30 Cdo 1039/2020

Rubrum

Podána ústavní stížnost. 30 Cdo 1039/2020-296 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s., IČO 16193938, se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohrady, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 238 332,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 17/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, č. j. 25 Co 82/2019-223, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 7. 2018, č. j. 12 C 17/2015-137, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 169 575,30 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 141 666 Kč od 16. 1. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 68 757,30 Kč (výrok II) a 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 10 000 Kč od 16. 1. 2015 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení 31 037 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně výrokem I potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I), výrokem II potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) co do částky 57 279,60 Kč a změnil jej tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila částku 11 477,70 Kč, výrokem III jej potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (výrok III) za dobu od 16. 1. 2015 do 10. 3. 2015 a změnil jej tak, že žalované uložil, aby žalobkyni za dobu od 11. 3. 2015 do zaplacení zaplatila úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 000 Kč, a výrokem IV žalované uložil, aby žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila částku 43 379 Kč. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, domáhala po žalované odškodnění nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízením vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 130/2006 a v navazujících řízeních u Krajského soudu v Českých Budějovicích a u Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) co do částky 57 279,60 Kč. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a které mají být podle hmotného práva vyřešeny jinak, než jak ji vyřešil odvolací soud, přičemž odvolací soud některé otázky po právní stránce posoudil a vyhodnotil jinak, než jak je standardně posuzuje dovolací soud. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl. Námitky žalobkyně o nedostatečné výši odškodnění a rozsahu zohlednění jednotlivých kritérií přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Odvolací soud v předložené věci převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování dospěl k závěrům odpovídajícím jedinečným skutkovým okolnostem případu a řádně a přehledně odůvodnil specifickou metodu výpočtu relutárního zadostiučinění nemajetkové újmy žalobkyně analogicky odvozenou od principu nejistoty koncipovaného v případech zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Právě s ohledem na ojedinělé skutkové okolnosti věci Nejvyšší soud shledává tento postup souladný s judikaturou dovolacího soudu v otázce přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, či ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). Pokud se týká námitky nesprávné výše základní částky pro určení přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení, Nejvyšší soud již shora uvedl, že stanovení její výše je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž částka 15 000 Kč je částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12) a nemůže sama o sobě představovat odchylující se řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. a založit tak přípustnost dovolání. Neshledal-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, nežli částky 17 000 Kč, nepředstavuje (samo o sobě) jeho posouzení dané otázky jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, a jedná se o částku v rámci rozmezí uváděného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), což činí dovolání žalobkyně ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k předestřené otázce nepřípustným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Dovolací soud pak neshledal ani zjevnou nepřiměřenost 40% snížení základní částky z hlediska kritéria složitosti řízení, kdy posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Pokud tedy odvolací soud považoval za odpovídající snížení základní částky zadostiučinění z důvodu složitosti posuzovaného řízení o 40 %, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 2174/12). S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, a Stanovisko). Hranice 50 % se přitom vztahuje ke každému z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk zvlášť (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Ani otázka zhodnocení postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud (stejně jako soud prvního stupně) základní částku navýšil o 30 % z důvodu postupu soudů spočívajícího v průtazích v posuzovaném řízení a v opakovaném nekoncentrovaném postupu. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že soudy opakovaně vydávaly chybná rozhodnutí, která následně opravovaly a že rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno soudem dovolacím z důvodu jeho vad ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., přičemž zohlednil i nepřiměřeně dlouhé rozhodování o věcné příslušnosti soudu, jakož i pozdní rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost a nesprávně vyměřený soudní poplatek [k zohlednění pochybení soudů a následnému rušení rozhodnutí soudem vyššího stupně v rámci kritéria postup orgánu veřejné moci srov. část IV písm. c) Stanoviska, též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018]. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá námitka zvýšení základní částky při nepřiměřené délce odškodňovacího řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016), pokud v poměrech projednávané věci z tohoto důvodu zvýšil základní částku odškodnění o 10 %. K tomu Nejvyšší soud dodává, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Konečně dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20). Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 10. 2020 JUDr. Pavel Simon předseda senátu