30 Cdo 1494/2026
V PLATNOSTICitované zákony (7)
Rubrum
30 Cdo 1494/2026-131 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně IMMO INTERIMEX s.r.o., identifikační číslo osoby 03911870, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mírové náměstí 490/12, zastoupené JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D. advokátem, se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 260/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, č. j. 20 Co 420/2025-110, takto:
Výrok
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 8. 2025, č. j. 27 C 260/2024-54, zamítl žalobu o zaplacení 487 368,80 Kč (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 287 868,80 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a „ve výroku o věci samé“ ohledně částky 199 500 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 487 368,80 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež jí měly být způsobeny nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného na základě návrhu V. a H. O. Magistrátem města Jablonec nad Nisou pod sp. zn. 2498/2016/ODS/PDS/Šry, Magistrátem města Liberec pod sp. zn. MML019430/20- OD/Ap, Městským úřadem Turnov pod sp. zn. OD/20/35433 a Krajským úřadem Libereckého kraje jako odvolacím orgánem (dále jen „posuzované řízení“). Žalobkyní uplatněný nárok sestával z náhrady škody a) ve výši 233 868,80 Kč, představované náklady na právní zastoupení vynaloženými žalobkyní ve správním řízení o „deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace“; b) náhrady škody ve výši 27 000 Kč, jež měla být žalobkyni způsobena předběžným opatřením vydaným Krajským úřadem Libereckého kraje ze dne 7. 6. 2017, č.j. OD 624/2017-6/280.9/Hk, KULK 44088/2017 (dále též jen „předběžné opatření“); a c) ve výši 27 000 Kč, jež měla být žalobkyni způsobena rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 26. 11. 2021, č.j. OSH 486/2021, KULK 45711/2021/280.9/Pc (dále též jen „rozhodnutí“), které bylo následně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2023, č. j. 30 A 17/2022-104. Škoda měla spočívat v tom, že žalobkyně musela trpět užívání komunikace na svých pozemcích parcelní číslo 2809 a parcelní číslo 97/1 v katastrálním území Jablonec nad Nisou (dále též jen „pozemky“) bez placení nájemného v období od 1. 7. do 31. 7. 2017 (za období trvání předběžného opatření) a od 1. 12. do 31. 12. 2021 (za období trvání rozhodnutí), a z náhrady nemajetkové újmy ve výši 199 500 Kč, vzniklé žalobkyni délkou uvedeného řízení (tento dílčí nárok je na základě napadeného rozsudku odvolacího soudu znovu předmětem rozhodování soudu prvního stupně, nevztahuje se k němu podané dovolání a Nejvyšší soud se jím proto nebude v tomto rozhodnutí podrobněji zabývat). Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, řádně odůvodněným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-l být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání až nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto, jak bude rozvinuto níže, o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a nejde o žádnou z taxativně u vedených výjimek, kdy je výše plnění nerozhodná. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se samostatným skutkovým základem, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se samostatným skutkovým základem, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). To v nynější věci způsobuje nepřípustnost otázky týkající se provázanosti předběžného opatření a následně zrušeného meritorního rozhodnutí [část II, bod 3, sublit. ii) druhá odrážka dovolání]. V posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku na náhradu škody ve výši 27 000 Kč vážící se k vydanému předběžnému opatření, otázka, zda lze předběžné opatření považovat (s ohledem na dílčí výsledek správního řízení) za nezákonné rozhodnutí, nemá společný právní základ k jiné otázce (a to zcela bez ohledu na to, že zákonnost nařízení předběžného opatření správním orgánem nelze v intencích úvah dovolatelky posoudit dříve, než bude s konečnou platností rozhodnuto v dosud neskončeném správním řízení, resp. řízení o správní žalobě). Nejvyšší soud přitom nesdílí pohled žalobkyně, která považuje oba nároky na zaplacení částky vždy 27 000 Kč za jeden „pokračující nárok“; k tomu postačí uvést, že každý z těchto dílčích předmětů řízení je odvozován od zcela jiného odpovědnostního titulu (jednou jde o tvrzeně nezákonné předběžné opatření, podruhé o meritorní rozhodnutí, které bylo zrušeno pro nezákonnost správním soudem). Tedy skutkový základ obou nároků je odvozován od jiných právních skutečností a nemůže jít pojmově, slovy dovolatelky, o „jeden funkčně i materiálně provázaný nárok na náhradu škody způsobené stejným nezákonným rozhodovacím procesem státu, který je toliko časově rozdělen do dvou rozhodných období“. Jde tak naopak v zásadě o dva samostatné nároky, přičemž oba nepřevyšují hranici 50 000 Kč tak, aby mohly být přípustně napadeny dovoláním (ve vztahu k dané otázce). Z týchž důvodů je objektivně nepřípustné dovolání i v rozsahu částky (dalších) 27 000 Kč, pokud se týká nezákonného rozhodnutí krajského úřadu, jestliže je polemizováno s právním závěrem odvolacího soudu o postavení státu, jako posledního dlužníka. Onen závěr se týkal právě a jen tohoto dílčího podlimitního nároku ve výši 27 000 Kč (každý z nároků byl odvolacím soudem zamítnut ze zcela jiného právního důvodu), proto žádná z dovolacích otázek není (nemůže být) oběma nárokům společná. Otázka [pod bodem částí II bod 3 sublit. i)], zda se soud musí při posuzování nároku na náhradu nákladů řízení dle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zabývat u každého jednotlivého nárokovaného úkonu tím, zda byl účelně vynaložen na odstranění nezákonného rozhodnutí, což odvolací soud neučinil, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s důvody napadeného rozhodnutí, k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud totiž (v odstavci 11 odůvodnění svého rozhodnutí) uzavřel, že žalobkyni vzniklé náklady v průběhu správního řízení nejsou náklady spojenými se zrušením napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu, když naopak ony náklady účelně vynaložené v řízení před správním soudem jí byly také rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 28. 2. 2023, č. j. 30 A 17/2022-104, přiznány. Náhrada nákladů řízení podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. totiž v žádném případě nepředstavuje paušální nárok poškozeného na refundaci veškerých nákladů vynaložených v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí či v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba vždy zkoumat, zda jde o náklady účelně vynaložené právě na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí, popřípadě na nápravu nesprávného úředního postupu, a nikoli toliko o náklady vzniklé v obecné souvislosti s vedením posuzovaného řízení. Soud se proto musí zabývat tím, které z uplatňovaných nákladů byl poškozený nucen jako zvýšené vynaložit právě v souvislosti s tím, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, jež bylo třeba napravit; srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 293/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2989/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1814/2024. Tomuto závěru odpovídá i judikatura Ústavního soudu, podle níž lze v režimu zákona č. 82/1998 Sb. odškodnit pouze takové náklady řízení, které účelně směřovaly k odstranění nezákonného rozhodnutí nebo k nápravě nesprávného úředního postupu, nikoli náklady řízení jako celku; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 588/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3132/21. Odvolací soud (který navíc v napadeném rozsudku zcela instruktivně vysvětlil, proč nelze žalobkyní uplatněný nárok zaměňovat se situací, kdy je poškozenému přiznáván nárok na vynaložené náklady obhajoby v rámci trestního řízení, kdy ovšem tyto náklady směřují k odstranění nezákonného rozhodnutí, jímž se trestní řízení vůči poškozenému zahajuje) se tak od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v nejmenším neodchýlil. Dovolání nelze mít za přípustné (§ 237 o. s. ř.) ani k poslední otázce [část II, bod 3, sublit. iv)], zda se při určení výše náhrady nákladů řízení dle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., vynaložených poškozeným ve správním řízení na právní zastoupení, má tarifní hodnota úkonů právní služby stanovit dle § 10 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) jako pevná tarifní hodnota 5 000 Kč pro zastupování ve správním řízení, nebo dle § 7 advokátního tarifu z hodnoty věci, o níž se ve správním řízení rozhodovalo, tj. z hodnoty pozemků, jejichž právní režim byl předmětem správního řízení. Daná otázka se zcela míjí s úvahami odvolacího soudu (viz k tomu judikatura zmíněná shora), neboť v kompenzačním řízení nelze přezkoumávat pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové o správní žalobě, pokud jím byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení, a na jiné náklady, jak bylo vysvětleno výše, žalobkyně nárok nemá. Je proto zcela bezpředmětné zabývat se tím, jak se mají honorovat úkony právního zástupce z řad advokátů ve správním řízení, popř. v řízení o správní žalobě. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu kompenzační řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. neslouží k přezkumu pravomocných rozhodnutí vydaných v posuzovaném řízení (či mimo něj); nelze posuzovat zákonnost rozhodnutí, které nebylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (zde rozsudku krajského soudu), a to ani pokud jde o výrok o nákladech řízení. Tento závěr Nejvyšší soud potvrdil ve své judikatuře, zejména v usnesení ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3111/2024, rozsudku ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 848/2025, a rozsudku ze dne 16. 6. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1285/2025). Odtud plyne, že žádná ze žalobkyní artikulovaných otázek nevedla po tzv. částečném kvazimeritorním přezkumu k závěru o přípustnosti dovolání, zčásti bylo dovolání shledáno objektivně nepřípustným, proto je Nejvyšší soud s odkazem na § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (o části nároku nadále pokračuje řízení), bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 6. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (11)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.