňů nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty o tom, že obviněná se předmětného protiprávního jednání dopustila (přičemž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů k takovému jednoznačnému závěru dospěly), pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.

43. Námitku dovolatelky spočívající v tom, že ačkoliv samotnou krádež realizovala spoluobviněná P., tato nebyla potrestána, není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud k tomu pouze toliko poznamenává, že není rozhodující, zda v případě spoluobviněné, jejíž míra účasti na trestné činnosti byla podle mínění dovolatelky vyšší, nedošlo k potrestání (její trestní stíhání bylo již dříve soudem z důvodu tzv. neúčelnosti zastaveno). Není na dovolacím soudu, aby posuzoval postup vůči spoluobviněné P. Nejvyšší soud v této souvislosti navíc podotýká, že trest uložený dovolatelce rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý.

V. Způsob rozhodnutí

44. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že tato vznesla dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dosavadní průběh jednání II. Dovolání, vyjádření k němu a replika III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. IV./4. Další dovolací námitky V. Způsob rozhodnutí Poučení: