30 Cdo 5483/2015

Rubrum

30 Cdo 5483/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění ve výši 168 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 214/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č. j. 25 Co 214/2015-67, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 12. 2014, č. j. 22 C 214/2013-38, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 168 000 Kč s příslušenstvím a kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Částky 168 000 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Újma žalobkyni vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 8/2006. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Námitka, že újma žalobkyně nebyla zmírněna tím, že ji advokát „uklidňoval“ a informoval ji, že výsledek řízení bude pro ni příznivý, a že závěr o tom navíc soud učinil bez jakéhokoliv dokazování, nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud shledal, že v posuzovaném řízení došlo k průtahům pouze v dovolacím řízení. Jestliže pak uzavřel, že žalobkyni mohlo být zřejmé, že v dovolacím řízení nemá protistrana šanci na úspěch, je zohlednění této skutečnosti v situaci, kdy v dovolacím řízení bylo rozhodováno pouze o „blanketním“ dovolání protistrany, které neobsahovalo zákonné náležitosti a nebylo o ně ve lhůtě pro podání dovolání doplněno, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Přípustnost dovolání nemohou ze stejného důvodu založit ani námitky, že odvolací soud neposoudil správně význam předmětu řízení pro žalobkyni, nezohlednil, jakou hodnotu měly věci, o něž v řízení šlo, a nezohlednil vysoký věk a špatný zdravotní stav žalobkyně. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího, pokud uvedené skutečnosti nezohlednil vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla v době jediného průtahu v řízení v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „stanovisko“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, ani pokud přihlížel k zadostiučinění poskytnutému po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Jestliže je zadostiučinění poskytnuto po lhůtě stanovené v ustanovení § 15 odst. 1 OdpŠk, je stát s jeho poskytnutím v prodlení, stále se však jedná o zadostiučinění (srov. část VII stanoviska). Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobkyně, že poskytnuté zadostiučinění nebylo poskytnuto řádným způsobem, neboť v něm chybí omluva. V posuzované věci ze spisu nevyplývá, že by žalobkyně omluvu v žalobě požadovala. Na posuzovaný případ tedy nedopadá judikatura Nejvyššího soudu, podle které by omluva měla být jako kompenzační prostředek poskytnuta vždy, pokud poškozený nárok na její poskytnutí uplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Nejvyšší soud připouští, že by bylo na místě, aby stát v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk, pokud dospěje k závěru, že k porušení práva došlo, jej nejen konstatoval, ale aby se za něj rovněž omluvil. Už jen z důvodu slušnosti a vstřícnosti by to bylo (zpravidla) vhodné i v případech, kdy se poškozený omluvy výslovně nedomáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně pokud se poškozený, omluvy nedomáhá již v uplatnění nároku u žalované a následně i v žalobě, nemůže být její neposkytnutí důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že žalobkyni měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud uzavřel, že žalobkyni náhrada nákladů řízení nenáleží, neboť ve věci neměla úspěch (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014). Judikaturu, podle které výsledek řízení projevující se tím, že poškozenému je přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť poškozenému výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5210/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze na případ žalobkyně aplikovat pro skutkovou odlišnost nyní posuzované věci. Podle skutkových zjištění bylo žalobkyni zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytnuto ze strany žalované dobrovolně, žalobkyně se s tím však nespokojila a v řízení se nadále domáhala přiznání zadostiučinění v penězích, avšak neúspěšně. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky podle o. s. ř. V Brně dne 24. února 2016 JUDr. Pavel Simon předseda senátu