30 Cdo 1430/2026
V PLATNOSTIRubrum
30 Cdo 1430/2026-670 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradě škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 114/2021, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2026, č. j. 69 Co 96/2023-596, takto:
Výrok
Dovolání žalobkyně i žalované se odmítá.
Odůvodnění
Žalobkyně se původně žalobou domáhala zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným trestním stíháním. Jako náhradu škody požadovala vynaložené náklady na právní zastoupení JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve výši 751 860 Kč, dále na právní zastoupení Mgr. Josefem Bartončíkem ve výši 75 028 Kč. Jako škodu dále požadovala částku 12 100 Kč za znalecký posudek pro Ing. Sokanckého, CSc., a dále 96 593 Kč jako náhradu vlastních cestovních nákladů na jednání orgánů činných v trestním řízení včetně soudů a jednotlivých porad s jejími obhájci. Dále požadovala náhradu škody spočívající v přímých nákladech uhrazených věznici za období od 3. 5. 2018 do 11. 12. 2018 ve výši 10 935 Kč, částku 7 300 Kč představující hovorné z výkonu trestu odnětí svobody a náklady na léky hrazené věznici ve výši 1 107 Kč. Dále žalobkyně žádala náklady civilního života, které byla nucena hradit i po dobu výkonu trestu, a to platby za údržbu domu a hypotéku, celkem 46 616 Kč. Žalobkyně rovněž žádala náhradu škody spočívající v doplatku rozdílů zisku, kterého by byla fakticky dosáhla nebýt jejího odvolání z pozice ředitelky odboru licencí v důsledku trestního řízení, a ziskem, kterého v namítaném období fakticky dosáhla. Za období od 26. 10. 2012 do 3. 8. 2015 požadovala částku ve výši 572 424 Kč, za období od 4. 8. 2015 do 17. 1. 2018 částku ve výši 1 600 100 Kč a za období od 18. 1. 2018 do 30. 6. 2020 ve výši 2 124 973 Kč. Dalším požadavkem byl nárok na náhradu škody v podobě neproplacené dovolené v rozsahu 50 dnů, která by byla za normálních okolností žalobkyni proplacena ve výši 173 163 Kč a ušlý zisk ve výši 418 880 Kč, kterého žalobkyně nedosáhla u společnosti Untraco, v. o. s. v období od 1. 3. 2018 do 30. 6. 2020. Dále se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, a to za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 6 000 000 Kč, za 223 dnů výkonu trestu odnětí svobody částku 780 500 Kč, za zneuctění jména, pověsti osobní i profesní, medializaci a zásah do soukromí 20 000 000 Kč, za diskreditaci v pracovní oblasti a zničenou pracovní kariéru před jejím vrcholem 24 000 000 Kč, za zničení rodinného života a nemožnost počít dítě 50 000 000 Kč a za škodu na zdraví 30 000 000 Kč. V průběhu řízení, po částečném uznání a dobrovolném vyplacení některých nároků žalovanou, došlo k částečnému zpětvzetí žaloby ve výši 1 570 983,90 Kč, kdy byla ze strany žalované žalobkyni proplacena částka 1 560 634,90 Kč. Zároveň žalobkyně vzala žalobu zpět co do částky 10 935 Kč, když dne 8. 2. 2022 ze strany Vězeňské služby České republiky jí byla uhrazena částka 10 935 Kč, kterou žalobkyně uhradila na přímých nákladech vynaložených na výkon trestu odnětí svobody. Dále došlo ke zpětvzetí žaloby ve výši 418 880 Kč představující požadavek žalobkyně na úhradu ušlého zisku ze strany společnosti Untraco v. o. s. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 15 C 114/2021-447, zastavil řízení o částce 429 815 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 17. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku 3 833 713 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p. a. od 17. 6. 2021 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 1 560 634,90 Kč od 17. 6. 2021 do 13. 1. 2022 (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 100 847 426,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 17. 6. 2021 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 69 Co 96/2023-507, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé co do částky 173 163 Kč s příslušenstvím z této částky a v zamítavém výroku III o věci samé co do částky 48 945 292,10 s příslušenstvím z této částky potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku III o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 1 448 628 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 17. 6. 2021 do zaplacení (výrok II). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II o věci samé co do částky 305 386 Kč s příslušenstvím z této částky, v zamítavém výroku o věci samé co do částky 50 406 890 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku IV o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 3372/2023-545, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I, v níž bylo žalobkyni vyhověno, a dále ve výroku II v rozsahu, v němž odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 1 050 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 64 128 Kč s příslušenstvím. V uvedeném rozsahu vrátil Nejvyšší soud věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části bylo dovolání žalované odmítnuto. Dovolání žalobkyně bylo uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu odmítnuto. Ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Nejvyššího soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. III. ÚS 2699/24. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 073 621 Kč s příslušenstvím z této částky, jinak jej v tomto výroku co do částky 40 507 Kč s příslušenstvím z této částky potvrdil (výrok I), ve vyhovujícím výroku o věci samé II co do částky 173 163 Kč s příslušenstvím z této částky zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně i žalovaná včasným dovoláním, a to žalobkyně v té části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, žalovaná pak do téže části výroku I, v níž odvolací soud změnil zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 073 621 Kč. Obě tato dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustná. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně je subjektivně nepřípustné v napadeném rozsahu, tj. v rozsahu ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl změněn zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154). Nejvyšší soud tedy dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. jako podané neoprávněnou osobou. V této souvislosti dovolací soud jako obiter dictum doplňuje, že žalobkyně pomíjí, že předmět řízení, jímž byl odvolací soud vázán, byl dán dřívějším procesním neúspěchem žalobkyně v dovolacím řízení proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu, kdy dovolání žalobkyně v rozsahu částečného zamítnutí žaloby bylo dovolacím soudem dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítnuto. Odvolací soud tak na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni trestním stíháním nemohl přiznat více. Ve zbývajícím rozsahu žalobního nároku žalobkyně je předchozí zamítavé rozhodnutí obecných soudů i nadále pravomocné, neboť dosud nebylo ze strany Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu zrušeno. Nicméně z usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. III. ÚS 2699/24, kterým byla pro „předčasnost“ (resp. pro nežádoucí izolované a hypotetické posouzení ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu) odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně právě proti odmítnutí jejího dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, vyplývá, že ústavnost rozhodnutí obecných soudů o nárocích na náhradu nemajetkové újmy je třeba posoudit naráz, a to až v okamžiku, kdy bude zřejmé, jakou náhradu civilní soudy stěžovatelce skutečně stanoví. V tomto ohledu Ústavní soud zdůraznil, „že případná budoucí ústavní stížnost směřující proti výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a odpovídajících částí rozhodnutí obecných soudů nemůže být v budoucnu odmítnuta pro ‚opožděnost‘; Ústavní soud bude případně (za splnění dalších procesních podmínek) povinen přezkoumat kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a navazujících rozhodnutí jako celek.“ Za dané procesní situace tak adekvátní formou obrany práv žalobkyně (a v souladu s dalšími procesními podmínkami pro podání ústavní stížnosti) bylo nikoliv podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, které pro žalobkyni bylo zcela příznivé a které nemohlo skončit jinak než odmítnutím pro subjektivní nepřípustnost, nýbrž podání nové ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, když na to, že proti novému rozsudku odvolacího soudu v jeho vyhovující části podá dovolání v poslední den dovolací lhůty i žalovaná, a že tento tak bude znovu podroben přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, se žalobkyně stěží mohla spoléhat. Rovněž žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v rozsahu výroku I v části, v níž odvolací soud změnil zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 073 621 Kč s příslušenstvím (tedy v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 1 050 000 Kč s příslušenstvím a nároku na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení ve výši 23 621 Kč s příslušenstvím). Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy žalovaná v dovolání napadá rozhodnutí odvolací soudu co do částky 23 621 Kč představující náhradu nemajetkové újmy (další zadostiučinění) z nepřiměřené délky řízení. V předmětné věci proto dovolání není objektivně přípustné ve vyhovující části výroku I rozsudku odvolacího soudu co do částky 23 621 Kč, neboť v případě tohoto nároku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a žalovaná v dovolání nevymezila žádnou otázku společnou uplatněným nárokům (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Výhrady žalované týkající se tohoto nároku (zadostiučinění z nepřiměřené délky řízení) se navíc míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud nepřiznal v rozporu s předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu zadostiučinění duplicitně, toliko zohlednil předmět řízení v rámci hodnocení toho, jaké požadavky lze klást na státní orgány z hlediska rychlosti a plynulosti řízení. Předmět řízení má totiž vliv nejen na posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. a případné procentuální navýšení či snížení základní částky peněžitého zadostiučinění, ale i na hodnocení, kdy již lze délku řízení s ohledem na další okolnosti považovat za nepřiměřenou a kdy již za extrémně nepřiměřenou, což má zpravidla dopad i do stanovení základní částky zadostiučinění za jeden rok řízení. Dovolací soud přitom v předchozím kasačním rozhodnutí shledal dovolání žalované přípustným pro právní otázku, zda „je přípustné, aby odvolací soud navýšil základní částku odškodnění za nepřiměřenou délku řízení o kritérium významu trestního řízení pro žalobkyni v případě, že žalobkyně samostatně uplatnila a byla odškodněna za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.“ Kromě toho odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí vyšel ze základní částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž stanovení této částky nebylo podrobeno dovolacímu přezkumu (resp. ohledně nesouhlasu žalované s hodnocením délky posuzovaného jako extrémní nebylo dovolání shledáno přípustným). Otázka, zda je v souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, jestliže odvolací soud při stanovení zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání formálně vyloučí duplicitní zohlednění samostatně odškodněného výkonu trestu, avšak při úvaze o násobně vyšší satisfakci oproti referenčnímu případu přihlédne ke skutečnosti pravomocného odsouzení k výkonu trestu odnětí svobody a výslednou částku stanoví metodou trojnásobku referenční částky sníženého o částku přiznanou za nezákonný výkon trestu (otázka č. 1 a 2 v dovolání žalované), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se tak odvolací soud neodchýlil ani od závazného právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v předchozím částečném kasačním rozhodnutí ze dne 19. 6. 2024, č. j. 30 Cdo 3372/2023-545. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by bylo duplicitně zohledněno vykonání trestu odnětí svobody, které bylo odškodněno samostatně. Odvolací soud totiž výslovně částku zadostiučinění poskytnutého za výkon trestu odnětí svobody od částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním odečetl. To, že zohlednil okolnost pravomocného odsouzení žalobkyně, přitom rozpor s předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu nezakládá, neboť újmu způsobenou pravomocným rozhodnutím o vině a trestu nelze redukovat pouze na újmu způsobenou výkonem trestu. Již samotné pravomocné rozhodnutí o vině a trestu bez ohledu na to, že dosud nedošlo k jeho výkonu, zásadně nepříznivě ovlivňuje život obžalovaného (odsouzeného) ve všech jeho složkách, jakož i jeho právní a společenské postavení, včetně jeho důstojnosti, a to minimálně jak tím, že byl pravomocně shledán vinným ze spáchání trestného činu a lze na něj nadále veřejně hledět jako na pachatele, tak tím, že na rozdíl od samotného trestního stíhání hrozba trestu nadále již není jenom hypotetická. Duplicitu odškodnění ze strany odvolacího soudu nelze shledat nejen ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody, kde odvolací soud již poskytnutí zadostiučinění odečetl, ale ani u nároku souvisejícího se služebním poměrem, neboť tento je toliko nárokem majetkovým, ani v souvislosti se zvlášť uplatňovaným nárokem za újmu na zdraví. Žádnou neadekvátnost či duplicitu odškodnění dovolací soud neshledává ani v souvislosti s provedeným srovnáním případu žalobkyně s případem V. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nezakládá ani otázka, zda odvolací soud použil srovnávací metodu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud srovnával nynější věc s věcí V., aniž dostatečně oddělil dopady, které v nynější věci byly nebo jsou uplatňovány samostatně, zejména újmu na zdraví, výkon trestu, případně dopady do služebního poměru a profesní sféry (otázka č. 3 v dovolání žalované), neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Jednak ze skutečností týkajících se okolností zohledněných v rámci odškodnění V., uvedených v rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá, že by u této byla v rámci zadostiučinění za trestní stíhání stejně jako u žalobkyně zohledněna újma na zdraví, jednak z napadeného rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by v zadostiučinění pro žalobkyni zohledňoval její újmu na zdraví. Akcentuje-li žalovaná, že u V. soudy posuzovaly osobu mimořádně veřejně exponovanou, působící ve vrcholné veřejné funkci, veřejně známou, politicky aktivní a veřejně angažovanou i po skončení funkčního období, pak podle dovolacího soudu z předchozího kasačního (ani jiného) rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá, že by tyto osoby musely oproti ostatním, bez ohledu na další následky, na peněžitém zadostiučinění obdržet vždy více. Naopak, u veřejně exponovaných osob nelze pominout, že se mohou snáze i veřejně bránit a zprošťující rozsudek má mnohem větší satisfakční dopad. Přitom i sama žalovaná uvádí, že trestní stíhání V. nebránilo v dalším výkonu funkce, v politické aktivitě a ve veřejné angažovanosti. Ve srovnání s V. tak žalobkyně měla mnohem menší možnosti se aktivně veřejně bránit. Podle dovolacího soudu se v rámci provedeného srovnání s případem V. ze strany odvolacího soudu nejedná o mechanické převzetí částky zadostiučinění, nýbrž o zohlednění větší míry zásahu do života žalobkyně. Ani Nejvyšší soud na základě prokázaných skutečností týkajících se průběhu trestního stíhání a odsouzení žalobkyně nemá žádných pochyb o mnohem intenzivnějším dopadu do života žalobkyně, než tomu bylo u V. Bagatelizuje-li žalovaná profesní postavení žalobkyně tím, že na rozdíl od V. žalobkyně nezastávala vrcholnou veřejnou ani politickou funkci a nestála v čele úřadu, zjevně pomíjí, že funkce ředitelky odboru ústředního orgánu státní správy je jednou z nejvyšších funkcí, které může kariérní státní úředník dosáhnout, když výše postavení jsou už jenom vrchní ředitelé či náměstci vedoucího ústředního orgánu státní správy. A zatímco pro politika ani trestní stíhání nemusí nutně znamenat diskvalifikaci v další politické kariéře, a současně platí, že v nejistotě o svém dalším setrvání ve funkci je prakticky permanentně, bez ohledu na své trestní stíhání či i jen vlastní pochybení, pro kariéru úředníka, který se mnohdy celoživotně dopracoval vysoké pozice, je odsouzení za trestný čin spáchaný v souvislosti s plněním pracovních povinností profesně zcela likvidační. Uvádí-li v této souvislosti žalovaná, že se žalobkyně domáhá náhrady újmy za ztížení společenského uplatnění v samostatném řízení, pak újma na zdraví je zcela jistě jinou újmou než profesní likvidace způsobená pravomocným odsouzením. Dovolací soud konečně poznamenává, že postup odvolacího soudu, který újmu způsobenou zahájením trestního stíhání a pravomocným odsuzujícím rozsudkem neposuzoval odděleně, ačkoliv se jedná o samostatné odpovědnostní tituly (nezákonná rozhodnutí), by si možná zasloužil i samostatné posouzení ze strany dovolacího soudu, avšak tato otázka nebyla žalovanou předložena k dovolacímu přezkumu a dovolání žalobkyně není subjektivně přípustné. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (viz výrok III rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2023 a výrok rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2026), bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 8. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (10)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.