30 Cdo 3129/2025-98

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 195 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 135/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 20 Co 140/2025-75, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 20 Co 140/2025-75, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2024, č. j. 37 C 135/2024-51, potvrzen v zamítavém výroku II ohledně částky 99 999 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 37 C 135/2024-51, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 18 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 17. 7. 2024 do zaplacení (výrok I), přičemž v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 176 375 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně (dále též jen „městský soud“) pod sp. zn. 2119 C 45/2018, v němž se žalobkyně rovněž domáhala náhrady nemajetkové újmy související s nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení (dále též jen „posuzované řízení“).

3. V rámci skutkových zjištění týkajících se průběhu posuzovaného řízení soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně dne 8. 5. 2018 předběžně uplatnila u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 123 760 Kč, jímž měla být odškodněna její nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 238 C 218/2011, v němž se žalobkyně rovněž domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 112/98. Dne 12. 11. 2018 pak žalobkyně podala k městskému soudu žalobu, jejímž prostřednictvím z uvedeného důvodu požadovala po žalované zaplacení částky 112 000 Kč s příslušenstvím. Poté, co žalobkyně zaplatila dne 18. 1. 2019 soudní poplatek a co zmíněný soud žalovanou vyzval k zaujetí stanoviska k podané žalobě, na což žalovaná reagovala vyjádřením doručeným městskému soudu dne 10. 5. 2019, vzala žalobkyně dne 13. 5. 2019 žalobu co do částky 73 125 Kč částečně zpět, pročež městský soud dne 1. 7. 2019 řízení v uvedeném rozsahu zastavil. Při jednání konaném dne 2. 10. 2019 městský soud provedl dokazování listinnými důkazy a poté, co žalobkyni adresoval výzvu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, toto jednání odročil na 25. 11. 2019. Dne 21. 10. 2019 bylo městskému soudu doručeno doplnění žaloby a při následném jednání konaném dne 25. 11. 2019 městský soud pokračoval v dokazování listinami a poté vyhlásil rozsudek, jímž žalobě vyhověl co do částky 16 250 Kč, zatímco ohledně zbývající částky 22 625 Kč žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podaly obě účastnice řízení v průběhu prosince 2019 odvolání, v reakci na což městský soud usnesením ze dne 6. 1. 2020 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku. Ta se však dne 8. 1. 2020 proti této výzvě ohradila s tím, že její odvolání poplatkové povinnosti nepodléhá, a proto městský soud usnesením ze dne 10. 1. 2020 uvedenou výzvu zrušil.

4. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“), jemuž byl spis předložen dne 11. 2. 2020 k rozhodnutí o podaných odvoláních, přistoupil k nařízení odvolacího jednání dne 15. 7. 2021, kdy toto jednání nařídil na den 24. 8. 2021, což k žádosti žalobkyně ze dne 19. 7. 2021 posléze změnil na den 1. 9. 2021. Na tomto jednání krajský soud připustil změnu žaloby spočívající v navýšení odškodnění o částku 87 000 Kč s příslušenstvím odůvodněném průtahy, jimiž mělo být zatíženo i probíhající (tj. nyní posuzované) řízení, a po doplnění dokazování toto jednání odročil na den 7. 9. 2021, kdy vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobu zcela zamítl. Na podkladě dovolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který spis obdržel dne 26. 1. 2022 a poté, co žalobkyně k jeho výzvě zaplatila dne 31. 5. 2022 soudní poplatek z tohoto dovolání, svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 rozsudek krajského soudu zrušil (z důvodu nerespektování ustálené rozhodovací praxe, jež vedlo k neúplnosti právního posouzení věci) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud proto dne 4. 10. 2022 nařídil jednání na den 16. 11. 2022, které k žádosti žalobkyně vzápětí odročil na den 23. 11. 2022. Při tomto jednání „provedl dokazování“ a znovu připustil rozšíření žaloby odůvodněné nepřiměřenou délkou probíhajícího řízení, a to o dalších 30 000 Kč. Jednání poté odročil na 30. 11. 2022, kdy vyhlásil rozsudek, jímž rozsudek městského soudu (ve vyhovujícím výroku o věci samé – pozn. dovolacího soudu) co do částky 2 312,50 Kč potvrdil, zatímco ohledně částky 13 937,50 Kč tento rozsudek v uvedeném výroku změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, přičemž za současného zamítnutí žaloby ve vztahu k částkám 87 000 Kč a 30 000 Kč, o které byla žaloba v průběhu odvolacího řízení rozšířena, konstatoval, že v probíhajícím řízení (tj. v řízení nyní posuzovaném) došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

5. Rovněž i tento rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to dne 31. 1. 2023, načež Nejvyšší soud jej rozsudkem ze dne 30. 5. 2023 taktéž zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, tentokrát však s odůvodněním, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. Při odvolacím jednání konaném dne 25. 10. 2023, které krajský soud nařídil dne 2. 9. 2023, bylo rozhodnuto o připuštění dalšího rozšíření žaloby, a to o částku 25 000 Kč s příslušenstvím požadovanou opět z důvodu délky probíhajícího (tj. nyní posuzovaného) řízení, načež při odročeném jednání konaném dne 31. 10. 2023 tento soud vyhlásil rozsudek, kterým rozsudek městského soudu potvrdil (ve vyhovujícím výroku o věci samé – pozn. dovolacího soudu) co do částky 15 625 Kč, zatímco ve vztahu k částce 625 Kč tento rozsudek změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a dále s poukazem na nepřiměřenou délku probíhajícího (tj. nyní posuzovaného) řízení a opakovaná rozšíření žaloby přiznal žalobkyni částku 8 875 Kč s příslušenstvím, přičemž stran jejího požadavku na zaplacení částek 78 125 Kč, 30 000 Kč a 25 000 Kč žalobu zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 13. 12. 2023, načež žalobkyně zmíněnou částku 8 875 Kč s příslušenstvím obdržela od žalované dne 18. 12. 2023.

6. Žalobkyně svůj požadavek na náhradu nemajetkové újmy související s posuzovaným řízením předběžně uplatnila u žalované dne 16. 1. 2024, avšak bezúspěšně.

7. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka posuzovaného řízení, jež spadala do doby od 8. 5. 2018 (kdy žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované) do nabytí právní moci posledního rozhodnutí krajského soudu dne 13. 12. 2023, a odpovídala tak pěti letům a sedmi měsícům, je s ohledem na zjištěné skutečnosti a na závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená. Tímto nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, pročež jí vůči žalované svědčí právo na odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou tím utrpěla, a to v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva se prvostupňovému soudu nejevilo jako dostatečné.

8. S poukazem na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i na další judikaturu Nejvyššího soudu, pak soud prvního stupně při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z tzv. základní částky, kterou (i s přihlédnutím k tomu, že posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé) určil ve výši 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení, jakož i za každý další rok, po který řízení dále probíhalo, čímž dospěl k částce 68 750 Kč. Tuto částku poté podrobil dalším úpravám vycházejícím z výsledků hodnocení jednotlivých kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Konkrétně tak tuto částku předně snížil o 10 % z důvodu procesní složitosti věci, kterou spojoval zejména s opakovanými změnami žaloby a se žádostmi žalobkyně o odročení nařízených jednání, a dále o 15 % odůvodněných tím, že věc byla před podáním žaloby řešena Ministerstvem spravedlnosti a poté řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. K těm fázím řízení, které byly vedeny před Nejvyšším soudem, soud prvního stupně nepřihlížel, neboť byly vyvolány chybným postupem krajského soudu, což platí i o opakovaném odvolacím řízení. Z hlediska skutkového a hmotněprávního se pak jednalo o řízení standardně složité. Pro kritérium spočívající v jednání žalobkyně soud prvního stupně k žádné úpravě základní částky nepřistoupil, neboť žalobkyně se na délce řízení nepodílela. K dalšímu snížení základní částky, a to o 50 %, však přistoupil z důvodu sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Žalobkyně se totiž v tomto řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení, jež se samo rovněž týkalo délky kompenzačního řízení, přičemž o nižším významu tohoto řízení pro ni svědčí i to, že předmětem posuzovaného řízení byla po částečném zpětvzetí žaloby pouze částka 38 875 Kč. Poslední úpravu základní částky pak prvostupňový soud učinil s poukazem na postup orgánů veřejné moci v tomto řízení, pro který základní částku navýšil o 15 %, neboť se v posuzovaném řízení vyskytl průtah způsobený nečinností krajského soudu v době od 11. 2. 2020, kdy mu věc byla předložena k rozhodnutí, do 15. 7. 2021, kdy tento soud nařídil odvolací jednání, a nadto rozhodnutí tohoto soudu, který ve věci postupoval celkově nekoncentrovaně, bylo zrušeno Nejvyšším soudem pro nerespektování ustálené rozhodovací praxe a závazného právního názoru. Soud prvního stupně tak snížením základní částky o celkových 60 % dospěl k výsledné částce 27 500 Kč, z níž po odečtení částky 8 875 Kč, kterou žalobkyně na základě rozhodnutí soudu vydaného v posuzovaném řízení již od žalované obdržela, zbývá žalobkyni doplatit částku 18 625 Kč, ve vztahu k níž proto soud prvního stupně žalobě vyhověl.

9. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II co do částky 142 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, zatímco ohledně částky 34 375 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 17. 7. 2024 do zaplacení jej v tomto výroku změnil tak, že žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

10. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, která označil za správná a postačující, a za současného konstatování, že rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, přisvědčil i závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, nikoliv však extrémně. Dále tento soud konstatoval, že posuzované řízení bylo „mírně složitější“, nikoliv však z důvodů procesních, neboť žádosti žalobkyně o odročení jednání a její návrhy na připuštění změn žaloby k prodloužení celkové délce řízení nepřispěly, nýbrž z důvodů skutkových a hmotněprávních. V kompenzačním řízení je totiž soud obecně nucen posoudit „množství skutkových zjištění o průběhu řízení“ a tato zjištění konfrontovat s „nebývale obsáhlou“ judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Tak tomu bylo i v případě posuzovaného řízení, pročež je dle odvolacího soudu namístě toto řízení hodnotit jako „nikoliv zcela jednoduché“. K celkové složitosti posuzovaného řízení pak přispěly i tři soudní instance, na nichž byl nárok žalobkyně po jeho předběžném uplatnění u žalované projednán. Základní částku zadostiučinění, jejíž výši stanovenou soudem prvního stupně odvolací soud převzal, je pro složitost věci proto namístě snížit o soudem prvního stupně vyčíslených 25 %, z nichž však 5 % připadá na složitost skutkovou, 5 % na složitost hmotněprávní a 15 % na složitost související s počtem soudních instancí. Vzhledem k významné vadě, kterou bylo posuzované řízení zatíženo a jež spočívala v nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu, pro niž bylo rozhodnutí krajského soudu jednou zrušeno (nikoliv však již v prvostupňovým soudem uváděném zrušení prvního rozhodnutí zmíněného soudu pro odchylný právní názor soudu vyššího stupně), se dále odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o navýšení základní částky o 15 % odůvodněným hodnocením kritéria postupu orgánu veřejné moci, v němž se odrazilo i zjištěné období nečinnosti soudu. Stejně jako soud prvního stupně pak ani odvolací soud neshledal důvody pro modifikaci základní částky související s jednáním žalobkyně v průběhu posuzovaného řízení, neboť žalobkyně svým postupem celkovou délku řízení výrazně neovlivnila. Odvolací soud však již nepřistoupil ke snížení základní částky odškodnění pro význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, neboť důvody, pro které soud prvního stupně po zhodnocení uvedeného kritéria základní částku snížil, neshledal. Význam kompenzačního řízení pro jeho účastníky je totiž zásadně běžný, což platí i v případě posuzovaného řízení, byť se jednalo o kompenzační řízení za délku jiného kompenzačního řízení. Pro snížený význam předmětu posuzovaného řízení zároveň nesvědčí ani výše částky, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhala, jednalo-li se zpočátku o částku 112 000 Kč, a po částečném zpětvzetí žaloby o částku, kterou žalovaná žalobkyni v průběhu řízení zaplatila, byla žaloba opakovaně rozšířena, a to o částky 87 000 Kč, 30 000 Kč a 25 000 Kč s příslušenstvím. Základní částku zadostiučinění je tak dle odvolacího soudu namístě snížit pouze o celkových 10 % na konečných 61 875 Kč. Po odečtení částky 8 875 Kč, kterou již žalobkyně v posuzovaném řízení obdržela, a částky 18 625 Kč, ohledně níž soud prvního stupně žalobě vyhověl, proto odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl též v části týkající se částky 34 375 Kč s příslušenstvím.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé co do částky 99 999 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním.

12. Žalobkyně odvolacímu soudu především vytkla, že nesprávně posoudil celkovou délku posuzovaného řízení, pokud ji v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, nezhodnotil jako extrémní, byť se jednalo o kompenzační řízení.

13. Odvolací soud dle názoru dovolatelky pochybil též při posouzení otázky skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení, pokud svůj závěr týkající se těchto kritérií zformuloval obecně bez toho, aby konkretizoval, jaké množství skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení měl na mysli, a aby vysvětlil, co si představuje pod nebývale obsáhlou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. V tomto rozsahu se tak napadené rozhodnutí odchýlilo od požadavků kladených na jeho přezkoumatelnost v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009. Závěr odvolacího soudu o tom, že posuzované řízení bylo „nikoliv zcela jednoduché“, nadto ani jeho údajnou zvýšenou složitost nevyjadřuje.

14. S kritériem složitosti řízení souvisejí i výhrady žalobkyně týkající se závěrů odvolacího soudu zohledňujících skutečnost, že posuzované řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Rovněž i zde se tento soud dle jejího přesvědčení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně pak od jeho rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, jakož i od rozsudku ESLP ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005, stížnost č. 28661/03, pokud nesprávné postupy orgánů veřejné moci, které k této instančnosti řízení vedly, přičetl žalobkyni k tíži, a to aniž se zabýval její odvolací argumentací.

15. Popsané skutečnosti přitom dle dovolatelky vedly též k pochybení, kterého se odvolací soud dopustil při stanovení vzájemného poměru kritéria složitosti posuzovaného řízení na straně jedné a kritéria postupu orgánu veřejné moci na straně druhé, když skutečný podíl těchto kritérií na celkové délce řízení do svého závěru nepromítl. Tím se měl současně odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, a ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17.

16. Odklonu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představované jeho usnesením ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, či nálezem ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, se měl odvolací soud dopustit i při řešení otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného, pokud v souvislosti s možným zneužitím práv poškozeným v důsledku řetězení kompenzačních řízení opomenul „individuální rozměr“ posuzovaného řízení, v němž byla žalobkyně postupným navyšováním požadované částky nucena reagovat na průtahy, ke kterým v tomto řízení docházelo a které soudy dosud adekvátně neodškodnily. Žádného zneužití práv se tak žalobkyně nedopustila. Odškodnění, které bylo žalobkyni přiznáno, je tak dle jejího názoru extrémně nízké.

17. V rozhodování dovolacího soudu pak dle přesvědčení žalobkyně nebyla dosud řešena otázka rozdílů při posuzování újmy způsobené délkou kompenzačního řízení a újmy způsobené délkou „běžného“ řízení. Řešení, které v napadeném rozhodnutí přijal odvolací soud, nadto odporuje závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, a v blíže nespecifikované judikatuře ESLP.

18. Odvolací soud se konečně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal ani s další odvolací argumentací, pročež je toto rozhodnutí dle názoru žalobkyně i z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

19. Žalobkyně proto závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

20. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila pro jeho odmítnutí s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a zadostiučinění, které již žalovaná žalobkyni poskytla, je přiměřené individuálním okolnostem vážícím se k posuzovanému řízení.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

22. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.

23. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

24. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

25. Námitka vztahující se k závěru odvolacího soudu o nikoliv extrémní délce posuzovaného řízení přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé, což znamená, že se dovolací soud touto otázkou může zabývat až tehdy, pokud by odvolací soud na základě aplikace § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl v uvedeném směru k závěru, jenž by byl zjevně nepřiměřený. Taková situace však v nyní řešeném případě nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3197/2024).

26. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce zvýšené složitosti posuzovaného řízení dané počtem instancí, na nichž byla věc v tomto řízení řešena. Soudy nižších stupňů totiž v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vyšly ze závěru, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí [srov. část IV bod a) Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5451/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 736/22]. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i z příslušné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na kterou odvolací soud odkázal a z níž vycházel, je též patrné, že se odvolací soud v rámci hodnocení kritéria složitosti řízení neomezil pouze na zjištění, v kolika instancích byla předmětná věc projednána, ale zabýval se též důvody, pro které bylo toto řízení na více stupních soudní soustavy vedeno (viz body 18 až 19 a 31 rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s body 6 a 8 napadeného rozsudku), čímž rovněž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023.

27. Ani otázka posouzení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni a z něj vycházejícího závěru o výši přiznaného zadostiučinění, které žalobkyně považuje za nepřiměřeně nízké, není způsobilá přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř založit. Je tomu tak proto, že odvolací soud v napadeném rozsudku žalobkyní zpochybňovaný závěr o tom, že by byl význam posuzovaného řízení pro ni snížen tím, že by se tzv. řetězením kompenzačních řízení uchýlila ke zneužití práva, neučinil, pročež se předmětná dovolací námitka žalobkyně míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné ani ve vztahu k otázce, zda je při posuzovaní přiměřenosti délky kompenzačních řízení namístě vyjít z odlišného (přísnějšího) hodnocení kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, než jak je tomu u jiných posuzovaných řízení, a tedy i z přísnějšího hodnocení významu takového řízení pro poškozeného. Ani při řešení této otázky se totiž odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, uzavřel-li, že na kompenzační řízení je namístě aplikovat stejná kritéria, jako na jiná řízení, pročež není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného, když ani z judikatury ESLP odlišný závěr neplyne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, a ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2126/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 3018/24, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 163/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1865/24). Nejvyšší soud současně nenalézá žádný důvod, pro který by bylo namístě se od uvedené judikatury nyní odchýlit, přičemž takové důvody neplynou ani ze žalobkyní uváděného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, jak patrno zejména z bodu 27 jeho odůvodnění a v něm obsaženého odkazu na již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014.

29. Ve zbývajícím rozsahu je však dovolání žalobkyně podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázek týkajících se kritéria skutkové a hmotněprávní složitosti posuzovaného řízení a s tím souvisejícího vzájemného poměru, v jakém se tato složitost podílela na celkové délce posuzovaného řízení vedle postupu orgánů veřejné moci v jeho průběhu, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

30. Dovolání je důvodné.

31. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

32. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

33. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, dále Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Přitom platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz žalobkyní poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1158/2023, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015).

34. Složitost řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022). Při zvažování významu kritéria složitosti věci současně není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

35. O skutkově složitou věc se jedná zejména tehdy, byl-li soud v závislosti na rozsahu účastníky tvrzených skutečností nucen v řízení provést rozsáhlé dokazování zahrnující např. výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod. Právní složitost věci je pak spojena především s řešením komplikovaných a ustálenou judikaturou dosud neřešených právních otázek, jakož i s povinností soudu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či s nutností předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu [srov. část IV bod a) Stanoviska nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 762/2023].

36. V nyní řešeném případě odvolací soud přistoupil ke snížení základní výše zadostiučinění z důvodu skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení, kterou spatřoval v tom, že v kompenzačním řízení je soud obecně nucen posoudit „množství skutkových zjištění o průběhu řízení“ a tato zjištění konfrontovat s „nebývale obsáhlou“ judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Na žádnou konkrétní skutečnost, jež by posuzované řízení po skutkové či právní stránce opravdu komplikovala, a to v intenzitě odpovídající výše zmíněným judikatorně předvídaným postupům, tak odvolací soud v této souvislosti nepoukázal, přičemž žádná taková skutečnost nevyplynula ani z jím přijatého skutkového závěru. Již z tohoto důvodu proto nemůže jeho závěr o snížení základní částky zadostiučinění z důvodu skutkové a právní složitosti posuzovaného řízení pro jeho neúplnost obstát. Opodstatněnost provedeného snížení současně zpochybňuje též vlastní závěr odvolacího soudu o tom, že posuzované řízení nebylo ze zmíněného hlediska finálně vyhodnoceno jako složité, nýbrž toliko jako „nikoliv zcela jednoduché“, což spíše evokuje představu o jeho běžné složitosti, tedy složitosti, která by z právního či skutkového pohledu žádnou úpravu základní částky zadostiučinění nevyžadovala.

37. S popsaným nedostatkem napadeného rozhodnutí pak logicky úzce souvisí též nesprávnost (neúplnost) právního posouzení vzájemného vztahu složitosti posuzovaného řízení a postupu orgánu veřejné moci v jeho průběhu, který dle zjištění odvolacího soudu zahrnoval kromě nerespektování závazného právního názoru nadřízeného soudu též nezanedbatelně dlouhé období nečinnosti krajského soudu a jeho nekoncentrovaný postup. Ze stávajících závěrů odvolacího soudu týkajících se skutkové a právní složitosti věci totiž nelze určit, zda i při zohlednění instanční složitosti věci to byla právě složitost, jež se po komplexním zhodnocení všech relevantních faktorů vztahujících se k tomuto kritériu nejvíce podílela na celkové délce posuzovaného řízení, a nikoliv zmíněný nesprávný postup soudu.

38. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovouto vadu v daném případě zakládá částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí vztahující se k závěru odvolacího soudu o skutkové a hmotněprávní složitosti posuzovaného řízení, jež je způsobena absencí konkrétních skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud tento závěr dovodil, což bylo žalobkyni zjevně na újmu při formulaci adekvátních dovolacích námitek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). V souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. přitom z odůvodnění rozsudku musí mimo jiné vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v uvedeném § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Odůvodnění napadeného rozsudku však v dotčené části nepředstavuje spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu věci a na něj navazujícího právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016, nebo ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022).

39. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

40. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozsudku. V dalším řízení se proto zaměří na identifikaci konkrétních okolností, jež právě ve vztahu k posuzovanému řízení případně zvyšovaly jeho skutkovou a hmotněprávní složitost, načež při úvaze o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobkyně nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěla, zváží, zda a jak se tyto okolnosti v konkurenci se zjištěným vadným postupem soudů v průběhu řízení na jeho celkové délce skutečně podílely. Svůj závěr pak ve svém rozhodnutí též odůvodní způsobem, který bude vyhovovat požadavkům plynoucím z § 157 odst. 2 o. s. ř.

41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).