37 C 135/2024 - 51

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 195 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s úrokem s prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá

III. Žalovaná je povinná zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci toho rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svojí žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši. Svůj nárok opírala o tvrzený nesprávný postup Městského soudu v Brně (dále též „MS“) v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). K tomu zdůrazňovala, že původní řízení bylo zatíženo průtahy. Žalovaná zdůrazňovala, že původní řízení bylo kompenzační řízení. Včetně uplatnění u ministerstva přitom řízení trvalo 5 let a 7 měsíců.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a v původním řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná pak poukázala na skutečnost, že žalobkyni již bylo přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku původní řízení v rámci tohoto řízení. Nadto je třeba hodnotit význam původního řízení pro žalobkyni jako velmi nízký. Žalobkyně totiž požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Žalovaná proto navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

4. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované svoji žádost na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] coby náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u [Anonymizováno] dne [datum]. Žalovaná pak tuto žádost vypořádala svým stanoviskem ze dne [datum], když v tomto svém stanovisku konstatovala, že žalobkyni již bylo přiznáno a vyplaceno zadostiučinění za nepřiměřenou délku dotčeného řízení na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně v celkové výši [částka] s tím, že žalovaná považuje toto odškodnění za přiléhavé a nad rámec toho není ochotná plnit cokoli dalšího.

5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

6. Z likvidační doložky ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná plnila mimo jiné žalobkyni částku [částka] a to vč. úroku z prodlení z této částky, jak jí bylo uloženo pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno].

7. Ze stanoviska ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované dne [datum] svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] coby náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u [Anonymizováno].

8. Ze spisu vedeného u [Anonymizováno] soud zjistil následující skutečnosti (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků řízení). [nebezpečný obsah]

9. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc následovně.

11. Jak je uvedeno shora, žalobkyně se domáhala částky [částka] s přísl. za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u [Anonymizováno]. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

12. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).

13. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

14. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.

15. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.

16. Posuzované řízení (resp. rozhodná doba) začalo běžet dne [datum] (tj. od podání návrhu na odškodnění u žalované) a skončilo dne [datum] (právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu). Celková délka posuzované řízení (tj. rozhodná doba) tak činila přibližně 5 let a 7 měsíců.

17. Ke shora uvedenému pak soud zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3706/2020).

18. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010).

19. K tomu soud uvádí, že, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo rozsudek téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Posuzování řízení z hlediska počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1680/2023).

20. Původní řízení bylo dle soudu po skutkové a hmotněprávní stránce standardně složité (resp. obtížně). Je notorietou, že rozhodování o náhradách újmy podle OdpŠk patří mezi složitější spory projednávané civilními soudy. Je sice pravdou, že v rámci množiny sporů podle OdpŠk patří nároky na náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení mezi jednodušší věci, avšak v žádném případě i tak nejsou srovnatelné s jednoduchými spory jako např. nespornými rozvody. Jinak řečeno, i když se tedy v rámci problematiky OdpŠk jedná o spory jednodušší, neznamená to, že by to byly spory jednoduché. O tom mimo jiné svědčí i bohatá judikatura civilních soudů, jakož i neustále probíhající sjednocovací činnost Nejvyššího soudu. Pokud jde o stránku procesněprávní, tu soud považuje za složitější (obtížnější), a to zejména s ohledem na opakované změny žaloby a žádosti o odročení jednání. V souhrnu tedy soud hodnotí posuzované řízení jako mírně složitější (obtížnější).

21. Žalobkyně se podle názoru zdejšího soudu na délce řízení nepodílela. V této souvislosti se uvádí, že soud nezaznamenal, že by se žalobkyně snažil o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem. Zdůrazňuje se nicméně, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit. Jinými slovy, použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru (zvýšený význam), nikoli k tíži (snížený význam).

22. Při posuzování významu původního řízení pro žalobkyni vzal soud do úvahy, že z ustálené judikatury civilních soudů plyne, že samotné odškodňovací řízení vedené proti státu nemá zvýšený význam (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Soud naopak považuje význam původního řízení pro žalobkyni za podstatně snížený, neboť v rámci původního řízení se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy za průtahy v kompenzačním řízení (které se rovněž týkalo kompenzace za nepřiměřenou délku; k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 432/2023, a dále rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2577/14). Nadto je podle soudu nezbytné přihlédnout k tomu, že význam původního řízení je dán i tím, že po částečném zastavení se původní řízení vedlo o částku [částka], jak vyplynulo z provedeného dokazování. I tato okolnost tak podle soudu svědčí o nižším význam původního řízení pro žalobkyni (i když dle ustálené judikatury je třeba vždy brát v úvahu vše, co bylo v sázce, včetně žalovaného příslušenství a nákladů řízení, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 5413/2014).

23. Soud si je vědom toho, že k typovým aspektům stran významu řízení mohou přistoupit i aspekty individuální. Dlužno poznamenat, že není přitom ani rolí soudu, aby nad rámec tvrzení účastníků pátral po okolnostech svědčících pro zvýšení či snížený význam předmětu řízení pro poškozené, neboť by se tím mohl dopustit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1597/2014). Platí, že stran individuálního významu žalobkyně žádnou konkrétní újmu, která by jí vznikla v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením a která by umocňovala zásah do jejího života, nedotvrdila.

24. Konečně pokud se jedná o postup soudů coby jedno z klíčových kritérií pro posouzení přiměřenosti doby řízení, tak soud v posuzovaném řízení zaznamenal následující období nečinnosti, a to sice od [datum] (kdy byla věc předložena odvolacímu soudu) do [datum] (kdy bylo voláno k jednání). Dále soud konstatuje nekoncentrovaný postup odvolacího soudu, když soud dovolací zrušil jednou jeho rozhodnutí pro nerespektování ustálené judikatury a jednou dokonce pro nerespektování závazného právního názoru.

25. V této souvislosti se odkazuje na judikaturu ESLP, ze které plyne, že kompenzační řízení by zpravidla nemělo trvat déle jak 2 roky (viz bod 149 rozhodnutí ESLP Žirovnický proti České republice ze dne [datum], č. 10092/13). Je sice pravda, že je vždy třeba vážit pečlivě okolnosti toho kterého případu, jak přiléhavě zdůraznil ESLP. Nicméně kompenzační řízení trvající přibližně 5 let a 7 měsíců (přičemž toto řízení bylo zatíženo průtahem v délce cca 17 měsíců) by bylo lze jenom stěží lze považovat za souladné s judikaturou ESLP, resp. za přiměřeně dlouhé nahlíženo prizmatem judikatury ESLP.

26. Lze proto shrnout, že soud vzal do úvahy všechna shora uvedená kritéria jednotlivě i v jejich souhrnu, a s přihlédnutím k uvedeným skutkovým okolnostem a k relevantním zákonným ustanovením dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z uvedených důvodů soud uzavřel, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk, čímž došlo též k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě.

27. V důsledku porušení tohoto práva vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá (jde o vyvratitelnou právní domněnku). Porušení práva na přiměřenou délku řízení je tedy bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce. Bylo tak na žalované, aby vznik újmy vyvracela; žalovaná tak však nečinila.

28. S ohledem na shora uvedené a na skutečnost, že byly splněny kumulativní podmínky pro vznik nároku, soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, když samotné konstatování porušení práva (k němuž sám ESLP nepřistupuje často) se soudu nejeví jako zcela dostatečné.

29. Soud na základě kritérií stanovených shora citovaným § 31a odst. 3 OdpŠk (k nimž se v konkrétních souvislostech v dané věci vyjádřil podrobněji již výše) shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně částkou [částka].

30. Při stanovení dané částky soud vycházel (v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010) ze sazby [částka] za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 5 let řízení [částka]) a dále [částka] za každý další měsíc řízení (tj. [částka] za dalších 7 měsíců řízení). Soud zdůrazňuje, že s ohledem na délku původního řízení nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší základní částky, neboť původní řízení nebylo extrémně dlouhé, resp. původní řízení nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

31. Soud pak shledal tyto důvody pro modifikaci vypočtené základní částky. Soud ponížil vypočtenou základní částku o 10 % s ohledem na vyšší procesní složitost. Soud dále ponížil vypočtenou základní částku o 15 % s ohledem na skutečnost, že řízení bylo vedeno i u soudu odvolacího a před podáním žaloby věc vyřizovalo Ministerstvo spravedlnosti. Soud na tomto kritériu nevolil vyšší ohodnocení, neboť soud nepřihlížel k řízením před soudem dovolacím a opakovaným řízením u soudu odvolacího, když nutnost těchto řízení byla dána chybným postupem odvolacího soudu (k tomu viz bod 19 tohoto rozsudku). Soud dále ponížil vypočtenou základní částku o 50 %, a to z důvodu podstatně sníženého významu původního řízení. K tomu se odkazuje na bod 22 tohoto rozsudku. Soud naopak navýšil vypočtenou základní částku o 15 %, a to z důvodu průtahů a nekoncentrovaného postupu soudů. Soud na tomto kritériu nevolil vyšší procentní ohodnocení, neboť žalobkyně je odškodňována za celé rozhodné období, nikoliv jen průtahy a nekoncentrovaný postup. Ve výsledku tak došlo k modifikaci vypočtené základní částky jejím ponížením o 60 % na částku [částka].

32. Soud dodává, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50% (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne [datum]). Nicméně dle soudu jsou v posuzovaném případě dány výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. skutečnost, že původní řízení bylo kompenzačním řízením kompenzačního řízení. Dále se k tomu uvádí, že je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1393/16).

33. K tomu se zdůrazňuje, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

34. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadovala žalobkyně. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 či sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21).

35. V rámci původního řízení soud již posuzoval přiměřenost délky tohoto řízení a žalobkyni přiznal přiměřené zadostiučinění ve výši [částka], které jí žalovaná i vyplatila. Jakkoliv rozhodnutí v rámci původního řízení (pokud jde o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení v podobě navýšení přiznané částky) netvoří překážku věci rozhodnuté (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2582/23) bylo by v rozporu se zásadou, že nikdo nemá být odškodňován za jednu újmu dvakrát, pokud by soud k tomuto nepřihlížel. Jinak řečeno, soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalované zaplatit žalobkyni částku [částka] (tj. [Anonymizováno]) a ve zbytku výrokem II. žalobu zamítl.

36. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

37. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum] (výrok I. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a z částky [částka] za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t.

39. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu. 40. [adresa] plnění u náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zastupujícího advokáta.

Poučení