30 Cdo 2499/2025

Rubrum

30 Cdo 2499/2025-141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně ARAKAIN Nero s. r. o., identifikační číslo osoby 47543736, se sídlem v Chomutově, Riegrova 1052/9, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 63/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 51 Co 47/2025-120, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 51 Co 47/2025-124, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím vzniklé jí v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to usnesení Policejního prezidia České republiky, Národní protidrogové centrály, služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 17. 7. 2014, č. j. NPC-450/TČ-2013-222300-E3, o zahájení trestního stíhání. Trestní řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 7/2015 a ve vztahu k žalobkyni skončilo po více než 8 letech a 10 měsících zprošťujícím rozsudkem. Žalobkyně (dříve ALCHEMA 2000 s. r. o.) předtím, než jí bylo sděleno obvinění, byla prosperující společností a v důsledku trestního stíhání ztratila klienty, došlo k citelnému poškození ekonomického subjektu a dobrého jména, což bylo nevratné. Poté se již společnosti nepodařilo dostat na úroveň, jakou měla před vznesením obvinění. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 26 C 63/2024-91, zamítl žalobu o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 39 117,96 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 51 Co 47/2025-120, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 5. 2025, č. j. 51 Co 47/2025-124, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 38 634 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitka dovolatelky, že odvolací soud neprovedl srovnání s případy, které se v podstatných znacích shodují, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s důvody napadeného rozhodnutí. Podstata odvolacích (a ostatně nyní i dovolacích) námitek žalobkyně spočívala v tom, že obdobný případ k nyní projednávané věci neexistuje. Srovnání s obdobnými případy provedl již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud se v zásadě se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Z pohledu dovolacího soudu by sice bylo možno soudům vytknout, že provedené srovnání je postaveno toliko na kritériu povahy trestní věci, tedy, že ve srovnávaných případech šlo o trestní stíhání pro stejný trestný čin, případně pro trestný čin se stejnou trestní sazbou, nelze však pominout, že nejen soud prvního stupně, ale pak zvláště odvolací soud, se zaměřily na posouzení následků způsobených trestním řízením v poměrech žalobkyně, přičemž již na základě tohoto kritéria shledaly žalovanou poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy za přiměřené. V tomto kontextu je pak nutno chápat i provedené srovnání, tedy zda by přiznání zadostiučinění v penězích nebylo odůvodněno samotnou povahou trestní věci, avšak ani co do povahy trestní věci v obdobných případech peněžité zadostiučinění poskytnuto nebylo. Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud při hodnocení následků způsobených trestním řízením posuzoval pouze zásah do dobré pověsti žalobkyně a nikoliv současně i zásahy do jejího soukromí, včetně poškození jejího lidského substrátu a vztahu mezi tímto substrátem a právnickou osobou, pak i tato námitka se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí a nezakládá ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání. Je sice pravdou, že odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně uplatnila toliko zásah do své dobré pověsti, avšak právě okolnosti týkající se lidského substrátu právnické osoby (žalobkyně) byly hlavním důvodem, proč odvolací soud neshledal jako důvodný požadavek na peněžité zadostiučinění. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž rozhodující měrou spočívá na skutečnosti, že v témže trestním řízení byl stíhán a odsouzen k velmi výraznému trestu (9 let odnětí svobody) pro související skutek pan V. D., společník, majitel a vůdčí osoba žalobkyně, v důsledku čehož by újmu na dobré pověsti žalobkyně utrpěla v obdobné míře, i pokud by sama vůbec stíhána nebyla. Rovněž obchodní partneři by byli kontaktováni ze strany orgánů činných v trestním řízení v rámci vyšetřování, pravděpodobně i případná publicita by byla obdobná, když i oba k důkazu předložené mediální výstupy se primárně týkaly pana D. a žalobkyni zmiňovaly spíše okrajově. Zároveň žádný konkrétní dlouhodobý dopad nebyl žalobkyní tvrzen. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ze skutkových zjištění, které učinil již soud prvního stupně na základě účastnické výpovědi jednatelky žalobkyně a které v odvolacím řízení nedoznaly změny, tvořila jednatelka R. P. spolu se společnými dětmi se společníkem V. D. rodinu, přičemž ona sama do firmy docházela tak jednou za 14 dní. Odvolací soud vyšel také z toho, že ohledně dopadů do sféry fyzických osob působících v rámci žalobkyně či dopadů směrem k zaměstnancům žalobkyně ničeho netvrdila. Současně napadené rozhodnutí vychází z toho, že obchodní partneři na vyšetřování reagovali dotazy a posléze i obezřetnější formou spolupráce s další společností, kterou paní P. založila, a která svým názvem jednoznačně odkazovala právě k žalobkyni. Namítá-li žalobkyně, že byla vážně poškozena na svých právech „likvidačním“, excesivním a vykonstruovaným trestním řízením, pak tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání, neboť ve skutečnosti nesměřují k právnímu posouzení věci, nýbrž k hodnocení skutkových zjištění (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Žalobkyně toliko nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry, z nichž vychází napadené rozhodnutí, případně v dovolacím řízení nepřípustně (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) uplatňuje nové skutečnosti (viz údajné pozastavení výkonu předmětu činnosti žalobkyně a omezení nakládání s jejím majetkem rozhodnutím soudu). Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit pouhá polemika s formou zadostiučinění. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Nepřiléhavé jsou i námitky žalobkyně, že se odvolací soud nevcítil do pozice právnické osoby, že nezohlednil zničující dopad na její hospodářskou a obchodní činnost či že bagatelizoval újmu žalobkyně, neboť odvolací soud učinil závěr o vzniku nemajetkové újmy žalobkyně v důsledku trestního stíhání i důvodnosti požadavku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, toliko rozdílně od žalobkyně hodnotil závažnost újmy způsobené žalobkyni pouze jejím trestním stíháním. Předkládá-li dovolatelka jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou právní otázku, zda lze v rámci posouzení významu předmětu řízení a přiznaného zadostiučinění a stanovení výše peněžitého zadostiučinění adekvátně přihlédnout k odškodňovací judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, pak ovšem žádnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se odškodňování za trestní stíhání právnické osoby, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, neoznačuje. Uváděné odkazy se přitom týkají odškodňování nemajetkové újmy právnických osob způsobených nepřiměřenou délkou řízení. To platí i v případě odkazu na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Stejně tak nepřiléhavý (z důvodu skutkové i právní odlišnosti) je i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, neboť tento se týkal odškodnění za výkon vazby a nijak se nevyjadřuje ke konkrétní formě zadostiučinění. Dovolatelka dále obsáhle cituje nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, z něhož dovozuje, že stát nesmí bagatelizovat závažnost újmy přiznáním nepřiměřeně nízké náhrady a že je nezbytné, aby stát pochybením vzniklé újmy nahradil v maximálně možné míře. Citovaný nález se však týkal fyzické osoby – stěžovatelky, která byla nezákonně trestně stíhána a vyšla z trestního řízení „s rozvráceným profesním, rodinným i osobním životem“. Mechanická aplikace závěrů tohoto nálezu na právnickou osobu není možná, a to právě s ohledem na odlišnou povahu nemajetkové újmy právnických osob, jak ji vymezil Ústavní soud v pozdějším nálezu Pl. ÚS 26/24 (bod 49). Nadto v případě řešeném nálezem sp. zn. IV. ÚS 3183/15 byla újma stěžovatelky způsobena výlučně nezákonným trestním stíháním její osoby. V projednávané věci je však situace odlišná – újma na pověsti žalobkyně byla způsobena primárně zákonným odsouzením jejího společníka, nikoli nezákonným trestním stíháním žalobkyně samotné. Konečně není dán ani žádný rozpor s plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24 (47/2025 Sb.), neboť důvodem pro zamítnutí žaloby nebylo takové řešení právní otázky, podle kterého by právnická osoba, trestně stíhaná na základě nezákonného rozhodnutí, nemohla mít podle § 31a OdpŠk nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 8. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu