30 Cdo 3071/2009
V PLATNOSTINejvyšší soud odmítl dovolání žalobce v řízení o ochranu osobnosti, neboť neshledal dovolání přípustným. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné odsouzení, které bylo následně zrušeno, avšak Nejvyšší soud konstatoval, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je třeba uplatňovat podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle § 13 občanského zákoníku.
Citované zákony (8)
Rubrum
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 3071/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 190/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 435/2008-55, takto:
Výrok
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2008, č.j. 32 C 190/2007-42, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 150.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná odstranila následek zásahu do práva na ochranu jeho osobnosti, a to formou sdělení ve sdělovacích prostředcích v místě bydliště žalobce, tj. v regionálním tisku a regionálním vysílání rozhlasu a televize, ve kterém bude prezentována správná a úplná informace o stavu trestního řízení, vedeného proti žalobci, a o zrušení odsuzujících rozsudků Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, č.j. 1T 99/2003-195, a Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 1To 43/2007-211, Nejvyšším soudem ČR. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle § 13 odst. 1 obč. zák. se závěrem, že vedení trestního stíhání, ani odsouzení za trestný čin (i když byly následně odsuzující rozsudky zrušeny), nemůže mít za následek neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce, neboť se jedná o plnění povinnosti uložené orgánům činným v trestním řízení v zájmu ochrany veřejného zájmu. K odvolání žalobce do výroku I. o věci samé ohledně částky 100.000,- Kč Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2009, č.j. 1 Co 435/2008-55, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním závěrem soudu prvního stupně a konstatoval, že občanskoprávní ochrana fyzické osobnosti se poskytuje jen proti takovému zásahu do jejích osobnostních práv, který lze kvalifikovat jako neoprávněný (protiprávní-nedovolený), za což nelze považovat činnost orgánů v trestním řízení. Pokud tedy nedošlo tvrzeným jednáním k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, pak nelze ani přiznat zaplacení nemajetkové újmy v penězích. Proti rozsudku odvolacího soud podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vykládá podmínky vymezené v ustanovení § 13 obč. zák. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu ČR, zejména nález sp. zn. IV. ÚS 428/05 a nález sp. zn. IV ÚS 335/05, podle které trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají další negativní důsledky pro jeho osobní život. Dovolatel se tak legitimně domnívá, že byl poškozen na svých osobnostních právech a to po celou dobu, po kterou existovalo meritorní rozhodnutí ve věci, jímž byl uznán vinným trestným činem, který nespáchal. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání však není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve výši 100.000,- Kč v souvislosti s tvrzeným neoprávněným zásahem spočívajícím v nezákonném rozhodnutí, jímž byl odsouzen pro trestný čin šíření poplašné zprávy, potvrzen. Sám žalobce měl uplatnit nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy žádost o odčinění imateriální újmy byla zcela odmítnuta. V rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. května 2011, sp.zn. 31 Cdo 3916/2008, se uvádí, že nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat v době od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Práva na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí podle § 11 a násl. obč. zák. a podle § 31a zák.č. 182/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů, popř. podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nelze uplatňovat na základě totožných skutkových tvrzení. Potud nelze s ohledem na uplatněné důvody obsažené v dovolání považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jež by se vyznačovalo potencionálním judikatorním přesahem. Pokud z obsahu dovolání případně vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pak k němu nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle zmíněného ustanovení přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá eventuální uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., s ohledem na skutečnost, že dovolatel nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. června 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (6)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.