30 Cdo 261/2026-205

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 149/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 39 Co 505/2024-166, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2025, č. j. 39 Co 505/2024-166, se ve výroku I, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2024, č. j. 19 C 149/2022-137, se ve výroku II, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení částek 163 000 Kč s příslušenstvím a 115 800 Kč s příslušenstvím, a dále ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná nahradila škodu a poskytla zadostiučinění za nemateriální újmy v celkové výši 508 029 Kč s příslušenstvím, a to na základě vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání v řízení, vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 74/2019 (dále jen „posuzované řízení“), a dále nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce tohoto řízení. Požadoval částku 36 458 Kč jako nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení, dále částku 105 000 Kč za nemajetkovou újmu za dopad řízení do osobnostní sféry žalobce (tedy z titulu usnesení o zahájení trestního řízení – poznámka Nejvyššího soudu), dále částku 163 000 Kč za nezákonný výkon trestu zákazu činnosti, dále částku 115 800 Kč za nezákonný výkon trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem a konečně též částku 87 771 Kč jako náhradu škody představovanou náklady obhajoby.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 20. 8. 2024, č. j. 19 C 149/2022-137, v řízení o zaplacení částky 420 258 Kč s příslušenstvím žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 21 875 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úhrady částky 398 383 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

3. Takto rozhodl za situace, kdy žalovaná po podání žaloby nárok žalobce (pokud jde o náklady na obhajobu) zčásti uspokojila v rozsahu částky 84 676,26 s příslušenstvím a ohledně dobrovolně neuspokojeného nároku na náhradu škody v podobě nákladů obhajoby, to je ohledně částky 3 097,73 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta výrokem II předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 19 C 149/2022-107, který byl v tomu odpovídajícím rozsahu potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 24. 4. 2024, č. j. 39 Co 71/2024-125 (v právní moci od 4. 6. 2024).

4. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku následující skutková zjištění: Dne 14. 2. 2019 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a pro trestný čin poškozování cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Obžaloba byla podána 27. 5. 2019 u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „okresní soud“); o ní bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 7. 2019, kterým soud žalobce uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odložený na 4 roky, zákaz činnosti, spočívající v řízení motorových vozidel na 4 roky, a trest propadnutí věci. Odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 8. 1. 2020 zamítl. K dovolání žalobce Nejvyšší soud dne 10. 6. 2020 toto usnesení krajského soudu v Brně zrušil, stejně jako rozsudek okresního soudu. Dne 24. 9. 2020 okresní soud znovu žalobce uznal vinným a uložil mu shodný trest. K odvolání žalobce krajský soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Ten pak rozsudkem z 29. 4. 2021 žalobce znovu uznal vinným a uložil mu opět totožný trest. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2022 zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2021 stejně jako rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 4. 2021 a žalobce zprostil obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu.

5. Podle úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu, sepsaného Policií České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Žďár nad Sázavou, oddělení obecné kriminality dne 22. 10. 2018 (dále též jen „úřední záznam“), byl dne 22. 10. 2018 v 10:21 hodin vyslechnut žalobce ve věci podezření z trestného činu pokusu o těžké ublížení na zdraví“. V rámci podání vysvětlení žalobce tehdy podrobně popsal svou jízdu coby řidiče motorového vozidla. Při řízení vozidla žalobcem dne 20. 10. 2018 cyklista, který jel po téže komunikaci po předchozí vzájemné komunikaci „zmizel“ před (žalobcem řízeným) vozidlem. Žalobce v jím podepsaném úředním záznamu uvedl, že „v první okamžik si myslel, že toho cyklistu zabil, najednou však ten cyklista si stoupl před vozidlo, měl roztažené ruce jako gesto „co je“, žalobci se ulevilo, nechtěl již nic řešit, protože začal v autě brečet, a tak vycouval na silnici a jel domů“. Dále žalobce před policejním orgánem vypověděl, že jím řízení vozidlo má od té doby poškozené zrcátko, které je (v době výpovědi bylo) provizorně přitažené páskou; na žádost policie České republiky jej následně dobrovolně vydal.

6. V pořadí druhý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Tdo 81/2022-591, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, konstatoval zásadní pochybení (trestního) soudu, když i přes doplnění dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že pachatelem projednávaného skutku byl obviněný, k podání vysvětlení (tedy i úřednímu záznamu – poznámka Nejvyššího soudu) nemohlo být přihlédnuto. Soudy v trestním řízení považovaly za nepravdivou verzi žalobce, že „nad ním stáli dva policisté radící mu, jak má vypovídat s tím, že pokud to takto vypoví, věc bude vyřešena do týdne či dvou“.

7. V rovině právního posouzení soud prvního stupně citoval § 1 odst. 1, § 2 , § 5 písm. a) a b ), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. a), § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“, a dospěl k tomu, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jímž bylo usnesení o zahájení trestního stíhání a je tak dán odpovědnostní titul.

8. Ohledně nároků týkajících se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, výkonem trestu zákazu činnosti a „výkonem“ podmíněného trestu odnětí svobody posoudil jako důvodné obranné tvrzení žalované, že žalobce svým jednáním, konkrétně podáním vysvětlení dle úředního záznamu ze dne 20. 10. 2018, zásadním způsobem přispěl k tomu, že vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání, pročež je poskytnutí zadostiučinění vyloučeno s odkazem na § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Jako bezvýznamné hodnotil to, že se žalobce následně rozhodl využít práva nevypovídat bez ohledu na to, zda tento důkaz byl či nebyl v rámci trestního řízení procesně použitelný, čímž považoval tyto jeho nároky za nedůvodné a podrobněji se zabýval jen nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (tento nárok však není pro toto dovolací řízení významný).

9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě oběma účastníky podaných odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit částku 9 375 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 975 Kč (výrok II rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a (vyjma v této fázi nepodstatného nároku z titulu nepřiměřené délky řízení, který sám jen mírně modifikoval) přisvědčil s odkazem na komentářovou literaturu i judikaturu, které citoval, i jeho právnímu posouzení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále též jen „dovolatel“) napadl v celém jeho rozsahu (s výjimkou části, jíž bylo ať už kladně či záporně rozhodnuto o jeho nároku na zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení) dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Žalobce s podrobnější argumentací formuloval tři okruhy otázek, a to: 1) zda odvolací soud porušil povinnost vypořádat se se všemi argumenty a námitkami obsaženými v odvolání, kdy se dle žalobce odchýlil od ustálené praxe vyjádřené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 74/06, IV. ÚS 2957/20 či sp. zn. II.ÚS 565/21 či v rozhodnutích dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 či sp. zn. 26 Cdo 411/2024, 2) zda se odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 381/2024, když aplikoval § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, a 3) zda jsou jeho závěry v otázce náhrady nákladů řízení rozporné se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 či nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2608/23.

11. K podanému dovolání se velmi stručně vyjádřila žalovaná, která měla za to, že dovolatel jen opakuje námitky, s nimiž se v úplnosti vypořádal odvolací soud. Proto navrhovala podané dovolání odmítnout.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolatel napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu s výjimkou nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení (viz z čl. III odst. 2 dovolání). Pokud šlo o požadavek na náhradu škody v podobě nákladů na obhajobu, bylo o tomto dílčím nároku pravomocně rozhodnuto v předchozí fázi řízení.

17. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení; přitom proti těmto výrokům směřuje veškerá argumentace dovolatele podřazená pod otázku č. 3).

18. K problematice nepřezkoumatelnosti (námitka pod bodem 1/ dovolání) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru, a současně se tento soud vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. V posuzované věci nadto dovolatel zaměňuje domnělou nepřezkoumatelnost s vlastním nesouhlasem s právní kvalifikací, kterou odvolací soud (bez ohledu na to, zda je správná) v napadeném rozsudku zaujal. Nadto tak v dovolání nepřiléhavě žalobce činí v mylném přesvědčení, že v kompenzačním řízení nemohl být vzat v potaz obsah úředního záznamu ze dne 22. 10. 2018. Ani tato otázka pod bodem 1) přípustnost dovolání nezakládá.

19. Otázka zda byla namístě aplikace § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku usnesení, jímž bylo zahájeno žalobcovo trestní stíhání, které nebylo završeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pakliže zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání se vztahuje k takovému případnému zaviněnému jednání, kterým poškozený přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost je přitom třeba hledat nikoliv v jednání obviněného, kterým podle orgánů činných v trestním řízení naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popřípadě v jeho průběhu. Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností, doznáním se k činu, který nespáchal atd.) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4731/2015.

20. Dovolatel se tak mýlí, má-li za to, že v kompenzačním řízení nelze přihlédnout k obsahu výslechu, který byl policejním orgánem se žalobcem jako podezřelým ve formě tzv. úředního záznamu sepsán ještě předtím, než bylo zahájeno samotné trestní stíhání, neboť z hlediska občanskoprávní konstrukce § 12 odst. 1 OdpŠk je zcela nerozhodné, zda okolností umocňující zahájení a další vedení trestního řízení byl důkaz použitelný v trestním řízení či nikoliv. Odvolací soud proto zcela v souladu s ustálenou judikaturou, která má oporu i v názorech teorie, hodnotil, zda žalobce prostřednictvím své výpovědi před policejním orgánem ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2089/2006). Ani skutečnost, že trestní stíhání vůči žalobci bylo vyvoláno údaji jím prezentovanými před zahájením trestního stíhání, to je za okolností, kdy taková výpověď nebyla použitelná v navazujícím trestním řízení, nemá vliv na její použitelnost v civilním řízení. Platí i nadále závěry z rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že způsob jednání nemůže být „přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva“, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. Lze konečně doplnit, že obdobné závěry dovolací soud přičinil i v případě vyloučení odpovědnosti státu za vykonanou vazbu, kdy ten, na němž byla vykonána vazba, si může zavinit vazbu sám ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk i jednáním, k němuž došlo před zahájením trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3038/2006, publikovaný pod č. R 10/2009 Sb. rozh.). Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady neminem leadere a prevence vzniku újmy a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě, měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ní nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání, lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí lze odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Uvedené platí navzdory skutečnosti, že trestní řízení je ovládáno principem oficiality. Lze tedy shrnout, že vypovídal-li ve fázi prověřování žalobce jako podezřelý podrobně o skutkových okolnostech, které mohly být známy jen skutečnému pachateli závadového jednání, a jež nepochybně vykazovalo znaky trestného činu, pak odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily, pokud dospěly k závěru, že mu nesvědčí nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím, jímž bylo zahájeno trestní stíhání (a jeho průběhem). Daná otázka tak, pokud jde o nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 105 000 Kč s příslušenstvím, přípustnost dovolání založit nemohla.

21. Odvolací soud přičítal žalobci k tíži obsah jeho výpovědi ze dne 22. 10. 2018 zachycené v úředním záznamu sepsaném policejním orgánem i ve vztahu k požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve vazbě na výkon uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel (dále jen „ZŘMV“) a „výkon“ trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na přiměřenou zkušební dobu. V projednávané věci proto zčásti záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky pod bodem 2) dovolání, tedy zda je dána možnost pro vyloučení obou z posledně uvedených nároků z hlediska § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

22. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné.

23. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).

25. Podle § 2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

26. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

27. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

28. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).

29. Podle § 12 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (odstavec 1).

30. Odpovědnost státu za škodu je sice odpovědností objektivní bez možnosti liberace (§ 2 OdpŠk), v určitých případech je však tato odpovědnost přesto zákonem omezena. Je tomu tak v případech upravených ve výše citovaném § 12 OdpŠk.

31. Zatímco dovolací soud má za to, že odvolací soud aplikoval § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk v souladu s judikaturou na nárok týkající se požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spojenou s vlastním stíháním, pak pokud jde o nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmou způsobenou výkonem trestu [konkrétně částečným výkonem trestu ZŘMV a současným působením trestu odnětí svobody, který byl odložen na přiměřenou zkušební dobu, a to v období mezi právní mocí prvního a třetího odsuzujícího rozsudku okresního soudu (ve spojení s usnesením krajského soudu), vždy do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání], je třeba považovat právní posouzení odvolacího soudu za neúplné.

32. Není sice vyloučeno, aby zaviněné jednání obviněného (podezřelého či obžalovaného), které mělo podstatný vliv na vydání usnesení, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání (a které se vopřípadě pravomocného zproštění obžaloby považuje za nezákonné), bylo obdobně i překážkou pro poskytnutí náhrady škody či zadostiučinění za nemajetkovou újmu v souvislosti s výkonem nezákonně uloženého trestu (zde ZŘMV, resp. trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na přiměřenou zkušební dobu), je však třeba mít vždy na zřeteli, že musí být i zde naplněn požadavek nezbytné kauzality mezi oním zaviněním poškozeného předpokládaným v § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk a odškodňovaným následkem – zde v podobě vydání nezákonných rozhodnutí ukládajících poškozenému tresty, které byly zčásti vykonány.

33. Již výše Nejvyšší soud připomenul svou dlouhodobou judikaturu, podle níž zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání proti němu (tj. na vydání usnesení o vznesení obvinění či na sdělení obvinění) znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem (či alespoň jedním z důvodů) k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm nadále pokračováno) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 517/2014. Uvedené závěry o potřebě naplnění příčinné souvislosti samozřejmě přiměřeně dopadají i na obsahově odlišný vztah mezi jednáním podezřelého či obviněného na straně jedné a výkonem uložených trestů na straně druhé. Nicméně zatímco podkladem pro vlastní trestní stíhání žalobce vyvolané též jeho výpovědí zachycenou v tzv. úředním záznamu, bylo usnesení o zahájení trestního stíhání z 14. 2. 2019, pak právně zcela odlišenými tituly pro „výkon“ obou (dočasně) uložených trestů byla až obě odsuzující rozhodnutí okresního a krajského soudu, což ostatně žalobce vcelku přiléhavě zdůraznil již v podané žalobě (srov. její bod III/2). Přitom otázka, zda se rozvinula nezbytná kauzalita mezi výpovědí žalobce a jeho pozdějším odsouzením prozatím zůstala stranou bližší pozornosti soudů prvního i druhého stupně. Pro posuzování příčinné souvislosti (ať už představuje podmínku vzniku škody nebo – jako v přítomné věci – naopak podmínku, jejíž splnění je předpokladem pro vyloučení odpovědnosti státu) je typické, že se její splnění posuzuje vždy ve vztahu ke každé jedné příčině a každému jednomu následku zvlášť.

34. Soudy obou stupňů však ve svých rozhodnutích nijak podrobněji nehodnotily, zda je zachována ona zákonem vyžadovaná nezbytná kauzalita i mezi obsahem výpovědi žalobce zachycené v úředním záznamu a posléze pravomocnými (nezákonnými) rozhodnutími soudů v trestním řízení, na jejichž základě žalobce „vykonal“ část mu uložených trestů. Obsah úředního záznamu sice nepochybně ospravedlňoval zahájení a vlastní vedení trestního stíhání, žalobce však namítal, že (v souladu s obsahem druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatého v posuzovaném řízení) již nemohl být obsah úředního záznamu v souladu s trestním řádem užit v trestním řízení soudním coby důkaz směřující k rozhodnutí o vině (a trestu), tedy tvrdil okolnost, jež podle jeho přesvědčení měla v rovině právní vyloučit existenci příčinného vztahu mezi jeho v již zahájeném trestním řízení procesně nepoužitelnou výpovědí na straně jedné a posléze vydanými odsuzujícími rozsudky, na jejichž základě byly „vykonány“ části jimi nezákonně uložených trestů, na straně druhé. Veden odlišným právním názorem se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) s touto pro věc určující otázkou dostatečně nevypořádal a nezjišťoval, zda lze ve zjištěných skutkových okolnostech dopad § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk spočívající v zaviněném jednání poškozeného vskutku vztáhnout vedle vlastního trestního stíhání též na uložené a zčásti vykonané tresty.

35. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.

36. V dalším řízení bude nezbytné zhodnotit důvody, pro které opakovaně shledal Nejvyšší soud v trestním řízení rozhodnutí Krajského soudu v Brně za nezákonná, a zvážit, zda vůbec a případně v čem by bylo možno shledat právně relevantní zavinění žalobce na jejich nezákonnosti a tím i na následném výkonu části uložených trestů, jestliže prozatím zvažované podání vysvětlení zachycené v úředním záznamu nemohlo samo o sobě sloužit jako podklad pro vydání odsuzujících rozsudků. Nebude-li možno ve zrušeném rozsahu na věc aplikovat znění § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, bude třeba se dále zabývat existencí odpovědnostního titulu a případně i formou a výší nároku na odpovídající zadostučinění.

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal.

38. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu nároku na zaplacení částek 163 000 Kč a 115 800 Kč s příslušenstvím založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potřebném rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

39. Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, přitom přiměřeně platí i pro rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud zrušil v potřebném rozsahu i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

40. Ve zbývající části nebylo dovolání shledáno přípustným, Nejvyšší soud je proto v tomu odpovídajícím rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

41. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).

42. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: