Nejvyšší soud · Usnesení

3 Tvo 15/2001

Sbírka: R 2/2002

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2001-02-06 · ECLI:CZ:NS:2001:3.TVO.15.2001.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud zamítl ústavní stížnost obviněného na prodloužení vazby, protože zadržení ve zdravotnickém zařízení nebylo součástí trestního řízení. Soud uznal, že lhůta vazby začíná až od zadržení vyšetřovatelem, nikoli od převzetí do detoxikačního střediska. Důvodem pro prodloužení vazby byla nebezpečí útěku v době odvolacího řízení, což odpovídá § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. Soud se opřel o zásadu účelnosti trestního řízení a zákon o trestním řízení.

Právní věta

Doba umístění osoby ve zdravotnickém zařízení na podkladě § 23 odst. 4 písm. b) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, tj. z důvodů nesouvisejících s trestním řízením, se nezapočítává do doby trvání zadržení této osoby a rozhodování o její vazbě, a to ani tehdy, navazuje-li bezprostředně na propuštění ze zdravotnického zařízení její zajištění pro účely trestního řízení.

Rubrum

3 Tvo 15/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. února 2001 stížnost obviněného J. P., podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2000, č. j. 2 Ntv 20/2000-1036, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 26/99, a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl t a k t o :

Výrok

Stížnost se zamítá.

Odůvodnění

: Usnesením ze dne 12. 12. 2000, č. j. 2 Ntv 20/2000-1036, rozhodl Vrchní soud v Praze podle § 71 odst. 3 tr. ř. o prodloužení vazby obviněného J. P. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 26/99 do 1. dubna 2001. Týmž usnesením bylo rozhodnuto o prodloužení vazby spoluobviněného D. B. Proti tomuto usnesení podal obviněný J. P. včasnou stížnost. Namítl, že nebyla dodržena zákonná lhůta pro jeho zadržení a vzetí do vazby, neboť zadržen byl podle § 14 zák. č. 283/1999 Sb. společně s obviněným D. B. již 13. 1. 1999, kdy byl umístěn do detoxikačního střediska, a až po šesti dnech dne 19. 1. 1999 byl vzat do vazby. V předmětné trestní věci mu byl uložen pouze šestiletý trest odnětí svobody, který nelze považovat za "vysoký trest" a nelze se proto ani obávat, že v případě propuštění na svobodu by uprchl či se skrýval. Důvod vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. tedy není v jeho případě dán, stejně jako nejsou splněny podmínky § 71 odst. 3 tr. ř. pro prodloužení této vazby, když v hlavním líčení konaném před Městským soudem v Praze došlo k značným průtahům. Z obsahu podané stížnosti se proto podává, že obviněný J. P. se jí domáhal zrušení napadeného usnesení vrchního soudu s tím, aby znovu bylo rozhodnuto tak, že návrh předsedkyně senátu Městského soudu v Praze na prodloužení lhůty trvání jeho vazby se zamítá. Když Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 , 2 tr. ř. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, pokud se týká obviněného J. P., i správnost řízení jež, této části napadeného usnesení předcházelo, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval námitkou obviněného J. P., že v jeho případě byly porušeny zákonné lhůty pro vzetí obviněného do vazby, neboť zadržen byl již 13. 1. 1999, kdežto do vazby byl vzat až s účinností od 19. 1. 1999. Z policejních záznamů a lékařských zpráv obsažených v trestním spise vedeném o této věci je zřejmé, že obviněný J. P. byl skutečně dne 13. 1. 1999 dodán policejními orgány do Detoxikační stanice Kliniky anesteziologie a resuscitace Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze 10, neboť vzhledem k pozitivnímu nálezu omamných a psychotropních látek v těle nebyl schopen umístění v policejní cele. Jeho detoxikace byla ukončena 19. 1. 1999, kdy byl v 15.25 hod. vyšetřovatelem podle § 75 tr. ř. zadržen a následujícího dne, tedy 20. 1. 1999 ve 14.04 hod., usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j . Nt 72/99-61, podle § 68 tr. ř. vzat do vazby z důvodu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř. (č. l. 45-61). I když to ve zmíněných policejních a lékařských listinných materiálech není explicitně uvedeno, je zřejmé, že obviněný J. P. byl do uvedené detoxikační stanice dodán policejním orgánem na základě § 23 odst. 4 písm. b) zák. č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, v platném znění, podle kterého je možno nemocného převzít do ústavní péče bez jeho souhlasu mj. i tehdy, jestliže jeví známky intoxikace a ohrožuje sebe nebo své okolí. Cit. zákon o péči o zdraví lidu však není součástí odvětví trestního práva, nýbrž práva správního. Řízení o přípustnosti tohoto převzetí, resp. držení, nemocného v ústavu zdravotní péče je tzv. detenčním řízením podle § 191 a násl. o. s. ř., tedy součástí občanského soudního řízení. Pokud byl tedy obviněný J. P. v době od 13. do 19. 1. 1999 umístěn ve zmíněném detoxikačním oddělení FN Královské Vinohrady v Praze 10, nestalo se tak v rámci zajišťovacích institutů tohoto trestního řízení, ale v rámci institutu správního práva přezkoumatelného v občanském soudním řízení. Detence obviněného J. P. v detoxikačním oddělení od 13. do 19. 1. 1999 proto nemůže být zahrnována do doby trvání jeho vazby v této trestní věci a přezkoumávána podle § 147 odst. 1, 2 tr. ř. stížnostním soudem (v daném případě Nejvyšším soudem) v tomto trestním řízení. Účinnost vzetí obviněného J. P. v této trestní věci do vazby se tedy podle § 71 odst. 8 tr. ř. počítá až od jeho zadržení vyšetřovatelem dne 19. 1. 1999, takže dvouletá lhůta jejího trvání (§ 71 odst. 3 tr. ř.) uplynula 19. 1. 2001. V takto vymezeném rámci trestního, resp. vazebního, řízení v této věci podala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze návrh na prodloužení vazby obviněného J. P. ve lhůtě a způsobem obsaženými v ustanovení § 71 odst. 6 tr. ř. Důvod tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. ř., pro který byl obviněný J. P. do vazby v této věci vzat a po celé dvouleté období se v ní i nacházel, v souvislosti s jeho nepravomocným odsouzením rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2000, č. j. 4 T 26/99-1008, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a další trestné činy k úhrnnému šestiletému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění, neztrácí ani v současné době nic na své aktuálnosti. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že dosavadní doba trvání tohoto jeho trestního stíhání, a potažmo i jeho vazby, jsou ovlivněny faktory ryze objektivní povahy, zejména závažností a složitostí věci a nutností hlavní líčení vícekrát odročovat. Kdyby naopak v tomto stadiu řízení, kdy o odvoláních obviněného J. P. (a dalšího spoluobviněného) bude rozhodovat soud druhé instance, byl obviněný J. P. propuštěn na svobodu, hrozí, že by uprchl, popř. se skrýval, a dosažení účelu tohoto trestního řízení, tj, provedení odvolacího řízení a výkon rozhodnutí, tak přinejmenším podstatně ztížil (§ 71 odst. 3, § 1 odst. 1 tr. ř.) Nejvyšší soud tedy neujistil nic, co by svědčilo pro jiné rozhodnutí, než jaké v této trestní věci obviněného J. P. učinil Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení, jímž podle § 71 odst. 3 tr. ř. prodloužil vazbu obviněného jen na dobu nezbytně nutnou k provedení odvolacího řízení. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení proto byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.