30 Cdo 242/2023

Rubrum

30 Cdo 242/2023-114 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Karlem Svobodou, Ph.D., v právní věci žalobce P. B., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) České republice – Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Na Třísle 135, o zaplacení 9 163 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 39/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 55 Co 431/2021-88, takto:

Výrok

I. Dovolací řízení se zastavuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 2021, č. j. 21 C 39/2020-81, kterým soud prvního stupně odmítl podání žalobce ze dne 30. 4. 2020, došlé původně Okresnímu soudu v Opavě dne 11. 5. 2020 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání ze dne 22. 2. 2022, které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 6. 2022, č. j. 21 C 39/2020-93, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku z dovolání, který činí 4 000 Kč. Současně byl žalobce poučen, že nebude-li do 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek uhrazen, bude dovolací řízení zastaveno. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků za podání předmětného dovolání ze dne 17. 6. 2022, o níž soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 7. 2022, č. j. 21 C 39/2020-98, rozhodl tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává; dále rozhodl, že žalobci se zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení neustanovuje a že k námitce podjatosti se nepřihlíží. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2022, č. j. 55 Co 257/2022-104, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedené usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 6. 10. 2022. Následně byla žalobci opětovně zaslána výzva k zaplacení soudního poplatku za předmětné dovolání, která byla žalobci doručena dne 21. 11. 2022. Nato žalobce opětovně reagoval podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků, o níž nebylo již znovu rozhodováno. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podáním dovolání ze dne 22. 2. 2022 vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], který činí podle položky 23 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků 4 000 Kč. Protože žalobce dosud nezaplatil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2022, č. j. 21 C 39/2020-93 (a opětovně zaslanou výzvou, která byla žalobci doručena dne 21. 11. 2022), Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti napadenému usnesení podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil. Ačkoli si je dovolací soud vědom, že vyzval-li soud prvního stupně poplatníka k zaplacení soudního poplatku za dovolání, bylo rovněž na soudu prvního stupně, aby dovolací řízení zastavil ve smyslu § 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, v daném případě však Nejvyšší soud z důvodu hospodárnosti řízení o dovolání zastavil, jak je shora uvedeno, neboť z postoje dovolatele v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že dovolatel pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval a respektoval procesní povinnosti podmiňující jejich věcné projednání. Opakovaně i v dalších jím zahajovaných řízeních v žalobě ani v řádných či mimořádných opravných prostředcích neuvádí ani takové základní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čeho a z jakých důvodů se domáhá. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nebo (ve věci téhož dovolatele) usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 6075/2017, proti němu podané ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 850/18, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1887/18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 2. 2023 JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu