30 Cdo 1329/2026

Rubrum

30 Cdo 1329/2026-156 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, proti žalované České republice ? Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 198 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 81/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2026, č. j. 23 Co 327/2025-139, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 198 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 54 Cm 134/2015, které trvalo 9 let. Žalovaná ve svém stanovisku uznala opodstatněnost nároku žalobce a dobrovolně mu uhradila částku 76 500 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 15 C 81/2025-110, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 198 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 198 500 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2026, č. j. 23 Co 327/2025-139, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné. Žalobce formuloval otázku, zda je při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přípustné setrvat na výši základní částky vymezené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), bez jakéhokoli zohlednění inflace, která nastala po přijetí tohoto Stanoviska, a to i v situaci, kdy by takový postup vedl k podstatnému snížení reálné hodnoty poskytovaného zadostiučinění. Uvedená otázka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud vyšel ze stanoveného rozmezí základních částek a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, publikovaném pod č. 4/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost proti němu byla zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. V tomto rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci přiznávaného zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Žalobce přitom nepředložil žádné argumenty, které by Nejvyšší soud vedly ke změně jeho judikatury, a to zřejmě i proto, že se s danou judikaturou neseznámil, a jeho argumentace se tak s ní míjí. Druhá dovolací námitka žalobce, zda při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk lze považovat za „běžný“ z hlediska svého významu spor, v němž byl poškozený po dobu téměř 10 let vystaven nejistotě ohledně svého vlastnického práva k majetku v hodnotě přibližně 6 000 000 Kč, a zda je výčet typově významných řízení uvedený v judikatuře Nejvyššího soudu a ve Stanovisku výčtem taxativním, anebo zda i v případě majetkových sporů mohou existovat okolnosti zakládající zvýšený, případně mimořádný význam řízení pro poškozeného, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud svůj závěr o tom, že posuzované řízení nemělo zvýšený význam, postavil na tom, že žalobce netvrdil ani neprokazoval jeho zvýšený význam s ohledem na své majetkové poměry. S tímto právním posouzením se obě dovolací námitky míjejí, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se ani jejich jiné právní posouzení nemůže v poměrech žalobce nijak projevit. V otázce, zda je délka řízení dosahující 9 let ve směnečné věci „extrémní“, odůvodňující navýšení základní sazby zadostiučinění za průtahy, žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu o použití konkrétní výše základní částky za jeden rok trvání posuzovaného řízení. V tomto směru Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Pokud se žalobce domnívá, že doba, kdy bylo civilní řízení přerušeno z důvodu vedení trestního stíhání proti žalobci, které se následně ukázalo nezákonným, je dobou průtahů přičitatelných státu, pak tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Dobu, po kterou bylo posuzované řízení přerušeno do doby skončení řízení ve věci pod sp. zn. 54 Cm 36/2015 v rozsahu, ve kterém bylo posledně zmíněné řízení přerušeno do doby skončení trestního řízení ve věci žalobce, by bylo možno považovat za průtah jen tehdy, pokud by se ukázalo přerušení řízení ve věci pod sp. zn. 54 Cm 36/2015 jako neproduktivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010), tj. pokud by bylo zjevné, že přerušení řízení nemohlo přinést vyřešení otázek, pro které soud k přerušení řízení přistoupil. Taková okolnost ale ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne a žalobce ji ani netvrdil, tj. jím předložená dovolací otázka je otázkou hypotetickou. Samotná skutečnost, že trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby žalobce, k závěru o neproduktivním přerušení řízení ve věci pod sp. zn 54 Cm 36/2015 nevede. K tomu je třeba dodat, že případné odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení, případně za újmu způsobenou jím samotným, jsou odlišné nároky od toho, který je předmětem tohoto řízení a žalobce měl možnost za ně být samostatně odškodněn. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 8. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu