30 Cdo 3071/2009

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 3071/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 190/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 435/2008-55, takto:

Výrok

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2008, č.j. 32 C 190/2007-42, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 150.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná odstranila následek zásahu do práva na ochranu jeho osobnosti, a to formou sdělení ve sdělovacích prostředcích v místě bydliště žalobce, tj. v regionálním tisku a regionálním vysílání rozhlasu a televize, ve kterém bude prezentována správná a úplná informace o stavu trestního řízení, vedeného proti žalobci, a o zrušení odsuzujících rozsudků Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, č.j. 1T 99/2003-195, a Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 1To 43/2007-211, Nejvyšším soudem ČR. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 13 odst. 1 obč. zák. se závěrem, že vedení trestního stíhání, ani odsouzení za trestný čin (i když byly následně odsuzující rozsudky zrušeny), nemůže mít za následek neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce, neboť se jedná o plnění povinnosti uložené orgánům činným v trestním řízení v zájmu ochrany veřejného zájmu. K odvolání žalobce do výroku I. o věci samé ohledně částky 100.000,- Kč Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 435/2008-55, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním závěrem soudu prvního stupně a konstatoval, že občanskoprávní ochrana fyzické osobnosti se poskytuje jen proti takovému zásahu do jejích osobnostních práv, který lze kvalifikovat jako neoprávněný (protiprávní-nedovolený), za což nelze považovat činnost orgánů v trestním řízení. Pokud tedy nedošlo tvrzeným jednáním k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, pak nelze ani přiznat zaplacení nemajetkové újmy v penězích. Proti rozsudku odvolacího soud podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vykládá podmínky vymezené v ustanovení § 13 obč. zák. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu ČR, zejména nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 a nález sp. zn. IV ÚS 335/05, podle které trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají další negativní důsledky pro jeho osobní život. Dovolatel se tak legitimně domnívá, že byl poškozen na svých osobnostních právech a to po celou dobu, po kterou existovalo meritorní rozhodnutí ve věci, jímž byl uznán vinným trestným činem, který nespáchal. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání však není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve výši 100.000,- Kč v souvislosti s tvrzeným neoprávněným zásahem spočívajícím v nezákonném rozhodnutí, jímž byl odsouzen pro trestný čin šíření poplašné zprávy, potvrzen. Sám žalobce měl uplatnit nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy žádost o odčinění imateriální újmy byla zcela odmítnuta. V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp.zn. 31 Cdo 3916/2008, se uvádí, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Práva na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí podle § 11 a násl. obč. zák. a podle § 31a zák.č. 182/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, popř. podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nelze uplatňovat na základě totožných skutkových tvrzení. Potud nelze s ohledem na uplatněné důvody obsažené v dovolání považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jež by se vyznačovalo potencionálním judikatorním přesahem. Pokud z obsahu dovolání případně vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pak k němu nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle zmíněného ustanovení přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá eventuální uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., s ohledem na skutečnost, že dovolatel nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. června 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu