30 Cdo 1757/2026
V PLATNOSTICitované zákony (3)
Rubrum
30 Cdo 1757/2026-41 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Janem Kolbou v právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 172 000 Kč a povolení eutanázie, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 122/2026 (původně u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 251/2025), o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2025, č. j. 35 Co 316/2025-16, takto:
Výrok
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 8. 2025, č. j. 18 C 251/2025-8, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 9. 10. 2025, č. j. 35 Co 316/2025-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 24. 10. 2025 včasné dovolání (č. l. 19). Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 7. 11. 2025, č. j. 18 C 251/2025-24, vyzval žalobce k tomu, aby ve stanovené lhůtě doložil, že je zastoupen advokátem, který musí dovolání rovněž sepsat, nebo aby doložil, že sám má právnické vzdělání. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 13. 11. 2025, avšak žalobce na něj ve stanovené lhůtě reagoval pouze žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Ustanovení § 241 o. s. ř., které zakotvuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, bez jejíhož splnění však nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku stanovuje § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání. Z dovolání nevyplývá, že by byl žalobce právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání, a to ani k výše označené výzvě Okresního soudu v Liberci. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení. V poměrech projednávané věci tak nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení § 241b odst. 2 části věty před středníkem a § 104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.). V daném případě není relevantní, že nebylo rozhodnuto o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, neboť i kdyby žalobce nebyl vyzván Okresním soudem v Liberci k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost by nebránila tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet neurčitě formulovaných žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mimo jiné i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3878/16, ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3784/16, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 112/17, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1963/17, ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 845/18, ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2134/2019, ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2795/2019, ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1229/2020, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3701/2020, nebo ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3669/2020). Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1341/2020), aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto usnesením se řízení ve věci samé nekončí a o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozhodnutí.
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Jan Kolba pověřený člen senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (12)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.