Nejvyšší soud · Usnesení

30 Cdo 1801/2008

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2009-05-07 · ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1801.2008.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci ochrany osobnosti. Soud uznal, že zadržení žalobce na hraničním přechodu nebylo nezákonné, protože bylo provedeno v rámci výkonu povinností orgánů činných v trestním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo považováno za správně vysvětlující právní úpravu § 11 občanského zákoníku a nespadá pod zásadní význam podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Soud se opřel o ustálenou judikaturu a uznal, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Plný text

30 Cdo 1801/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice–M. s., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 77/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 1 Co 139/2007-95, t a k t o : Dovolání žalobce se odmítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č. j. 32 C 77/2004-74, zamítl žalobu (kterou by bylo určeno), že zadržením žalobce dne 10. března 2000 v 15.15 hodin na hraničním přechodu S. H., na základě požadavku Policie ČR, Správy Severočeského kraje,

II. Odbor KP Ústí nad Labem ze dne 3. března 2000, č. j. PSV-49/OKS II-57/99, jako důvodně podezřelého ze spáchání velmi závažné hospodářské trestné činnosti, k jehož provedení nebyl státní zástupkyní krajského státního zastupitelství vydán předchozí zákonem stanovený souhlas, došlo k porušení zákona a tím i k porušení práva žalobce na ochranu jeho osobnosti podle § 11 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2007, č. j. 1 Co 139/2007-95, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do práv žalobce chráněných ustanovením § 11 násl. o. z. Posuzovaný zásah vůči žalobci ze strany orgánů činných v trestním řízení byl proveden při výkonu jejich povinností, přičemž v řízení o ochranu osobnosti nebyl soud oprávněn tento postup přezkoumávat. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména dovozuje, že jeho zadržení nebylo nezbytné, resp. bylo nezákonné. Připomíná ústavní principy, z nichž vychází právo na ochranu osobnosti, stejně jako skutkové okolnosti případu (fakticky je tak uplatněn i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o. z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 111/2006-130). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.

III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. května 2009 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (5)

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.