I. ÚS 1947/07

Rubrum

Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Zákaz změny k horšímu je pak vedle odvolací svobody spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoliv nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu. Z hlediska těchto principů, jež tvoří ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces, proto nelze připustit, aby případnou nečinnost státního zástupce stran uplatnění opravného prostředku proti vadnému rozhodnutí soudu suploval nadřízený soud, který jedná výhradně na základě stížnosti obviněného, který uplatněním opravného prostředku sleduje zlepšení, nikoliv zhoršení svého právního postavení. Jinak řečeno, soud druhého stupně není oprávněn změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, jestliže zahájil a vedl řízení výhradně na základě stížnosti obviněného. Tímto postupem obecný soud nepřípustně supluje roli státního zástupce, který měl na případné vady usnesení soudu prvního stupně sám upozornit a brojit proti nim stížností podanou v neprospěch obviněného.

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 5. září 2007 v senátu ve věci ústavní stížnosti S. H., zastoupené Mgr.

V. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 44 To 293/2007, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 44 To 293/2007, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Poučení

I.

1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.

2. Jak stěžovatelka blíže uvedla, je proti ní vedeno trestní stíhání pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b, e) tr. zákona a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zákona. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2007, sp. zn. 37 Nt 24/2007, byla vzata z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. řádu do vazby, která se podle tohoto usnesení započítává dnem 29. 4. 2007 od 02.15 hod., kdy byla dodána na detox. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, na jejímž základě bylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně bylo zrušeno a znovu bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se bere do vazby, která se ovšem započítává dnem 29. 4. 2007 od 02.15 hod. do 22.40 hod. a poté od 3. 5. 2007, 14.30 hod.

3. Stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze namítla, že porušilo její ústavně zaručená základní práva, a to právo garantované čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

4. Podle čl. 8 Listiny lze obviněného nebo osobu podezřelou ze spáchání trestného činu zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. Toto ustanovení tak podle stěžovatelky stanoví lhůty, které musí být bezpodmínečně dodrženy od okamžiku omezení osobní svobody. Nejsou-li splněny, je to vždy důvod pro propuštění obviněného na svobodu.

5. Obvodní soud pro Prahu 5 stanovil jako den omezení osobní svobody den 29. 4. 2007, 02.15 hod., avšak rozhodoval o vazbě až dne 5. 5. 2007, přičemž v tomto usnesení není uvedena žádná zmínka o přerušení doby omezení osobní svobody obviněné. Pokud v průběhu zadržení nedošlo k přerušení omezení osobní svobody, musela být stěžovatelka odevzdána soudu ve lhůtě do 1. 5. 2007, 02.15 a pokud by byla v tomto termínu předána, musel soud o její vazbě rozhodnout do 2. 5. 2007, 02.15 hod. Pokud však rozhodoval o vazbě po této lhůtě, měl obviněnou v souladu s ust. § 77 odst. 2 tr. řádu propustit na svobodu.

6. Městský soud v Praze k této námitce stěžovatelky v napadeném usnesení uvedl, že lhůta byla zachována, neboť omezení osobní svobody stěžovatelky bylo přerušeno dodáním na detoxikační oddělení příslušného zdravotnického zařízení nevazebního charakteru.

7. Stěžovatelka k tomu uvádí, že je jí známa současná praxe, podle které je možné lhůtu 48 hodin přerušit za předpokladu, že po zadržení podezřelého vyvstane v důsledku požití omamné psychotropní látky nebo z jiných vážných důvodů naléhavá potřeba neodkladného lékařského ošetření. Přerušení však přichází v úvahu v případě, kdy naléhavá potřeba lékařského ošetření má takovou povahu, která brání dalšímu výkonu zadržení (např. nelze proti takové osobě zahájit trestní stíhání nebo provést její výslech jako obviněného). Pokud je po odpadnutí překážky taková osoba opětovně zadržena za nezměněných skutkových okolností, k nové době zadržení se připočte doba, po kterou trvalo předchozí zadržení. Propuštění takové osoby se však neprovede, jestliže je i po dobu ošetření nebo nezbytných vyšetřovacích či léčebných výkonů podle ust. § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. nadále osobní svoboda této osoby omezena (zejména byla-li umístěna do zdravotnického zařízení Vězeňské služby). V této době přichází v úvahu rozhodnutí soudce o tom, zda zadržená osoba bude propuštěna nebo bude rozhodnuto o jejím vzetí do vazby.

8. Stěžovatelka k tomu dále uvedla, že pokud policejní orgán již podezřelou osobu obvinil a provedl její výslech, nic nebrání tomu, aby tuto osobu odevzdal soudu. Vyvstane-li pak naléhavá potřeba neodkladného lékařského vyšetření, nepředstavuje v takové situaci již překážku tomu, aby byl obviněný předán soudu k rozhodnutí o vazbě.

9. Dále se stěžovatelka domnívá, že pokud Městský soud v Praze napadeným usnesením vydaným dne 29. 5. 2007 zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2007 a sám znovu rozhodl o vazbě, de facto to znamená, že o vzetí do vazby bylo rozhodováno celý jeden měsíc od omezení osobní svobody (29. 4. 2007). Stěžovatelka připouští, že se lze setkat s názorem, že do doby, v níž musí být rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby se započítává pouze doba do vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv již doba do vydání rozhodnutí o stížnosti (rozhodnutí soudu druhého stupně). Takový výklad však podle ní nemá oporu v Listně ani v zákoně.

10. Konečně poslední námitka stěžovatelky směřovala vůči tomu, že soud druhého stupně změnil předchozí rozhodnutí v její neprospěch, ačkoliv rozhodoval výlučně na základě její stížnosti. Ačkoliv tedy proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 podala stížnost pouze stěžovatelka, Městský soud v Praze napadeným usnesením rozhodl v neprospěch stěžovatelky, když na rozdíl od soudu prvního stupně nezapočítal do doby trvání vazby dobu, po kterou bylo omezení osobní svobody přerušeno jejím umístěním na detoxikačním oddělení zdravotnického zařízení nevazební povahy (od 29. 4. 2007, 22.40 hod. do 3. 5. 2007, 14.30 hod.). Stěžovatelka se domnívá, že takovým postupem porušil Městský soud v Praze zákaz reformationis in peius vymezený v ust. § 150 trestního řádu, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a nepřímo též právo na osobní svobodu.

11. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.

12. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 44 To Městského soudu v Praze. Podle jejího vyjádření svědčil obsah spisového materiálu, který měl soud k dispozici, pro závěr, že státní zástupce předložil návrh na vzetí stěžovatelky do vazby včas a v návrhu pak podrobně vyznačil dobu, která zakládala přerušení zákonné lhůty 48 hodin ve smyslu § 75 tr. řádu. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodla o tomto návrhu v zákonné lhůtě dne 5. 5. 2007, a to zcela v souladu s návrhem, leč při zápočtu doby vazby zůstal výrok usnesení neúplný, přičemž je nepochybné a jednoznačné, že i tento výrok vycházel z podaného návrhu státního zástupce. Proto městský soud uvedenou vadu napravil postupem podle § 149 odst. 1 tr. řádu, i když měl správně citovat i odst. 4 tohoto zákonného ustanovení, neboť se jednalo o neúplný výrok, který sám o sobě neodpovídá zákonným požadavkům, zejména tím, že nebyl vyčerpán celý návrh, na jehož základě bylo usnesení soudkyní obvodního soudu vydáno. Nejednalo se tedy o porušení zákazu reformationis in peius, jak je uvedeno v ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud si k posouzení Ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 24/2007.

14. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2007 Ústavní soud zjistil, že tímto soudem bylo rozhodnuto o vzetí obviněné do vazby z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu s tím, že vazba se započítává ode dne 29. 4. 2007 od 2.15 hodin. V odůvodnění usnesení absentuje jakákoliv zmínka o přerušení doby zadržení z důvodu umístění stěžovatelky v detoxikačním oddělení zdravotnického zařízení nevazebního charakteru.

15. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud dospěl k závěru, že „lhůty stanovené trestním řádem stran zápočtu vazby jak od doby od zadržení obviněné až do podání návrhu na vzetí do vazby, byly v případě obviněné státním zástupcem dodrženy a doba 48 hodin byla zachována“. Městský soud v Praze však považoval výrok soudu prvního stupně, pokud jde o dobu započtenou do trvání vazby, za chybný. Jak v odůvodnění soud uvedl, stěžovatelka byla omezena na osobní svobodě dne 29. 4. 2007 v době od 2.15 hod do 22.45 hodin, kdy byla dodána na detoxikační oddělení příslušného zdravotnického nevazebního zařízení a následně předána zpět orgánům Policie ČR dne 3. 5. 2007 ve 14.30 hodin. Podle městského soudu vyhlásil obvodní soud výrok neúplně, neboť v něm chyběla následná doba poté, co byla stěžovatelka zpět eskortována Policií ČR. Obvodní soud tak podle městského soudu „nedbalým způsobem pochybil ve výroku napadeného usnesení stran doby zápočtu vazby, neboť v předloženém návrhu státní zástupkyně na č. l. 2 je tato doba precizně stanovena; obvodnímu soudu ve výroku chybí následná doba poté, co byla obviněná eskortována zpět na Policii ČR po detoxikaci, tj. dne 3. 5. 2007 ve 14.30 hodin“. Městský soud v Praze proto toto pochybení napravil tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl o vazbě stěžovatelky sám podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu. II.

16. Ústavní soud si v souladu s ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

17. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je v části týkající se námitky porušení zákazu reformationis in peius opodstatněná. III.

18. Jak již Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, „zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.“ (nález sp. zn. I. ÚS 670/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz).

19. Zákaz změny k horšímu je pak vedle odvolací svobody spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoliv nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva představuje kontradiktornost trestního řízení jeden ze základních aspektů práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. například rozhodnutí ze dne 3. 2. 2004 Laukkanen a Manninen v. Finsko, odst. 34: „Základním aspektem práva na spravedlivý proces je požadavek, aby trestní řízení bylo kontradiktorní a aby existovala rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou.“). Ústavní soud pak ve své judikatuře zdůraznil, že tento princip má své místo i v řízeních vazebních (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04, vyhl. pod č. 239/2005 Sb.).

20. Z hlediska těchto principů, jež tvoří ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces, proto nelze připustit, aby případnou nečinnost státního zástupce stran uplatnění opravného prostředku proti vadnému rozhodnutí soudu suploval nadřízený soud, který jedná výhradně na základě stížnosti obviněného, který uplatněním opravného prostředku sleduje zlepšení, nikoliv zhoršení svého právního postavení. Jinak řečeno, soud druhého stupně není oprávněn změnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, jestliže zahájil a vedl řízení výhradně na základě stížnosti obviněného. Tímto postupem obecný soud porušuje zákaz reformace in peius a princip kontradiktornosti řízení, neboť zcela nepřípustně supluje roli státního zástupce, který měl na případné vady usnesení soudu prvního stupně sám upozornit a brojit proti nim stížností podanou v neprospěch obviněného.

21. V daném případě byla doba mezi omezením osobní svobody stěžovatelky a rozhodováním soudu o vzetí do vazby přerušena umístěním stěžovatelky v detoxikačním oddělení zdravotnického zařízení nevazebního charakteru. Lze souhlasit s Městským soudem v Praze, že doba strávená v tomto zařízení (od 29. 4. 2007, 22.40 hod. do 3. 5., 14.30 hodin) se do doby omezení osobní svobody nezapočítává (tento závěr je ostatně i v souladu s ustálenou a dostupnou judikaturou – srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 3 Tvo 15/2001, in Sbírka rozhodnutí a stanovisek NS ČR, roč. 2002, č. 2, str. 6). Obvodní soud pro Prahu 5 v usnesení ze dne 5. 5. 2007 tedy jistě pochybil, pokud výrokem tohoto usnesení nezohlednil přerušení doby omezení osobní svobody a stanovil pouze její počátek dnem 29. 4. 2007, 2.15 hod. Toto pochybení však nelze odstranit postupem podle § 149 odst. 1 a 4 trestního řádu, pokud by toto odstranění zhoršilo postavení obviněné a pokud stížnost proti usnesení soudu prvního stupně podala výhradně obviněná (stěžovatelka). V podmínkách kontradiktorního řízení je nepřípustné, aby soud sám svým postupem nahrazoval nečinnost státního zástupce, který měl případnou vadu usnesení napadnout svou stížností. Za dané situace v podstatě obecný soud využil opravného prostředku obviněné (stěžovatelky) k napravení pochybení obvodního soudu, čímž ovšem z hlediska počítání délky vazby rozhodl v neprospěch obviněné a zhoršil její postavení.

22. Obecný soud tak podle Ústavního soudu aplikoval ust. § 149 odst. 1 a 4 trestního řádu způsobem, který se neslučuje se zákazem reformationis in peius a principem kontradiktornosti řízení, neboť postup obecného soudu vedl jednak k situaci, kdy opravný prostředek podaný výhradně obviněnou zhoršil její postavení a nepřípustně vedl k její (opravným prostředkem jistě nezamýšlené) újmě, a jednak nahradil procesní aktivitu, kterou měla a mohla v řízení vyvinout protistrana (stížnost státního zástupce). Takovým postupem Městský soud v Praze porušil stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

23. Pokud jde o další námitky, jimiž stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž brojila proti usnesení Městského soudu v Praze, neshledal je Ústavní soud opodstatněnými. Jak již uvedeno shora, Ústavní soud nepovažuje závěr vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle něhož se doba umístění osoby ve zdravotnickém zařízení nevazebního charakteru podle § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, nezapočítává do doby trvání zadržení této osoby a rozhodování o její vazbě, za rozporný s ústavně zaručeným právem na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny.

24. Rovněž pak nelze souhlasit s argumentem stěžovatelky, že do doby 24 hodin, v níž je soudce povinen zadrženou osobu vyslechnout, rozhodnout o její vazbě nebo ji propustit na svobodu, je třeba zahrnout nejen rozhodování soudu prvního stupně, ale též i rozhodování soudu druhého stupně o podané stížnosti. Především je třeba vyjít z toho, že Listina ani Úmluva negarantují dvouinstančnost soudního rozhodování o vazbě. Jinak řečeno, o vzetí do vazby je rozhodnuto – byť nepravomocně – již rozhodnutím soudu prvního stupně a ostatně stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o vzetí do vazby ani nemá odkladný účinek (§ 141 odst. 4 trestního řádu).

25. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že se nikterak nezabýval samotnými důvody vzetí stěžovatelky do vazby, jak je v předchozích rozhodnutích shledaly obecné soudy. To proto, že samotná stěžovatelka tímto směrem nezaměřila ani jednu z námitek obsažených v ústavní stížnosti.

26. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Rubrum

I. II. III. Odlišné stanovisko soudkyně Ústavního soudu Ivany Janů